Když se mi konečně podařilo vyškrábat se až do posledního patra, úlevně jsem vydechla a vydala se směrem ke Gillově bytu.

„Krám zatracenej!" uslyšela jsem hned, co jsem vešla dovnitř, a pobaveně se pousmála.

„Tak kterej spotřebič s tebou odmítá spolupracovat tentokrát?" povytáhla jsem tázavě obočí, když jsem obešla roh dveřního výklenku, jenž od sebe odděloval provizorně zařízenou předsíň a dvojmístnost, a ocitla se tak v rohové kuchyni.

Gill zaskočeně zvedl pohled od černého mobilu s lehce naprasklým displayem v pravém horním rohu a přestal se kostrčí opírat o hranu kuchyňské linky.

Jeho rty se lehce rozepjaly do pobaveného úsměvu a mírně povytáhl obočí. „Taky tě rád vidím, má milá." Následně se pohledem vrátil zpět k telefonu. „Ovšem dost pochybuju, že se zrovna tenhle krám dá označit za kuchyňskej spotřebič."

„No, to asi ne..." připustila jsem pobaveně. „A co s ním je?"

„V podstatě nejspíš nic, ale pořád dokola mi to opakuje, že uživatel je aktuálně nedostupnej," vysvětlil a frustrovaně si z čela odfoukl několik neposedných pramínků uhelnatě černých vlasů.

„No, to je možný, neboť můj mobil už je nějakou tu hodinu v komatu," informovala jsem ho.

„To už vím taky," s mírným úšklebkem ukázal pohledem k dřevěnému televiznímu stolku, na němž se povaloval můj kompletně vybitý mobil, „proto taky nevolám tobě, ale Megan. Když jsem ráno odcházel, říkala, že s tebou bude chtít o něčem veledůležitým mluvit, tak jsem předpokládal, že budeš někde s ní, nebo i s Lewisem. Jenže ta kočkomilka se mi nenamáhá vzít ani jeden zatracenej hovor."

Zmateně jsem povytáhla obočí a upřela na něj tázavý pohled. „Takže ty ses jí nedovolal?" Jestli ta osoba, s níž Meg krátce po mém odchodu z jejího bytu telefonovala, nebyl Gill, tak kdo teda? S kým to o mně mluvila a proč daná osoba v onom hovoru zněla tak...nevolně?

„Právě to jsem teďka řekl, Violet," povytáhl nechápavě obočí a přeměřil si mě tázavým pohledem. „Šel bych za ní klidně sám, ale nehodlám riskovat další, značně nechtěnou konfrontaci s těma jejíma chlupatejma spolubydlícíma, na který mám, mírně řečeno, alergii, a to nemyslím čistě jen metaforicky, nýbrž jako skutečnou lékařskou diagnózu. Bohatě mi stačilo, když jsem si k ní byl v únoru nucenej jít pro náhradní klíč od bytu, neboť ten původní se mi - samozřejmě jen jistým nedopatřením - podařilo zlomit v zámku.

Měl jsem tenkrát počkat v předsíni, když vtom ty koule chlupů evidentně zaregistrovaly narušitele jejich teritoria, a vydaly se mě konfrontovat, přičemž ti nejspíš nemusím vysvětlovat, jaký příznaky a následky obnáší alergie na zvířecí srst.

Sice jsem to zkusil prostě a jednoduše rozchodit, ale ta zpropadená rýma ani po několika bezesnejch nocích neustupovala. Nakonec mě Meg poslala do nejbližší lékárny pro volně prodejný pilulky na alergii, nicméně po jejich kompletním dobrání jsem se až do dneška nějak neměl k tomu, abych si koupil další. Takže mně nezbejvá nic jinýho, než se danýmu bytu vyhejbat obloukem," objasnil mi. „A jen tak mimochodem, kvůli čemu se vůbec tváříš tak zaskočeně?" zeptal se následně a mírně naklonil hlavu na stranu, přičemž si mě nepřestával měřit tázavým pohledem.

„Když jsem odcházela z jejího bytu, někdo jí doslova hned na to volal a zvlášť vesele nezněl," přiznala jsem mu, „a já si myslela, že mluvila s tebou, jelikož podle všeho jsem tématem hovoru byla já."

„No, jak můžeš vidět," pohledem ukázal na svůj černý mobil, jenž si během referování o konfrontaci s jednou z Meginých spolubydlících odložil na kuchyňskou linku, „se mnou teda opravdu nemluvila. Ale bejt tebou, tak bych to neřešil. Meg často dělá Walkerovi jakýsi echo za to, že jí před lety dohodil nějaký místo cvokařky, a dostal ji tak z nemalý bryndy, takže se nejspíš pochlubila, že máme ve Westu novej přírůstek," usoudil Gill. „Nic víc bych za tím fakticky nehledal, Violet, takže to můžeš nechat plavat," doporučil mi, načež mi věnoval upřímný, blahosklonný úsměv.

    „Asi máš pravdu," připustila jsem se sotva slyšitelným povzdechem a mírně sklopila pohled k tašce s nákupem, již jsem držela v náručí. Tato verze skutečně dávala smysl. Koneckonců...Grant West House byla před jeho odchodem z Bellevillu jeho nemovitost, kterou následně přenechal Meg. Svým způsobem je asi pochopitelné, že by chtěl mít o jeho bývalém majetku určitý přehled, a to i včetně toho, kdo onu ilegální ubytovnu pro zběhy zákona využívá.

I když na druhou stranu, ten hlas mi přeci jen svým způsobem zněl až roztodivně povědomě, a já přeci hlas doktora Walkera nikdy neslyšela. Popravdě...si teď ani nejsem stoprocentně jistá, zda šlo vůbec o mužský hlas, což by ale pak celou tuhle teorii zase kompletně vyvracelo.

„Violet," Gill pomalu vydechl, přičemž v oslovení mé maličkosti byla znát neskrývaná stopa naléhavosti. „Nech to plavat," doporučil mi ještě jednou a koutky rtů mu ucukly do povzbudivého úsměvu. „Jsem si jistej, že o nic převratnýho nešlo, a tak není důvod se v tom pitvat," pokusil se mě uklidnit.

Mírně jsem vzdechla. „Já vím, asi jsem z toho, co se v poslední době stalo, prostě a jen...paranoidní." Možná, že přeci jen opravdu jsem. Podle všeho se mi ony události posledních tří dnů stále ještě nezdařilo pořádně vstřebat, což se značně odráží na mém uvažování a vytváření závěrů.

„Evidentně..." potvrdil můj úsudek neradostně Gill, „ale žádný strachy," věnoval mi další, povzbudivý úsměv, „časem to přejde a navíc...bych věděl o několika způsobech, jak tě přivíst na jiný myšlenky, a tenhle proces tak podstatně urychlit."

Jeho pohled rázem sjel k plastové láhvi pracího gelu, jejíž víko vyčnívalo ven z igelitové nákupní tašky, jež jsem držela v náruči. „Ale domácí práce jsem teda na mysli neměl," přiznal se sardonickým úsměvem na tváři. Jako bych snad zrovna od něj mohla čekat něco jiného. Vzhledem k neskrývaně chaotickému uspořádání tohoto bytu by bylo značně pošetilé si myslet, že by se zrovna on vyžíval v nějakém pořádku. Naopak, všude za sebou jen s klidem zanechával spoušť, a to jak na místech činu, tak evidentně i doma.

„To mi samozřejmě došlo," odvětila jsem s úsměvem, „ovšem...mně se tenhle způsob psychický očisty nezdá zase tak úplně špatnej."

„Vážně si chceš hrát na hospodyňku?" ušklíbl se skepticky a pochybovačně povytáhl obočí.

Jeho neskrývaná nedůvěra a hlavně pochybnosti o mých uklízecích schopnostech mi onen úsměv dosti rychle smazaly. „A co když jo?" povytáhla jsem tázavě obočí, a kdybych mohla, založila bych si ukřivděně ruce na prsou. „Myslíš si, že nedokážu vyprat jednu obyčejnou mikinu?"

„To jsem sice neřekl...ale pochybuju o tom," přiznal prostě, přičemž jsem nafoukla dotčeně tváře. Ovšem za to z té jeho stále ne a ne konečně zmizet pobavený úšklebek.

„Zřejmě zapomínáš, na kom poslední tři roky závisel veškerej chod mojí bývalý domácnosti, když se Tracey promenádovala po molech," připomněla jsem mu a vítězně povytáhla obočí.

„To je možný, ale i tak bych se rád o tomhle tvým talentu přesvědčil na vlastní oči," vyzval mě nepřímo a v očích se mu mihlo několik rozverných jisker.

Samozřejmě, že mi už od první vteřiny téhle jeho náhlé skepse bylo jasné, že je to jen způsob, kterým se mě pokouší vyprovokovat.

Gill z oněch ujetých her očividně nikdy nevyroste, na což si ale nemůžu skutečně stěžovat, neboť mě podvědomě baví úplně stejně jako jeho. A z části mu chci taky dokázat, že vážně nejsem tak hrozná hospodyně, za jakou mě zdánlivě má.

„Tak dobře," souhlasila jsem a jeho výzvu přijala. „Bude mi potěšením." A ještě větším potěšením pro mě bude, až Gill bude nucen své účelové pochybnosti o mých uklízecích schopnostech odvolat, a já tak budu výhercem téhle jeho neoficiální soutěže.

„Nápodobně," odvětil s potměšilým úsměvem na rtech těsně předtím, než jsem se otočila na podpatku, popadla svoji cestovní tašku a sebejistě odkráčela do pokoje.

Svoje pruhované tričko jsem spolu se šedivou sportovní mikinou a džínovými třičtvrťáky následně vyměnila za obyčejné sněhové tílko bez potisku a šedé pyžamové kraťasy. Všechno svlečené oblečení jsem složila do provizorního komínku, jenž jsem položila na mé zavazadlo se zbytkem oděvu a který také bude muset jít na paškál ihned po Gillově fialové mikině.

Kdyby nebylo těch kočičích chloupků, jež mi po kontaktu s Cornelií zůstaly na oblečení, nejspíš bych se dnes už k další změně outfitu neměla. Ovšem nerada bych byla odpovědná za další Gillovu alergickou reakci, a tak mi nezbývá nic jiného, než se ještě jednou převléct.

Zároveň jsem si také obměnila sterilní krytí onoho šrámu, který se mi táhl po levém podžebří. Zranění bylo již relativně zacelené, podobně jako malé ranky na mých kloubech, tudíž převaz obinadlem nebyl nutný, a onen šrám tak stačilo jen přelepit širším pruhem náplasti.

Spolu s lahví pracího gelu a fialovou mikinou v náručí jsem se vydala do koupelny. Gill se mezitím stihl usídlit na černém, místy lehce natrženém gauči, přičemž za asistence kulatých sýrových křupek a plechovky Coca Coly začal sledovat jednu z epizod „seriálové verze" Červeného draka.

Upřímně, tohle by taky nebyla nejhorší možnost, jak strávit zbytek dne, a dobýt si tak v Gillově objetí potřebnou energii, již budu zcela jistě potřebovat na ono zítřejší překvapení, o němž psal ve vzkazu, který mi ráno nechal na posteli. Skutečně by mě zajímalo, co má v plánu a hlavně jak s tím souvisí dva igelitové balíky, jež už od jeho příchodu leží pod televizním stolkem.

Ovšem jakékoliv otázky musí v tuhle chvíli počkat. Stále ještě mám na práci trochu jinou věc, a to konkrétně výhru této Gillovy výzvy, sázky, či jak jinak to nazvat.

Lahev pracího gelu jsem spolu s fialovou bavlněnou mikinou odložila na černou kachličkovou podlahu a posadila se do dřepu těsně před buben pračky, načež jsem se pokusila rozšifrovat, nebo spíš odhadnout, co znamenají všechny ty karikaturní značky na jednotlivých tlačítkách. Doma jsme měli značně novější model, ovládání kterého bylo však o poznání snazší, než uvedení do provozu tohoto robotického staříka.

Možná, že výhra téhle groteskní sázky nebude zase tak snadná.

Ovšem po chvíli se mi přeci jen podařilo rozluštit, co dané symboly na jednotlivých klávesách znamenají, a tím pádem i to, jak tento pradávný předchůdce moderní elektroniky funguje. Zbývalo jen zjistit, na kolik je třeba nastavit teplotu vody. „Gille?"

„Hm?" ozvalo se z obýváku.

„Na kolik se pere tenhle druh tmavý bavlny?" zeptala jsem se v naději, že aspoň tohle bude vědět, když už tedy nic jiného.

„Dvacet," odpověděl mi k mému značnému údivu.

Zaskočeně jsem povytáhla obočí. „Dvacet ale na pračce není," oznámila jsem mu, načež se Gill s pobaveným uchechtnutím zvedl z pohovky a došel do koupelny.

S potměšilým úšklebkem se opřel bokem o futra. „A kdo řekl, že se tenhle druh tmavý bavlny dá prát v pračce?" nadhodil tázavě, načež pohledem náznačně ukázal na umyvadlo. Hned mi došlo, co mi tím naznačuje.

„Takže co, zlato? Vzdáváme to?" nadzvedl vybídavě obočí a vítězně si založil ruce na prsou.

Koutky rtů se mi však pomalu, ale za to jistě rozšířily do samolibého a především odhodlaného úsměvu. „Ani za nic, Ackermane."

Vím, že je to jen směšná, nic nevynášející sázka, ovšem to stále ještě neznamená, že mě Gill přiměje ke kapitulaci takhle snadno. Přece...jak těžké může být vyprat v ruce jednu jedinou mikinu?