Jakmile si komando odvezlo zdejšího Kapitána, Steve s Buckym a Amber pokračovali v plánu. Zastavili se nedaleko základny a Rogerse napadlo, že je až moc podezřelé, aby přišel sám, když předtím jeho dvojník odjel s několika vojáky. Rozhodl se to celé svést na to, že je přepadli, jenže stále nesedělo jedno. Neměl na sobě ani jeden škrábanec. Chtěl, aby to vypadalo důvěrně.

„Amber, vraž mi nejsilněji jak můžeš,” požádal svoji manželku po jeho levém boku. Když to řekl, vytřeštila oči.

„C-co? Ne nikdy!” ustoupila od něj o krok dozadu a odmítala se toho jakkoliv účastnit. Steve ji chytil za obě zápěstí a zastavil ji. Jeho výraz byl vážný.

„Amber, poslouchej. Nikdy jsem po tobě nechtěl něco proti tvé vůli, ale teď to musíš udělat. Prosím,” jeho pohled se změnil na prosebný. Do toho všeho udělal i psí pohled. Ten, kterým dokázal přemluvit každého, kdo mu kdy odporoval. Amber si povzdechla.

„Proč to nemůže udělat Bucky.”

„Protože ten by mě tím štítem ještě zabil.”

„Tím chceš říct, že pochybuješ o mojí síle?!”

„Ne!”

„Lidi, prosím vás,” skočil jim do toho Bucky, když je oba chvíli pozoroval. Vysloužil si pohledy obou dvou. „Nechte si manželské hádky na jindy. Teď se potřebujeme dostat dovnitř.”

„Zlato, přísahám, že po tobě už víckrát v životě nic podobného chtít nebudu. Teď mi prosím vraž,” vydechl Kapitán a doufal, že konečně svoji drahou polovičku přesvědčí. Chvíli se nic nedělo. Bucky i Steve čekali, co bude následovat, jenže po pár vteřinách, kdy to Steve nejmíň čekal, to schytal velkou silou pěstí do obličeje. Vyjekl bolestí, když mu Amber zlomila nos.

„Spokojenej?” zeptala se ho Amber nepříjemným tónem a mnula si zápěstí. Steve se mezitím vzpamatovával a držel si zároveň nos, ze kterého mu tekla krev. Bucky krátce odvrátil pohled, aby se na to nemusel dívat.

„J-jasně. Díky,” sykl Rogers a podíval se do svých dlaní, které byly celé od krve. Musel uznat, že takhle silně to od Amber vážně nečekal. Na to, že ta holka střílí z luku, tak má hodně velkou sílu.

„Jsi úplně první člověk v životě, co mi za tohle děkuje,” uchechtla si Rogersová. „Tak nás dostaneš dovnitř?”

„Už na tom dělám,” odpověděl jí Steve narychlo a vydal se k základně. Buckyho i Amber tam raději nechal. Šel k hlavní bráně základny, kde před ní stály dva vojáci Hydry. Jakmile uviděli zraněného Kapitána, běželi mu na pomoc.

„Kapitáne, jste v pořádku?!” zeptal se ho jeden z vojáků. Mluvili německy, což nijak Stevovi nevadilo. Rozumněl jim.

„Napadli nás. Musím mluvit s velitelem,” řekl jen a oba vojáci ho vpustili dovnitř hlavní bránou. V duchu si gratuloval. Zvládl se dostat dovnitř, aniž by někdo něco poznal. Následně ho pustili i do budovy a už kolem něj pobíhali všemožný doktoři. Ty však odmítal se slovy, že musí za velitelem, aby mu sdělil, že jsou blízko nepřátelé. Musel být přece věrohodný, aby se tu mohl volně pohybovat při hledání Tesseractu.

Když se nakonec dostal až do samotné centrály, kde se nacházel i jeho starý nepřítel Red Skull, zastavil se poblíž. Vojáci mu oznámili jeho přítomnost a vůdce Hydry se podíval jeho směrem. Steve si oddechl, že měl Schmidt na obličeji masku, jak vypadal předtím.

„Kapitáne, co se Vám stalo?”

„Po cestě nás napadlo komando a byl tam i Stark,” odpověděl mu Rogers poslušně a pozoroval ho, když k němu Schmidt pomalu přistoupil. Prohlížel si ho pozorně od hlavy až k patě, než přikývl a zase od něj odešel.

„Jděte za Arnimem Zolou. On Vás ošetří a vy,” Red Skull se otočil na své vojáky. „Prohledejte oblast a zabijte každého, koho potkáte.”

„Ano, pane!” odpověděli mu a poslušně odkráčeli pryč. Kapitán je pozoroval do doby, než mu zmizeli z dohledu a po té následoval dva z agentů, co ho měli dovést za Zolou. Během pár minut se nacházel před jeho laboratoří, kde ho agenti nechali a odešli. Steve vešel dovnitř a měl možnost vidět všechny Zolovi vynálezy, práce na kterých kdy pracoval. Dokonce tam byla vystavená i séra super vojáka, co vytvořil Erskine. Takže tu super vojáků bylo víc?

„Kapitáne, tak rád Vás zase vidím. Posaďte se,” usmál se na něj Zola, když se na něj otočil. Steve zachoval ledový výraz a přešel k jednomu z lehátek v místnosti, na které se následně posadil. Zola si mezitím připravil věci na ošetření a přinesl si to k Rogersovi. „Sundejte si helmu. Podívám se na ten nos.” Steve ho poslechl a helmu si položil vedle sebe. Mezitím, co ho prcek ošetřoval, očima procházel každou část místnosti. Hledal Tesseract a kde by mohl být schovaný. A taky ho našel. Kostka byla v jednom ze strojů, co byl poháněný její energií. Jak nečekané. Jakmile ho Zola ošetřil, uklidil si věci a odnesl je. Kapitán byl opravdu rád, že mu na nic ještě nepřišli. Když teď věděl, kde kostka je, bylo na čase spustit opravdovou část plánu.

Když se Zola nedíval, slezl z lehátka a vzal si ze zad štít. V tichosti došel za Zolu a napřáhl se se štítem. Zola se akorát na Steva otočil a vyděsil se.

„Kapitáne, co to dě-” než to stihl doříct, Steve ho omráčil ránou do hlavy. Vrátil si zpět štít na záda.

„To je jenom pro jistotu, abys zase něco nevykecal,” vydechl a vyběhl směrem k místu, kde byla kostka. Vzal ze stolu box, do něhož se mohla kostka dát. Otevřel stroj a s pomocí kleští, které byly též na stolu, kostku ze stroje vyjmul. Opatrně ji uložil do boxu a zavřel ho. Oddechl si, že plán zatím vycházel. Teď už zbývalo jen rozpoutat povyk a dostat sem ostatní. To byla ta snazší část.

Došel k počítači Zoly a začal se hrabat s pomocí všemožných složek v počítači. Hledal něco, co by spustilo alarm v celé základně. Když asi po dlouhých pěti minutách našel to, co hledal, spustil to. Celou základnou se rozezněl poplach a světla začala červeně blikat. To bylo zároveň znamení pro komando venku, že může dovnitř.

„Díky, Tony,” poděkoval Starkovi za lekce s počítači a odstoupil od počítače. Před odchodem z místnosti si vzpomněl na Erskinova séra. Ještě se k nim vrátil. „Když jste ten projekt prvně zničili vy, tak teď je řada na mě.” S tím srazil všechny séra na zem a ta se roztříštila ve skleněných nádobkách. Nehodlal poslouchat, že tu po světě pobíhají i jiní vojáci, než je on a jeho dvojník.

Následně se i s Tesseractem rozeběhl pryč z laboratoře. Na základně panovalo naprosté fiasko a nijak ostatní neřešili, že Cap ukradl Tessract. Steve po chvíli zahlédl i pár lidí z komanda, Peggy a další.

„Steve, za tebou!” zakřičela na něj z dáli Amber. Otočil se rychle za sebe a uviděl skupinku vojáků, jak na něj začali střílet. Než stihl zareagovat, postavil se před něj Bucky s jeho štítem a střely odrazil. Oddechl si a vzal si ze zad štít Hydry, který vzápětí s rozpřahem hodil po skupince vojáků. Trefil je, ale štít se mu naneštěstí nevrátil.

„Ten štít ti asi nebyl souzenej,” zasmál se Barnes a podal mu ten jeho, který doteď hlídal. „Na, vem si ho zpět.”

„To bys byl hodnej,” usmál se Steve na Bucky vděčně a otočil se směrem k Amber, která k oběma zadýchaná doběhla.

„M-máš tu kostku?” zeptala se a sotva popadala dech. Kapitán souhlasně přikývl a vykryl další střely mířící z jiné strany. „Pojďme. Už odtud chci vypadnout,” chytila Amber Steva za ruku, když se zbavil dalších vojáků. Rogers se po ní podíval a po té se společně rozeběhli pryč ze středu dění. Na místo, kde by měli klid pro přesun domů.

Doběhli společně do jiné místnosti, kde to bylo naštěstí klidnější. Oba zatím nabírali dech a do toho všeho Kapitán otevřel box, v němž se nacházela kostka. Oba se po sobě podívali nadějným pohledem. V obou se zažehla jiskra naděje, kterou dlouhou dobu postrádali. Teď měli tu možnost. Vrátit se domů a pomoct zachránit ostatní.

Steve zbystřil, když zaslechl v naprostém tichu, jak se někde něco kutálí. Následně ucítil, jak mu něco narazilo do nohy a podíval se na zem. Myslel, že vyletí z kůže, když uviděl...

„Amber, granát!” zaječel a rychle odstrčil Amber na stranu a on odskočil. Granát během vteřiny vybuchl a oba dva odhodil co nejdál od sebe.

Steve nevěděl, zda uběhly vteřiny nebo minuty. Při silném dopadu na zem ho rozbolelo celé tělo.

Chvílemi ani nic necítil. Cítil se jako hadrová panenka. Opatrně otevřel oči a vše se kolem něj zdálo, jako ve zpomaleném filmu. Slyšel tlumené hlasy a výstřely. Pokusil se podepřít a dostat se aspoň na kolena. Zmateně se rozhlédl, ale jeho rozmazaný pohled mu neumožnil se zorientovat. Poslední co si pamatoval, byly krásné hnědé oči jeho manželky, Tesseract v jeho rukou a granát, který pod nimi vybuchl.

Jakmile konečně zahlédl světlo z kostky tesseractu a Amber, která leželo nedaleko něj naprosto bez hnutí, vydal se co nejrychleji za ni. Sice za ni neběžel, ale aspoň se doplazil. Cítil se hrozně slabý. Přetočil dívku na záda a snažil se jí nahmatat tep. Oddechl si, když zjistil, že ještě žije. Byla v bezvědomí. Do toho všeho si všiml velké krvavé rány na jejím boku, z které hojně vytékala krev. V hlavě se uklidňoval že jí určitě regenerace za chvíli pomůže zranění zahojit, jenže schopnosti nezabíraly. Krev vytékala z rány víc a víc. Steve začal panikařit a svou ženu urychleně probouzet.

„Amber? Amber! Prober se!” začal křičet a zvyšovat hlas, když to nezabíralo. Byl zoufalý a v očích měl slzy. Otočil se směrem k východu, kudy do místnosti vcházeli další nepřátelští vojáci. Chystali se oba zabít. Uznal, že je nejvhodnější čas zmizet. Chytil pevně Amber za ruku a po té uchopil i kostku nedaleko od něj.

Společně se propadli do jakého namodralého mraku, který se za nimi vzápětí uzavřel. Dopadli tvrdě na pevnou zem. V tom se od Amber ozval bolestný výkřik, jelikož dopadla na krvácející bok, což jí nejspíš krapet probralo z bezvědomí.

„Lásko, konečně jsi vzhůru,” oddechl si Steve a dostal se k ní. Amber se po něm podívala unaveným pohledem, avšak plným bolesti.

„B-bolí to,” sykla, když jí pomohl se posadit. Kapitán na nic nečekal a sáhl si do mini brašny u pasu a vytáhl dva obvazy, kterými začal okamžitě ovazovat pas jeho manželky. Amber měla v očích slzy, ale vydržela to.

„Chvíli by to mělo vydržet. Doma ti to ošetří. Jen nechápu, proč ti nefunguje rege-”

„Steve,” zarazila Steva Amber a vysloužila si vojákovu pozornost. „Já o regeneraci přišla...”

„Jak to?!” vyhrkl Rogers, jakmile tuto informaci zpracoval. Nechápal, jak je to možné. Přece o schopnosti jen tak přijít nemůže, ne? Navíc byl vyděšený z toho, že o ní přijde.

„Nevím, ale stalo se to během toho, když mě Thanos poslal do jiné dimenze. Zjistila jsem to až po měsíci, kdy jsem se nechtěně řízla nožem do prstu. Nezahojilo se to během pár vteřin, jak jsem zvyklá...” Amber sklopila pohled.

„To nevadí... Dostanu nás domů a bude to dobrý,” smutně se na ni Steve pousmál a ohlédl se po Tesseractu, který se nacházel pár metrů od nich. Ucítil třesoucí se ruku na té své.

„Počkej, prosím,” řekla Amber, ale už víc unaveněji, než před chvílí. Když se na ni Kapitán otočil, zalapal po dechu. Amber byla naprosto bledá jako smrt. Měla co dělat, aby udržela oči otevřené.

„Vydrž ještě chvíli,” požádal ji a pevně jí objal. Umírala. Sám to dobře věděl, ale nechtěl si to připustit. Přísahal, že ji chrání, ale selhal. Její ztráta by pro něj byla to nejhorší v životě. Tak moc ji miloval.

„Já už další cestu nezvládnu. Musíš jít beze mě,” zašeptala a opřela si hlavu o jeho hruď. Kapitánovi steklo po tváři několik slz. Víc ji k sobě přivinul a doufal v zázrak. Věděl však, že je to marné.

„Tohle neříkej...” vzlykl. Amber mu položila ruku na tvář a palcem mu slzy setřela. Pousmála se.

„Slíbila jsem tvojí mámě, že tě ochráním. Já svůj slib dodržela. Teď mi něco slib ty. Pomož zachránit ostatní a nastolit znovu rovnováhu, kterou Thanos rozvrátil...”

„Slibuju,” zašeptal Steve a políbil jemně Amber na rty.

„Miluju tě,” tak zněla její slova, než naposledy vydechla. Steve zachytil její bezvládnou ruku, která se ještě před vteřinou nacházela na jeho obličeji. Opatrně ji položil do jejího klína a políbil ji do vlasů.

„Taky tě miluju,” řekl taky, i když věděl, že už ho neslyšela. Ale měl potřebu jí to říct. Vždycky jí odpověděl a neviděl důvod, proč jí teď neodpovědět. Vzlykl znovu a zabořil obličej do jejích vlasů. Myslel, že její smrt zvládne, ale spletl se. Sebrala ho víc, než odchod kohokoliv jiného.

V místě, v němž se nacházel, nebyla ani jedna živá duše. Všude vyprahlá pustina a kdesi v dáli nějaká hora. Nejspíš nějaká opuštěná planeta, ale to nijak Steve neřešil. Nezajímalo ho to. Nevšiml si ani temné osoby v kápi, která ho z dáli pozorovala. Linul se kolem ní jakýsi kouř nebo prach.

„Stevene Grante Rogersi, synu Josephův, vítejte,” oslovila vojáka temná osoba. Kapitán sebou trhl a podíval se směrem, odkud šel hlas. Byl mu povědomí. Víc se soustředil na osobu v kápi, které nebylo vidět do tváře.

„Co chceš!” štěkl podrážděně, že ho někdo ruší. Chtěl být v tento moment s Amber sám.

„Znám řešení, jak zařídit, aby žila,” odpověděla mu osoba, avšak se z místa nepohnula. Steva to zaskočilo. Nikdy osobu neviděl. Nevěděl, zda jí věřit.

„Kde to jsme...”

„Na Vormiru. Pokud ji chcete vidět zase dýchat, následujte mě,” s tím se osoba otočila a vydala se opačným směrem od Rogerse. Steve zalapal po dechu a váhal. Měl jít a osobě věřit, nebo brečet a nic nedělat? Nakonec se rozhodl. Vzal opatrně Amber do náruče, cestou popadl Tesseract s boxem, v němž se nacházel a vydal se za osobou v kápi.