Překvapivě jsem ono Rodgerovo mínění uposlechla bez sebemenší rezistence či nevole. Rádoby rodinná vila v jedné z nejprominentnějších čtvrtí Bellevillu sice byla to poslední místo, kam jsem v tuto chvíli toužila jít, ovšem bylo mi jasné, že pokud se nevrátím dřív, než Tracey skončí její, údajně čistě jen pracovní večeře, ono porušení nesmluvené večerky se jistě neobejde bez sankcí.

Když jsem kráčela dlouhými ulicemi města směrem ke GrandBellu, déšť kupodivu již z většinové části ustal. Vzduch však po jeho usměrnění pomalu, ale jistě ochladl na běžnou teplotu, a tak se Bellevillem začalo šířit nemalé množství matných obláčků páry. I když jsem si tak výrazně ztížila trasu, poprvé v životě jsem se rozhodla vydat domů na urážku přes centrum. Nikdy jsem tuhle zkratku nepoužívala, neboť v samotném srdci Belleville nespal ani ve dne, ani v noci, a pěší cestování skrz něj tak díky nemalému davu nebylo dvakrát komfortní záležitost. Ovšem...dnešní zpáteční cesta z vrakoviště byla neopakovatelnou příležitostí, jak konečně prolomit tři zdi, jež mě oddělují od plného vědomí jeho existence, a pro zdánlivé dobro mé psychiky mě tak udržují v jisté komfortní zóně. Upřímně mě skutečnost, že pokud chci alespoň částečně ustát naši opětovnou, již jen pouhý víkend vzdálenou konfrontaci, musím se v první řadě postavit třem atributům, jež s ním v souvislosti s mojí maličkostí bohužel mají úzkou a zejména nespornou spojitost, svírala žaludek ještě bolestivěji, než morálně povinná účast na Mandyině pohřbu. Ironie osudu, že je mám všechny tři při cestě - areál, kde jsem jednou nohou vkročila do oné propasti zvrácenosti a bizarnosti, budovu, pobyt ve které nenávratně zpečetil můj přechod na kladnou stranu mince našeho zdánlivého „vztahu", a - v neposlední řadě - místo, na jehož samotném vrcholu jsem onoho proklatého večera byla připravena o veškerou svoji lidskost.

O svoji korunu morality, díky které jsem se mohla oprávněně nazývat skutečným člověkem. Bohužel, touto ztrátou, která správně ani nikdy neměla nastat, jsem i něco získala. Získala jsem další okov, který mě připoutal k tomuhle zhýralýmu peklu na zemi.

Já vím, že jsem to Rodgerovi měla říct - že jsem mu měla říct všechno, neboť krev lpějící na mých rukou je bezpochyby to poslední, nad čím by se zrovna on při svém pragmatismu a racionalitě dvakrát pozastavoval. Jenže já nemohla. Nejen, že přiznání se k vraždě je samo o sobě všesměrná sebedestrukce, ale především jsem ho oním svým dnešním selháním nepotěšila natolik, že jsem již neměla odvahu na to, abych v jeho očích klesla ještě o dalších několik úrovní hlouběji. Neměla jsem odvahu přiznat se, že jsem se nechala infikovat, a ke všemu ještě od psychopata. Od mrtvoly překračujícího monstra, vůči jehož bravurní schopnosti manipulace jsem měla být díky své psychologické erudici a především praxi, kterou mi sedmnáct let života v Bellevillu poskytlo, naprosto imunní. K mému paradoxnímu štěstí v neštěstí, i mistr tesař se evidentně sem tam podstatně utne.

Netrvalo dlouho a já po nepříliš spěšném projití prvního centerního bloku stanula před prvním místem, které jsem s Gillovou osobou měla neodvratitelně spojené - před kolosální budovou bellevillského aquaparku, víkendový pobyt ve kterém nám byl darován našim učitelem chemie a fyziky jako odměna za vytouženou výhru ve školní, okresní vědecké soutěži.

Celkem mě udivovalo, jak může zábavná atrakce, jež ve dne turisty prakticky praská ve švech - i když v tomhle případě spíše ve zdech - působit pod rouškou tmy tak ponuře a karikaturně.

Vůbec nejideálnější by nyní bylo stanout přímo před těmi konkrétními prostory, ve kterých se ony zlomové události odehrály, ovšem ani v rámci své kýžené katarze nehodlám riskovat, že mě opravdu jednou někdo nechá zavřít za neoprávněné vniknutí, či rovnou za vloupání. Takže pohled na onu jámu lvovou přímo ze středu jejího, v tuhle noční hodinu již prakticky pustého parkoviště bude muset stačit. Jestli to půjde takhle hladce i v dalších dvou případech, bude zde existovat aspoň nějaké procento naděje, že se hned potom, co budu v pondělí nucena čelit jeho existenci, kompletně nesesypu. Když místa, jež v relaci našich existencí sehrála nějaký značnější význam, v mých očích nadobro ztratí svoji exkluzivitu, nebude pro mě nic znamenat už ani on. A kompletní devalvace jeho bytosti je něco, bez čeho se prostě nejsem schopna vrátit zpět do původních kolejí přežívání do svých osmnáctých narozenin.