„Violet?" oslovil mě Gill, zatímco jsem se v polospánku opírala o jeho hruď a v rukou držela plechovku s nedopitým zbytkem Coca Coly.

     „Hm?" zamumlala jsem rozespale.

     „Možná je to dost pitomá otázka, ale jaks tak rychle přišla na to, že netrpím zmiňovanou disociální poruchou osobnosti?" zeptal se pobaveně a znovu si přihnul z již téměř prázdné flašky Jacka Danielse.

     „Jednoduše," opáčila jsem a nepřestávala upírat pohled na panorama města. „Ty nejsi psychopat, nýbrž jen...sociopat, nebo alespoň někdo jemu mentálně příbuznej. Stejně tak, jako byla Maggie Roseová."

     „Takže tys to přeci jen nakonec četla?" zeptal se poměrně udiveně, ovšem se stálým pobavením v hlase.

     Mírně jsem přikývla na potvrzení. „Tu knížku ne, ovšem tvůj zápis už jo," dodala jsem pro přesnost. „Jenže Maggie na rozdíl od tebe nebyla onou, takřka neviditelnou výjimkou.

     Do doby, než ji Hamish tak odporně využil a ponížil, byla normální člověk, smím-li to takhle říct, jelikož sociopati jsou - i když si to naše rádoby optimální společnost bohužel neuvědomuje - taky...lidi. Ovšem drtivá většina neerudovaných Normíků bohužel má tu nehynoucí tendenci je házet do stejného pytle s psychopaty, narcisty a všemi jinými psychicky a sociálně nekonvenčními a vybočujícími individui.

     Trauma je událost, jež má na každého zcela jiný a mnohdy jen takřka předvídatelný dopad. Ovšem i tak se dají rozlišit na dvě základní skupiny jeho následků. Zatímco díky tomu prvnímu získáš to nejdůležitější, co potřebuješ k přežití v tomhle světě - vědomí dnešní reality, druhý typ traumatu ti může zajistit několika měsíční pobyt na psychiatrii.

     A právě Maggie bohužel zažila trauma číslo 1...a neustála to, jelikož ne každý člověk dokáže psychicky ustát proces deziluze a hlavně zdravě vstřebat zážitky z něj. Ovšem to ještě neznamená, že byla blázen, či snad dokonce nehumánní monstrum.

     Lidé mají nejrůznější predispozice a dispozice, ovšem jen menšina z nich je kompatibilní s psychickým ustáním obsahu té druhé, prakticky vždy účelově přehlížené strany společenské mince, jež sice nepohodlně, ale za to nesporně dokazuje, že lidi dospěli do bodu, kdy lze termín dystopie považovat za synonymum pro realitu dnešního světa.

     A právě proto drtivá většina inkriminovaných případů končí aktem vraždy, či usmrcením sebe sama. Jednodušeji řečeno, buďto tě přemůže bolest, jež se dřív, či později změní v nenávist, a ty si tak půjdeš za pomstou hlava nehlava, nebo se všesměrně složíš a už nebudeš v tak krutém a odporném světě chtít žít jako John Coffey.

     I když případ Maggie podle všeho byla možnost číslo 1. Chtěla, aby Hamish trpěl, což je po tom, co udělal, pochopitelné. Ovšem háček byl v tom, že onu svoji pomstu značně nedomyslela.

      Sice mu prakticky zničila život, jako před lety on jí, ovšem bohužel jí přitom nedošlo, že v rámci oné satisfakce přišlo o život pět nevinných lidí. Jakožto vztekem a oprávněnou nenávistí hnaná sociopatka pominula jejich lidskost a přes značně oslepující brýle pomsty a bolesti je viděla jen pěšáky, jejichž obětování nezbytně potřebuje k dosažení šach-matu.

     Ovšem ono smrtící odhodlání a chůze přes mrtvoly nebyla přímo její vina. Kdyby ji Hamish jako adolescentku nepoznamenal svou zavržení hodnou zradou, laskavá a zamilovaná Daisy Baronová by se nikdy neznovuzrodila jako rozpolcená, zdevastovaná a po pomstě toužící Maggie Roseová. Kdyby Hamish nebyl prolhanej povrchní sráč, kterýmu údajně zčernalo svědomí až ve chvíli, kdy jeho vlastní výtvor začal dělat v rámci kýžené satisfakce vražednou paseku, Maggie by byla naprosto normální holka. Jenže on z ní vytvořil něco, co lidé nekompromisně nazývají monstrem. Cynický, vraždící stroj, kterému ona touha po své vytoužené spravedlnosti bohužel přerostla přes hlavu. Stejně tak, jako to bývá ve většině takovýchto případů.

     Nikdo jí samozřejmě nemůže upřít, že Hamish si za svoje nihilistické skutky, jež alibisticky hájil svým tehdejším 'telecím věkem' a zásadní rolí v tehdejší oxfordské studenské společnosti, aneb nepsanou nutností jít s davem jako tupá snobská ovce, zasloužil trpět. Ovšem...nelze popřít ani skutečnost, že to měla udělat jinak, než že na něj hodí trojnásobnou vraždu. 

     Ovšem lidem, již všechna svá léta jenom klidně pluli na hladině života, aniž by byť jen jednou poznali, jaká zvěrstva ukrývá jeho dno, se to říká, kritizuje a hlavně soudí tak snadno. Je nikdo neobelhal, nepodvedl, nepodrazil, nezklamal, nezneužil...takže to ani nemůžou dostatečně chápat, a tím pádem ani nejsou kompetentní, aby se k tomu byť jen slovem vyjadřovali, a jejich, mnohdy ale i tak vyřčený názor, je tak naprosto irelevantní.

     Což je také hlavní důvod, proč je Maggie - i přes ono vyzdvižení její ospravedlňující minulosti s Hamishem - pro většinu čtenářů tím pravým a jediným padouchem. Sobeckým, zhýralým sériovým vrahem, a přes to prostě nejede vlak.

     Ovšem kdyby se svět pro jednou ptal na můj názor, tak i přes to, že tam záměrně není drtivá většina postav úplně nevinnejch a psychicky v pohodě, za to hlavní 'centrum zla' bych označila právě Hamishe, jelikož i přes pokus o dramatizaci jeho minulosti, ono trauma nebylo nic víc, než jen nevyužitá jízdenka k psychologovi, či rovnou na psychiatrii. Navíc už jen to, co ji v samém závěru řekl, svědčí o jeho zbabělosti, alibismu a neschopnosti byť jen sebemenší empatie víc než dost." 

     „Tys to četla teda hodně detailně," uznal překvapeně Gill a spokojeně se nad mou nepřímou citací jeho písemné práce pousmál.

     „Jenže víš, co je ale na tomhle všem jednou z nejhlavnějších ironií?" nadzvedla jsem tázavě obočí a následně si sama odpověděla: „Že všude, kam se podíváš, na každej zdánlivě odbornej článek, všude nějací údajní odborníci s bůhví jakou praxí píšou, že sociopat nikdy nedokáže nikoho milovat, a přitom to byla láska, jež Maggie ve finále stála život, neboť se jej raději sama vzdala, než aby jí ho Hamish svou zradou podruhé a protentokrát již definitivně zničil.

     I přes to, že Hamishe nenáviděla tak moc, až se pro jeho společenské zničení dopustila pěti krutých vražd a o šestou se i pokusila, stále ho milovala, čehož on bez váhání využil, aby si na Maggie očistil své jméno. Aby si očistil jméno na člověku, kterému před devatenácti lety ublížil tak moc, až na to životem doplatilo pět zcela nevinných lidí. Aby si očistil jméno na zlomené ženě, která raději zabila nevinné lidi, než aby se ho byť jen dotkla tak, aby mu fyzicky ublížila.

     Chtěla mu jenom ublížit, ne ho zabít, což nakonec stálo život i ji samotnou. Jeden by řekl, že si to zasloužila, že to byla prostě jen spravedlnost. Život za život. Ovšem že strůjce toho všeho vyváznul bez úhony, to už nikoho - nebo tedy přinejmenším tu normativní většinu - nenapadne.

     Lidi, kteří se neoctli ve stejné, či aspoň podobné kůži jako tehdy Maggie, to nemají šanci skutečně pochopit. Ten hněv, tu bolest...to všechno, co tě pomalu, ale jistě žere zaživa, načež ti ani častokrát nedojde, že onou daní za vlastní spravedlnost se stávají zdraví, či dokonce životy nevinných exemplářů lidstva." 

     „Lidi nechápou hodně věcí, Violet," prohlásil Gill směrem k panoramatu Bellevillu, „ovšem s tím se často nedá nic dělat. Valná většina dnešní populace jde se společenským proudem, a to i nehledě na skutečnost, že v devíti z deseti případů míří špatným směrem. A právě proto je lepší jít vlastní cestou, i když se tak svýmu okolí jevíš jako totální magor."

     „Ale to je potom na pendrek," vzdychla jsem a odfoukla si z čela několik slabých pramínků neposedných vlasů. „Jak můžeme v tomhle světě plnohodnotně fungovat, když nás drtivá většina společnosti považuje za blázny?" Svým způsobem jsem už odpověď znala, ale i tak jsem to chtěla slyšet i od Gilla.

     Je bez debaty, že jisté množství konformity je ve světě potřeba, poněvadž pak by se lidi vzájemně vraždili jenom proto, aby bylo vyhověno jejich, nejednou ani ne správnému a nesobecky zamýšlenému názoru či požadavku, jenže...všeho moc škodí. Nezdravě nadprůměrné vyžadování konformity vůči zdejšímu pokřivenému systému není nic, co by našemu městu prospívalo, a bohužel již má za následek dlouhý zástup deindivudualizací.

     Na jednu stranu je chápu, jelikož každý máme odlišné priority a ne každý je dostatečně psychicky silný na to, aby se tomu uzurpátorskému systému upřímně vzepřel, a nechal se tak naší toxicky konvenční společností označit za psychicky choré individuum. Ovšem stejně jako v případě druhého břehu, nedokážu oné neschopnosti postavit se systému porozumět úplně stoprocentně, neboť mám značně jiné priority. Mně život se zbytkem společnosti opravdu nestojí za obětování sebe samotné.

     Jsem sice černá ovce, jež se ale může pyšnit tím, co prakticky všichni ostatní tímhle podřízením se Bellevillu ztratili.

     „Vždycky záleží na tobě. Buďto budeš z vysoka dlabat na 'společenskou normu' a budeš si žít podle sebe, nebo, jak to říkáš ty, se z tebe stane další lidská kopie bez špetky originality, deindividuální ovce, jež jde s davem, jelikož buďto ještě nebyla dostatečně políbena realitou, nebo má strach jakkoliv projevit svůj vlastní názor.   

     Ostatně, proč si myslíš, že Smithová a spol ušikanovaly Marthu Gailovou?"

     „Protože nesplňovala zdejší společenský předpoklady," odpověděla jsem. „Kvůli jejím společenským stigmatům. Kvůli jejím názorům a kvůli její nemalý nadváze, kterou ovšem měla danou geneticky. Nebyla prostě podle jejich představ, a tak se jí pro dobro bellevillské elity chtěly zbavit. Viděly ji jako škůdce, který je potřeba kompletně vyhladit." 

     „Co přesně měla za názory?" zeptal se Gill, přičemž jsem mu věnovala tázavý pohled.

     „Nebála se mluvit o žádným tabu, nebála se ukázat vlastní originalitu, respektive značnou zálibu ve hnutí Hippies a jejich subkultuře, a jít tak proti proudu striktně konvenční, bellevillský společnosti," vysvětlila jsem mu. Martha byla moje spolužačka sice jen první pololetí, než se podle všeho odstěhovala do Arizony, aby tak utekla před šikanou, jež ji zde v Bellevillu stíhala téměř na každém kroku.

     Při vzpomínce na ni a zároveň uvědomění si, že před spáry tohoto pekla na zemi vlastně unikla až v momentě, kdy si vzala život, mi po tváři stekla sotva patrná, lítostivá slza. Kdybych jen tušila, že jí ty bestie nedaly pokoj, ani když už byla skoro na druhé straně kontinentu, rozhodně bych se jich nikdy ani slovem nezastala.

     „Smithová a spol si ji jako obětního beránka vyhlédly hned ten první den, co přišla do školy v nepadnoucích zvonových kalhotách, květovaný halence, slaměný čelence a s hennou vytetovaným listem na tváři.

     Její máma kvůli tomu byla během následujících pěti měsíců nejednou ve škole, ovšem Cadwellová ji vždy jen odbyla s tím, že by se Martha měla ve svém vlastním zájmu konformovat vůči společenským normám a nevyvolávat ve škole zcela zbytečnou kontroverzi. Dle mýho ji ale vždy poslala do háje kvůli tomu, že pracovala jako obyčejná uklízečka, jež pobírala minimální mzdu, a na rozdíl od rodičů Primadon tak nebyla sponzorem školy.

     Když tam v půlce ledna byla naposled, oznámila, že se spolu s dcerou koncem měsíce stěhuje do Arizony, nebo alespoň to nám tehdy Cadwellová tvrdila. Mně to upřímně moc nepřekvapilo, poněvadž značnému procentu mojí třídy tenkrát došlo, že Bellevillská všeobecná střední pro ně není to pravé ořechové, a tak přestoupili jinam. Já bych udělala to samý, kdyby samozřejmě nebylo mojí sestry, jež zaplatila neoficiální školný až do měsíce mojí promoce.

     Od tý doby se na Marthu prakticky zapomnělo, ovšem ani tak bych si nikdy nepomyslela, že je mrtvá, že jí ty svině vážně dohnaly až k sebevraždě."

     „Gailová zkrátka nebyla jedna z těch, již dokážou realitu snýst. Poznání toho, jaký lidi, a tím pádem i tenhle zvrácenej svět jsou, prostě nedokázala psychicky vstřebat. Jenomže takhle podle nepsanejch statistik končí drtivá většina přímo těhlech nebo podobnejch případů. Ale kdyby přeci jen nepatřila do tý většiny, co myslíš, že by se z ní stalo?" zeptal se Gill a já věděla, že na tuhle otázku existuje jenom jediná odpověď.

     „Sociopat."

     „Trefa do černýho, zlato," přikývl Gill na potvrzení souhlasu. „Antisociální zjev, jímž naše společnost tak moc pohrdá a označuje ho za zrůdu, za slabší verzi psychopatů. Jenže napadlo ty údajně sociálně vyspělý, spravedlivý nezaujatý organismy, že jsou to jen jejich výtvory?

     Ne, samozřejmě, že nenapadlo, a proto byl Wolfe tak dokonalej ekvivalent pro tenhle pošahanej svět. Když pak konečně došlo na věc, zbaběle odmítnul převzít náležitou zodpovědnost a jen tak Roseovou odbyl s tím, že i když ho to údajně upřímně mrzí - že si teda dal na čas, měla se přes to prostě přenýst. 

     Ne, Maggie nemusela absolutně nic, stejně jako všechny ostatní, paradoxní oběti. Povinností sociopatů není přenášet se přes svinstva, kterejch se na nich jejich tvůrce dopustil, právě naopak - to tvůrce má povinnost se jejich výroby kompletně zdržet, zvlášť pokud pro to nemá omluvitelnej důvod, a to Wolfe fakticky neměl, jelikož jestli tě smrt ségry, kterou si způsobila v podstatě sama svou lehkovážností, přiměje k natáčení a distribuce fat-porna s nic netušícíma spolužačkama, tak pak s tebou je něco kurevsky špatně už od narození, a neexistuje tak relevantní důvod, kterej by daný chování omlouval. Koneckonců, vždyť když se Maggie sama ptala, jestli se Wolfeovi v životě stalo něco adekvátně traumatizujícího, od jeho bývalýho spolužáka se jí v podstatě dostalo jen nevěřícnýho výsměchu. 

     A úplně stejně jako Hamish a jeho oxfordská parta to má ve zvyku i drtivá většina společnosti. Všichni děláme chyby, přičemž pouhá náctiletost ani zdaleka není dostatečná omluvenka - zvlášť pak v případech povrchních sráčů, jako byl Wolfe, ovšem jenom málokdo je dokáže přiznat a přijmout jejich, mnohdy dost drastický následky.

      Proto je pro většinu lidí jednodušší svoje chyby zapřít, skrejt a následně alibisticky hodit na svý výtvory, na ty opravdový oběti, za jejichž následný činy ovšem nesou odpovědnost stejně jako za činy vlastní."

     „Všiml sis, jak je to vždycky v těch článcích tak obecně zaobalený?" prohodila jsem tázavě. „Jako by se tím ti, co to psali, snažili zakrejt svoji vlastní vinu. Antisociální porucha osobnosti, společenská choroba, jež se projevuje špatnými sociálními vztahy, psychický stav, do kterého se člověk dostane během okolností života. Jako kdyby ale úplně chtěli pohřbít fakt, že na oněch 'okolnostech života' se podílejí i další lidi a že právě ti mají na svědomí vznik onoho náhledu na svět a na lidstvo jako takové."

     „To je primární účel," uchechtl se ironicky Gill. „Překrejt to, co naše společnost tak neskutečně podělala. Co nejpečlivějc zamaskovat skutečnost, že to právě ona zodpovídá za vznik oněch antisociálních a disociálních zjevů."

      „Poslyš...můžu se tě na něco...zeptat?" vyslovila jsem žádost o zodpovězení otázky, jež mně vrtala hlavou od počátku tohoto Gillova realistického monologu, nebo vlastně spíš již od samého začátku našeho rozhovoru, a mírně se k němu pootočila.

     „Ty vždycky," přikývl se souhlasným úsměvem na tváři.

     „Mluvíš o tomhle všem jako o světě..." S mírným povzdechem jsem upřela svoji pozornost zpět k panoramatu města. „Znamená to snad, že bellevillskej systém opravdu panuje naprosto všude? Že tohle město není jen výjimka s nadprůměrně vysokou laťkou korupce a oprese?" 

     Vím, že vědomost reality je to nejdůležitější, co k životu potřebuju, ovšem jestli je to skutečně tak, jak Gillův psychologický výklad naznačil, mění se tím naprosto všechno, co z mých přesvědčení ještě zbylo. 

     Jestli Gill tehdy doopravdy nelhal a svět je opravdu stejný jako Belleville, no...hádám, že jsem drtivou většinu svého života přeci jen promarnila naprosto pro nic.

    „Nebudu ti dělat žádný iluze, Violet," slíbil mi, „ale svým způsobem nejseš zase tak daleko od pravdy. Na světě jsou samozřejmě stovky míst, jež fungují právě na principu Bellevillu, ale to ke štěstí celý americký populace neznamená, že neexistujou místa, kde se dá svobodně žít. Ale hlídat záda si musíš pořád, protože povrchní svině nejsou jen charakteristickej znak tohohle snobskýho města."

     Popravdě se mi po Gillově objasnění celkem ulevilo, ale i tak z toho mám lehce smíšené pocity. Teď už vím, že na světě existují místa, jejichž podstatou je stejná uzurpátorská hierarchie, jež panuje tady v Bellevillu, ovšem na druhou stranu podle všeho existují i místa, kde se člověk může svobodně nadechnout. Jen doufám, že mezi ně patří i Los Angeles. 

     No jo, vlastně...

    Všechno se to seběhlo a následně zvrtlo tak rychle, že jsem neměla byť jen vteřinu času o tomhle tématu přemýšlet. Každopádně si ale můžu být jistá jednou věcí - Gill z Bellevillu rozhodně jen tak neodejde, alespoň ne teď, když město a jeho nevinní občané potřebují jeho spravedlnostní služby. Správa města a místní soudy slyší jedině na šustění pětitisícových bankovek, a ne na zoufalé a bolestivé nářky justičně zrazených pozůstalých, a právě proto je Gill jejich poslední nadějí na satisfakci. 

     Svým způsobem by bylo sobecký, kdybych po něm chtěla, aby se se mnou odstěhoval do L.A. Tam by asi taky nebyla o vraždy spravedlnosti zrovna nouze, ovšem v porovnání se situací v Bellevillu by to byl jenom pouhý zlomek. 

     Takže ne, nedokážu říct, co bude dál, ovšem můžu si být víc než jistá, že můj dnešní návrat domů a následná konfrontace s Tracey nebude žádný med, nýbrž minimálně tucet bolestivých ran bičem.

     Při myšlence na svoji starší sestru a její vražedný výraz, jenž jí lpěl na zcela výjimečně neupravené tváři, se mi značně sevřel žaludek a lehce jsem se otřásla.

     „Je ti zima?" zeptal se Gill a přehodil mně přes rameno jeden z bočních předních dílů jeho rozepnuté černé mikiny.

     Teplota vzduchu již sice značně klesla na obvyklou úroveň, ale noční chlad byl v tuto chvíli mou poslední starostí. „Ne, to ne...já jen..." pokusila jsem se ho vyvést z omylu, „jsem si vzpomněla na...Tracey." 

     „Tvou pošahanou ségru?" povytáhl nechápavě obočí. „A co je s ní?" 

     „Vlastně asi nic, jen...jsem přemýšlela o variantách dnešního návratu domů a vybavila si, jak stojí na zápraží a řve na mě něco ve smyslu, že mě po návratu domů čeká peklo na zemi," objasnila jsem. „Tudíž se mně tam moc nechce, abych řekla pravdu."

     „A...kdo řekl, že se tam musíš vracet?" zeptal se se značnou potměšilostí v hlase Gill. Zaraženě jsem povytáhla obočí a párkrát zmateně zamrkala. „Teda ještě jednou asi jo, jelikož nějak si ty věci sbalit musíš."

     „P-počkej chvíli..." koktala jsem zaskočeně. „To mi teď jako nabízíš, abych -"

     „Aby ses ke mně přestěhovala?" doplnil moji otázku s potvrzujícím úsměvem na rtech a vzápětí mi taky odpověděl: „Jo, a myslím to smrtelně vážně."

     S lítostivým úsměvem na rtech jsem mírně vzdychla, zvedla pravou ruku a jemně ho špičkami prstů pohladila po dokonale hladké tváři. „Tohle bohužel nepůjde - i když bych samozřejmě bych byla ráda, aby to bylo možný," vzdychla jsem smířlivě, „jenže ona mi to nedovolí."

     Gillovi se k mému nemalému překvapení na tváři objevil sebejistý úsměv. „To ještě uvidíme," prohlásil rozhodně a postavil se, přičemž pomohl na nohy i mně.

    „Jak to myslíš?" zavolala jsem na něj tázavě se značným znepokojením a bázněmi v hlase, když se stále přetrvávající, sebejistou a zejména odhodlanou grimasou ve tváři zamířil k výtahu, přičemž jsem zarytě ignorovala jeho neverbální pokyn, abych ho následovala.

     „Řekněme jen, že znám způsoby, jak ji přesvědčit," odpověděl Gill a v očích se mu mihlo několik šibalských jisker, jež mě ale nijak neuklidnily, spíš ve mně probudily ještě větší obavy. 

    „Jen doufám, že oba nemyslíme na to samý, Gilesi - nebo bych vlastně spíš měla říct Williame?" povytáhla jsem tázavě obočí s rádoby autoritativně založenýma rukama na prsou se mírně ušklíbla.

Gill se nad mou - dalo by se říci, že i řečnickou otázkou - překvapivě jen uchechtl. „To není mý pravý jméno," vyvedl mě vzápětí z omylu a ještě jednou se nad mou - na svoji obranu podotýkám, že zcela logickou - domněnkou pobaveně uchechtl. „Nebo takhle...to příjmení pravý je, ale křestní jsem si značně poupravil, když se mě tenkrát na fízlárně únavně ptali, jaký je mý celý jméno.

Většina lidí to k mýmu štěstí neví a ani se to v životě nedozví, nicméně Gill není přezdívka jen pro Gilberta, Gilese, nebo pro Gillian, nýbrž i pro Williama, takže jsem měl za to, že je takhle alespoň nějak svedu na falešnou stopu. Evidentně úspěšně, jak je vidno," osvětlil mi a hrdě si založil ruce na prsou.

    „A co se tvý ségry týče, tak fakticky nemusíš mít sebemenší obavy," uklidnil mě s pobaveným úšklebkem. „Nevoddělám ji a ani se o to nepokusím, slibuju. Říkalas přeci, že její hlavní prioritou je postavení v týhle pošahaný hierarchii, ne?"

     Mlčky jsem přikývla na potvrzení. 

     „A taky, že pro jeho zachování je schopná udělat prakticky cokoliv. Takže by pro ní nemusela bejt zase taková újma vyhovět jednomu nepatrnýmu požadavku její mladší sestry a jejího přesvědčivýho doprovodu."

     „To ji opravdu hodláš tímhle vydírat?" povytáhla jsem pochybovačně obočí. I když to možná zase není ten nejhorší nápad. Jednou už mi to takhle prošlo. Ovšem je jen otázkou štěstí, jestli se to povede i Gillovi.

     „V podstatě...jo," povytáhl odvětivě obočí. „Ale musíš uznat, že je to poměrně mírumilovnej způsob dohody, ne? Dokázal bych totiž vymyslet i horší, který by ale samozřejmě nekončily smrtí, neboť její vražda by už jen z právního hlediska nebyla vůbec dobrej krok. Oba moc dobře víme, co by s tebou bylo po její smrti." 

     Jak tak Gilla poslouchám, nejspíš se o život svojí starší sestry přeci jen nemusím bát. Traceyina smrt by zavařila nám všem a pozornost médií a policie je to poslední, co potřebujeme.

     „Takže...?" obrátil ruce dlaněmi vzhůru v tázavém gestu.

     „Jo," uznala jsem nakonec, „v rámci možností...je to dobrej nápad." 

     „Já si myslím," odvětil s pyšným úšklebkem Gill a rukou mně pokynul, abych ho už konečně následovala k výtahu. „Tak pojď. Tvůj budoucí spolubydlící se tě už nemůže dočkat." Na zrudlých tvářích mě krátce zaštípala rozpačitá horkost, když si hned na to dychtivě skousl dolní ret a v očích se mu opět mihlo několik šibalských jisker. 

     Těžko jen slovy popsat, jak moc mi tenhle nenáviděný, ale zároveň i tolik milovaný pocit chyběl.