„A...kam teď?" zeptala jsem se poté, co jsme sjeli výtahem do přízemí a Gill mi gentlemansky podržel dveře, abych mohla vyjít ven. „To půjdeme pěšky? Ke mně domů to sice tak daleko není, ovšem než se dostaneme zpátky do Westu, bude už pomalu svítat." 

     „Můžeš si bejt jistá, moje milá, že dneska už se žádná pěší turistika ani maraton konat nebudou," ujistil mě Gill a pohledem ukázal a značně přeplněné parkoviště vedle umělecké galerie, jež se nacházela hned naproti vchodu do belletowerské rozhledny. „Stačí si jen vybrat," prohodil náznačně a potměšile se pousmál.

     „To myslíš vážně?" nadzvedla jsem nevěřícně obočí.

     „Smrtelně," odvětil s potutelným úsměvem na rtech.

     „Není to ale pak krádež?" S tázavě povytaženým obočím jsem mírně naklonila hlavu na stranu a pobaveně se ušklíbla. Gillovi ale bylo jasné, že to říkám pouze z blafu a odcizení nějakého předraženého auta mi ve skutečnosti nedělá téměř žádný problém. Jediným zádrhelem ovšem bylo, že mě zatím nenapadl jediný způsob, jak to udělat bez potřebného vybavení.

     „Zlato, jsou tři hodiny ráno," pohledem ukázal na bellevillskou radnici, jejíž hodinová věž se tyčila nad zašpičatělými střechami mrakodrapů v centru města. „Napadá tě nějakej lepší způsob, jak se uprostřed noci pohybovat po Bellevillu?"

     „Taxi?" navrhla jsem a tázavě pokrčila rameny.

     „Nemám u sebe prachy ani mobil," oznámil mi k mojí značné neradosti. „Takže nějaký další nápady?"

     „Bohužel...ne," uznala jsem s kapitulačním povzdechem a s Gillem v patách se vydala k protilehlému parkovišti.

     Procházeli jsme uličkami mezi zástupy naleštěných aut a rozhlíželi se, které z nich by nám pro dnešní noc mohlo posloužit jako prostředek  k naší dvoubodové cestě po Bellevillu. Normální zloděj by se s výběrem předmětu jeho krádeže pravděpodobně prakticky nezabýval a bez delšího přemýšlení by popadnul první kámen, který by mu přišel pod ruku, a impulsivně by s ním rozbil boční okno nejblíže stojícího auta. Ovšem já na to šla jinak. Pro začátek jsem se alespoň pokusila odhadnout, která z daných aut v sobě mohou mít zabudovaný dotekový alarm, neboť právě to by mohl být kámen našeho eventuálního úrazu.

     „Co tohle?" Gill pohledem ukázal na matně černé, již viditelně ojeté auto, jež s jeho dvěma luxusními sousedy značně kontrastovalo.

     „Ford Capri?" povytáhla jsem nevěřícně obočí. „Tak to ani omylem, do takovýhohle starýho křápu já rozhodně nevlezu."

     „Křápu?" zopakoval tázavě Gill s hlavou mírně nakloněnou na stranu a rukama založenýma na prsou. „Ford Capri je klasika, zlato." 

     „To je možný, ale i tak bych preferovala něco, co dokáže ujet víc než sto metrů."

     „Fajn," odvětil Gill se smířlivým úšklebkem na rtech a znovu se rozhlédl po parkovišti. „A co třeba tohle?" pohledem ukázal na poměrně zachovalý černý Jaguar XF. „To by šlo, ne?"

     „No, tak to už je jiná," přitakala jsem na souhlas a zaujatě se vydala k „našemu" budoucímu autu. Opatrně jsem přejela špičkami prstů po jeho naleštěné kapotě. Dotekový alarm se k mému pozitivnímu překvapení ani po několika následných vteřinách nespustil. Náznačně jsem kývla směrem ke Gillovi, jenž svoji pozornost okamžitě přesměroval k dveřnímu zámku. Sedl si do dřepu a pečlivě si ho prohlédl. 

     „Dej mi tak..." na krátký moment se zamyslel, „půl minuty." S těmito slovy vytáhl z boční kapsy své černé mikiny malý švýcarský nožík. Stejný, se kterým tenkrát přivedl k „dokonalosti" moje silonové punčocháče.

     „Myslíš, že obyčejná čepel bude opravdu fungovat jako planžetka?" nadhodila jsem tázavě se špetkou nejistoty v hlase.

     „Planžetka?" zopakoval poněkud udiveně. „Nějak vzdělaná v oboru zlodějnictví," poznamenal s potutelným úšklebkem na tváři. „Ještě nějaký temný tajemství, o kterým nemám ani páru?" 

    „Žádný, o kterým bych vědomě věděla," pokrčila jsem prostě rameny. „A ne, žádnou krádež jsem nikdy v životě neuskutečnila a ani překvapivě neplánovala. Nebo aspoň ne takovou, jež by překročila místní trestní hranici," informovala jsem ho s pobaveným úsměvem na tváři.

     „Co není, může bejt, a to podle všeho velice brzo," opáčil potměšile Gill, „jelikož čepel sice planžetu nenahradí, ovšem..." stiskl sotva viditelnou pojistku na dolním konci rukojeti onoho švýcarského nože, přičemž z jejího boku jako lusknutím prstu náhle vystřelila malá úzká břitva, jež na první pohled opravdu připomínala klíčovou planžetu, „tohle by eventuálně mohlo."

      Gill následně danou břitvu zastrčil do automobilního zámku a všemožně s ní otáčel do chvíle, než se náhle ozvalo známé cvaknutí. „Vaulá," usmál se s neskrývanou hrdostí nad svým výkonem, otevřel přední dveře a předloktím se opřel o jejich horní hranu. 

     „W-wow," žasla jsem nad Gillovým zlodějským uměním, ovšem několik vteřin na to mi došla další, dosti zásadní věc. „Jak chceš ale nastartovat? Nemáme klíče a vrtání se ve startovacích kabelech nám může zabrat hodiny." 

     „A kdo řekl, že nemáme klíčky?" Gill povytáhl tázavě obočí, nahnul se do auta přes sedadlo řidiče a z přihrádky pod palubní deskou následně vytáhl svazek cinkajících klíčů. 

     „Kterej idiot si dneska ještě nechává v autě náhradní klíče?" naklonila jsem nechápavě hlavu na stranu a založila si ruce na prsou. 

    Gill jen pokrčil rameny. „Těžko říct, ovšem evidentní naivita majitele je pro nás jenom další výhodou, ne? Jak jsi sama řekla, startování přes kabely by nám nějakou tu chvíli zabralo. Takhle to máme podstatně jednodušší."

    „To je fakt," připustila jsem a uznala zároveň, „ovšem i tak tady máme ještě jeden, dosti zásadní problém."

    „Jakej?"

    „Kdo bude řídit?" 

     Gill se jen nevěřícně uchechtl. „Samozřejmě, že já."

     „Tak to ani omylem," namítla jsem rozhodně. „Máš v sobě víc jak tři deci vysokoprocentní whiskey," připomněla jsem mu, „a já vážně nehodlám skonat jako nedotčená světice." 

     „To po tobě nechci ani já," Gill si lehce skousl spodní ret, „jenže Audinu svý ségry si zcela jistě ještě nikdy neměla tu čest řídit a tvoje kolo se do řidičský praxe skutečně započítat nedá," pokusil se o jakousi argumentaci, „a ani nemáš autoškolu."

     „A ty snad jo?" povytáhla jsem nevěřícně obočí, přičemž jsem si založila ruce na prsou ve snaze tak aspoň trochu upevnit svoji, v tuto chvíli nepříliš relevantní autoritu, která ale stejně většinu svého času Gillovi nepřipadala jako něco, na co by měl brát nějaký, extra velký zřetel.

     „Nečekaně ano," oznámil mi pyšně. „Teda...sice jen tu z GTAčka, ale i ta se počítá."

     „To fakt nepočítá," namítla jsem přesvědčeně s mírně povytaženým obočím a rukama založenýma na prsou.

     „Ale to stejně nic nemění na tom, že řídit budu já," trval si neústupně na svém. 

     „Víš ty co? Uděláme kompromis," navrhla jsem nakonec, a konečně tak rozstřelila tenhle svár o post budoucího řidiče našeho nového auta.

     „Poslouchám."

     „Dokud se nebudeš cejtit v ohrožení života, necháš řídit mě. A když budeš mít dojem, že moje řidičský schopnosti jsou vážně až tak mizerný, vyměníme se, a já tak zase dobrovolně vložím svůj život do tvých rukou. Tak co? Bereš?"

     „Fajn," souhlasil s mírným úšklebkem Gill a hodil mi do rukou klíčky, „ale varuju tě, jedno jediný škrábnutí a do konce svýho života se už z místa spolujezdce nehneš." 

     Vnitřek auta překvapivě vypadal ještě líp, než jeho naleštěný vnějšek. Platinově potažené sedačky tvořily spolu s uhelnatě černou palubní deskou a šedou kůží potaženým volantem dokonale chladnou kombinaci barev. Posadila jsem se na sedadlo řidiče a připoutala se.

     „Víš vůbec, jak se tohle auto startuje?" zeptal se poněkud nedůvěřivě Gill, když konečně zaujal místo na sedadle spolujezdce.

     „Máš mě snad za primitiva?" povytáhla jsem tázavě obočí, zastrčila klíč do zapalování, zařadila na neutrál, sešlápla spojku a pokusila se nastartovat. Motor do vteřiny naskočil.

     „Takže první krok máš za sebou," konstatoval Gill, přičemž si založil ruce za hlavou. „Nicméně nezapomínej, že nestačí jen nahodit motor," připomněl mi a jeho rty se rozepjaly do širokého, vítězoslavného úsměvu, „musíš se ještě dostat z parkoviště, a to bez jedinýho škrábance. Navíc, tenhle model není automat, takže to budeš mít dvakrát těžší. 

    Přeci jen si to nechceš rozmyslet?"

     „Ne, nechci," odvětila jsem sebejistě, i když právě zde všechny moje znalosti o řízení auta končily. Každý by si nejspíš řekl, že vzhledem k tomu, kolik času jsem strávila mezi nejrůznějšími vozidly, musím mít zkušenosti jako absolvování autoškoly, ale tomu tak bohužel nebylo. Rodger mě možná naučil většinu značek i částí aut skoro stejně plynule jako vyjmenování písmen v abecedě, ovšem co se týče využití motorových vozidel v praxi, tam už ty předané vědomosti tolik pestré nebyly, a to především u těch nejnovějších modelů, se kterými si byl Rodger blízký asi tak jako boomeři se zoomery, a ti už se startovali trochu jinak, než jeho milovaní veteráni z minulého století.    

     Ovšem moje, jistým způsobem lehce dotčené ego bylo až moc hrdé na to, abych přiznala, že by se mi hodila pomoc. Zařadila jsem tedy náležitou rychlost a chystala se sešlápnout plyn, když vtom sebou auto nečekaně hrklo tak silně, až jsem úlekem bezděčně sundala nohu ze spojky. 

     Upřímně netuším, co se během následujících pár vteřin přesně dělo. Jen vím, že se mi dané auto přeci jen podařilo rozpohybovat, i když si tedy dovolím pochybovat, zda tím správným směrem. 

     „Nerad to říkám, ale řídíš jako ženská." Gillův pobavený smích přerušovalo pískání dotekového alarmu a zvuk tryskající vody, jejíž mohutné kapky zběsile padaly na přední sklo naleštěnou kapotu našeho, zjevně již ne tolik zachovalého auta. „Tak co? Ani uraženej hydrant ti nepřijde jako nezvratnej důkaz toho, že bude přeci jen lepší, když se řízení ujmu já?"

     „Fajn," svolila jsem s kapitulačním povzdechem, odpoutala se a vystoupila z auta, aby si Gill mohl přesednout na místo řidiče. Nakonec mi to ale přeci jen nedalo a za doprovodu několika metrového gejzíru jsem se šla podívat, jak moc velké škody jsem vlastně způsobila.

     Kufr a zadní nárazník ukradeného Jaguaru na tom byly překvapivě lépe, než onen inkriminovaný hydrant a promáčknutá kapota červeného Plymouthu Fury. Zatímco naše auto mělo sotva jedno škrábnutí, pamětník z padesátých let na tom byl poměrně bledě. 

     „Jdeš teda?" zavolal na mě Gill a mírně se vyklonil z okénka. „Byl to jen hydrant," zasmál se, „nemusíš si to tak brát."

     S neradostným odfrknutím jsem obešla zbytek auta a s rukama založenýma na prsou a téměř skrz na skrz promočeným oblečením se usadila na sedadle spolujezdce. „Jedeme," vyslovila jsem stroze své, aktuálně největší přání. 

     „Jak si přejete, slečno." Gill se pokusil potlačit další vlnu pobaveného smíchu a bez jediného škrábnutí vycouval z parkoviště ven na hlavní silnici. „Notak," lehce mi dloubl loktem do žeber, „na začátečnici to nebylo zase tak špatný," připustil ve snaze mě alespoň trochu povzbudit. 

     Koutky mých rtů se lehce zvedly do pobaveného úsměvu. Vlastně...to bylo celkem komický. Jen doufám, že na tom parkovišti nebyly kamery. Úsměv mi ale z tváře zmizel v momentě, kdy jsem v oné táhlé ráně na  levém boku opětovně pocítila nepříjemné pálení. Ta voda z hydrantu, jejíž kapky se mi nasákly do tílka, a tím pádem se mi dostaly i do rány, evidentně neposlouží jako desinfekce, spíš naopak.

     „Jsi v pohodě?" zeptal se Gill a věnoval mi letmý, starostlivý pohled, když se mi i přes veškerou snahu nepodařilo za rty udržet sice jen slabé, ale za to značně bolestivé syknutí.

     „Jo," odvětila jsem napůl popravdě a napůl lživě. Můj aktuální fyzický stav sice neměl do pohody zrovna blízko, ovšem i tak se v mých očích nejednalo o nic vážného. S největší pravděpodobností to chtělo pouze pořádnou záplatu a znovu se něčeho napít. Nebo jsem v to alespoň doufala.

     „Tady doleva?" zeptal se Gill, když jsme projížděli zatáčkou do naší ulice, a já mírně přikývla na potvrzení.

     Když Gill posléze zastavil na příjezdové cestě před naší „rodinnou" vilou, všechna světla v domě byla kupodivu zhasnutá. 

     „Zřejmě šla spát i přes skutečnost, že se její mladší ségra sama toulá po Bellevillu," usoudil Gill, jako by mi četl myšlenky.

     „Jenže to bohužel ještě neznamená, že bude povolnější, a přistoupí tak na tvoji nabídku," odvětila jsem, odepnula si bezpečnostní pás a vystoupila z auta. 

     „Tobě se tam vážně dvakrát nechce, co?" nadhodil tázavě Gill, když si vzápětí všiml mého sklíčeného výrazu.

     „To je to na mně vážně tolik vidět?" zeptala jsem se s povzdechem.

     „Popravdě jo, ale žádný strachy," s těmito slovy mě povzbudivě vzal kolem ramen a za chodu si mě přitáhl k sobě, „po dnešku už do tohohle baráku nebudeš muset nikdy vstoupit." 

     Sehla jsem se k domovní rohožce a nejistě zpod ní vyndala rezervní klíč, s jehož následnou pomocí jsem otevřela hnědé mahagonové dveře. V předsíni panovala naprostá tma, stejně tak jako - jak se rázem ukázalo - i v kompletně celém domě, přičemž po mé sestře kupodivu nebylo ani památky. Zmizela, stejně jako její kouřově šedé, semišové kozačky a klíčky od stříbrné Audi A5. 

     „Není tady," oznámila jsem Gillovi poté, co jsem prošla prostory domu od podkroví až po přízemí. 

     „Tím líp," odvětil klidně, ne-li až potěšeně, zatímco se zády opíral o hranu kuchyňské linky a nenuceně jedl granátově červené jablko, jež sebral z mřížované mísy s ovocem, kterou Tracey po svém příchodu z práce postavila na kuchyňský bar, „alespoň se tak vyhneme tý, úsměvně vyhrocený konfrontaci, která by nás v její přítomnosti jistojistě neminula."

     „Takže...co teď?" zeptala jsem se poněkud nejistě, zatímco můj zrak spočíval na míse s ovocem, ze které si Gill vzal svoji značně opožděnou, půlnoční svačinu.

     „Ty si jdi v první řadě zabalit," vyzval mě a pohledem krátce ukázal na schodiště za mnou. „O ten zbytek se v rámci našich možností postarám sám."

     „Ale co až se vrátí? Co budeme dělat, až zjistí, že jsem v tahu a spolu se mnou i všechny moje věci?"

     Gill pohledem ukázal na malý trhací zápisník, jenž byl přicvaknutý magnetem na lednici. „Hádám, že stručnej vzkaz bude pro začátek bohatě stačit."

     „Ale co když -" pokusila jsem znovu vyložit na stůl další argument, ovšem Gill mě v mžiku přerušil.

     „Když se něco podělá, necháš to na mě. Buď to prostě půjde po dobrým, nebo po zlým. Záleží jen a pouze na Tenley, nebo jak že se to tvoje ségra jmenuje, ovšem jak jí z tvýho vyprávění znám, asi nebude mít moc chuť riskovat svoje elitní postavení v tomhle snobským městě." 

     „Jenže -"

     „Violet..." opět mi skočil do řeči, „žádnej strach. Tohle vyjde, uvidíš." Evidentně mi vážně nezbývá jiného, než tomu Gillově plánu začít konečně na plno věřit. On Tracey nakonec přeci jen nějak přesvědčí, nebo v to aspoň doufám. 

     „Tak dobře," kývla jsem, „jdu se sbalit." S těmito slovy jsem se vydala k točitým schodům, jež vedly do mého podkrovního pokoje, jehož bílý práh dnes překročím již naposledy. Nebo alespoň v to jsem se podvědomě modlila.

     Ovšem ještě předtím jsem zamířila do Traceyina pokojového šatníku a z police nad botníkem sebrala jednu z tuctu jejích cestovních tašek. Sama jsem žádné řádné přepravní zavazadlo neměla a můj školní batoh by za téhle situace evidentně nestačil.

     Krví prakticky nasáklé cáry, jež zbyly z mého, kdysi dávno křídově bílého tílka, jsem vyměnila za tmavě červený nátělník a pustila se do balení. Ani jsem se nesnažila skládat oblečení do úhledných komínků. Veškerý obsah mé garderoby jsem prostě a jednoduše umístila dovnitř. Místo v bílé cestovní tašce si také našel prakticky celý obsah zásuvek mého psacího stolu, který mimo jiné zahrnoval jednu věc, která si ovšem nezasloužila být hozena do bezedných hlubin mého jediného, cestovního zavazadla. 

     Otevřela jsem malou semišovou krabičku na prstýnky a onen ametystový přívěsek, jenž v ní až doteď netknutě přetrvával, si hrdě pověsila na krk. Už nikdy nebude ležet v nějaké temné spodní přihrádce psacího stolu. Gill si zaslouží vědět, jak moc pro mě znamená, a to nejen proto, že dle názoru obou jeho dřívějších majitelů je obdržení hoden pouze někdo skutečně výjimečný.

     Nebyl to pouze kus fialového křemene, byl to kus něj, který dobrovolně daroval někomu, koho shledal kompetentním k tomu, aby byl jednou z hlavních částí jeho, žalostně kostrbatého života. Jediné, co mě mrzelo, byla skutečnost, že jsem pro něj neměla nic na oplátku. Sice jsem - i přes své, jak sám řekl, schizoidní alter-ego - byla ideálním kandidátem pro spřízněnou duši, ale i tak jsem měla dojem, že doteď jsem mu krom  své lítosti a upřímné omluvy za svoji zaujatost, strachem ze strastí života způsobené sobectví, předsudky a od nich následně odvinuté, ohyzdné činy nedala doslova nic - nic, čím bych opravdu dokázala, že má pro mne speciální hodnotu. Potíž byla ale v tom, že jsem v téhle chvíli nic neměla. Neměla jsem nic s tak neobyčejným významem a účelem, jako byl ametystový přívěšek, jenž mi daroval.

     Ovšem...evidentně mi dané prohřešky odpustil, a dal mi tak neopakovatelnou šanci udělat za vším náležitě tlustou čáru a začít od začátku, a to s kompletně čistým stolem a vínem, takže mám jistou možnost tak učinit. Mám možnost najít způsob, jak mu věnovat stejně hodnotný dárek, jako věnoval on mně.

     S tímto nadějným vědomím jsem zapnula zip na oné cestovní tašce a plná všech možných pocitů přejela pohledem po svém prázdném a dle všeho již definitivně bývalém, podkrovním pokoji. Měla jsem pocit, jako bych s oněmi čtyřmi bílými stěnami, půlkruhovým oknem a pokřiveným stropem navždy opouštěla i kus sebe - těch sedmnáct dlouhých let, jež jsem v téhle místnosti prakticky celé strávila. Na jednu stranu mi překvapivě bylo do breku z uvědomění si, že tohle je opravdu naposled, co zde stojím, i když jsem tenhle dům nenáviděla až do jeho poslední cihly. 

     Jak jsem řekla, byl v tom můj dosavadní život, celé mé dosavadní já a dnešní nocí byl podle všeho definitivní konec. Jenže právě tak to mělo být. Tohle mělo skončit, stejně jako na roky limitovaná, trestní sazba. Odpykala jsem si tady doslova celý dosavadní život a dnešek byl dnem mého propuštění. Propuštění ze své vlastní mizerné existence, a to bylo něco, čeho jsem se odmítala vzdát. Gill mi dal šanci mít minimálně dvě třetiny toho, co mi život dlužil - svobodu a možnost milovat a být milována, a to tak výjimečným způsobem, že se nemusím panicky bát existenční smrti, minimálně z důvodu zlomeného srdce -, a to já rozhodně nehodlám promarnit.

     „Sbohem...dosavadní Violet," pronesla jsem se slabým, pobaveným úsměvem k mému odrazu v zrcadle, ještě jednou se rozhlédla po prostorách svého bývalého pokoje a s cestovní taškou v náruči zamířila zpátky do přízemí.

     „Hotovo, můžeme jít," oznámila jsem Gillovi, jehož pozornost z většinové části nyní zaobíral steakový nůž z nedalekého nástěnného stojanu, jenž si přehazoval z ruky do ruky jako gumový žonglovací míček. 

     „Jako by se už stalo," odvětil, odložil svou novou hračku na kuchyňskou linku a mezi prsty sevřel kus linkovaného papíru. „Koneckonců, i já mám hotovo."

     „A cos tam vlastně napsal?" chtěla jsem vědět, odložila onu cestovní tašku na zem a se zvídavým výrazem ve tváři k němu přistoupila.

    „S tím si nemusíš lámat hlavu," odvětil se sebejistým úšklebkem na tváři, jenž ve mně však místo značného ulehčení vyvolal oprávněné obavy. Mám určité právo vědět, kolik toho chce riskovat, přesněji kolik toho Tracey v onom vzkazu vyzradil a čím přesně ji hodlá dostat do kouta, neboť i když samozřejmě věřím jeho manipulačním dovednostem a schopnosti přimět lidi, aby jednali dle jeho plánů, nařízení, přání a požadavků, trochu se bojím, aby se to ve finále neobrátilo proti nám samotným. Tracey sice není bůhví jak velký génius, ovšem za to dovede být v rámci sebezáchovy snad ještě větší krysa než já, a to je - bohužel - co říct.

     „Gille..." vzdychla jsem naléhavě a založila si ruce na prsou.

     „Violet..." opáčil se smíchem a sevřel v ruce onen vzkaz, přičemž tu druhou mi položil na pravé rameno, „věříš mi?" 

     Ona nečekaná otázka mě sice značně překvapila a zaskočila, ovšem i tak jsem na ní znala zcela jasnou odpověď. „Jistě, že jo," potvrdila jsem. „Samozřejmě, že ti věřím, jen si ale nejsem moc -"

     „Tak si s tím konečně přestaň dělat hlavu," přerušil mě, naklonil se ke mně a daroval mi letmý polibek na čelo, „jelikož tvoje ségra dle všeho není žádná charakterová rarita. Vím, jak s těmahle rádoby lidma jednat, a když máš navíc něco, po čem celej svůj ubohej život bytostně prahnou, vítězství je tvoje. A pokud se nepletu, přesně tohle je i náš případ. To my jsme zárukou zachování a pokračování jejího snobskýho života na vysoký noze, a proto taky udělá přesně to, co po ní budu chtít."

     „A to je...?" tázavě - a zároveň nejistě - jsem povytáhla jedno obočí.

     Gill s rozverným úsměvem odložil stranou onen přeložený kus linkovaného listu, omotal mně ruce kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. „Konečně tě nechá, abys byla moje," šeptl mi smyslně do ucha, přičemž jsem na jeho boltci pocítila, jak se jeho rty rozepjaly do širokého, potměšilého úsměvu, „a to se vším všudy." Lehce se ode mě odtáhl, aby se mi tak mohl podívat do očí. Jeho zorničky byly opět rozšířené do takové míry, že z Gillových sytých duhovek zbyl pouze uzoučký prstenec olivínově zelené. 

„Chceš to?" hlesl tázavě do ani ne desetimetrového prostoru, jenž od sebe odděloval naše, čím dál rudější tváře. Zatímco ty mé červenaly rozpaky a napětím, ty jeho neskrývanou dychtivostí. Jeho semknuté rty se rozepjaly do širokého, potěšeného úsměvu, když si mohl detailně prohlédnout ony dva, čím dál sytější ruměnce, které sám svými slovy, blízkostí a především bravurností v tomto oboru plánovaně vyvolal.

    „Ano," vypravila jsem ze sebe sotva slyšitelně. Na žádnou lepší odpověď jsem se v danou chvíli nedokázala zmoct. Dychtivost v jeho očích a rozverný úsměv na jeho semknutých rtech mě prakticky uhranuly. Věděla jsem, co tím myslí, a tím víc jsem toužila souhlasit. Toužila jsem být jeho po všech možných stránkách. Dosud jsem byla jeho pouze na jakési neosobní úrovni, ovšem po dnešku...jsem hodlala být jeho co nejbližším způsobem. Dosud jsem ze své strany byla jen jeho neochotný spojenec a spolupachatel, ovšem teď jsem mohla být mnohem, mnohem víc. Mohla jsem jeho skutečnou spojenkyní, plnohodnotnou a hlavně dobrovolnou partnerkou ve zločinu, milenkou, a dokonce i spřízněnou duší. Mohla jsem být vším, co život Gillovi v tomto směru dlužil.

     „Nemáš tušení, jak zatraceně dlouho jsem si to přál slyšet," pronesl téměř euforicky a zároveň i oním odzbrojujícím šeptem, načež přemístil pravou ruku na můj zátylek a vášnivě přitiskl rty na ty moje. Jeho polibky překvapivě byly nostalgicky dominantní a vášnivé, přesně takové, jež ve mně prakticky vyvolávaly posedlost jeho osobou a naším společným, intimním kontaktem.

     Gill levou dlaní sjel až na zadní stranu mého stehna a já pochopila, co je mým údělem. Pevně jsem mu omotala ruce kolem krku a umožnila mu tak, aby mě mohl podebrat pod stehny a zvednout. Gill se se mnou v náruči rázem otočil o sto osmdesát stupňů, a posadil mě tak na kuchyňskou linku, přičemž jsem ho objala ještě pevněji a za jeho zády překřížila nohy v kotnících.

     Gill se svými odzbrojivými polibky chystal přemístit k mému odhalenému krku, když vtom jeho pozornost upoutal stříbrný řetízek s ametystovým přívěskem ve tvaru pěticípé hvězdy. „Takže ty ho přeci jen pořád máš," poznamenal s radostným překvapením v hlase i ve tváři a potěšeně se nad onou, nečekaně zjištěnou skutečností pousmál.

     „Jistě, že mám," odvětila jsem a potvrdila zároveň. „A měla jsem ho celou tu dobu."

     Gill se následně narovnal do vzpřímené pozice, přičemž v koutcích jeho semknutých, rozepjatých rtů slabě zaškubalo. „Fakt? Já si myslel, že jsi ho vyhodila potom, co jsme se tehdy...pohádali," přiznal a lehce uhnul pohledem na stranu. „Chápal bych, kdybys to opravdu udělala, jelikož -"

     „Gille," přerušila jsem ho s mírným, povzbudivým úsměvem, jemně mu položila obě dlaně na tvář a přiměla ho tak, aby přesměroval pohled zpět k tomu mému, „nic takovýho bych nikdy neudělala. I přes to, jak zlý časy to ještě před několika hodinami byly, raději jsem se pokusila zapomenout, že ho mám, než abych se ho zbavila. Má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu a chtěla jsem, abys to věděl, proto jsem si ho taky vzala na sebe a věř mi, že už ho jen tak nesundám." Můj úsměv o něco zeslábl, když mi při těch slovech došla jistá skutečnost. „Jen mě mrzí, že já ti v tuhle chvíli nemůžu dát nic, čím bych ti dokázala, že i ty pro mě seš někdo skutečně výjimečněj," přiznala jsem nevesele a mělce vydechla.

     „To se pleteš, má milá," namítl jistě Gill. „Už jsi mi dala něco, čím jsi nezvratně dokázala, že pro tebe opravdu něco znamenám, a zároveň tak potvrdila, že mě upřímně miluješ, předtím, než jsi to výslovně přiznala." 

     S evidentním zaskočením v obličeji jsem tázavě naklonila hlavu na stranu. „O čem to mluvíš?" zeptala jsem se zvídavě a zároveň zmateně.

     Gill se lehce pousmál a pohledem náznačně těknul k mému levému boku. „Ten škrábanec, nebo přesněji to, co z něj po jeho zahojení zbude," objasnil mi. 

     „Jak to myslíš?" zeptala jsem se sice podstatně zasvěceněji, ale stále dosti zmateně.

     „Tak, jak to říkám, zlato," opáčil s mírně pobaveným úsměvem, načež jeho zrak spočinul na mém levém podžebří. Z výrazu v jeho tváři bylo patrné, že by se mě na daném místě rád dotkl, ovšem díky čerstvosti a nedostatečnému krytí rány tak neučinil, protože by to evidentně nebylo dvakrát bezbolestné. „Ani potom, co sis kvůli mně zohyzdila svoje dokonalý tělo zrovna tímhle způsobem, si nevzala zpátečku, a to jen proto, že ses mi chtěla omluvit, žes chtěla udělat - a taky udělala - něco, co člověk dneska už ani upřímně nedokáže.

     Nevím, jestli je to, že jsi očividně naprosto v pohodě s tím, že sis díky mně - pravděpodobně dlouhodobě - poznamenala tělo zrovna takhle, ironie, nebo spíš paradox."

     Ačkoli se Gill snažil danou věc ve svých slovech značně potlačit, nemohlo mi uniknout, že to v sobě mělo dosti znepokojivý podtext. Na něco narážel, ačkoliv o dané věci dle všeho nechtěl mluvit napřímo. Na něco, co se evidentně týkalo zřetelných a z pohledu normálního, povrchního člověka bohužel i výrazně repulzivních pozůstatků dlouhých řezných ran na jeho hrudi.

     S neskrývaným znepokojením ve tváři jsem mírně přimhouřila oči „Co tím chceš říct? Myslím doopravdy," chtěla jsem vědět. 

  Gill se nad mou rozhodnou otázkou s ironickým pobavením uchechtl, ovšem i tak se mi následně přeci jen rozhodl náležitě odpovědět. „To, že je ironie, nebo spíš paradox, že zrovna ty, která tak nenávidí monstra, se nechala bez lítosti zohyzdit tím samým způsobem, kterým vznikají," vysvětlil a koutky jeho bledých rtů ucukly do ironicky pobaveného, sardonického úšklebku. Ovšem víc než ironické pobavení byl v jeho hlase znát neúspěšně potlačený žal.

     „C-cože?" vyhrkla jsem překvapeně a především pohoršeně. „Co za lidskej odpad ti něco takovýho, proboha, řeklo?" Moc dobře vím, že drtivá většina exemplářů místní společnosti není nic víc, než jen materiální a přezíravý póvl, jenž je schopen člověka odsoudit i za sebemenší fyzickou jinakost či vzhledový nedostatek a pro který tělesné stigma znamená porušení hned několika bodů onoho povrchního desatera, ovšem nazvat Gilla monstrem kvůli jizvám, jež ke všemu za sebou mají tak trýznivou historii, je odpornost všech odporností.

     Gill lehce obrátil oči v sloup. „Kdo asi, samozřejmě, že moje rádoby adoptivní matinka. Říkala, že bezcenný prašivý kreatury jako já, Leslie a dvojčata jsou jenom selhání přírody, který si nezasloužej, aby s nima bylo nakládáno jako s lidma, a že ty jizvy jsou cejch, se kterým by se správně měly kreatury jako my už narodit."

     „Craneová byla kido-vražedkyně, Gille," připomněla jsem mu naléhavě, i když bylo evidentní, že zrovna on si je toho vědom daleko víc než kdokoliv jiný v tomto městě. „Navíc, monstra z nás nedělají naše - nehledě na to, jak moc kruté, morbidní či nelegální - činy, pokud pro ně máme adekvátní, a tím pádem i dostatečně ospravedlňující důvody. A to Barbara, mírně řečeno, opravdu neměla. 

    To ona byla monstrum - to skutečné, nestvořené, a tím pádem i ničím neomluvitelné monstrum -, ne ty nebo ti, které bohužel zabila."

     „Já vím, že jo," potvrdil a mírně se pousmál. „Vím, že kdyby to nebyla jedna z největších bestií, který tohle slavný město potkalo, nevoddělal bych ji tak...extravagantně, jako jsem to se vší ochotou a zejména radostí udělal."

     „Jsem ráda, že na to hledíš správnýma očima," přiznala jsem, načež se mé rty též rozepjaly do sice slabého, ale za to upřímného úsměvu.

     Gill se nad mým neskrývaným potěšením jen spokojeně pousmál a mírně se ke mně sklonil, aby mi mohl věnovat další ze svých, pro změnu příjemně něžných, ale za to stále plně odzbrojivých polibků. „Co říkáš na to, že bychom to dokončili na mojí lince?" nadzvedl vybídavě obočí, když se ode mě mírně odtáhl, a v jeho olivínových očích se mihlo několik rozverných jisker.

     S mírně skousnutým, dolním rtem jsem přikývla na souhlas. „Jsem pro, a to všema deseti."

     „Beru vás za slovo, slečno Williamsová," opáčil potměšile, načež mě opět sevřel v náruči, zvedl mě z kuchyňské linky a postavil mě zpátky na zem. Když se gumové podrážky mých černých conversek opět pevně dotýkaly naleštěné podlahy, Gill se sehl k zemi pro onu cestovní tašku a její hlavní popruh si přehodil přes rameno.

     „Takže pojďme konečně vstříc našemu novýmu začátku," prohlásil energicky Gill, když se s mojí maličkostí po pravém boku vydal k východu, jenž dnes již naposledy přestavovaly ony mahagonové dveře...ve kterých se však náhle zjevil hlavní - a především nečekaný - zádrhel našeho stěhovacího plánu.