„Jak daleko ještě hodláš jít, Joss?" zakňourala jsem s vyčerpaným povzdechem, ale i přesto onu dívenku s medovými vlasy, jež měla zvlněné do perfektních loken, povolně následovala. Dle jejího uraženého a dotčeného výrazu dnes skutečně neměla svůj den.

    Doufala jsem, že se každou chvíli zastaví. Už mě nebavilo si ze svých síťovaných balerín vyklepávat zrníčka písku z cesty, která vedla kolem východního křídla školky.

    „Co nejdál, to jen půjde," odvětila nasupeně Jossie a stále kráčela dál po pískové cestě, jež měla za pár desítek metrů končit v hustém křoví.

    „Měly bychom se vrátit," usoudila jsem nahlas. „Víš přece, že do téhle části zahrady bychom ani neměly chodit."

     „To mi je fuk," odsekla protivně Jossie, zastavila se a na podpatku se ke mně otočila, přičemž si autoritativně založila ruce v bok. „Pokud chceš, tak se na tu šaškárnu vrať, Annie, ale já nikam nejdu! Tohle měla být naše párty, náš den! My jsme ho měli oslavovat, a ne ho trávit s těma...s těma -"

    „Neříkej mi tak," požádala jsem jí snad už po třetí za dnešní den. „Ty dobře víš, že to jméno nemám ráda, stejně jako jakoukoliv jeho zdrobnělinu," připomněla jsem jí.

    „Ale stále je lepší, než to tvoje prvotní," ušklíbla se přezíravě Josephine. „Je děsný," opět zhodnotila moje jméno stejným způsobem, jako to dělá od doby, co mi bylo rodiči nařízeno, abych se s ní kamarádila. Mamka mně vždycky tvrdila, že je to pro moje vlastní dobro, že se takových lidí musím pevně držet, abych měla normální život. Ovšem s každým dalším dnem, jehož náplní bylo vynucené přátelství s Jossie, jsem o jejích slovech začínala čím dál více pochybovat. Těžko říct, jestli to tak je v tátově případě. „Jen tě podporuje v tý tvý ujetý posedlosti," prohlásila Jossie a pohledem opovrženecky ukázala na moje fialové šaty.

    Vůbec jsem nechápala, co je na nich špatného, stejně jako obecně na fialové barvě. Mám ji ráda, jelikož, stejně jako černá a bílá, vyjadřuje podstatu Bellevillu. Lidé zde skutečně jsou jako barevné ovce. Ovšem ty černé kupodivu nejsou tak zlé, jak si ty bílé myslí a hlavně jak tvrdí.

    Jenže...když jsem tohle někomu řekla, vždycky se mi jen smál a dobíral si mě, že jsem na tyhle věci moc malá. Všichni mi v jednom kuse říkají, že jsem jen malé dítě, které žádnou podstatu nechápe.

    Jenže já vím, že mám pravdu. Že svět ve skutečnosti není tak růžový, jak mi všichni dospělí neustále tvrdí. A že ty černé ovce ani zdaleka nejsou tak zlé, jak ty bílé tvrdí. A já bych si tak přála být jednou z nich. A taky, že budu...jednou. Jednou, až vyrostu, a nikdo mi tak už nebude moci říkat, že jsem jen malé, hloupé dítě.

    „Annie!" zakřičela vztekle Jossie, čímž mě probrala z mého „náměsíčnéno" transu. „Posloucháš mě vůbec?!"

    „Popravdě ne," zakroutila jsem kajícně hlavou a Jossie si netečně odfrkla.

    „Vážně...se už nevrátíme?" zaprosila jsem. Nad našimi hlavami se už začínala stahovat děsivá mračna. Bylo jasné, že se blíží bouřka.

    „Tak se tam vrať, jestli máš žaludek na trávení času s tou odpornou spodinou," vyzvala mě pohrdavě a vyhladila si záhyby na své červené sukni.

    Nesouhlasně jsem se zamračila. „Takhle o nich nemluv!" křikla jsem na ni. Jossie byla skutečně arogantní člověk, což jsem se ale v rámci onoho „přátelství" s ní snažila pokojně tolerovat, ovšem někdy to vážně přeháněla, jako například teď. „Den dětí přece platí pro všechny. Všechny děti mají dneska svátek, včetně těch, které nejsou z té samé společenské vrstvy, jako my dvě. Jenže to ještě neznamená, že to nejsou lidi, a ty nemáš žádný právo o nich takhle mluvit, natož s nimi takhle jednat."

    „To si jenom myslíš," opáčila povýšeně Jossie. „Táta i máma říkají, že jsou to pouze nicotný makety. Nejsou nic, nikdo z nich si nezaslouží to, co my. Nemají absolutně žádný právo se míchat mezi nás, Annie. Jejich místo je buďto za pásem, nebo v oprátce. My jsme někdo, na rozdíl od nich, a tak to taky bude. My jsme elita, a podle toho taky s nimi taky můžeme jednat."

    Do očí se mi draly slzy znechucení, nesouhlasně jsem kroutila hlavou a svoje dětské ručičky vztekle tiskla v pěst. „Vaši nemají pravdu! A tvůj táta...vždyť on sám ubližuje nevinným lidem!"

    „A koho to zajímá?" uchechtla se tázavě Jossie. „S jeho výplatou to je všem ukradený. Co na tom, že zničil či rovnou nepřímo ukončil život několika bezcennejch chudáků, když jsme pak za to mohli jet na měsíční dovolenou na Seychely?"

    Vzteky se mi vařila krev v žilách. Takhle přece nemůžou jednat s nevinnými lidmi! Kde je sakryš nějaká spravedlnost?! To tohle opravdu nejde nijak zarazit?!

    „A až vyrostu, Annie, budu jako táta," chvástala se pyšně Jossie. „A ty tak snad už konečně uvidíš, že má ve všem pravdu."

    S povýšeneckým úsměvem pohodila dokonale natočenými vlasy a vydala se k odchodu. „Jednou to stejně pochopíš, Annie," pronesla, když procházela kolem mě, zatímco já nehybně stála jako zmrazená uprostřed pískové cesty v zapovězené části zahrady, kterou z většiny stran obklopovaly vysoké husté keře, „a pak budeš konečně úplně stejná jako my."

    Jossie následně stačila udělat jen pár povýšeneckých kroků na svých metalicky stříbrných střevících s mírným podpatkem, než se jí následkem  prudkého úderu kamenem, který jsem v záchvatu nehorázného vzteku popadla do rukou a praštila ji s ním do obličeje, spustil z nosu potok krve.

    Jossie stačila krátce zavrávorat, než schytala druhou ránu přímo do úst, v důsledkem čehož se jí rozviklalo několik mléčných zubů.

    A další rána, tentokrát přímo do hlavy.

    Všechny moje morální smysly, kterých jsem podle svého 'skeptického' okolí stejně ani moc neměla, jako by najednou kompletně vypnuly. Jediné, co jsem při pohledu na ni cítila, byl jen nehynoucí vztek a nenávist. Touha po satisfakci všech, jimž pan Goodman se svojí snobskou rodinou ublížil.

    Moje zorničky se zúžily na minimum, přičemž mi na rozpálené tváře začaly pomalu dopadat první kapičky deště. Jossie krátce zakašlala a spolu s puckem krve vyplivla na trávník i dva vyviklané přední zuby. Po pihovatém obličeji jí stékalo několik potůčků červené tělní tekutiny, jež jí pramenila ve vlasech.

     Z posledních sil jsem se odhodlaně napřáhla k další ráně, již jsem jí zasadila přímo do spánku. Lokny jejích medově zlatavých vlasů již z velké části obarvila krev, přičemž už pomalu, ale jistě začínala ztrácet vědomí.

    „Pleteš se, Joss," procedila jsem přesvědčeně skrz křečovitě zaťaté zuby, „ty nikomu nevinnýmu neublížíš." Prakticky celý kus kamene, jenž jsem držela v rukou, byl pokrytý krví.

    Nehýbala se. Jen bezvládně ležela na zelenajícím se jarním trávníku, jehož vysoké stonky postupně obarvovala rudá tekutina, a upírala své tyrkysové oči do temného prostoru pod jedním z keřů.

    „A hlavně nikdy nebudu jako ty. Nikdy nebudu...monstrum."

     Prudce jsem vytřeštila oči. Moje pětileté já, Jossie, děsivé husté keře, vlažné kapky olověného jarního deště, školka, krev...to všechno bylo jako lusknutím prstu definitivně pryč a já šokovaně upírala nehybný pohled na černé stropní desky v Gillově ložnici.

     Místnosti už kupodivu nevládla neproniknutelná temnota, nýbrž ji příjemně osvětlovalo nazlátlé světlo popoledního slunce.

     S blaženým pocitem úlevy jsem dlouze vydechla a uvolněně zavřela oči. „Měl jsi pravdu, Gille," hlesla jsem s lehkým úsměvem na rtech do konejšivého ticha, jež v pokoji panovalo a které lehce narušovalo spokojené cvrlikání předměstského ptactva, „stejně jako vždycky..." 

    Je...konec, očividně. Konečně jsem dostala to, po čem jsem od minulé noci tak moc toužila - důkaz, že jsem Jossie nezabila ze žádného zavržení, či dokonce smrti hodného důvodu.   

    Věděla jsem to. Věděla jsem, že já - i přes všechny své, nepříliš chválihodné činy - přeci jen nejsem...monstrum. Jsem člověk, jenž je nyní odhodlán si plnými doušky užívat svého, zaslouženě plnohodnotného života.