𝙰𝚄𝚃𝙷𝙾𝚁'𝚂 𝙿𝙾𝚅:

Jeli, bylo ticho, které Hyunjinovi vyhovovalo, byl na něj zvyklý,  ale druhému to akorát drásalo nervy.

„Kolik ti je?" zeptal se Jeongin, zatímco analyzoval řidičovu tvář z profilu.

„Osmnáct," na to Jeongin jen přikývl. Pohlédl na mladého černovlasého chlapce, který ačkoliv se ještě nedá považovat za zkušeného řidiče, ovládal auto poměrně plynule. Působil velmi koncentrovaně, jak se snažil jet opatrně.

„Mně je 17, ale ty vypadáš starší," načež do ruky vzal svůj foťák, namířil ho na staršího, zaostřil a cvakl.

„Ty vypadáš přesně na tolik, kolik ti je," poznamenal Hyunjin, čemuž se mladší jen zasmál, třebaže by to mohl brát i jako urážku.

„Studuješ?" ptal se dál Jeongin, ticho nikdy nebylo jeho přítelem.

„Ano, ty hádám taky," promluvil monotónním hlasem černovlásek, když zrovna zabočoval do nějaké ulice.

„Ano, na SOPA, obor zpěv," Hyunjinovi to na rtech vykouzlilo lehký úsměv, čehož si mladší všiml a potěšilo ho to.

„Mmm... Takže máš rád zpěv a fotografování?" pokračoval v rozmluvě vyšší, bylo to pro něj zvláštní, udržovat konverzaci s někým po delší dobu, ale druhý ho vážně trochu zajímal.

„Ano, hodně," přitakal hlavou Jeongin spokojeně.

„Zazpívej mi," nemohl si odpustit černovlásek. Jak melodicky asi může ten užvaněný kluk znít? Jeongin si studem schoval tvář do dlaní.

„Ne, nejsem v tom tak dobrý, prý mám ještě hodně nestabilní hlas... možná někdy," zamumlal mladší, pořád schovávajíc své narůžovělé tváře do svých rukou.

Starší jen pokýval hlavou a už nepromluvil. Jeli asi dobrou hodinu, ne, že by Hyunjin bydlel až tak daleko, ale provoz ve velkoměstě cestu značně prodloužil.

Dojeli k oblasti zastavěné domy, zaparkovali u jednoho staršího domečku barvy písku. Mladší skenoval domek s otevřenými ústy, přišel mu skromný a příjemný.

„Zevnitř vypadá líp," oznámil Hyunjin, když spatřil pohled mladšího.

Oba se vydali po úzké štěrkové cestičce k vchodovým dveřím, starší odemkl a nechal Jeongina vstoupit. Měl pravdu, zevnitř byl opravdu mnohem hezčí, moderně zařízený, jednopatrový a útulný dům.

„Žiješ jen s rodiči?" tázal se mladší, zatímco si odkládal boty a rozhlížel se kolem.

„Ano, starší bratr se už odstěhoval," vyšší z dvojice rukou naznačil Jeonginovi, aby šel po schodech nahoru.

„A kde jsou tvoji rodiče?" podivil se hnědovlásek, když prošel prázdným domem až do Hyunjinova pokoje.

„Na návštěvě u známých, dnes už se nevrátí," vysvětlí. Oba teď stáli v černovláskově pokoji. Mladšímu se líbilo, jak to tu měl zařízené. Světle šedé zdi, hodně polic s knihami, jedna větší knihovnička, která byla postavena vedle balkonových dveří, které byly přesně uprostřed hned oproti dveřím do pokoje. Z druhé strany prostorná postel, naproti psací stůl s židlí, vedle skříň, dva šedé sedací pytle, zkosený strop kvůli střeše a jedno střešní okno zastíněné roletou. A na pár poličkách postávalo několik kytek v květináčích. Všechen nábytek slazený do černobílé. Příjemné místo k bytí, pomyslel si Jeongin.

„Tady trávíš většinu svého času?" zeptal se po minutě ticha hnědovlásek.

„Ano," odpověděl stroze starší.

„A co tedy děláš? Ať mám, co fotit," usmál se Jeongin.

Černovlásek neodpověděl, jen došel k balkonu, otevřel ho, sedl si na miniaturní dlážděný schůdek, a tak jako předtím, si vyndal cigaretu, podal si blíž popelník, který měl položený na kachlové zemi a zapálil si.

Jeongin si klekl, vyfotil záda vyššího, vlastně jenom jeho siluetu, kvůli, kontrastu co vytvářelo světlo zvenčí.

„Dovolíš?" prosmýkl se kolem staršího, hnědovlásek, až stál venku, znovu si klekl, opakoval proces, akorát zachytil Hyunjinův předek. Udělal ještě pár fotek z jiných úhlů a nakonec si pověsil foťáček opět na krk.

„Můžu?" natáhl ruku znovu k cigaretě druhého, ten tušil, že mladší chce udělat to, co minule, ale přesto mu jí podal. Jak si myslel, Jeongin cigaretu uhasil do popelníku. Černovlásek to nekomentoval, jen si přitáhl kolena k hrudi a díval se na mladšího. Proč to asi dělal? Chtěl se ho zeptat, ale věděl, že kdyby mu to menší chtěl říct, rozhodně to udělá, se slovy se nezdráhá. Hnědovlásek se zase usmíval, hledíc Hyunjinovi přímo do očí.

„Co ještě děláš?" prolomil ticho nakonec.

„Čtu," vydechl obláček páry a zvedl se, aby vešel spolu se svým společníkem zase dovnitř.

„Tak čti, jako bych tu nebyl."

Představit si to, nebylo pro černovláska nijak těžké, byl zvyklý pomíjet existenci veškerého okolí, když měl svou vlastní bublinu. Vzal si tedy z poličky jednu ze svých oblíbených básnických sbírek od populárního japonského autora. Posadil se na svou postel, opřel se zády o zeď za sebou, rozevřel knížku a začal si tiše mumlat verše. Jeongin ho mlčky pozoroval se spokojeným úsměvem na tváři. Svlékl si bundu tak, jak to udělal vyšší už dávno před ním. Pověsil ji na opěradlo židle u stolu a dopadl do měkkého sedacího pytle, udělal si pohodlí a znovu popadl svůj malý aparát. Projel nastavení fotoaparátu, poupravil ho, aby fotka vypadala dobře i v tomto přítmí a fotil. Tato pozice se mu nelíbila, tak se zase postavil, aby došel k černovlasému chlapci, který klidně seděl a dál si četl. Ani si nevšiml, že se vedle něj prohnula matrace pod vahou druhého. Další cvaknutí.

„Mohl bys mi prosím přinést něco k pití?" zeptal se po několika minutách ticha přerušovaného jen tlumivým předčítáním básně. Hyunjin vzhlédl.

„Ehm, jasně. Chceš kafe?" odložil knížečku a už se zvedal z postele.

„Nevím," usmál se nevinně Jeongin.

„Nevíš?" povytáhl obočí druhý.

„Nikdy jsem ho nepil. Nevím, jestli mi bude chutnat," opřel se bradou do svých dlaní.

„Chceš zkusit kávu ode mě?" obdaroval mladšího pronikavým pohledem, vytrvale čekající na odpověď.

„Ano prosím," usmál se potutleně hnědovlásek.

Hyunjin jen přikývl a odešel z pokoje, za asi deset minut se vrátil s dvěma hrnky teplých nápojů, příjemně vonících, světle hnědé barvy s tenkou vrstvou pěny nahoře. Podal jeden hrnek menšímu a ten ho s úsměvem přijal.

„Díky," přičichl si té nasládlé kávové vůně.

„Voní krásně," zamručel ještě Jeongin. Párkrát do kávy foukl a malinko usrkl.

„Je to opravdu dobrý," pronesl užasle, dívajíc se na druhého jako na spasitele. Čemuž se Hyunjin jen nepatrně uchechtl.

„Mám kávu opravdu rád," sám se posadil na kraj postele, lokty se opřel o kolena, v rukách svíral svůj hrnek, z něhož se ještě linul komínek páry a sám malinko upil.

„Já teď taky," mladší zase popadl svůj foťáček a druhého vyfotil. Fotka vypadala zvláštně sentimentálně. Bylo tak příjemné se dívat na černovlasého tichého chlapce, jeho zevnějšek vzbuzoval jakýsi pocit vnitřního klidu. Ani jeden tuhle smyslnou klidnou atmosféru nechtěl rušit, a tak jen mlčky seděli a pili kávu.

Jeongin prohledával celý pokoj asi po sté, když narazil na nástěnné hodiny, ukazující blížící se pátou hodinu.

„Měl bych už jít," uvědomil si hnědovlásek.

„Dobře, odvezu tě," zvedl se vyšší, oblékl si bundu a oba vyrazili.

Jak slíbil, Jeongina zavezl domů a odjel.

***
„𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚠𝚎 𝚝𝚑𝚒𝚗𝚔 𝚊𝚋𝚘𝚞𝚝 𝚎𝚊𝚌𝚑 𝚘𝚝𝚑𝚎𝚛"

Zdravím s několika dalšími kapitolkami! Zatím je to takové suché, ale nemůžu se dočkat, až nechám hlavní postavy lépe se poznat.

Budu ráda za jakýkoli ohlas, kritiku, hvězdičku, prostě cokoli.

With luv Klaudinka ♡♡