O pár hodin později

„Mohl bys zastavit tady, prosím?" hlesla jsem po delší době, když se Howard rozhodl mě svézt do města. Už bylo po výslechu Zoly. Kupodivu jsem se divila, že něco o našem úhlavním nepříteli vyklopil. Phillips moc dobře věděl, že přede mnou ho ubránit nemůže, ale zatím jsem nikoho zabíjet nechtěla. Ani přes to, že bych tím pomstila smrt Buckyho.

Howard zastavil před vyhořelou mojí bývalou hospodou a nechal mě vystoupit.

„Mám tu počkat?" zeptal se a já krátce přikývla. Rozešla jsem se k vyhořelé části budovy. Už to byla nějaká doba, co jí Hydra podpálila, aby se mi pomstili. Aby mi sebrali, nad čím jsem trávila tolik času. Ale zvykla jsem si. Poslední dobou mi toho sebrali tolik, že se to nedá ani spočíst.

Nacisti mi sebrali rodiče. Hydra mi dala schopnosti, ze kterých mám sama strach a neřekla jsem o nich ostatním. Připravili mě o podnik, později v tu samou noc i o byt a teď Jamese. Bylo to tak rychlé jako na běžícím pásu.

Opatrně jsem nohou našlápla na spálené dřevo a ucítila, jak mi pod nohama začalo praskat. Rychle jsem z něj slezla a vešla dovnitř úplně. Nacházela jsem se v bývalé herně a taky v místě, kde bylo pódium. Chtělo se mi začít z toho místa brečet, jak to tam bylo temné a tiché.

„Moc dobře věděl, jaké jsou riziko, když s Vámi půjde. Nemůžete se obviňovat, za něco, za co nemůžete," zaslechla jsem povědomí hlas. Bylo to kousek od místa, které bylo zasypané, ale dalo se tam dostat z druhé strany, takže jsem se začala vracet a zároveň poslouchat.

„Nebudu v klidu, dokud Hydra celá nepadne," ozval se další hlas a po chvíli jsem už rozpoznala oba hlasy. Peggy a Steve.

„Jistě. Chápu Vás," na chvíli se Peggy odmlčela, „uvidíme se na základně." Tím hovor skončil a utichlo to. Mezitím jsem stihla obejít část budovy k místu, odkud agentka vyšla. Schovala jsem se za rohem zdi a počkala, až úplně odejde a teprve jsme se dostala ke vchodu. Spíš k díře ve zdi.

Vešla jsem dovnitř a pak podle zvuků cinkání skla našla Steva. Tak nějak jsem se vždycky bála, že ho takhle najdu. Moje noční můra se stala skutečností a teď ho takhle najdu sedět u kulatého stolku se sklenkou a poloprázdnou láhví nějakýho pití.

„Steve?" oslovila jsem ho nejistě a vzhlédl ke mně s unaveným pohledem. Jedna ruka mi vysela podél těla a ta druhá křečovitě držela fotky nás v tří v jedné z kapes od kabátu. Přemýšlela jsem dlouho, jestli mu to říct, ale nakonec jsem se rozhodla. Nechtěla jsem ztratit ještě jeho.

„Co tady děláš?" zeptal se a upil ze skoro prázdné sklenky průhledné tekutiny. Pokoušela jsem se to pití ignorovat a posadila se na ohořelý bar. Divila jsem se, že ještě držel. Vypadal jako uhlí.

„Přišla jsem sem přemýšlet," odpověděla jsem mu a podívala se po něm skleslým pohledem, když se znovu napil a trochu si přilil z láhve.

„Aha," řekl suše a rozhodl se mě plně ignorovat. Naštvala jsem se, seskočila z baru a jednoduše mu láhev zabavila, jelikož sklenka byla zase prázdná.

„Přestaň chlastat a podívej se mi aspoň do očí, Kapitáne!" vyjela jsem na něj, když chtěl něco říct, ale hned na to si odpověď radši odpustil. Láhev jsem položila na bar, přisunula si jeden z barelů ke stolu a posadila se naproti Rogersovi, který mi věnoval plnou pozornost.

„Potřebuju s tebou mluvit," řekla jsem už klidněji. „Týká se to i nás dvou-"

„Chceš se rozejít?" prohlásil Steve narovinu a mně se sevřelo srdce. Zaskočeně jsem se po něm podívala a na chvíli měla sucho v krku, jak jsem na to nemohla najít odpověď. Zraňovalo mě to.

„Jak tě to proboha mohlo napadnout?!" vyhrkla jsem a měla zároveň slzy na krajíčku. Steve si toho všiml okamžitě a zesmutněl víc.

„Promiň, Amber, promiň. Já nechtěl," začal se mi omlouvat a pohladil mě přes stůl po tváři. Trochu jsem strnula, ale po chvíli jsem položil dlaň své ruky na hřbet té jeho na mé tváři.

„Chtěla jsem ti jen ukázat něco, co jsem tehdy našla při misi. Nevěděla jsem, zda vám to ukázat, ale když jsme teď přišli o Buckyho, tak mi došlo, že bych to už skrývat neměla," sáhla jsem do kapsy pro fotky a rozhodila je po stolku. Steve se zarazil a až rozklepaně se k jedné z nich natáhl. Jeho pozornost zaujali načmárané znaky na našich fotkách. U něj křížek s vykřičníky a u mě s Buckym malé otazníky.

„Podle toho co jsem viděla, tak jsem nejspíš další na řadě, dokud se nás nezbaví všech," prohodila jsem ledabyle. Steve mi nijak pozornost do té chvíle nevěnoval, ale pak zvedl směrem ke mně hlavu.

„Nic se ti nestane, přísahám. Jedině přes mojí mrtvolu," řekl rozhodně, vstal a šel ke mně, když obešel stůl. Vstala jsem taky a hned mě objal. Myslela jsem, že je opilí, ale zdál se být naprosto v pořádku. Bylo mi to divný. Někdo, kdo pít neumí, tak kolikrát odpadne po půlce té velké láhve.

„Steve, ty jsi-" chtěla jsem to říct, ale dřív mě umlčel polibkem. Ještě pořád měl na rtech cítit pachuť od alkoholu, ale jelikož jsem na pití byla zvyklá, tak mi to nevadilo a polibek jsem mu opětovala.

„Erskine tvrdil, že to sérum vylepší tělo apod, ale neřekl, že úplně všechno," odpověděl mi na to a já se na něj podívala nechápavým pohledem. „Jelikož mám čtyřikrát lepší metabolismus, tak se mi tělo regeneruje rychleji a tím pádem se nedokážu opít. Blbí co?"

„Tím, že by ses opil, tak bys svoje problémy nevyřešil. Sice by ses dokázal na pár hodin odreagovat, ale pak by to na tebe padlo ještě víc a bylo by to akorát horší. Říkám to z vlastní zkušenosti a Bucky by to takhle určitě nechtěl," pohladila jsem ho lehce hřbetem ruky po tváři.

Zavřel oči a lehce svoji hlavu o mojí ruku opřel. Krátce jsem se pousmála a prsty mu zajela do vlasů.

„Máš pravdu. Taky bych ti mohl ještě něco říct. Týká se o to ohledně toho, jak to tu hořelo," vypadlo z něj. Řekl to celkem opatrně, aby to nevyznělo nějak, že by za ten požár mohl on.

„O co jde?"

„Jak nevím jak to bylo možné. Jestli se tu něco prolomilo, nebo jsem měl strach a začal blouznit, ale slyšel jsem v tu chvíli, když jsi byla u okna, ženský hlas," začal vysvětlovat a já vytřeštila oči. On začal mít i halucinace. Bude to chtít doktora.

„Nebyla jsem to třeba já? Hledala jsem tě, když jsi zničehonic zmizel,"

„Ne. Když jsi se dívala z toho okna, tak jsem ten hlas následoval až někam sem," ukázal na místo někde veprostřed místnosti, kde jsme byli. „Viděl jsem osobu. Zdála se být trochu průhledná. Byla to žena. Bylo jí asi tak čtyřicet, nebo něco málo potom. Začala ke mně mluvit a po chvíli jsem poznal mámu. Nechápal jsem to, ale jakmile jsi za mnou přišla, tak okamžitě zmizela. Musela si ji vidět."

„Steve, nikdo tu nebyl. Nebo třeba ano, ale viděl jsi ji jen ty. Než zemřela, tak se rozloučila naposledy se mnou. Ty jsi dorazit nestihl," vzpomněla jsem si na poslední chvilky života Sarah.

„Ty si myslíš, že..." zarazil se v půli věty.

„Že se s tebou přišla naposledy rozloučit," dořekla jsem za něj a Steve nejistě přikývl v souhlas. „Měli bychom vyrazit zpátky na základnu. Možná, že už Phillips vyzvěděl něco nového a přiblížíme se ke hledání Schmidta."

Políbili jsme se a já chtěla vyrazit ven z budovy, ale Steve mě chytil ještě za ruce a otočil zpět na sebe.

„Řekneme ostatním o nás dvou? O našem vztahu," zeptal se. Propletli jsme si spolu vzájemně prsty na rukou a jen tak se drželi.

„Já nevím...raději ne. Nechci aby si tě všichni dobírali, že jsi měkkota, když se mi něco stane, nebo tak. Vím, že mít vztah je fajn, ale v tomhle oboru a tady to prostě nepůjde. Musíme to tajit do doby, než to skončí."

„Dobře, pojďme," políbil mě na čelo, pustil mi ruce a už šel pryč. Cestou ven jsem ze stolu sebrala fotky a strčila si je do kapsy.