Ve vlčí podobě jsme doběhli až k domu, kde mají Lovci ,,útočiště". Já jsem se proměnila zpět do lidské podoby jako první a hned potom i Robert.

Přitiskla jsem se ke stěně domu a zaposlouchala se, jestli někde někoho neuslyším. Ale ono... nic. Nakoukla jsem jedním pootevřeným oknem donitř. Když jsem to jsem uviděla, tak mě zamrazilo v zádech. Na zemi tam ležela Nell. Tak, jak jsme ji tam nechali. Krk měla celý pořezaný a z jedné rány jí ještě pořád tekla krev. Už jen slabě, ale pořád. Pod její hlavou byla obrovská tmavě rudá kaluž krve a já jsem musela odvrátit pohled.

,,Půjdeme jinudy," zašeptala jsem a otočila se k jinému oknu, které bylo taky pootevřené. Byla tam prázdná místnost. Na zemi byla zaschlá krev a bylo vidět, že tady někdo někdy někomu udělal něco podobného, jako Nell.

Vyhoupla jsem se na parapet a potichu přistála na betonu, který byl v této místnosti místo podlahy. Podívala jsem se, jestli je Rob za mnou. Byl. Ladným skokem přistál vedle mně. Pomalu jsem šla ke dveřím a potichu je na škvírku otevřela. Na obě strany vedla dlouhá chodba a nikde nikdo nebyl. Otevřela jsem dveře víc a prošla na chodbu. Jen tak pro jistotu jsem si vytáhla svoji dýku a pevně ji sevřela v ruce.

Potichu jsem šla chodbou doprava a Rob šel doleva. Nějakou dobu se nic nedělo a tak jsem trochu polevila na pozornosti. Na konci chodby jsem odbočila doleva, žádná jiná možnost tu ani nebyla. Když jsem míjela jedny dveře, uslyšela jsem zavrzání a v tu chvíli bylo pozdě na to zareagovat. Někdo mě zezadu silným stiskem chytil za zápěstí a stočil mi ho do nepřirozeného úhlu. Dýka mi vypadla z ruky a potom mi ruce zkřížil za zády, abych se nemohla bránit.

Otočila jsem se, abych věděla, s kým mám tu čest. Za mnou stál postarší chlapík trochu zavalitější postavy. U opasku měl meč a pár nožů, teď zvedl moji dýku ze země a její hrot mi přiložil mezi lopatky.

,,Běž," přikázal a já poslušně šla dopředu.

Chtěla jsem, aby mě zavedl k Mikovi. Nějakou dobu mě vedl neznámými chodbami a potom jsme vešli do jedné velké místnosti. Bylo tu světlo, protože tu byl nespočet obrovských oken.

,,Laura. Konečně. Už tu na tebe čekáme," uslyšela jsem škodolibý hlas Mika, který byl opřený o zeď po mé levé straně.

Rozhlédla jsem se po celé místnosti a naproti mě uviděla na zemi na kolenou Roba. Z koutku úst mu tekla jeho vlastní krev a skrz bílé triko mu na hrudi prosakovala krev. Asi se nevzdal bez boje. Ruce měl za zády a za ním stáli dva podobní chlapi jako ten, který teď držel mně. Robovi se zadýcháním zprudka zvedal hrudník a každou chvilkou se kroutil ve snaze vysmýknout se Lovcům.

Když si uvědomil, že to nemá cenu, podíval se někam mým směrem a setkal se s mým pohledem. Asi si až teď uvědomil, že už tu jsem taky. Zatvářil se zahanbeně, že ho zase chytili a sklopil pohled do země.

Podívala jsem se zpět na Mika. Jedním gestem ruky dal Lovcům vědět, ať nás nechají být.

Celá jsem se uvolnila, když jsem na lopatkách přestala cítit hrot mé dýky a Rob dal ruce před sebe. Opíral se o ně, aby zase nabral sílu.

Všichni tři muži odešli a my tu zůstali sami s Mikem. Probodávala jsem ho vražedným pohledem, jenže on se na mně ani nepodíval.

Pomalu šel k Robovi a já si všimla, že mu ruka sklouzla k rukojeti meče u opasku.

,,Víš, čeho chci docílit, Lauro?" zeptal se, ale já ho nevnímala. ,,Chci, abyste trpěli. Teď budu týrat Roberta... A když tě donutím, aby ses na něho dívala, budeš tím trpět ty," řekl škodolibě a zastavil se nad Robem.

Napřáhl nad něho ruku a postupně rozevíral víc a víc dlaň. Nakonec ruku sevřel v pěst a Rob se shroutil na břicho na zem.

,,Nech ho být!" zakřičela jsem a chtěla se k němu rozeběhnout, ale Mike v jedné vteřině napřáhl ruku proti mně.

Nic se nedělo. Ale jenom chvilku. Ze zdi za mnou vyrazily kořeny a obmotaly se okolo mých nohou a břicha. Přirazily mě ke zdi a další kořen mi chytil hlavu, abych se na Roba musela dívat. Rukama jsem se snažila kořeny dát pryč, ale bylo to marné. Nepohnuly se ani o milimetr.

,,To je moje schopnost!" zavrčela jsem na něho.

,,To byla tvoje schopnost," upřesnil Mike a ruku stáhnul. ,,Vidím, že tě stihnul proměnit," poznamenal a zadíval se na mé nové špičáky.

,,Do toho ti nic není!"

,,Ovšemže ne. Jenom jsem zvědavý."

,,Kdo je zvědavý, bude brzo starý."

,,Ty se toho stáří ani nedožiješ," zasyčel na mně a čepel meče zabodnul Robertovi do paže.

Rob vůbec nereagoval. To je teď tak slabý, že ani bolest necítí? Ale cítil. Podíval se na mně zmučeným pohledem a potom mu hlava zase spadla na zem. Mike z něho vysál všechnu sílu...

Sevřela jsem co nejvíc oči, když mu meč z paže vytáhnul a bodnul mu ho do zad. A potom znovu. Asi pět minut jsem měla oči pevně zavřené a když jsem je zase otevřela, už byl skoro konec. Všude okolo Roba byla krev a Mike se mečem napřahoval, aby zasadil poslední ránu. Chtěla jsem zase zavřít oči, ale bylo pozdě. Mike zabodnul meč Robovi hluboko do krku a hned mu z něj začala proudit krev.

Kořeny mě pustily a já nemotorně dopadla na zem. Hned jsem se k Robovi rozběhla, protože jsem se s ním chtěla rozloučit, dokud je ještě při smyslech a žije. Dřepla jsem si k němu a nechala slzám volný průchod.

,,Promiň..." zašeptala jsem a pohladila Roba po vlasech.

Nechápavě se na mně z posledních sil podíval.

,,Za to, že tu jsi teď kvůli mně..." doplnila jsem.

Jenom mlčel, ale potom se co nejvíc mohl nadechnul.

,,Miluju... tě..." zasípal a potom vydechl naposledy.

Jeho otevřené oči nabraly skelný výraz a tvář mu ztuhla.

Pomalu jsem se narovnala nad tělem, které bych si teď přála vidět ze všeho nejméně. Otočila jsem se k Mikovi a pohledem jsem sklouzla k jeho meči, který ještě pořád svíral v ruce. Odkapávala z něho Robova krev.

Chtěla jsem to co nejrychleji dokončit. Jedním pohybem ruky jsem Mikovi vytrhla meč z ruky a jeho čepel si přiložila ke krku. Mike byl v šoku z toho, že jsem mu ten meč vzala a tak nic nenamítal.

Do místnosti se vrátili zpátky ti tři muži a já už to nechtěla dál zdržovat, když se Mike vzpamatoval a sáhnul po svém meči.

,,Jdu za tebou, lásko..." zašeptala jsem a s těmi slovy si zabořila čepel meče hluboko do krku.

Smrt není vůbec smutná...
Smutná věc je, že většina lidí vůbec nežije...

Taaaaaaaak. S touhle kapitolkou bych tenhle příběh chtěla oficiálně ukončit.
Chtěla bych ji věnovat všem mým pilným čtenářům, mezi které patří torroslav223,fucifuk,Pluska_L,vailetvanesa,NikolaBartalov,_SillicaPina_,1122andulk,luckapluskalova,simi339,TriskaF,Lanulia,MeikoCz, své super spolužačce YvetteMachaov, TnaKristnaDammerov a své nejmilejší sestřence dogmichelle 😍😘💖💕💓💗💞💝💟 Pokud jsem na někoho zapomněla nebo jsem ho naopak sem dala a nemá tady co dělat, tak se moooc omlouvám...

Má to tedy celkem 44 kapitol a já vám chci neuvěřitelně moc poděkovat, že jste to vydrželi až sem a mooooc bych vám chtěla poděkovat za to, že jste tenhle příběh dotáhli k neuvěřitelným 500 hlasům a 2.23 K přečtení!! Jste skvělí! Miluju vás!
Byla bych moc ráda, kdybyste mi do komentářů napsali všechny pocity, které jste u tohoto příběhu cítili a všechny názory.
Můžete se mě na cokoliv znovu zeptat a tentokrát vážně úplně na cokoliv! Nebude mi vadit, když se otázka někdy zopakuje a když u jednoho člověka budu odpovídat na 50 otázek. Budu za to jedině ráda :)

A kdyby někdo chtěl číst více mé tvorby, tak mám rozepsané příběhy:
•I BELIEVE IN JACK FROST -    DARKNESS
•Píseň smrti
•Ledové srdce
Budu ráda, když si to přečtete a podpoříte mě :)

Tak to je asi všechno. Paaaa 😍😘
Vaše Sci-FiVeronika