Upřímně mi připadá, jako bych tu nebyla věky, a přitom jsem si zde naposledy léčila šrámy na mysli teprve necelé dva měsíce nazpět. Hned, co jsem prolezla vlastnoručně vytvořeným otvorem ve více jak tři metry vysokém, pletivovém plotu, jehož horní okraj lemovala pružina ostnatého drátu, a ocitla se tak na pozemku bellevillského vrakoviště, mnou zaplál zvláštní pocit nostalgie, nebo spíš hodně zkroucené formy Déjà vu.

    Jelikož byl všední den, a já tak neměla tušení, zda slouží Rodger, či ten druhý vrátný, rozhodla jsem se výjimečně použít tento starý, již skoro zapomenutý vchod v podobě díry v plotě. Teď tomu bude zhruba rok, co jsem ho oné jarní noci pracně vytvořila, abych sem tak mohla proniknout, aniž bych upoutala pozornost zdejší ostrahy - neúspěšně, a přesto mi přijde, jako bych ho zhotovila včera a zároveň tu byl již od okamžiku, co správa Bellevillu dokončila realizaci místního vrakoviště.

    Moje kroky se rázem ubraly směrem k největší šrotové věži na vrakovišti, na jejímž vrcholu sídlila subvence mé psychické rekonvalescence, již jsem teď potřebovala více, než kdy jindy. Benny, jak onomu vraku červeného Fordu Mustang GT 350 přezdíval Rodger, byl sice jenom ostatek kdysi dávno luxusního a především výkonného vozidla, ovšem z nějakého důvodu mi uvolněné ležení na kapotě a nerozbité polovině předního skla právě tohoto auta poskytovalo značně vyšší, duševní komfort, než relaxování na kterémkoliv jiném. Vím, že je to dětinské, a tím pádem i ne zrovna příhodné to přiznávat, ale svým způsobem jsem na prostory vrakoviště pohlížela stejnýma očima, kterýma malé dítě pohlíží na nově vystavěné hřiště, přičemž Benny byl mou nejoblíbenější atrakcí. Jako dítě jsem však nikdy neměla příležitost - a v pozdějším věku už ani touhu - navštívit doopravdické, dětské hřiště, takže se dalo z určitého hlediska pochopit, že jsem si to podvědomě snažila nějak vykompenzovat. V podstatě mi Benny sloužil jako ta nejvýše postavená část prolézačky, ve které se dítě usídlilo vždy, když odmítalo dané hřiště opustit, a rodiče tak s ním mnohdy museli vyjednávat. Ti méně trpěliví rovnou zavolali hasiče, aby jejich ratolest odtamtud prostě a jednoduše vyndali a vrátili zpátky na zem.

    Bez toho, abych pro jednou zase byla lapena zdejší stráží, jsem přešla až do východní části vrakoviště, kde se tyčila nejvyšší věž utvořená z pozůstatků všech možných automobilů. Ovšem když jsem vzápětí zvedla pohled k jejímu vrcholu, zůstala jsem stát jako zmrazená. Onen červený Ford Mustang byl...pryč.

    Prudce jsem sebou trhla, když jsem na rameni náhle ucítila dotek a rázem i sevření něčí dlaně. Se šokem křečovitě staženým žaludkem jsem se otočila za sebe, abych zjistila, komu ona velká mužská dlaň spočívající na mém rameni náleží. Upřímně jsem čekala, že jen, co se otočím, můj pohled se setká s trpkou a především nahněvanou tváří onoho druhého zdejšího vrátného. Kupodivu se tak ale nestalo. Místo do sinalé tváře Toma Hudgese jsem zcela nečekaně pohlédla do tmavě lískových očí, které jsem tak dobře znala. Upřímně jsem nevěděla, zda být ráda, že mě nečeká trestní postih za neoprávněné vniknutí, nebo proklínat skutečnost, v jaké situaci mě Rodger právě zastihl. Ačkoli jsem se při pohledu do jeho strohé tváře snažila ze všech sil, nedokázala jsem zadržet slzy, jež se mi při vědomí Bennyho, právě zjištěného skonu nahrnuly do očí.

    „Netřeba brečet, Letty," pronesl nezvykle „útlocitně" Rodger, načež odvrátil svůj pohled k vrcholu vysoké věže, na kterém se ještě do nedávna pyšnil onen červený Ford Mustang GT 350.

    „Já...nebrečím," odvětila jsem lživě, když jsem následně upřela zrak stejným směrem. „Byl to jenom stroj." Upřímně nevím, zda jsem někdy z pusy vypustila větší lež a zároveň faktum. Z racionálního pohledu nebyl Benny nic víc, než jen vrak již dávno vyřazeného auta, s jehož definitivní likvidací se dalo počítat dnem i nocí, přičemž mě i sám Rodger nejednou varoval, abych si k němu neutvořila žádnou emoční vazbu, neboť s auty je to během jejich existence jako s lidmi - jsou stvořeni, umožňují funkci běžného života a nakonec skončí tady; na jejich vlastním pohřebišti, kde jsou odsouzeni ke věčnému zapomnění. Byla ironie, že při uvědomění si Bennyho definitivního odchodu jsem na prsou cítila stejný, trýznivý pocit, jenž mi prakticky rozdrtil vnitřek hrudníku tu noc, co jsem se dozvěděla, že osoba, díky které jsem zahodila naprosto vše cenné, co jsem kdy měla, mě celou tu dobu chovala a zdánlivě chránila jenom proto, že jsem ve správnou chvíli měla posloužit jako vepř na porážku. Jindy bych si to pravděpodobně nepřiznala, ale opětovné pocítění této tříštivé prázdnoty bylo nesporným důkazem o mém žalostném selhání. O žalostném selhání ve všem, co mě kdy Rodger naučil o bezbolestném přežití v tomhle pekle, kterému říkáme svět.

    „Tak pojď, Letty," vybídl mě sotva slyšitelně Rodger, přičemž pohledem ukázal směrem ke své vrátní kanceláři, „každej funus si zaslouží aspoň jedno štamprle, i když v tomhle případě spíš rovnou lahev."