„Ještě jednou. Vy po mě chcete, abych přísně utajovanou osobu pod státním dohledem nechal setkat se s civilistou, a ještě k tomu s vaší ženou, která je jen tak mimochodem taky mimo záznamy?! Nezbláznil jste se?! Bartone, víte, co po mě vůbec chcete?" Tak nějak jsem čekal, že přemlouvání šéfa nebude hračka, čekal jsem i to, že po mě začne křičet, ale nevěřil jsem, že by to dovolil. Tak proč teď působí, jako by s tím byl už od začátku smířený?! I přes ostrý tón hlasu a podmračení bylo jeho tělo v klidu, nechoval se nijak vystresovaně a nic nezamítl. Ani neřekl, že by ji tam nepustil, což u něj není obvyklé. On vždy mluví zpříma a radikálně zakazuje výpadky, pokud jde o mise. Teď ale jen křičí a pokládá otázky, žádný verdikt nevyřkl.

„Jistěže vím a taky vím, že to je zcela protiprávní a poruší to veškerá pravidla. Chovám se sobecky a prosím vás za vlastními potřebami, nijak to se SHIELDem nesouvisí. A právě proto doufám, že mi vyhovíte. Ne jako kapitán, ne jako můj nadřízený, jen jako přítel." Upřel jsem na něj pronikavý pohled. Přestože ke mně stál zády, byl jsem ochotný mu do zad vypálit díru jen aby se otočil. Aby mi dovolil tak riskantní krok.

„Dnes...ve dvě hodiny odpolední je výjezd, a více jak polovina agentů je tak mimo dosah. Mohu vám zařídit lepší podmínky pro propašování té holky sem...ne povolení. Dělejte, jak uznáte za vhodné agente." S tím na mě upřel hluboký pohled, pod kterým člověku tuhly končetiny a jen ztěžka se mohl hýbat. Dobře jsem věděl, co tím chce říct. Pokud se něco pokazí, beru veškerou odpovědnost na sebe. Pokud se něco pokazí, Lauru zavřou, budou ji vyslýchat, mě zřejmě propustí a zajistí, aby o mě už nikdo nikdy neslyšel. „Rozumím...děkuji." „Neděkujte a vypadněte, než vás někdo uslyší."

Z hlavní místnosti jsem si to namířil rovnou do skladu jako pokaždé. Po chodbách se pohybovalo mnohem víc lidí. Ten zátah musel být skutečně složitý, pokud tolik lidí začíná s přípravami hned z rána. Na mobilu jsem napsal krátkou zprávu, ať Laura dojede před ústředí přesně na dvě hodiny a deset minut. Ať zaparkuje dodávku na konec řady Jeepů co nejblíž vchodu do budovy a ať má na sobě co nejméně výrazné, nejlépe černé, oblečení. Nemůžu si dovolit, aby něco krachlo.

„Clinte!" Pietro se zrovna pokoušel dostat z postele, když jsem přišel. Ihned, co mě viděl, postavil se rychle na vratké nohy a jak nejspěšněji to doved, tak se dostal ke mně a pověsil se mi kolem krku. „Tak vidím, že za chvíli mě zase předběhneš, že?" „Ještě líp, příště už mě nedohoní ani kulka." Položil si hlavu na můj hrudník a nechal mě, abych ho držel u sebe kolem pasu. „Musím ti něco říct." „Hmm?" Zhluboka jsem se nadechnul a dopřál si ještě maličkou chvíli na načerpání dostatečné odvahy. „Budeš mít návštěvu." Ihned ke mně zvednul rozcuchanou hlavu. „Návštěvu? Takže Fury o mě řekl Avengers? Nebo nějací agenti?" Záporně jsem zakroutil hlavou a lehce se pousmál. Když byl takhle natěšený, choval se stříbrovlásek jako malé dítě. „Vlastně to není tak návštěva jako vloupání. Představím ti svou rodinu." „Rodinu? To jako...i děti?" mile jsme se usmál a políbil ho na tvář. „ne, zatím jen s Laurou. Všechny bych je sem nedostal." „Ale ona o nás ještě neví, že? To proto jsi tak nervózní?" na sucho jsem polknul a stočil pohled bokem. Pietro pochopil, dál se neptal, ale mého krku se nepustil. Byl jsem tak rád, že to nebere špatně, že třeba nežárlí. Není nač, s Laurou už si dlouhou dobu krom úsměvů a polibků na tvář nevyměňujeme nic.

Po více jak deseti minutách ticha, kdy jsme stáli na místě a drželi se v objetí se Pietrovi začaly klepat nohy. Nemá se ještě moc přemáhat, tak jsem ho vzal do náruče a přenesl na postel. Zapištěl u toho jako holka a pevně mi sevřel tričko. „Pusť mě dolů magore! Chodit umím sám!" „Dobře, dobře, jen se tak nečerti." Zvesela jsem se zasmál a položil do na matraci. „Podáš mi ze skříně nějaké lepší oblečení?" Tázavě jsem se na něj podíval, načeř on jen převrátil očima a došel ke skříni, i když s obtížemi, sám. Chvíli se v ní přehraboval, než vytáhnul šedé tričko, rifle a jednoduchou košili. Po oblečení následovala řádná hygiena včetně koupele mokrým ručníkem, jelikož ještě nesměl do sprchy a holení. Celou tu dobu jsem musel mít povinně zavřené oči zavázané šátkem a koukat do stropu. Přišlo mi vtipné, že ho nesmím ani vidět. Možná se jen stydí za to, jak vypadá, možná mě chce jen překvapit. Když byl konečně dochystaný, špinavá voda i ručník byly uklizené a celý pokoj byl poklizený, teprve pak mi dovolil znovu uzřít umělé světlo pokoje. „Pro Lauru se strojíš víc než kdy pro mě." „Musím udělat dobrý dojem." Modroočko pozvednul ramena jako by to mělo všechno vysvětlit a lehnul si znovu do peřin. Jen tak jsme zbytek čekání strávili povídáním, letmými polibky a vtipy. Ještě nikdy jsem nepotkal člověka, co by se mým hloupým vtipům smál tolik jako on. Dokonce ani opilý Stark se svou bavičskou přirozeností by nesklidil víc smíchu.

„Za chvíli budou dvě hodiny." „Jak se jí mám představit?" „Jak jen budeš chtít." Letmo jsem se dotkl hladké kůže druhé tváře a zavřel oči spokojený právě v tomto momentě. „Ty jí to chceš říct? A...já mám být u toho?" Kývl jsem, ale oči neotevíral. Nebylo potřeba se dívat, tak jako tak jsem věděl, že na mě Pietro valí bulvy. „Myslím, že by to měla vědět. Nechci ji tahat za nos, nezaslouží si to nikdo z nás. Navíc ji nedokážu dál ubližovat. Přese všechno, co se stalo a děje, já..." Ucítil jsem horkost na mých rtech a samovolně se zapojil do krátkého polibku. „Miluješ ji." „Ano." „Miluješ mě." „Ano." Otevřel jsem oči a střetnul se s intenzivním láskou nasyceným pohledem dvou nejkrásnějších modrých studánek. „Pak jí to musíš říct."

--

Procházel jsem chodbami a spěchal ke vstupu. Sotva jsem ho otevřel, zaparkovalo kousek opodál naše šedé auto. Laura se oblékla opravdu minimalisticky, přesně jak jsem po ní chtěl. Budila až agentsky přesný dojem, takže máme záložní únikovou cestu, pokud to bude nevyhnutelné. Černé rifle, rolák stejné barvy, jež jí decentně obepínal krásnou štíhlou postavu, vlasy do prostého ohonu, vysoké poty se silnou podrážkou a stříbrný náramek co dostala k loňským Vánocům pod stromeček. Tenkrát jsem ho s Natashou vybíral skoro půl hodiny, než jsme se shodli pro ten nejlepší.

„Clinte! Děje se něco?" „Měj skloněnou hlavu, nekoukej do kamer a jdi pořád za mnou. Mluv minimálně, napřímená záda a nepřístupný výraz, jasné?" Kývla a tak jsme se společně vydali do rozlehlé budovy se stovkou tajných skrýší z nichž jsme do jedné mířili. Vystoupali jsme schody, prošli kolem ubikací, vyhnuli se můstku a rampě, kde v tuto chvíli bylo určitě nejvíc agentů a prošli kolem desítek rýh ve stěnách, než jsme se konečně dostali do finální chodby. Připadalo mi to skoro jako věčnost, dlaně se mi neprofesionálně začínaly potit a čelo se orosilo již během pár sekund od vstupu. „Do skladu." Otevřel jsem dveře a nechal ji projít. Skenerem jsem prošel já a když mě pustil, rychle jsem Lauru protáhnul za sebou. „Co se děje? Tohle je nezákonné, že? Co plánuješ Clinte Bartone?" Laura byla mírně popuzená, ale hlavně v ní narůstal strach. Pohladil jsem ji po tváři a mile se usmál. „Ano, je to nezákonné. Chci ti představit někoho, o kom nemá nikdo vědět, víš? Takže ještě chvíli vydrž a pojď."

Pietro seděl na posteli a v ruce žmoulal konec tenké peřiny. Když se otevřely dveře, ihned k nám vzhlédnul a mile se usmál na nás oba. Ještě jsem se ujistil, že nás nikdo nepronásledoval, než jsem si opravdu nahlas oddechnul a konečně uvolnil stažený výraz ve tváři. I Laura se uklidnila a prohlížela si skrovně zařízenou místnost i mladíka na posteli. „Lauro, dovol abych ti představil Pietra Maximova. Pietro, tohle je Laura." „Moc mě těší madam. Jste ještě krásnější, než jak o vás Clint vyprávěl." „Tyky mě moc těší." Na chvíli se odmlčela, přelétla ho celého pohledem od shora až dolů a pak jej nečekaně silně objala. „Moc vám děkuji." Oba jsme jen vykolejeně koukali, jak se brunetka tiskne na slabé tělo jednoho z nás a jak jí po tváři začínají stékat slzy. „Omlouvám se, jen...vy jste ten, co Clintovi zachránil život, že? Ten mrtvý Avenger." Stříbrovlásek se mile usmál a kývnul hlavou k posteli v náznaku toho, ať ho následujeme. Všimnul jsem si, že se rychlíkovi klepou ruce a na nohy došlapuje s těžkostí. Zvládal to dobře, ale nesmí se přepínat. „Řekl bych Lauro, smím vám říkat Lauro? Tedy, řekl bych, že jsem živý až dost."

Pozor pozor, tak kdo čekal, že to výjde? Na tu další, co bude, jsem já sama zvědavá. Bojím se, co nakonec splácám, ale tak snad se vám to bude všem líbit. Ohodnoťte mou snahu nějakou hvězdičkou a komentem! A nezapomeńte ani na ig účet!

Otázka dne:

Když už jsme byli u toho anime... jak se koukáte na cosplayery? Příjde vám převlékání se za superhrdiny a nereálné postavy ujeté? Naše rodina se na to kouká skrz prsty, takže můj koníček schovávám ve skříni. A co vy? Jak jste na tom?

Vaše Tiranis!