„Povstaňte," vyzval přítomné Goodman, načež se všichni hromadně zvedli ze svých míst, „a vyslechněte rozsudek jménem okresního města Belleville.

Ve věci žalobkyně, Helen Wrightové, a odpůrce, Olivera Denholma, soud rozhodl takto; Návrh o potrestání žalovaného za trestný čin účasti a podílnictví na sebevraždě podle ustanovení §127 trestního zákona číslo 209/1994 se v jeho plném rozsahu zamítá.

Soud má za to, že se žalující straně nepodařilo udržet důkazní břemeno, a prokázat tak vinu žalovaného. Výpověď Anity Casperové nebyla soudem přijata jako relevantní, neboť vzhledem ke své nelibé minulosti se žalovaným mohlo být její svědectví ve prospěch žalobkyně předpojaté a záměrně zkreslené. Naopak soud plně uznal podstatnost a věrohodnost písemných, notářsky ověřených výpovědí všech dotázaných svědků protistrany. Dále také byla podstatně vzata v potaz výpověď jedné z největších kapacit v oboru, doktora Davida Hamiltona.

Žádný z dnešních účastníků nemá nárok na náhradu finančních výloh soudního jednání. Proti tomuto usnesení je možno podat odvolání k druhému stupni bellevillského soudu, a to do sedmi dnů od nabytí právní moci vyneseného rozsudku.

Jednání skončilo. Nyní všichni přítomní mohou opustit soudní síň," zakončil svoje fundamentální prohlášení Goodman, načež s hlasitou ranou zavřel velké černé desky, ze kterých citoval znění rozsudku, a spolu se svými dvěma kolegy vstal z křesla a bez jediného ohlédnutí se na dav v soudní síni a s profesionálním chladem ve tváři odešel z místnosti.

Většina diváků se ihned poté, co všichni tři členové představenstva dnešní zdánlivé spravedlnosti opustili soudní síň, pustila do horlivé, neskrývaně rozmarné debaty o dnešním soudním jednání, načež se začala za stálého, vášnivého diskutování zvedat ze svých míst a pomalu, ale jistě opouštět soudní síň.

Paní Wrightová po vynesení rozsudku chvíli jen strnule stála a nepřítomně hleděla před sebe, než se sesunula zpět na křeslo a propukla v bolestný, prakticky až hysterický pláč. Její právní zástupkyně se jí pokusila alespoň trochu usměrnit příslibem odvolání, ovšem dle všeho to ani zdaleka nefungovalo, neboť obě dvě dobře věděly, že by to mělo doslova nulovou cenu. K tomu, aby se skutečně mohly odvolat, by musely sehnat nové a především relevantní důkazy, jež Denholm evidentně stihl zavčas všechny stopit.

Evidentně je to přesně tak, jak říkal táta; žádné tělo - žádná vražda, žádné důkazy - žádný zločin.

Matka Lynn náhle pootočila pohled napravo, a její, pláčem zarudlé oči se tak setkaly s těmi Denholmovými, jenž v doprovodu Hardfordové a Lexe samolibě stál uprostřed vstupních dveří s rukama založenýma na prsou a triumfálně se usmíval od ucha k uchu, načež jí věnoval poslední, neskrývaně opovržlivý pohled a s výsměšně ironickou vřelostí naznačil prsty, jako by si na rozloučenou zvedal klobouk. Po tomto gestu se otočil na podpatku svých moderních značkových mokasín a spolu s jeho právní zástupkyní a Lexem po boku opustil prostory soudní síně.

„P-počkejte!" vyhrkla zaskočeně advokátka Lincolnová, když se její mandantka z posledních psychických i fyzických sil zvedla z křesla a odhodlaně se zbývajícím davem v soudní síni prodrala k východu. Pohotově se zvedla ze svého místa a rychle se vydala za svojí, emocemi a nenávistí hnanou klientkou. Ovšem díky nemalému davu lidí, již se po zběsilém východu Helen Wrightové ze soudní síně začali hrnout ven ještě urputněji a spěšněji, aby jim tak neunikl onen velkolepý závěr této zvrácené show, se jí to příliš nevydařilo. Stejně jako já a Gill si byla nucena netrpělivě vystát frontu, a počkat tak do okamžiku, než se východ ze soudní síně dostatečně vyprázdní, aby tak mohla svoji rozrušenou mandantku zastavit dřív, než v onom náhlém záchvatu vzteku, ponížení a zoufalství udělá něco, čeho by mohla šeredně litovat, neboť ublížení na zdraví nepřímému vrahovi své dcery nyní evidentně viděla jako jedinou cestu, jak aspoň z miniaturní části dosáhnout nějakého spravedlivého zadostiučinění, již ji tento sumární soud pro účelový nedostatek důkazů a značnou náklonnost vůči odpůrcově straně ani zdaleka nedopřál.

Už ze vstupní haly bylo zřetelně slyšet, že se venku děje něco dosti neklidného. K našim uším v onu chvíli nezastřeně doléhaly nejen navzájem překřikující se hlasy lidí z davu, ale i neustálé cvakání fotoaparátů a hlasité houkání záchranářské sirény.

Hned, co jsme se s Gillem dostali ven před budovu městského soudu, nás oba do tváří udeřily oslnivé paprsky parného popoledního slunce a spolu s nimi i bodavé, překrývající se záblesky minimálně půl tuctu novinářských fotoaparátů, jejichž majitelé z BelleNews stáli i se svou firemní dodávkou pod schody a pořizovali snímky doslova všeho, co jim v tu chvíli přišlo do hledáčku kamery. Jen pár metrů od jejich novinářského auta stála i sanitka, do které se jeden z lékařů snažil ze všech sil dostat Lynninu matku, jejíž nezkrotný záchvat vzteku a nenávisti evidentně ještě ani zdaleka neodezněl.

„Nemysli si, že máš vyhráno, ty zatracenej hajzle!" křičela nevraživě na Denholma, jenž seděl na schodech a tiskl si na tržnou ránu na čele kus jakési bílé látky, nejspíše kapesník. „To, že ti ty zkorumpovaný monstra jdou na ruku, neznamená, že se z toho dostaneš! Jednou...jednou tě to všechno dožene, a pak už ti nepomůže vůbec nic!" doslova vřískala na celý prostor před soudní budovou, zatímco jí po zcela rudých, strhaných tvářích tekly proudy palčivých, bolestných slz. „Přísahám, že jednou budete viset. Ty i všechny ty nelidský monstra budete viset za to, cos provedl mojí dceři, protože to je to jediný, co si zasloužíte! To jediný, co si vy všichni zasloužíte, je chcípnout, a to se taky stane! Vám všem!"

Slečna Lincolnová stála na schodech jen kousek před námi a s dlaněmi přiloženými na ústech se pokoušela při tom pohledu zadržet palčivé slzy, jež se jí zřetelně hrnuly do očí. Ovšem evidentně byla jediná. Doslova všichni ostatní jen netečně stáli a s pobavenými úšklebky na rtech se zvráceně kochali nelidským zvěrstvem, jež se jim živě odehrávalo přímo před očima. Monstrózním příkořím, jež právě teď a tady tak procítěně prožívali, a to s neskrývanou, zvrácenou radostí z utrpení nevinného člověka, který nikdy nikomu nic neprovedl.

Měla jsem pocit, jako by se v ten okamžik zastavil čas. Nebyla jsem schopna vnímat nic jiného než podstatu situace, jež se nyní jako scéna z toho nejsyrovějšího dystopického filmu živě přehrávala přímo před mýma vlastníma očima.

Jenže tohle nebyl film. Tohle byla realita. Realita tisíckrát odpornější, než jsem si kdy dokázala představit.

Možná právě proto bylo nečekané prozření do kompletně skutečné reality bellevillské společnosti tím osudným okamžikem, kdy se ve mně něco definitivně zlomilo. A tohle město mělo už velmi brzy poznat co.

A zde náš příběh končí. Prozatím.