„T-Tracey?" koktala jsem v náhlém - a taky dosti nepříjemném - šoku a spolu s Gillem automaticky zacouvala zpátky do obývacího pokoje, abych tak udržela stále stejně velkou vzdálenost od mojí sestry, jež se k nemalému překvapení nás obou nečekaně zjevila v domovních dveřích. Pozvolné klapavé kroky jejích semišových kozaček se s mírnou ozvěnou rozléhaly celou přízemní halou. 

     Gillovu přítomnost kupodivu z většinové části ignorovala - pouze po něm střelila opovrženíhodným pohledem, jenž se následně proměnil ve vražedný a instinktivně spočinul na mně.

     „Tracey, poslyš -" pokusila jsem se prolomit ono uši drásající ticho, jež nastalo ani ne vteřinu poté, co Tracey překročila práh obývacího pokoje. Ona mě však rázem přerušila a ruce, které jí až k zápěstí překrývaly rukávy pudrově růžového vlněného kardiganu, si založila na prsou.

     „Evidentně nemá smysl se tě ptát, kde a s kým ses víc jak polovinu noci tahala, protože máš dokonce tu drzost si tu svojí podržtašku přivíst rovnou do mýho domu," procedila skrz zuby nečekaně klidně a věnovala Gillovi další pohrdavý pohled. 

     Gill sice nad její urážkou jen nezájemně povytáhl obočí, ovšem pro mě to byl okamžitý impuls, jenž mi pomalu začínal vařit krev v žilách.

    Jestli Tracey opravdu mermomocí hledá někoho, kdo si v tomhle domě zaslouží opovržení, stačí jí se jen podívat do zrcadla. Ona Gillovi nesahá ani po kotníky, a to v ničem. 

     „Takže, drahá sestřičko, laskavě ukaž tomuhle," znovu Gilla spražila pohrdavým pohledem, „...zjevu, kde jsou dveře, protože my dvě si teď nejspíš budeme muset hodně otevřeně promluvit."

     „Ne..." zakroutila jsem nesouhlasně hlavou. „Gilla nikam nepošlu a rozhodně tady s tebou nezůstanu, znovu už ne." Teď už mám místo, kam můžu jít. Už neexistuje žádnej důvod, proč bych v tomhle proklatým domě, v tom proklatým podkrovním vězení, měla dál žít. 

     Tracey chtěla okamžitě něco namítnout, když vtom její pohled náhle spočinul na viditelně přeplněné cestovní tašce, jež ještě do nedávna sídlila na jedné z polic v jejím rozlehlém šatníku. Sebejistý výraz se jí ze znovu již dokonale nalíčené tváře během krátké vteřiny vytratil.

     „Ty ses nejspíš totálně, ale totálně zbláznila, co?!" rozhodila hystericky rukama a její, béžovým pudrem zesvětlený obličej okamžitě zrudl. „Co si sakra myslíš, ty pitomá huso?! Že tě vážně nechám, aby ses jen tak sbalila a zdrhla?! Tak na to můžeš zatraceně rychle zapomenout! Ty se z tohohle baráku ani nehneš!"

     Kupodivu jsem tuhle situaci snášela o něco lépe - a především klidněji - než Gill. Z jeho nenávistného výrazu bylo evidentní, že by nejraději vymaloval náš obývák její snobskou krví, ovšem i tak se mu dařilo držet nervy na uzdě, za což jsem mu v duchu nepřetržitě děkovala. Její vražda by evidentně nikam nevedla, leda tak na policejní stanici a do cely předběžného zadržení. 

     „Jenomže ty nemáš žádný skutečný právo mě tady držet!" rozkřikla jsem se pro změnu zase já. Dobře, možná tuhle situaci nezvládám až tak klidně, jak jsem si ještě před momentem myslela. Traceyin povýšenecký a hlavně bezohledně přímý přístup mně vždycky neskutečně drásal nervy, ovšem nyní můj vztek překonal všechny doposud překročené hranice. Teď už se nemusím držet zpátky, teď už se nemusím ničeho bát, jelikož dnešním dnem jsem překročila práh svého pokoje již naposledy.     

     „Klidně si zase argumentuj s tím, že je mi jen sedmnáct! Jen do toho! Jelikož stejně jako ty vím, že je to jen zástěrka. Tobě je úplně jedno, kolik mi je, za tímhle je daleko víc, než si seš možná i ochotná připustit."

     Tracey mlčela, její karamelové oči mě dál propalovaly jako dva rozžhavené uhlíky z ohně Satanova a zřejmě čekala na další - a snad už tedy klidnější - část mého emocionálního monologu, kterého se jí taky samozřejmě dostalo. 

     Dlouze jsem se nadechla ve snaze alespoň trochu uklidnit své rozbouřené emoce a o dva kroky k ní opatrně přistoupila. „Trace...nebudu ti lhát, že vím, jak se přesně cejtíš. Ale prosím, zkus si po těch letech aspoň částečně uvědomit, že já byla jen několikaměsíční batole. Nemohla jsem s přístupem našich rodičů k tobě nic udělat.

     Já chápu, že jsi na mě žárlila, jelikož jsem jako ta mladší měla většinu jejich pozornosti, a že mi dáváš za zlý, že se mnou v dětství trávily víc času než s tebou, a teď, když jsou oba mrtví, mě za to nenávidíš, protože máš pocit, jako bych tě o ně okradla.

     Jenže, Tracey, já za to nemůžu. Byla jsem mimino, upřednostnit mě byla jen a pouze jejich volba, se kterou - ani nevíš jak - bych teď tak ráda něco udělala. Nevíš, jak moc bych chtěla, aby tu teď byli a mohli ti vynahradit, o co tě v dětství kvůli mýmu narození připravili." 

     Tři roky. Tři dlouhý roky trvalo, než se ve zbytku rodiny Williamsových konečně podařilo prolomit sourozenecké ledy. Nebo aspoň to jsem si myslela do chvíle, než jsem spatřila Traceyin ironický úšklebek.

     „Bravo, Violet," párkrát mírně zatleskala ve smyslu ironické poklony. „Ty se Vivien Williamsový skutečně nezapřeš. Jaká matka, taková její druhorozená dcera," pronesla k mému viditelnému překvapení až téměř znechuceně a založila si ruce na prsou. „Taky vždycky ze všeho dokázala udělat dojemnej paradox. A všichni jí to pochopitelně okamžitě sezobali přímo z ruky. Teda...skoro všichni, i když táta bohužel mezi onu menšinu nepatřil."

     „O čem...to mluvíš?" nejistě jsem o krok ustoupila. Táta mi sice nespočetněkrát vyprávěl, že mezi mámou a Tracey už od dětství panovala zlá krev, ale upřímně nechápu, proč ji do toho Tracey teď zatahuje, nebo aspoň proč zrovna tímhle způsobem. Znala jí samozřejmě víc než já, ale i tak mě nenapadá nic, žádný důvod, proč ji spojuje se mnou.

     Co má osoba, kterou jsem de facto ani neznala, tak extra společnýho se mnou, tedy krom toho, že mě porodila? A co jí všichni sezobali z ruky?

     Tracey se vítězoslavně ušklíbla a se vztyčenou hlavou začala chodit kolem dokola po nevyplněném prostoru obývacího pokoje. Vysoké podpatky šedivých kozaček jí znovu začaly nepříjemně klapat o naleštěnou plovoucí podlahu.

     „Violetta Ann Williamsová, narozena 7. února 2002, těsně před odbitím půlnoci. Blondýna, modré oči a roztomilý nevinný úsměv. Prakticky dětská kopie své matky, z jejíž strany podědila čtyřiceti procentní poruchu tvorby melaninu."

     Já i Gill jsme nad onou „citací" z mojí zdravotnické karty jen nechápavě povytáhli obočí. 

     „Podle všech si naše matka nic lepšího nemohla přát," pokračovala v onom prapodivném monologu, jenž se k mé znatelné neradosti začínal jevit jako poměrně komplikovaný paradox. A ona citace z mých novorozeneckých údajů měl být teprve prvotní dílek této zkroucené skládačky. „Prakticky celý město jí závidělo, že má tak dokonalou dceru. Malou roztomilou princeznu, jež - až na onu dětskou obsesi fialovou barvou -, splňovala bez mála všechny předpoklady pro pohádkovej život v Bellevillu. Kdyby jen ale věděli, jak jsou až doteď naivní."

     C-cože? Obsese fialovou barvou? To je ale přeci Gillova...branže, ne moje. O čem to Tracey zatraceně mluví? O co tady krucinál jde? A co s tím má sakra společnýho osoba, na kterou si absolutně nevzpomínám?

     I když...nesmím zapomínat, s kým to vlastně mluvím - s mojí labilní sestrou, jež bohužel nadměrně oplývá zvráceným smyslem pro drama a patos vůči mojí osobě. Evidentně se jen snaží být nějak zajímavá a nasadit mi brouka do hlavy, proto do toho tahá mámu a proto si vymyslela tu posedlost s fialovou barvou.

     Nic z toho, co Tracey říká, není pravda. Je to magor, nic víc. Obyčejnej, psychicky nemocnej magor, kterýmu ta dětská žárlivost už viditelně přerostla přes hlavu. Stejně jako Susan přerostla přes hlavu touha se zavděčit Mandy. 

     „Seš magor," zakroutila jsem hlavou a jemně si promnula kořen nosu. „Jak jsem ti včera - nebo spíš už tedy předevčírem - řekla, vůbec bych se nedivila, kdyby máma odešla jen kvůli tobě. Vlastně se možná ani nedivím, že mě měli radši než tebe. Kdo ví, jestli jsi netrpěla touhle ujetou verzí psychózy už od ranýho dětství." 

     „Zrovna od tebe to sedí, sestřičko. Že zrovna ty si někoho troufneš označit za psychicky nemocnýho cvoka," nevěřícně se ušklíbla a znovu si založila ruce na prsou, „to je vážně chorá ironie."

     „Jedinej cvok seš tady akorát ty!" vyjela jsem na ní. „ To jen ty ses z tý svojí dětský žárlivosti totálně pominula a poslední tři roky mně to dáváš sežrat za něco, co je dílem našich rodičů! Já jsem ti nikdy nic neudělala! Nikdy jsem nikomu nic neudělala! To jen ty mě tady díky svojí psychóze držíš jako nějakou zkázu, jež co nevidět postihne celej Belleville!

     To ty seš ten magor, co se pokusil svojí vlastní sestru přiotrávit zolpidemem ve snaze jí tak vymazat vzpomínky na domácí týrání. To ty seš labilní blázen, Tracey, ne já. Já jsem nikomu nic neudělala!" Vím, že tahle moje obhajoba je z určité části lež, ale moje sestra skutečně není někdo, komu se hodlám svěřovat se svými vztahovými chybami a nemalými následky svých předsudků.

     Tracey stála na místě jako opařená, nebo se tak aspoň tvářila. Realita mého vědomí se viditelně neshodovala s její omylnou představou. 

     „Myslela sis, že si to nepamatuju, nemám pravdu?" vítězně jsem se ušklíbla. „Že si nepamatuju, jak jsi mě potom, co mě ty tvoje podržtašky přitáhly násilím domů, ztřískala jako psa a jak si mě následně donutila vypít ten zolpidemovej dryák s úmyslem mi způsobit amnésii, abych tak nikde nemohla vykládat o tvý ukázkový sesterský péči?" povytáhla jsem tázavě obočí. „Omyl, Tracey. Já si pamatuju naprosto všechno!" S opovrhujícím výrazem na tváři jsem se otočila na podpatku a zvedla z podlahy bílou cestovní tašku s veškerými mými věcmi. „Teď odcházím a už se do tohohle zatracenýho baráku nikdy nevrátím!" 

     Se zřetelně zaskočeným Gillem v patách, jenž za celou dobu tohoto sesterského vykládání karet na rodinný stůl neřekl jediné slovo, jsem se chystala vykročit k východu, když vtom k mým uším ještě jednou dolehl příkrý hlas mojí starší sestry: „Skutečně si stojíš za tím, že si pamatuješ naprosto všechno?" 

     Na místě jsem se zastavila. Tón, jímž to vyslovila, a důraz, který dala na poslední dvě slova, ve mně vyvolaly prudký, nepříjemný pocit, přičemž jsem na hrudi ucítila drtivý tlak. Ovšem i tak jsem s falešnou sebejistotou odvětila: „Jo, stojím." 

     „Ach, Violet," povzdechla si Tracey s ironickou lítostí v hlase. „Kdyby se jednalo o jakoukoliv jinou situaci, bylo by mi tě díky tý tvojí nevědomosti skoro až líto, sestřičko." 

     „O jaký situaci to mluvíš?" nechápala jsem a lehce přimhouřila víčka. O čem to pořád tak zaobaleně mluví? A je na tom všem alespoň špetka pravdy, nebo se jedná jen o její chorou fantasii?

     Tracey se na tváři objevil další, tentokrát prakticky neidentifikovatelný úšklebek. „Říká ti něco jméno Josephine Goodmanová?" zeptala se a onen nezařaditelný úšklebek se jí z tváře okamžitě vytratil. Místo toho ho nahradila rutinní nevraživost, s níž mě pohrdavě propalovala pohledem. Averze, jež jí zela ve světle hnědých očích, byla nyní však několikanásobně větší než kdykoliv předtím. 

    C-co? 

     Slyšela jsem vůbec dobře? Josephine Goodmanová? 

     Jak s nějakým výplodem Traceyiny labilní fantasie souvisí abstrakce pětiletý holky z mýho snu, jenž byl jen odrazem mojí rozpolcené psychiky z tehdejší situace?

     Šokovaně jsem se otočila na Gilla, jenž na mne ovšem upíral stejně zaražený pohled, jako já na něj. Tehdy jsem mu to přeci převyprávěla od začátku až do konce, to proto ho zmínka o Jossie od třetí osoby zaskočila stejně jako mě. Od třetí osoby, která však o mém morbidním snu dosud nemá ani ponětí. 

     Tracey o mém snu, který je zároveň i jedinou cestou, jíž jsem přišla k Josephinině jménu, neví zhola nic. A i přesto se mě na ni ptá, jako bych ji snad znala osobně, jako by snad existoval způsob, že bych mohla znát pětiletou holku, kterou v mém snu někdo brutálně zavraždil.

     „Ve snu..." zdůraznilo moje podvědomí. 

     Ve snu, který - když do toho přidáme vskutku nemalou dávku přemrštěné imaginace - by mohl mít byť jen minimální realistické základy. 

     Ne! To je naprostá blbost!

     „Sen je prostě sen. Nepředvídá budoucnost ani nic takovýho." Ačkoliv jsem si v hlavě neustále opakovala Gillova tehdejší slova, onen znepokojený pocit ne a ne odejít či jen o trochu zeslábnout.

     Sotva jsem v Traceyině nynějším výrazu dokázala číst. Nedokázala jsem ani nahrubo odhadnout, co se jí právě teď honí hlavou, stejně jako nejspíš ona neměla nejmenší tušení, co se nyní v hlavě víří za myšlenky mně. Obě jsme byly viditelně v nemalém šoku ze slov a hrobového ticha té druhé.  

     „Tak jo, nebo ne?" zeptala se zaraženě s tázavě svraštěným obočím. Napjaté ticho zřejmě nebylo jednou z možných reakcí, kterou ode mě po vyřčení této jednoduché a zároveň i paradoxní otázky očekávala.

     Mlčela jsem. Stále ve značném šoku - stejně jako Gill - jsem hleděla před sebe na naleštěnou plovoucí podlahu, jež po několika metrech přecházela ve vysoké bílé zdi.

     Nevěřím, že sny dokážou předpovídat budoucnost, a taky nevěřím, že ten sen byl skutečně jen výplodem mé zkroucené psychiky a morbidní fantasie.

     Nikdo kromě Gilla o mém astrálním „setkání" a následném poznání již mrtvé Jossie Goodmanové nevěděl a taky neexistoval naprosto žádný způsob, jak by se o něm mohla Tracey dozvědět. 

     Ovšem přesto to ví. Jí jméno Josephine Goodmanová přeci jen něco říká. A evidentně daleko víc než mně. 

     Tracey mi něco tají. A ta malá holka a můj morbidní sen s tím očividně nějak souvisejí.

     Otázkou, o níž ovšem nevím, jestli na ní vůbec chci znát odpověď, zůstává, jak moc velkou součást oné příběhové sítě můj sen představuje. Jak moc se konečky mé snové fantasie dotýkají nikdy nekončící reality.

     „Ty o tomhle něco víš, že jo?" zeptala jsem se řečnicky. Už není pochyb, že Tracey přede mnou něco tají a Jossie Goodmanová je toho zjevně klíčovou součástí. Těžko říct, jestli i přímo její, mnou domnělá smrt.

     „O čem?" ohradila se tázavě a snažila se zachovat si co nejklidnější postoj, ale nedařilo se jí to. Její roztěkaný pohled, roztřesený hlas a přerývaný dech toho byly zářným důkazem. 

     „O Jossie a všem, co souvisí s mým nedávným snem o její morbidní smrti," objasnila jsem jí. „O kterým samozřejmě kromě Gilla nikdo neví. Tím pádem ses o něm nemohla nijak dozvědět. Ale i tak to víš. A tajíš mi víc, než si vůbec dokážu představit. Takže to vyklop, sestřičko. O co tady jde?" 

     „N-ne...ne!" Tracey kroutila nevěřícně hlavou a pomalu ustupovala dozadu, dokud nenarazila do plynového krbu. „Tohle není možný, vždyť Wallis...ne! Ne, to je prostě absurdní!" 

     „Wallis?" vyhrkli jsme s Gillem současně. Nejspíš si taky vzpomněl, kde už ono jméno slyšel, stejně jako tomu za několik vteřin bylo i v mém případě.

     „A to je zase kdo...?"„Odvezte ji k Wallisovi. Po tom, co tam ta ženská dneska viděla, se cvokhausu jen tak nevyhne." Náhle se mi vybavilo doporučení muže, jenž tehdy vedl onen policejní zásah, a všechno...to tak dávalo o něco větší smysl. Ovšem i tak mi k dokončení tohoto příběhového - a s největší pravděpodobností i minulostního - rébusu chybí ještě dost podstatných dílků.

     „Byl to psychiatr v jedný z místních nemocnic, nemám pravdu?" zeptala jsem se a kupodivu se mi nedostalo odpovědi. Tracey mlčela, opřená zády o krb jen uhýbala pohledem na stranu. „Pravděpodobně v tý samý, ve který tenkrát pracovala i máma." 

     Tracey dál mlčela. S odvráceným pohledem a křečovitě zavřenýma očima k sobě tiskla svoje rudou rtěnkou zvýrazněné rty. 

     „Nepletu se, že jo?" Opět žádná odpověď. „Tak mně sakra odpověz! Tak už mi vysvětli, jak tohle všechno spolu souvisí! Kdo byl ten chlap, co se tenkrát stalo v tý školce a hlavně, co s tím mám společnýho já! Tak už mi řekni, o co tady celej můj život jde! Co mám s tímhle vším sakra společnýho?!" 

     Už jsem nedokázala udržet svoje napnuté nervy na uzdě. To hrobové ticho mě přivádělo k šílenství. Chtěla jsem znát odpovědi víc než cokoliv na světě. Poprvé za svůj život...jsem chtěla znát skutečnou pravdu o téhle karikaturní rodině, konečně jsem chtěla znát podstatu tajemství, jež přede mnou moje starší sestra evidentně víc jak deset let skrývala.  

      „Všechno...to je tvoje vina..." zamumlala téměř neslyšně skrz bolestivé vzlyky, konečně přestala upírat pohled na sněhový huňatý koberec a přesměrovala ho na moji zcela zmatenou a i značně šokovanou maličkost. „To kvůli tobě to tehdy všechno začalo, za všechno můžeš ty," šeptla prakticky pro sebe. 

     „Ale co, Tracey?" Ta její neustálá zaobalenost mě už opravdu vyčerpávala. „Tak co se tam tenkrát skutečně stalo?" naléhala jsem tázavě. 

     Opět žádná odpověď. Jen hrobové ticho, které mě už doslova přivádělo k šílenství. 

     „To, co se mi zdálo o Jossině úmrtí, nebyl jen sen, že jo?" Když Tracey nechce spolupracovat takhle, nezbývá mi, než vynést na světlo svoji nejrealističtější teorii o tom, co se v té škole tehdy skutečně stalo a jak s onou událostí souvisí již zmíněný psychiatr, a doufat, že její následná reakce bude dostatečnou odpovědí na nespočet mých otázek. „Ten sen nebyl jenom sen, nýbrž potlačená vzpomínka. Josephine Goodmanová chodila do tý samý školky co já, že je to tak? A stejně jako většina mých tehdejších spolužáků jsem byla nepřímým svědkem její vraždy. To proto mi máma, jakožto pracovnice na tamním psychiatrickém oddělení, zařídila několik terapií u Wallise, s jehož lékařskou pomocí se mi podařilo potlačit doslova všechny vzpomínky na onu tragédii. To proto si nepamatuju na mámu ani na svoje předškolní léta, že je to tak?"

     „Tragédii..." uchechtla se ironicky Tracey, přičemž po několika vteřinách propukla v hysterický záchvat smíchu. „Tragédii..." opakovala nevěřícně. „Tenkrát ses teda rozhodně netvářila, že by to pro tebe byla nějaká tragédie, právě naopak! Vypadalas, že bys tý holce s radostí vymlátila mozek z hlavy, což bys evidentně udělala, kdyby se ta akce kvůli dešti nechýlila ke konci, a nezačaly vás tak hledat učitelky!"

     Stála jsem na místě jako opařená a se šokem zúženými zorničkami sledovala, jak její hysterický záchvat pomalu ustává a jak se na její, značně rozmazané tváři objevuje zavrhující úšklebek. 

     „V tom, že ti máma zařídila několikaměsíční terapii u toho cvokaře, jsi měla jako v jediným pravdu. Ovšem ne proto, abys potlačila vzpomínky na trauma svýho života, ale proto, abys to už nikdy znova neudělala!

Už od tvýho narození mi bylo jasný, že seš divná. Nebylas normální dítě, jenže jako jediná v týhle rodině jsem to viděla jen já. Máma ani táta si nechtěli přiznat, že by jejich princezna mohla nesplňovat byť jen jedinej jejich požadavek. Pro ně jsi byla jejich dokonalá Violetta, jejich životní výhra v loterii, s níž se mohli chlubit celýmu Bellevillu. To proto tě taky ve všem omlouvali. Pro všechno neobvyklý, cos udělala, si našli nějakou obhajobu, nebo vysvětlení. To právě z tebe máma většinu času dělala paradox.

     Byla tak posedlá tendencí mít dokonalou dceru, že si byla schopná vytvořit argument doslova pro cokoliv. Dokonce tě hájila i tenkrát, když jsi si ve školce hrála s plyšákama na šibenici. Jestli si vzpomínám dobře, svedla to na přemrštěnou dětskou představivost, stejně jako to dělala ve většině případů. Podle ní jsi byla jen nevinný dítě, který si ve svým věku neuvědomuje význam a závažnost některých věcí, a proto je považuje za všední a neškodné. 

     Jenže já - na rozdíl od táty a zbytku tohohle města - už od úplnýho začátku věděla, co seš zač. Že nejseš jen obyčejný pětiletý dítě, který večer v televizi zahlédlo nějakou nevhodnou scénku, a proto si druhej den ve školce hraje na soudce, kterej uděluje plyšákům trest smrti. Jenže táta s mámou všechny moje pochybnosti o tvým psychickým zdraví absolutně ignorovali. Pokaždý mě jen odbyli s tím, že jsem tvoje sestra a měla bych se k tobě podle toho chovat. 

     Jenže jednoho dne tenhle pohár kompletně přetekl. Ten den máma měla odpolední příslužbu a tátu čekalo dosti složitý soudní jednání, takže jsem tě - k mojí velký neradosti - musela ze školky vyzvednout já. Samozřejmě, že jsem protestovala, co jsem mohla, ale stejně mi to nakonec nebylo nic platný.

     Ten den školka pořádala jakejsi Dětskej den, takže tam byl poměrně solidní blázinec a především nespočetná kupa davu, což se ti viditelně hodilo do krámu. Areál školky měl přes osm hektarů, takže dvě předškolačky se v něm ztratily celkem snadno. 

     Učitelky tenkrát vůči třináctiletý holce hledajíc svou mladší sestru žádnou extra velkou ochotu neprojevily, tudíž tvoje nalezení zůstalo čistě jen na mně. 

     Dalo mi chvíli, než jsem tě našla i spolu s tou holkou za východním křídlem budovy. Pamatuju si, že ti něco vítězoslavně říkala za zády, ale i tak by mě ani ve snu nenapadlo, že popadneš první šutr, co ti přijde pod ruku, a rozflákáš jí s ním hlavu!" 

     Tracey byla bledá jak stěna. Při té vzpomínce se jí očividně zvednul veškerý obsah žaludku, jenž se ale pohotově pokusila mermomocí zadržet v sobě. „Nikdy jsem už nedostala z hlavy, jak ses přitom tvářila...snad úplně poprvý v životě ses tvářila spokojeně. Jenže za jaký situace? Za situace, kdys tu holku umlátila k smrti!"

     Tracey vypadala, že každou vteřinu omdlí. Pravou rukou se musela přidržovat matné stěny vedle plynového krbu. „To tys jí zabila!" rozkřikla se nenávistně prakticky na celý dům. „Tímhle si to všechno začala! Za všechno můžeš jedině ty! To kvůli tobě se celá naše rodina rozpadla!" ječela hystericky. „Všechno to je kurva tvoje vina!

     Vím jen, že tenkrát začalo pršet, a tak se celá ta slavnost zakončila. Většina lidí už odešla a učitelky vás začaly hledat," pokračovala Tracey a nepřestávala mě propalovat tím nejnenávistnějším pohledem, co kdy na mě upřela. „Našli tě tam, jak sedíš nad jejím tělem a jen na ní tupě zíráš. Ty idioti si naivně mysleli, že jsi ji tam takhle našla a dostala z toho šok. Nikoho z nich ani na zlomek sekundy nenapadlo, že zrovna mladší dcera Williamsovejch by mohla stát za brutální vraždou pětiletý holky. 

     Když pak konečně dorazila policie, až do příjezdu mámy tě nechali nezájemně sedět na kapotě jednoho z jejich aut. Nějaká ženská se tam s tebou sice pokoušela mluvit, ale krom jména z tebe nic nedostala. Máma Josephine několik hodin na to, co proklouzla policajtům a uviděla zohavený tělo svý pětiletý dcery, o kterou si ji ty připravila, skončila v blázinci a až do dneška se z něj nedostala. 

     Vražda Josephine Goodmanový se toho dne zapsala do dějin Bellevillu, mírně řečeno. Mámu a tátu vyslýchali prakticky každej den, jelikož jejich pětiletá dcera, jež od toho dne neřekla o tomhle tématu jediný slovo - tedy alespoň ne policii ani jednomu z dekády dětskejch psychologů, který se na ní za ty tři měsíce vystřídali, figurovala v onom případu jako korunní svědek.

     Následujících několik měsíců od toho dne neuplynula jediná vteřina, kdy by se naše rodina nenacházela přímo v centru toho vyšetřovacího - a tím pádem i mediálního - šílenství. Ten tvůj ksichtík byl tenkrát na titulce prakticky každýho novinovýho svazku, stejně jako Jossina zohyzděná mrtvola. 

     Nemysli si, že jsem nikdy nikomu neřekla o tom, co jsem měla tehdy tu 'čest' vidět zpoza rohu, ale nikdo mi nevěřil. Nikdo mě nebral vážně, jelikož si všichni mysleli, že se jedná o další výplod mojí dětský žárlivosti. 

     Ovšem ne zcela všichni uvěřili v tvojí nevinu, a dál tak slepě hledali viníka. Mámě došlo, co jsi udělala. Jenže namísto toho, aby se tě konečně zbavila, jak bylo nejrozumnější, ti zařídila několikaměsíční terapii u svýho podplacenýho šéfa, jenž ti měl pomocí nejrůznějších metod v podstatě vymejt mozek, a donutit tě tak kompletně vytěsnit všechny tvý vzpomínky. Vzpomínky na dětství, na tvoji zvrácenou náturu a především na věc, která tě zřejmě dělá skutečně šťastnou. 

     Wallis z tebe pomocí nějaký, amnésii vyvolávající drogy měl udělat novou, naprosto nedotčenou omalovánku, načež bylo na mámě a tátovi, aby ji vymalovali. Ale ještě předtím museli definitivně zamezit všem potencionálním iniciativám, jež by ti dokázaly vrátit paměť. 

     Proto taky máma zničila všechno, co se dalo. Všechny místní média dostaly soudem zákaz o jakýmkoliv dalším šíření informací o Josephinině smrti, všechny již existující materiály musely bejt definitivně zničený a nikdo ti nesměl zavdat žádnej stimul k tomu, aby se ti vrátily vzpomínky na tvoje předškolní léta. Máma obětovala naprosto všechno, co měla, aby tenhle případ doslova smazala z historie. 

     A když pak několik měsíců na to umřela, táta přišel s tou dohodou. Slíbil mi, že mi přenechá všechno, co tahle rodina ještě měla ve vlastnictví, když se o tebe v případě jeho smrti či dlouhodobější rekonvalescence postarám a hlavně na tebe dám pozor. Jelikož i přes to, že i on - stejně jako máma - dobře věděl, co jsi tenkrát udělala, pořád tě měl naivně rád jako svoji dceru. 

     Bláhově jsem si myslela, že když tu tvoji charakterovou omalovánku nestihli dokončit rodiče, aspoň já z tebe budu mít šanci udělat člověka, i když jenom po té povrchní stránce, jelikož jsem vždycky věděla, že i když si na nic z toho nepamatuješ, nezměnila ses.

     Vždycky si tu zvrácenou abnormalitu měla v sobě, a to i nehledě na to, jak moc jsem se tě snažila změnit. Jak moc jsem se snažila vyplnit absurdní přání našich morálně chorejch rodičů, abys měla normální život.  Bez mála dvanáct let jsem se musela přetvařovat a jednat s tebou jako s člověkem, a to nehledě na fakt, co seš ve skutečnosti zač. 

     Pořád seš a navždycky taky budeš to stejný monstrum, který tehdy zabilo nevinný dítě. Vždycky budeš jen obyčejná lidská zrůda, Violetto, a to nehledě na to, kolik morálních masek si nasadíš, abys před ostatními skryla svoji zvrácenou, psychopatickou náturu. Takže ne, milá sestřičko, já nejsem ten jedinej magor v týhle rodině, to ty!" 

     Šíleně bolestivý tlak, jenž sužoval každičký kousek mého těla, každičký sval, každičký nerv, každičkou tkáň...bylo to jediné, co jsem v tuhle chvíli dokázala cítit. 

     Nedokázala jsem se pohnout, nedokázala jsem pořádně vnímat tu ustavičně pulzující bolest, jež už mi z té nadměrné únavy probíjela prakticky celou hlavou, nedokázala jsem vnímat kovovou chuť krve, jež pramenila z tenkých prasklin na mých suchých rtech, nedokázala jsem vnímat ostré palčivé bodání, jež jsem cítila v očích, nedokázala jsem pořádně vnímat ani Traceyiny hlasitá slova, jež po ukončení jejího objasňujícího monologu následovala. Nedokázala jsem nic.

     To jediné, na co se mé tělo i mysl zmohly, bylo otupěle a se zúženými zorničkami hledět před sebe a oddaně poslouchat to nepřetržité hlasité pískání, jež se mi ozývalo v uších. 

     „N-ne..." vypravila jsem ze sebe po několika desítkách vteřin - nebo spíše už minutách - a konečně se pohnula, i když onu lokomoci představoval pouhý jeden krok vzad. I přes veškerou ztrátu jakéhokoliv fyzického citu mi do očí vyhrkly palčivé slzy. „N-ne...ne...ne..." nesouhlasně jsem kroutila hlavou a odmítala tomu uvěřit. Odmítala jsem věřit každičkému slovu, co Tracey vypustila z té své kolagenem napuštěné pusy.

     Tohle není pravda! Neudělala jsem to! Já jsem to neudělala! Nezabila jsem jí! 

     „L-lžeš..." kroutila jsem hlavou a roztřeseně couvala dozadu, dokud jsem zády nenarazila do područky šedé čalouněné pohovky. „Lžeš! Já nic neudělala! Já jsem ji nezabila!" křičela jsem rezistentně, zatímco jsem se podél gaučové područky sesouvala do sedu. „Já jsem ji nezabila! Nemohla jsem! Já nejsem monstrum!"

     „Vážně ne?" sykla tázavě Tracey s opovrhujícím úšklebkem na tváři a otevřela jednu z malých vezděných přihrádek nad krbem. Kus novinového papíru, který vyndala z jejího dvojitého dna, zmačkala do kuličky a hodila mi ho k nohám. „Tak se teda přesvědč sama!" vyzvala mě.

     Roztřesenýma rukama jsem se pomalu natáhla pro zmuchlaný kus novinového papíru a pokusila se jej rozložit. 

     Mým už tak dost pochroumaným tělem projel další výboj trýznivého šoku, když jsem vedle dlouhého titěrného textu uviděla rozmazanou fotografii znetvořeného těla malé holčičky, jež nehybně leželo v zelenajícím se trávníku, jehož stonky byly z povrchu pokryté rudou tělní tekutinou. 

„Případ Zabijáka z BelleWoodu otřásl celým městem. Brutální vrah Josephine Goodmanové (†5) je stále na útěku a korunní svědkyně Violetta Ann Williamsová - též pět let, dosud nevypověděla nic, co by zdejší policii alespoň navedlo na jeho stopu. Realitní makléřka Charleen Goodmanová (34) dosud neopustila prostory místní psychiatrické léčebny."

     Ovšem fotka Jossina těla nebyla jedinou snímkovou součástí onoho článku. Pár centimetrů pod ní, jejichž prostor zaplňovalo několik vsunutých řádků sotva čitelného černého textu, se nacházela další náležící fotografie. Konkrétně fotografie malé blondýnky s dvěma postranními culíky a v blátem a krví upatlaných fialových šatičkách, jež sedí na kapotě jednoho z policejních aut a zaujatě hledí do hledáčku fotoaparátu svýma safírově modrýma očima.

     Violetta A. Williamsová, nejmladší korunní svědkyně vraždy v historii Bellevillu. Přesně tak zněl stručný popisek, jenž se táhl pod dolní hranou obdélníkové fotografie. 

     „Vždycky jsi dokázala vypadat jako úplný neviňátko," pronesla Tracey opovrženecky. „Stejně jako máma, vždycky jsi dokázala každýho přinutit, aby ti důvěřivě zobal z ruky. Vždycky jsi uměla dokonale zamaskovat, jaká zrůda ve skutečnosti seš." 

     Nemohla jsem od té fotografie odtrhnout pohled. Naprosto ignorujíc veškeré nynější dění kolem sebe jsem jen nepřetržitě hleděla na rozpyxelovanou podobiznu svého pětiletého já a pomalu si v hlavě začínala přehrávat setinové záblesky deset let nevědomě potlačovaných vzpomínek. 

     Vzpomínek na školku, na pestré barevné výkresy, jež měla vystavené ve velkých plastových oknech, na písničku „Butterfly", jež onen den vyhrávala na celý areál školky už od brzkého rána, na všechny ty balónky, stužky a kusy krepového papíru, jimiž byl ozdobený snad každý strom a keř v areálu, na zelenající se trávník, jímž vedla podlouhlá písková cesta kolem východní budovy, na nalomený kus sivé horniny, jenž jsem popadla do rukou a praštila s ním Jossie do obličeje, přičemž se jí z nosu okamžitě spustila krev a rozkývalo se jí několik mléčných zubů, na hysterický řev mladé učitelky, jež mě za hřmění a za dusotu dešťových kapek našla nehybně sedět několik desítek centimetrů od Jossina bezvládného těla, na neskutečný zmatek, panický křik mých zcela zmatených spolužáků a na uši drásající hukot policejních sirén, na blikající červenomodré majáčky policejních vozů, na dva nemotorné muže zákona, kteří se vší silou snažili zadržet paní Goodmanovou, a zamezit tak konfrontaci mezi ní a zohyzděným tělem její zavražděné dcery, na černovlasou policistku Gretchen, jež se mnou zkoušela navázat nějaký smysluplnější rozhovor - neúspěšně, na příjezd mámy,  na přesvícenou ordinaci, pohledného mladého doktora s kaštanovými vlasy, bledou pletí, světle olivínovýma očima a upřímně přívětivým úsměvem, na potemnělou výslechovou místnost na stanici bellevillské policie, na příkré záblesky fotografických hledáčků místních paparazzi, na levandulové tapety s motivem temně fialových růží, jimiž jsem měla vyzdobené všechny čtyři stěny svého podkrovního pokoje...

      Zmačkaný kus starého novinového papíru s vystřiženým článkem mi vyklouzl z rukou a prakticky neslyšně dopadl na naleštěnou plovoucí podlahu. 

     „Zabilas ji, Violet," konstatovala Tracey s neskrývanou přezíravostí a kamenným chladem v hlase a o krok ke mně přistoupila. „Prej maminčin andílek," pronesla pohrdavě, založila si ruce na prsou a opovržlivě se uchechtla. „Leda tak Anděl smrti. Malá, zvrácená stvůra. Zvrhlá psychopatická bestie, která si nezaslouží nic jinýho, než chcípnout!"

     Už jsem dál nedokázala zadržovat bolestivý výkřik, jenž se mi dral ven z hrdla, a konečně tak proťal vysoké zdi téhle stavby. Opřená zády o vnější stranu područky šedivé čalouněné pohovky a skrčená v klubíčku jsem se držela křečovitě za hlavu, zatímco můj křik dále protínal bílé zdi  honosné rodinné vily, která v sobě bez mála dvanáct let ukrývala to nejmorbidnější tajemství, co kdy tohle město potkalo.

    N-ne...tohle přece nemůže být skutečné. Prosím vás na kolenou, že to není skutečné...

     Můj pronikavý křik náhle proťal hlasitý dusot punkových bot, jenž se ode mě nejdřív o několik kroků vzdálil, než se v doprovodu Traceyina zděšeného vyjeknutí přemístil k vezděnému plynovému krbu. 

     Udiveně jsem zvedla hlavu z klína a pokusila se zaostřit na Gillovu potemnělou siluetu. „Nemyslíš, že už to zatraceně stačilo?" pronesl tázavě s vražedným chladem v hlase, zatímco ji tělem tiskl k vysoké bílé stěně a ke krku jí přikládal lesknoucí se čepel steakového nože. 

     „G-Gille, ne..." zasýpala jsem prosebně a pokusila se postavit na nohy, jež se mi však okamžitě podlomily. 

     Gill počátek mé nedokončené prosby o nezavraždění mé starší sestry zcela ignoroval a dál upíral pohled na Traceyinu bledou tvář. 

     Čepel nože, již měla přiloženou u krku, ji však dle jejího výrazu nijak zvlášť neděsila. „A ty seš jako kdo, že se tý zhýralý bestie ještě zastáváš?" uchechtla se pohrdavě. „Dochází ti vůbec, ty idiote, co tvoje kamarádka udělala?!" zvýšila hlas. „Dochází ti vůbec, že je to jenom obyčejnej vrah, co umlátil k smrti pětiletý dítě!?"

     Traceyin hystericko-cholerický výstup s Gillem překvapivě nic moc neudělal, jen ji onu čepel zaryl ještě hlouběji do hrdla. „Takže v první řadě..." jeho temně ledový tón hlasu děsil i mě samotnou. Popravdě jsem si z většinové části nebyla jistá, co se mu právě honí hlavou.

     Sociopati jsou dost nevyzpytatelní a jejich nátura se během krátkého momentu může otočit o sto osm osmdesát stupňů. Nejspíš mi ale nebývá nic jiného, než doufat, že já toho svého - i přes toto nemalé riziko - znám dostatečně. Dostatečně na to, abych alespoň tušila, čeho všeho je v tomhle stavu schopen.

     „Není to moje kamarádka, ale přítelkyně," objasnil jí - i k mému nemalému překvapení - náš, jím samotným určený, vztahový status. 

     P-přítelkyně?

     „A jo, uvědomuju si, co tenkrát udělala. Uvědomuju si, že je to vrah. Uvědomuju si, že ve svejch pěti letech voddělala stejně starou holku. Ale ani to na ničem nic nemění. Notak je to vrah, a co jako? Mám se teď tady z toho citově složit, nebo co jako ode mě tak naivně čekáš? Viděl jsem už horší věci, to mně můžeš věřit." Nevím, jestli Gillova zcela nepředvídaná slova šokovala více mě, nebo Tracey. 

     P-proč se mě zastává? Po tom všem, co si během posledních patnácti minut vyslechl? Po tom, co společně se mnou poznal, co jsem vlastně zač...

     Nechápu to. Proč se mě poté, co - stejně jako já - zjistil ono morbidní tajemství, ještě nezřekl? Vždyť já jsem evidentně jeho pravý opak. To, čeho s nasazením vlastního života zbavuje bellevillské ulice. Jsem stejná...jako všichni ti, jejichž krev lpí na jeho rukou.

     „No a co jako?" zopakovala Tracey v nevěřícném šoku a hystericky se rozesmála. „Mohlo mě napadnout, že seš stejnej magor jako ona! Další zvrácenej psychopat! Stejná sadistická bestie, která si zaslouží akorát tak -" 

     „Gille!" vykřikla jsem, co nejhlasitěji jsem dovedla, v panické snaze ho zastavit, ovšem můj spontánní výkřik neměl na konečný výsledek jeho impulzivního činu žádný efekt. 

     Tracey se s prakticky neslyšným zasýpáním chytla za levou tvář, po jejíž celé délce se jí táhla sice tenká, za to ale viditelně hluboká řezná rána, z níž jí teklo několik slitých pramenů krve, jež jí postupně protékala mezi prsty a následně odkapávala na pudrově růžový kardigan. 

     „Bacha na pusu, švagrová," procedil varovně Gill. „A abychom si teda na stůl konečně vyložili seznamovací karty - William Ackerman, jméno mé, pokud ti to teda vůbec něco říká." 

     Netrvalo ani pět vteřin napjatého hrobového ticha, než Tracey došlo, kde už tohle pověstné jméno slyšela. V tu chvíli se jí zorničky šokem zúžily na úplné minimum a zády se co nejvíce přitiskla k vysoké bílé zdi vedle vezděného plynového krbu. 

     „V-vypadni," šeptla roztřeseně pod vlivem naprostého šoku. „Vezmi si tu svoji mrňavou zrůdu a okamžitě vypadněte z mýho domu!" 

     „S radostí," odsekl Gill opovrhujícně a pohledem ukázal na kus linkovaného složeného papíru, jenž se povaloval na kuchyňské lince. „Je mi jasný, že ty po našem odchodu policajty rozhodně volat nebudeš. Ovšem i tak jsem ti tady pro jistotu nechal pár instrukcí, jak se po Violetině definitivním opuštění týhle přepychový vily chovat. Ale jelikož já ani moje drahá přítelkyně nemáme času nazbyt, budu doufat, že ti ten luxusní peroxid ještě nevyškvařil z hlavy i ty poslední zbytky mozkovejch buněk, a číst tak ještě umíš." Gill už se odhodlaně otáčel k odchodu, když vtom si vzpomněl ještě na další svůj požadavek. „A ještě něco," obrátil se zpátky k Tracey, „jsem si jistej, že tady ségře ještě něco dlužíš. Konkrétně jedno procento vašeho rodinnýho dědictví, který jí váš tatík přenechal a který činní, pokud se teda nepletu, rovnejch deset litrů." Gill vybídavě povytáhl obočí. „Takže buď tý lásky a naval, co jí dlužíš, ať už konečně můžeme vypadnout. Jsem si jistej, že to je pouze zlomek toho, co máš právě u sebe, takže kecy o potřebný návštěvě bankomatu si můžeš rovnou ušetřit." 

     Tracey letmo ukázala pohledem na svoji bílou koženou peněženku s růžovými drahokamy, jež ležela na televizním stolku. „Vemte si to," zamumlala téměř neslyšně. „Vemte si to a konečně už oba vypadněte!" 

     „Jak jsem řekl, s největší radostí," odvětil Gill, následně prudce odhodil na zem onen steakový nůž, sebral ze stolu Traceyinu peněženku a rychlým krokem přešel ke mně. 

     Pravou rukou si přehodil přes rameno řemen oné cestovní tašky a opatrně mě vzal kolem pasu a vzápětí i podebral pod koleny, aby mě tak mohl zvednout do náruče.   

     „Myslím, že brzy na viděnou si my tři můžeme ušetřit," pronesl nevrle směrem k Tracey, která se stále v šoku opírala o zeď, levou dlaní si i nadále překrývala výrazně znetvořenou tvář a nepřítomně hleděla před sebe. „Takže sbohem za nás za oba, švagrová." 

     „G-Gille..." zasýpala jsem namítavě, když se mnou finálně překročil práh domu a nohou kopl do mahagonových dveří, aby se za ním zavřely. Zkusila jsem se zvednout z jeho náruče, abych se tak mohla postavit na vlastní nohy, i když v mém stavu bych tak asi moc dlouho nevydržela. Jeho pevné sevření ale ještě víc zesílilo.

     Raději jsem už neprotestovala ani slovně, ani fyzicky. Gill mě položil na sedadlo spolujezdce, tašku hodil do kufru a sám se posadil na místo řidiče.

     Raději jsem se zdržela pokusu o navázání jakékoliv konverzace. Zatímco jsem přes okenní sklo upírala pohled na ubíhající ulice Bellevillu, téměř neslyšné vrčení motoru bylo to jediné, co prolamovalo ono nervy drásající a nespočet otázek vyvolávající, hrobové ticho, které od výjezdu na hlavní silnici panovalo v takřka celém prostoru auta.

     Po několika promlčených minutách jízdy si mé spánkové přetažení konečně vybralo svoji vytouženou daň. Rychle ubíhající světla se pomalu začínala měnit v postupně se vzdalující šmouhy a já po více než osmnácti hodinách propadla spánku, jenž k mému štěstí a zároveň i zklamání nenaplnila žádná snová forma mých obnovených vzpomínek. 

     Nedostalo se mi žádného přesvědčení, žádné naděje, že to tehdy přeci jen nebylo tak, jak zrůdně, zavrženecky a smrti hodně to nyní vypadá. 

     Nedostalo se mně žádného uklidnění, žádného relevantního důkazu, žádného ujištění, že přeci jen - i přes to všechno - nejsem...monstrum.