„Co je?!" vmetl Gill Bobbymu přímo do tváře poté, co mu donuceně otevřel vchodové dveře. 

     Bobbyho však Gillova neskrývaná neradost - ne-li až rozhorlení - z jeho neohlášené přítomnosti nijak nepřekvapila, a tím pádem ani nerozhodila, ba právě naopak. Podle nenuceného výrazu v jeho pihovaté tváři jsem usoudila, že je mu ona Gillova zřetelná nevole poněkud pro legraci. „Nefandi si, Gilly, nejdu za tebou," vyvedl ho z omylu, „nýbrž za tvým novým spolubydlem."

     „Ahoj, Bobby," pozdravila jsem s úsměvem, když jsem se prosmýkla kolem Gilla, jenž nad mojí přívětivostí vůči nečekané návštěvě jen nevolně protočil oči a s povzdechem se zády opřel o dveřní futra. 

     Chápu, že sem Bobby nezavítal zrovna v tu nejvhodnější chvíli, nicméně ani tak by nemusel onu značnou neradost z jeho nehlášeného příchodu dávat najevo takhle nezaobaleně a netaktně. Vždyť ani neví, proč za mnou Bobby vlastně přišel.

     „Čau, Violet," oplatil mi pozdrav Bobby a přátelsky se na mě usmál. „Doufám, že neruším, když -" 

     „Rušíš," skočil mu příkře do řeči Gill a s nevrlým výdechem si založil ruce na prsou, přičemž jsem po něm střelila káravým pohledem. Vážně by mu krapet konformity vůči této, nečekaně nastalé situaci nijak neuškodil. 

     Bobbyho pohled se ubral k nezapnutým knoflíkům na jeho černém tričku. „Očividně jo," pronesl se šibalsky povytaženým obočím a mírným úšklebkem na rtech.

     Mé tváře v onu chvíli zrudly jako dvě, čerstvě uzrálé jahody. Vím, že zrovna před ním bych se v tomhle směru zase tolik stydět nemusela, neboť svým způsobem máme stejné orientační preference - dá-li se to takto nazvat, ovšem pořád je to někdo, komu očividně došlo, z jaké intimní činnosti nás nechtěně vyrušil. A Gillovy rozcuchané vlasy a lehce načervenalé tváře ho v tomto úsudku bohužel jen utvrzovaly, stejně jako můj, stále výrazně rozčarovaný zjev.

     „Tak co máš tak důležitýho na srdci, že jsi sem musel vážit cestu po celejch těch třinácti schodech?" zeptal se Gill a s jízlivým úšklebkem na rtech lehce povytáhl obočí.  

     Bobby však Gillův uštěpačný tón s klidem přešel, načež obrátil svoji pozornost zpátky ke mně. „Víš, tady ve Westu máme takovou zaběhlou tradici -" 

     „Že jsem o žádný ještě neslyšel," přerušil znovu Bobbyho Gill. 

     „Každá tradice musí mít někde začátek, Garstone," odvětil spořádaně Bobby a pokračoval: „Zkrátka, napadlo mě, že když konečně máme ve Westu nějakýho nováčka, nebylo by od věci ho v týhle naší rodince náležitě přivítat. Takže bych tě rád pozval na takovej menší zasvěcovací večírek, teda pokud budeš chtít, nebo pokud nemáte tady s Gillym na zítřejší večer už nějaký jiný," Bobby náznačně nadzvedl obočí, „záživnější plány." 

     Musím přiznat, že mě jeho pozvání a celkově i tenhle nápad na uvítací večírek dosti překvapil. Opravdu jsem takové gesto nečekala, ovšem tím větší a příjemnější překvapení to pro mě bylo.  

     „Jasně," přijala jsem potěšeně ono pozvání a vděčně se na Bobbyho  usmála. „Moc ráda přijdu, a Gill samozřejmě taky, že jo?" 

     Gill mi věnoval tázavý pohled a pochybovačně se nad mou stvrzující otázkou ušklíbl. „Že jo?" zopakovala jsem důrazněji a lehce ho dloubla loktem do žeber. 

     Je mi jasné, že tohle asi není ten závěrečný bod programu na zítřejší den, jenž Gill plánoval, ovšem domácí párty také rozhodně není vůbec špatný způsob, jak strávit večer. A kdo ví...jestli poté třeba nebude následovat i jeho zlatej hřeb, jenž by se mu dle mého úsudku mohl i zamlouvat.

     „Fajn..." souhlasil nakonec se svolným výdechem, „když teda chceš."  

     Bobby se spokojeně pousmál. „Tak teda zejtra v sedm, druhý patro, první pravý dveře vedle schodiště," instruoval nás a s triumfálním výrazem zasalutoval na rozloučenou. „Přeju záživnej zbytek večera," dodal s potutelným úšklebkem, na což mu Gill odpověděl pouze vztyčeným prostředníčkem, a vykročil ke schodišti.

     Gill se sardonicky ušklíbl a s neskrývanou ochotou zavřel dveře. 

     „Opravdu jsi na něj nemusel bejt až takhle jízlivej," vyčetla jsem mu napůl vážně a napůl s neúspěšně potlačeným pobavením. Upřímně chápu Gillovu nemalou neradost z Bobbyho nečekaného zjevení se před našimi bytovými dveřmi, ale i tak mu nemusel dát až takovou čočku, zvlášť když vezmeme v potaz, za jakým milým účelem Bobby přišel. 

     „No, vidíš, a mně přijde, že vzhledem k situaci jsem na něj byl milej až moc," odvětil s nenucenou bezstarostností Gill, načež přešel k lednici, otevřel ji a vyndal z ní dvě plechovky Coca Coly. „Chceš taky?" nabídl mi a ruku s jednou z nich natáhl ke mně.

     Mírně jsem přikývla a plechovku si od něj vzala.    

     Blaženě jsem vydechla, když jsem polkla několik loků příjemně vychlazeného nápoje a pocítila, jak horkost v mém těle postupně klesá. Na čele se mi kupodivu vyrosilo pár kapek potu. 

     Gill si krátce přihnul ze své plechovky, načež se kostrčí opřel o hranu mramorové kuchyňské linky. Nemohlo mi uniknout, s jakým potěšeným úsměvem si mě prohlíží. 

     „C-co je...?" špitla jsem tázavě a sklopila rozpačitý pohled k červené nádobě s limonádou.

     Gill odložil svoji plechovku s Coca Colou na linku a se stále přetrvávajícím, triumfálním úsměvem na rtech popošel těsně ke mně. „Nic," odvětil potměšile, „jen je na tebe prostě líbivej pohled. Na to, jak ti všechno postupně dochází, díky čemuž ti tak roztomile rudnou tváře. Na to, jak ti hlavou tu a tam probleskne nějaká ta ďábelská myšlenka, ale přitom je v tobě pořád jen malá, nezkušená dušička, co se rozpačitě červená byť jen z letmýho doteku. Je vcelku pokušení tě na místě nezkazit se vším všudy, abych řekl pravdu." Po vyslovení poslední věty se má mysl nedokázala ubránit peprným představám, co všechno Gill myslel tím vším všudy, a já tak ihned zrudla ještě víc. „Přesně o tomhle mluvím," povzdechl si pobaveně. „Je ještě několik věcí, se kterýma bych chtěl tvoji maličkost napřed obeznámit - a jednu z nich taky konečně dotáhnout do konce -, ale jestli na mě budeš ještě chvíli civět takhle nevinně a zároveň zvědavě, pravděpodobně se neudržím a vošukám tě rovnou na kuchyňský lince." 

     Zaskočeně jsem se zajíkla a díky jeho nečekané, dle mě až moc přímé upřímnosti se mi do tváří nahrnulo další rozpačité horko. O jeho, výjimečně nijak zvlášť neobvyklém slovníku jsem neměla žádné iluze, ale i tak mě jeho slova vcelku zaskočila. Nicméně, jestli Gill opravdu chce, aby tenhle plamen již pro dnešek uhasl, měl by přestat přilévat olej do ohně.

    „Očividně ti to ale moc neusnadňuju, co?" zeptal se a s úsměvem si založil ruce na prsou. To je opravdu řečnická otázka.

     „Zlehčeně řečeno," odvětila jsem a smířlivě vydechla. „Pojďme radši dokoukat tu kriminálku," navrhla jsem vzápětí v naději, že mě seriálová verze Červeného draka aspoň pro dnešek přivede na nějaké mravnější myšlenky. 

    Ovšem ještě předtím jsem se vrátila do koupelny a dala onen předmět naší anulované sázky do pračky. Jen doufám, že se mi v ní ta mikina nesrazí.