Čím blíže bylo neradostně očekávané dostavení se odvozu v podobě mé starší sestry, tím bolestivěji a křečovitěji jsem měla stažený žaludek. Upřímně jsem přestala počítat tragédie, jež se mi tenhle den přihodily. Všechny ty katastrofy už mě srazily na samotné dno, do agonie svého vlastního bytí, a já už tak neměla energii se při další z nich adekvátně psychicky hroutit. To jediné, na co jsem se v tuhle chvíli zmohla, bylo jen s koleny přitisknutými k hrudi nehybně sedět na jedné ze sklápěcích sedaček na policejní vrátnici a s krví podlitýma, únavou a kdysi i palčivými slzami viditelně poznamenanýma očima hledět na prakticky již prázdné parkoviště, na kterém se co nevidět mělo objevit moje osobní taxi.

No, tak tady jsem. Do krve zmlácená, k smrti vyčerpaná, veškeré své morální integrity zbavená a jen odevzdaně na policejní stanici čekající na své - těžko říci, zda plně zasloužené - sankce.

Vzhledem k tomu, rádoby Boží trest jakého rázu mne měl již za několik okamžiků potkat, jsem si nedokázala plně uvědomit, že všechno to zlé přeci jen bylo k něčemu dobré. Možná jsem právě teď seděla na policii a čekala, až se mě moje sestra rozhodne potrestat za porušení hlavní podmínky pro více méně únosné přežívání v její péči, ovšem i přes to, že se moje největší noční můra - panický strach, jenž nevědomě položil samotné základy oné morbidní pouti životem, během které mě Gill připravil o prakticky všechno - stala již brzy naplněnou realitou, mi osud přeci jen relativně přál. Přesně tak, jak jsem si zasloužila.

„Evidentně je to vážně ještě dítě." „A i kdyby v nějakém alternativním vesmíru přeci jen byla něco víc, než jen malá hloupá holka s chybně nastavenýma prioritama, dávno už bychom ho měli, jelikož by ho sama tou svojí evidentní nerozvážností a pošetilostí přivedla na buben, nebo spíš za mříže." Při čerstvé vzpomínce na výroky obou inkriminovaných mužů zákona se mé bledé, místy do krve lehce roztrhnuté rty rozepjaly do slabého, vítězného úsměvu.

Upřímně nevím, jestli mi má být oněch policistů líto pro jejich, evidentně pošetilé podceňování mě, či zda bych spíše měla slavit, že mi dle všeho prošlo podílnictví na té největší sérii vražd, jež se kdy v Bellevillu odehrála. Že de facto...ten hajzl obětoval měsíc svýho mrzskýho života naprosto zbytečně, a já tak nejsem jediná, kdo byl o něco okraden.

Bez usvědčujících důkazů jsem v očích místní přezíravé policie jen malá a hlavně hloupá holka, která se ve snaze přitáhnout na sebe co nejvíce negativní pozornosti rozhodla skrz simpování pro psychopatického sériového vraha znechutit všechny kolem sebe.

Jindy bych se za takovéto mínění o mé osobě cítila dosti pohoršeně a dotčeně, ovšem v této situaci mi ony domnělé, hybristofilní sklony poskytovaly - v očích náčelníka Diggse evidentně zcela neprůstřelné - alibi. Musím uznat, že tohle je opravdu zajímavý paradox.

To jediné, co mi však nejde na rozum, jsou ono značné znepokojení z mé nečekané návštěvy jedné z bellevillských policejních stanic a ty nostalgické stimuly, o kterých mluvil důstojník Marley.

Nechápala jsem to, jelikož tohle bylo úplně poprvé, co jsem měla tu čest nejen s oněmi dvěma muži zákona, nýbrž i s jejich sídlem jako takovým. Jsem si jistá, že takový, strhující následky obnášející zážitek, jako je návštěva jedné z oněch jam lvových, bych si zatraceně dobře pamatovala, a to i přes onu nelibou, infantilní amnézii.

Stále jsem pro ono jejich specifické chování vůči mé maličkosti neměla žádné racionální vysvětlení, ovšem v tuto chvíli, v okamžik poté, co se mi jakýmsi šíleným zázrakem podařilo ustát a hlavně - doslova - přežít tu nejbrutálnější zkoušku ohněm, z níž si ještě hodně dlouho ponesu popáleniny toho nejvyššího stupně, byly nějaké roztodivné řeči a chování to poslední, čemu jsem dokázala věnovat většinu svých myšlenek. Už jsem chtěla jít domů, zcela propadnout bezesnému spánku, a alespoň na pár hodin tak konečně hodit všechno za hlavu.

S dlouhým výdechem jsem opět přesměrovala pozornost k onomu, již prakticky prázdnému parkovišti před jednou z budov bellevillské policie, když vtom se moje znavené oči setkaly s kapotou sytě stříbrné Audi A5, jež stála přímo uprostřed parkovacího prostoru. Podle oslepujícího zablikání předních světel, jež mě ostře bodly do očí, jsem usoudila, že čas mého kýženého a zároveň nechtěného odvozu nevyhnutelně nastal.

Se suchým polknutím a nervy staženým žaludkem jsem se vynuceně zvedla z oné sklápěcí sedačky a skrz celostěnné skleněné dveře vyšla na parkoviště, přičemž mě do tváře rázem udeřil nespočet vektorů ledově studeného, nočního vzduchu a já se krátce otřásla zimou. Holé paže a nohy se mi v ten okamžik kompletně orosily husí kůží.

Lehce jsem sebou trhla, když mě do očí opět udeřily ostré záblesky z předních světel Traceyina auta. Připravená na sankce prakticky všeho druhu jsem se hrdinsky nadechla a s potlačovaným strachem ve tváři se pomalu vydala k danému autu.

Zbývalo mi ujít jen poslední tři metry, když Tracey zcela nečekaně vystoupila z auta. Po lopatky dlouhé, peroxidem dokonale vybělené vlasy měla svázané v úhledném vysokém ohonu, přičemž jí z něj nevypadával ani jediný pramen. Její, krvavě rudou rtěnkou, jež měla stejný odstín, jako její kabát a lodičky, zvýrazněné rty byly stažené do rovné, téměř nic neříkající linie. Za to její oči žhnuly jako dva uhlíky z ohně Satanova.

I přes viditelný strach a oprávněné obavy jsem sebrala odvahu k ní pomalu a především nejistě přistoupit. „T-Tracey...já -" Víc jsem toho vyslovit nestihla, neboť ona zcela nečekaná, prudká palčivá rána přes skoro celou moji pravou tvář mě připravila o všechen slov. Nedokázala jsem udržet rovnováhu, a schytala tak facku i z druhé strany, a to o přední nárazník auta.

Veškerá moje, roky pěstovaná schopnost ignorovat fyzickou bolest jakéhokoliv druhu byla rázem ta tam. Do očí mi proti mé vlastní vůli vyhrkly slzy, které mi spolu s krví, jež se mi při bolestivém dopadu na zem pod kola onoho stříbrného auta spustila ze všech náhle roztržených ran, pomalu stekly po bledé tváři, načež se vpily do dozvuků nedávného deště na černém asfaltu. Div jsem si nepřekousla jazyk, jak jsem se mermomocí snažila zadržet verbální projev neskutečné bolesti, jenž se mi dral ven ze rtů.

„Přestaň se tam válet, jako bych tě právě přejela, a vstávej, zatraceně," vyzvala mě podrážděně Tracey, aniž by hnula brvou nad skutečností, jak nadměrně silná ona její „výchovná facka" vlastně byla. Neodvážila jsem se ze sebe vypravit ani jediné slovo a pokusila se její výzvu splnit.

Ovšem očividně jsem tak činila pomaleji, než se mé sestře zamlouvalo. S ještě podrážděnějším výdechem přešla ke mně, pevně mě popadla za krční lem černého tílka a vší silou mě vytáhla na nohy. I přes jejich tendenci se opět podlomit jsem se vší silou snažila nesesunout se zpátky na zem. Bylo mi jasné, že je to to poslední, co by bylo schopno usměrnit její enormní hněv.

Zhluboka jsem polkla a ještě se pokusila promluvit. „T-Tracey...já -"

Moje sestra mě však v mžiku ostře přerušila. „Do auta," vyzvala mě a pohledem ukázala na onen dopravní prostředek. „Zalez do toho posranýho auta!" křikla na mě nasupeně, když jsem onu její výzvu bohužel nepobrala tak rychle, jak by si evidentně přála.

Sklopila jsem pohled, otevřela dveře a bez jediného slova se opatrně posadila na sedadlo spolujezdce. Musela jsem si dávat pozor, abych jí onou krví ani krapet neumazala nově potažené sedačky.

Tracey mlčky zasedla za volant, přičemž zabouchla ony dveře takovou silou, že jsem se divila, že to jejich skleněná výplň vůbec přežila. Naposled jsem sebrala veškerou svou sílu a odvahu a mírně pootevřela pusu, abych mohla konečně říct, co mám na srdci, nebo spíše na jazyku.

„Teď ne," přerušila mě opět Tracey, načež se autem rozlehl mručivý zvuk právě nastartovaného motoru. „Tohle si vyřídíme doma, sestřičko," procedila se stálým podrážděním v hlase a vycouvala z onoho policejního parkoviště, načež se zařadila do provozu na jedné z bellevillských silnic, jež vedly do východního okrsku.