"Já jo..." Odpověděla jsem skoro neslyšně. On to zřejmě, ale zaslechl. Asi bych momentálně byla radši, kdyby to neslyšel. Cítila jsem se hrozně trapně.

Povytáhla obočí nahoru. Asi tomu nemohl uvěřit, že mu toto někdo řekl.

"Jsem hajzl....Chtěl jsem zničit vaši planetu, dokonce teď zničit Avengers. Tebe dostal sem. A ty řekneš, že mě máš ráda?! Pche.... To tomu mám věřit?" To, že se teď nazval hajzlem jsem vůbec nečekala. A on asi taky ne, chvíli se nad tím pozastavil, ale pak mluvil dál.

"To si...." Na víc jsem se nezmohla, pokud mi nevěří. Tak ať, ale Bůh lží by měl poznat lež. "Nejsi náhodou Bůh lží?" Dloubu se ve svém jídle.

"To jsem..... U tebe mi to dělá větší problém, zjistit jestli lžeš." Jeho oči se vpíjeli do těch mých. Je tak krásnej.... Co to melu?! Pohled jsem od něj odvrátila.

Všimla jsem si Paula, který stál na schodech a pozoroval mě. Abych ho nasrala, zamávala jsem mu. Nic, ani to sním nepohlo.
Loki se podíval směrem, kterým jsem mávala. "Podřadný Midgarďan...." Naštvaně a potichu prohlásil.

"Chtěl.... Chtěl bych se ti za to všechno omluvit." Tak tohle jsem nečekala. S otevřenou hubou jsem se podívala ma Lokiho. To nemyslí určitě vážně.
"Myslím to vážně." On mi snad čte myšlenky. "A né, myšlenky ti nečtu. Jde to poznat z tvého výrazu."

Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, přišel k nám Paul.
"Tak pojď, druhé kolo." Šťastně se usmál, jsem si jistá, že mu dělá dobře, když trpím. Normálně.... Vánoce má hajzl. A já mám Vánoce, když ho dokážu nasrat.

"Co po ni chceš?" Vložil se do debaty Loki. To jsem nečekala, začíná mě udivovat.

"Informace." Tikal pohledem mezi mnou a Lokim.

"Já vám je dám, jen ji nechte." Cože to?! To je Loki?! Zřejmě jsem nebyla jediná koho to překvapilo.

"Tobě se nedá věřit, si bůh lží, rebélie a dalších blbostí. Ale copak, že by se nám Bůh zamiloval?" Provokoval Lokiho Paul.

"Láska je dětinská..." Že mě to nepřekvapuje. Počkat.... On použil větu, kterou mu předtím řekla Nat?! To kdyby Nataša slyšela. Byla by na sebe pyšná!

Paul chtěl něco říct, ale ozvala se rána. A ve zdi se objevila díra.
Než jsme stihli jakkoliv zareagovat, šutr od zdi mě trefil do hlavy. A já upadla do bezvědomí.
Spatřila jsem, ještě před omdlením červeno-zlatý oblek.

.....

Píp, píp, píp...

Ozývalo se stále dokola. Očima jsem začala mžourat, ale hrozně mi třeštila hlava.
A to pípání mě hrozně štvalo, měla jsem chuť to rozbít. Ruka bohužel nešla zvednout, vážila stejně jako každá moje část-sval v těle snad, alespoň dvě stě kilo.

"Vy-vypněte to, neb-o to rozbi-ju." Dostala jsem ze sebe.

"Nicol?! Si v pořádku?! Jsem tak hrozně rád...." Ten hlas znám.

"Tati?!" Vyřítila jsem se do sedu, ale hrozně mě všude zabolelo, sykla jsem bolestí.

"Si v pořádku? Musíš odpočítávat, jsi hrozně slabá." Odpověděl starostlivým hlasem táta. A pohladil mě po hlavě.

"Tati?" Konečně se moje víčka otevřela.

"Ano?" Usmál se.
Tak hrozně mi jeho úsměv, oči.... Prostě všechno chybělo.

"Hrozně moc si mi chyběl, mám tě hrozně moc ráda." Táta nečekal a vtáhl mě do objetí.
Po tváři mi tekly slzy radost.... Nikdy víc jsem si ho nepřála, tolik vidět.

"Můžeme dál?" Někdo zaklepal na dveře.

Táta zamručel, ale nakonec jim dovolil vstoupit. Byli to všichni od Avengers.

"Hrozně moc jste mi chyběli!" Z očí mi začali téct další slzy radosti. Všichni přešli k mé posteli a objali mě.
Byl to úžasný pocit. Pocit lásky, bezpečí, něhy....
"Ty nám taky." Odpověděl někdo z nich. Byla jsem tak šťastná, ale jedna věc mě stále tížila....

....

😄❤️Už přes 800 👁️?
Opravdu? 😄
Lásky! 😊💞