Hned, co se má chodidla ocitla na naleštěné plovoucí podlaze, jež - tedy s výjimkou mého podkrovního pokoje - pokrývala celé první, v tuto chvíli noční temnotou téměř kompletně zahalené patro této, rádoby rodinné vily, jsem zamířila do koupelny, jež se nacházela hned na protější straně podlouhlé, tmou opředené chodby. Jediný zdroj světla bylo téměř čisté bílé světlo měsíce, které skrz mezery mezi nezataženými žaluziemi pronikalo do místnosti.

Do očí mne nepříjemně udeřilo ostré bílé světlo ze stropní zářivky, když jsem pohotově stiskla vypínač, a veškerá tma v koupelně tak kompletně pominula. Sundala jsem ze zad svůj školní ruksak a ze zadní kapsy vytáhla onu šachovnicovou, nemalým množstvím krve nasáklou košili, již jsem hodila do prádelního koše vedle dveří do koupelny. Vzhledem k tomu, kolik šrámů jsem dnes utržila, Tracey evidentně ani nenapadne, že drtivá většina krve na onom laciném kusu oblečení není moje.

Během následující čtvrthodiny jsem se z rány na čele s pomocí pinzety pokusila vyjmout všechny miniaturní střípky, jež mi po onom úderu do výplně zrcadla zůstaly zabodnuté v čele. Důsledkem tohoto pokusu o první pořádné ošetření se mně z oné žilkovité rány spustilo několik dalších pramínků krve.

Ze skříňky pod koupelnovým zrcadlem jsem vyndala černý ručník, jenž jsem namočila do umyvadla s vlažnou vodou, jemně a hlavně opatrně si jím otřela ránu na čele a vyždímala ho. Tento proces jsem následně udělala i s krkem, dekoltem, rameny a pažemi, na kterých jsem naštěstí již kromě několika modřin a šrámů neměla žádné významnější zranění.

„Kéž by se to dalo říct o jakékoliv části mé bytosti," pomyslela jsem si bezděčně, a neubránila se tak dlouho a především všemi zbylými silami potlačované tendenci se vzpomínkami vrátit jen o necelé dvě hodiny nazpět. Do chvíle, kdy jsem definitivně přišla o to jediné, co ze mě v tomto pekle na zemi dělalo skutečného člověka...

Na jednu stranu jsem ráda, že se jeden z jeho herních manévrů nečekaně obrátil proti němu, a kompletně mě tak v poslední chvíli zachránil před smrtícím šach-matem. Ovšem na tu druhou...nevím, zda se mám smát celé té ironii, nebo spíš opětovně splakat nad prodělkem.

Jistě, klesnutí na úroveň lidí, jimiž jsem již od útlého věku bytostně pohrdala pro jejich naivitu a neschopnost vidět skutečnou, krutou realitu dnešního světa, je sice dosti nelibé, ovšem v porovnání s tím, o co mě ten zhýralej omyl přírody nenávratně připravil, je potupa mé maličkosti téměř pominutelné nic.

S dlouhým výdechem jsem zvedla pohled od krví znečištěné vody v umyvadle a upřeně se zahleděla na svůj odraz v zrcadle. Vážně je to ironie - že barva, již mně jejím užitím jakožto jeho ikonického atributu tak neskutečně znechutil, je právě to, co mi v poslední chvíli zachránilo krk i trestní rejstřík. De facto jsou moje vlasy těmi jedinými a zdá se, že v očích náčelníka Diggse i zcela neprůstřelnými alibi, které mám.

Dokud mi budou obličej rámovat prameny sytě fialové, je prakticky nemožné, že by se jeho zvrácenej plán mohl dočkat onoho, tolik kýženého finále. Takhle mám v očích policie nejen imunitu, ale zároveň i důkaz o zdánlivé skutečnosti, že moje maličkost se na případu Fialového vraha nepodílela jak externě, tak interně. Podle všeho jsem z toho opravdu venku, a to jen díky jeho choré ale hlavně zištné snaze mě v jeho očích udělat tak fialovou, jak to jen jde.

I když...možná to přeci jen má ještě jednu, relativně kladnou stránku. Fialová je přece barva nejen stínu či moci, ale i emancipace. A přesně to je to nejracionálnější, co v tuto chvíli můžu udělat - vymanit se z onoho jeho, bohužel rovnou několikasměrného vlivu. Což se ovšem podstatně snadněji řekne, než učiní, zvláště v souvislosti s druhem a především intenzitou onoho emočního viru, jenž mi pomalu, ale jistě infikoval a následně zničil každičký kousek zdravého rozumu a smyslu pro realitu, jež jsem v sobě měla.

Opakovaně jsem byla varována, že „láska" či jí příbuzné city nejsou nic jiného, než jen emoční škůdci, kteří mě postupně sežerou zaživa, a já se tak budu trápit až do chvíle, dokud naposled nevydechnu. A i přes to, kolikrát jsem ony slova již slyšela a hlavně kolikrát jsem se na vlastní oči přesvědčila o jejich pravdivosti, jsem dovolila nejen jemu, ale především sobě, aby mě infikoval. I přes to, že jsem se díky nejednomu zažití, co ten vir s lidmi dělá, zapřisáhla, že jestli je toto láska, tak nikdy nechci milovat ani být milována, jsem ho nechala, aby toto mé předsevzetí nechal potupně a hlavně bolestivě lehnout popelem.

Navíc onu „pomyslnou" třešničku na tomhle bizarním dortu představuje nesporný fakt, že tak neučinil proto, že by pouze sobecky chtěl, abych úměrně opětovala jeho - nyní vidím, že jen zdánlivé - city vůči mé osobě, nýbrž z toho nejvíce zavržení hodného důvodu, jaký jen pro svoje konání mohl mít. Všechno to dělal jenom proto, aby si mě mohl vychovat jako vepře na porážku...

Upřímně nechápu, že mě to stále byť jen trochu překvapuje. Vzhledem k tomu, co vždy byl, je a bude zač, se od něj něco takového dalo čekat. Všechny ty, které zabil, viděl jen jako bezcenné prostředky pro naplnění jeho sobeckých cílů. Měla jsem čekat, že i když tvrdil a svými činy i prokázal opak, moje maličkost pro něj v podstatě nebude znamenat nic víc než všichni ti ostatní. Že ani já nebudu víc, než jen bezcenný prostředek pro implementaci jeho kýžených cílů. A to jsem chtěla uznat, že jsem mu křivdila...

Ovšem opak je sice krutou, ale za to nespornou pravdou - nekřivdila jsem mu, nýbrž jsem ho téměř až smrtelně podcenila. I když...v případě mé první - a díky bohu i jediné - oběti bohužel ne jen „téměř".

S dlouhým, příkrým výdechem jsem se pokusila potlačit vzpomínku na Mandyino mrtvé tělo a zabořila obličej do krví viditelně zmazaného ručníku. Věděla jsem, že čím déle se tím budu ubíjet, tím horší to bude. „Je to jeho vina, umřela jen díky němu," opakovala jsem si tak dlouho, dokud to má mysl znovu nepřijala jako prostý a hlavně nesporný fakt.

Nebýt jeho, neumřela by. Musel vědět - a jistě i měl v plánu, že když nás proti sobě bude štvát jako dvě rozběsněné chiméry, dříve či, později to jednu z nás bude stát život. Navíc se svými analytickými schopnostmi musel znát i vražednou míru Susaniny posedlosti Mandyiným blahem a uznáním. A jelikož měl na vlastní kůži možnost poznat, že se mi v rámci sebezáchovy automaticky otevírá kudla v kapse, nemusel se obávat, že z případného duelu - ať už s jeho pomocí, či bez ní - nakonec nevyjdu jako vítěz. To proto ji odmítal zabít, i když mu tak ležela v žaludku, a splňovala tak všechny předpoklady pro jeho další oběť. Gill měl s Mandy skutečně nemalý plán, jehož jsem já nevědomě byla ústřední součástí a který mu také vyšel do sebemenšího detailu.

Dokud jsem z donucení pouze držela pod pokličkou jeho morbidní tajemství, stále tady byla možnost to při nejhorším uhrát na napomáhání trestnému činu sériové vraždy pod splnitelnou výhrůžkou smrti. Ovšem tím, že to já vlastnoručně usmrtila jeho patnáctou oběť, jsem se nezvratně stala rovnocenným spolupachatelem, jenž by byl souzen stejnou měrou, jako pravý a původní Fialový vrah. A to je přesně to, čeho měl v plánu docílit - mít ze mě stejně zhýralé, přes mrtvoly doslova jdoucí a hlavně veškerou lidskost postrádající monstrum, jež pod výhrůžkou prozrazení identity Mandyina skutečného vraha bude poslouchat jeho rozkazy, a kráčet tak po jeho boku až do chvíle, kdy ho pro záchovu vlastního krku obětuje jako beránka, a předhodí ho tak policii jako pověstného viníka té největší série vražd, jež se kdy v Bellevillu udála.

S opětovným, dlouhým příkrým výdechem jsem odložila ručník na kraj vany, vypustila umyvadlo a se svým školním batohem, jenž jsem sebrala z podlahy, vyšla z koupelny na chodbu. Hned, co jsem stiskla vypínač, a celým patrem tak opětovně zavládla tma, mojí pozornost upoutalo slabé světlo televize, jež přicházelo z přízemí.

Se smíšenými pocity jsem opatrně odložila na zem svůj školní ruksak, co nejtišeji se posadila do dřepu a skrz mezeru mezi příčkami upřela pohled doprostřed obýváku.

Moje domněnka se však překvapivě nepotvrdila. V televizi neběžela reportáž o již patnácté oběti Fialového vraha, nýbrž jen další z epizod periodicky vysílaného seriálu Gilmorova děvčata, který Tracey dle všeho ani nesledovala, neboť gauč byl až na dva dekorační polštáře kompletně prázdný. Ovšem otázka ohledně místnosti jejího aktuálního pobytu byla zodpovězena ve chvíli, kdy se z kuchyňské části dvojmístnosti ozval cinkot skla. Hádám, že jen jedna lahev její nervy tentokrát usměrnit nedokázala. Očividně si je potřebovala pěkně obalit, když ji čeká zištná schůzka s jejím dávným...no, těžko říct, zda přítelem, nebo spíš jen několikarázovým milencem. Spíš bych to ale viděla na tu druhou možnost, neboť má sestra si na dlouhodobé vztahy nikdy moc nepotrpěla.

Vstala jsem ze dřepu a se školním ruksakem v náruči konečně překročila práh svého podkrovního pokoje.

Bylo divné stát tady znovu, zvláště pak v souvislosti s tím, že když jsem ráno tuto místnost opouštěla, ani za Boha by mě nenapadlo, že mě čeká ten nejhorší den v životě. Když jsem zde stála naposled, všechno ještě nebylo úplně převrácené naruby.

S tímto nelibým vědomím jsem opětovně dlouze vydechla, odhodila školní batoh na psací stůl a přešla do středu místnosti, odkud jsem se upřeně zahleděla na celý prostor svého podkrovního pokoje. Bylo vskutku paradoxní, že dokud jsem jím nebyla vytržena ze své nezáživné životní rutiny, nikdy jsem skutečnosti, že můj pokoj vypadá jako roky pečlivě budované museum hororových rekvizit, nepřisuzovala žádný, extra velký význam. Ten večer, co se sem sám pozval na onu „návštěvu", jsem byla i podvědomě ráda, že má tahle moje forma murderabilie konečně nějaké praktické využití. Ovšem teď, když vím, že ona historka o nejmenovaném exempláři mé sbírky, jenž ho přiměl, aby upustil od plánovaného usmrcení mé osoby, byla pouze další, manipulační lež, mám chuť všechny ty krámy sebrat a spálit je na popel. Což taky s největší pravděpodobností jednou udělám, ale dnes to rozhodně nebude.

Krví a dešťovou vodou skrz na skrz nasáklé, černé tílko a stejnobarevné džínové šortky jsem v šatníku vyměnila za dlouhý šedý nátělník a jen o odstín tmavší mikinu. I přes to, že digitální hodiny na mém pracovním stole hlásily pouze šest minut po desáté, rozhodla jsem se to už pro dnešek definitivně zabalit. Jak jsem již řekla, čím dřív tenhle bizarní den skončí, tím líp.

Nestačila jsem ujít ani krok směrem k posteli, než jsem špičkou nohy zcela nečekaně zavadila o temeno hlavy jedné z mých podomácku vyrobených, hororových rekvizit. Ustoupila jsem o krok nazpět a zahleděla se do světle modrých, skleněných očí, jež na mne tak upřeně zíraly. Aniž bych si to v první chvíli uvědomila, na tváři se mi rozepjal široký, ironický úsměv. „Tak tady tě mám," pronesla jsem s mírným uchechtnutím do obličeje nově nalezené panenky, již jsem právě zvedla do rukou. Nemálo sešívacích sponek, díky kterým držela pohromadě viditelná většina jejího plastového, znatelně zjizveného obličeje, již nedrželo tak pevně, jako tomu bylo původně, a několikavrstvé plátky alobalu, jimiž byla vystužena její, místy části kovové lebky odhalující kůže na čele a ve vlasech, též nedržely na svém původním místě. Ovšem to, co překvapivě zůstalo bez sebemenší změny, byla sytě rezavá, nerovnoměrně ostříhaná paruka, jež pokrývala především temeno a týl její plastové hlavy o velikosti většího grapefruitu.

Byla jsem si jistá, že jsem ji nevyhodila, ale popravdě jsem si nemyslela, že ji mezi vším tím, nejen hororovým harampádím ještě někdy objevím. Nebylo po ní stopy ani tehdy, kdy jsem tuhle podkrovní zašívárnu obrátila vzhůru nohama, abych tak aspoň částečně zjistila, která z mých, ručně vyrobených hraček či dekorací ho přiměla upustit od mé plánované smrti. Dnes už vím, že žádná z nich.

Z nějakého neznámého - a evidentně taky pěkně bizarního - důvodu jsem ji však nedokázala jen netečně odhodit a ponechat za sebou, jako jsem to udělala se všemi „tématickými" věcmi, jež se nacházely všude okolo mě. Hleděla jsem do očí osmdesát centimetrů vysoké panenky, jež v daném filmu byla posedlá duší sériového vraha - stejně zhýralého a šíleného, jako byl, je a vždy také bude on - a z nějakého zvráceného důvodu ji prostě nedokázala zahodit. Možná proto, že - i když se to zdá zcela nemožné - měla v sobě daná duše, jež měla představovat čisté zlo, značně více lidskosti než on.

Koutky mých rtů se na okamžik rozšířily do slabého úsměvu, když jsem danou panenku sevřela v náruči jako plyšovou hračku a přešla s ní k posteli. Má matrace ani peřiny nikdy nebyly zrovna měkkostí oplývající, ovšem v tuto chvíli jsem měla pocit, jako bych ulehla do nadýchaných obláčků.

Přitáhla jsem si přikrývku až pod bradu a skrz jediné okno v mém podkrovním pokoji se zahleděla na část nočního panoramatu Bellevillu, jež z něj byla vidět.

Ačkoli to nebyl můj záměr, onen spontánní pohled mě duchem přenesl zpět na ono osudné místo, kde přesně před čtyřiadvaceti hodinami toto zvrácené, bizarní a především amorální šílenství započalo. Na místo, kde mě nejen přiměl udělat onen prvotní krok na cestě k sebedestrukci, ale kde jsem mu i já tak potupně přiznala, k jaké zvrácenosti mě v samém finále téhle životní pouti dohnal. Že mě dohnal k tomu, abych se do něj zamilovala. Zrovna do něj...do sadistickýho psychopata, jenž se pro svoji zábavu ani v nejmenším nezdráhal zabít nevinného člověka a ještě k tomuto činu nepřímo přimět i mě - jednu z naprostého minima osob v tomhle zhýralým městě, jež v sobě mají, nebo spíše měli, alespoň krapet skutečné lidskosti.

S dlouhým, kapitulačním výdechem jsem zavřela oči a svůj stisk na oné vlastnoručně vyrobené, dětské plastové hračce ještě o něco zesílila. „Ty jsi ji miloval, viď?" hlesla jsem bezděčně do ucha panenky, prameny jejíchž umělých, cihlově rezavých vlasů mě lehce šimraly v obličeji. „Sice k trojnásobné smrti, ale miloval."