Jindy mi rychlost belletowerského výtahu přišla prakticky nadzvuková, ovšem nyní jsem měla pocit, jako by jel šnečím tempem. S každým dalším zdolaným patrem ve mně stoupalo napětí a adrenalinový tlak na prsou zesiloval. Křečovitě jsem v pravé dlani svírala kovové madlo, které sloužilo jako provizorní zábradlí, přičemž mi nad hlavou z rozladěného reproduktoru přerušovaně vyhrávala písnička Don't Let Me Down.

Veškeré moje odhodlání se ale vzápětí vytratilo a strnula jsem jako socha, když se prosklené dveře výtahu konečně rozsunuly, a můj pohled tak pomalu doklouzal až k sedící siluetě vysoké postavy, jež se lokty opírala o prostřední příčku bezpečnostního zábradlí a bez jediného pohybu upírala pohled na noční panorama Bellevillu. Už jen z dálky jsem poznala, že ony oválné předměty, jež se tak bezvládně povalovaly okolo ní, byly již nejspíš prázdné plechovky od Coca Coly a naštěstí ještě plně nedopitá, broušená třetinová lahev Jacka Danielse.

Upss...tak tohle evidentně nebude dvakrát jednoduchý. Můžu se jen modlit, že na Gilla nemá nadměrné množství silného alkoholu stejně negativní dopad jako na Tracey. Nerada bych odsud - v tom lepším případě - odešla s další palčivou fackou, i když by za to všechno byla pochopitelně značně zasloužená. Za to všechno, co jsem mu včera tak cynicky a nekompromisně řekla, za to, že jsem mu - i přes jeho prosbu - nedala šanci cokoliv řádně vysvětlit, a hlavně za to, že jsem ho tak krutě odsoudila za něco, o čem jsem až do dnešní noci neměla ani ponětí.

Ani se mu nedivím, že za mnou nikdy nepřišel a nepověděl mi to. S mým zabedněným, nekompromisním přístupem a až do morku kostí zarytým přesvědčením, že všichni ti, které zavraždil, byli jen nevinné oběti jeho zvrácené hry, to musel být již od samého začátku ztracený případ.

Kdybych mu aspoň dala to jediné, oč mě včera žádal, mohlo být nyní všechno jinak. Neschopna slova bych teď nestála jako přikurtovaná k jedné z černých střešních dlaždic a veškerá Gillova zbylá, psychická stabilita by tak nemusela viset na jednom jediném, tenkém vlásku. Na vlásku, který teď buď bezpečně upevním, nebo definitivně přetrhnu.

„Gille..." oslovila jsem ho téměř neslyšně s čerstvými lítostivými slzami v očích a o jeden krok k němu opatrně přistoupila.

„Co ty tady, prosím tě, děláš?" zasmál se ironicky a stále neodvracel oči od všemi možnými barvami zářícího panoramatu města. V jeho hlase byl znatelný osten nemalého vzteku a především kousavé jedovatosti.

Kajícně jsem vzlykla, přičemž jsem se snažila posledními zbytky sil nevnímat onen bolestivý tlak, jenž jsem čím dál výrazněji cítila na hrudi. „G-Gille...já -"

  „Jdi domů, Violet," vyzval mě s chladnou příkrostí skrz zaťaté zuby a svěsil hlavu do klína. „Jdi domů a žij si ten svůj normální život, o kterej ti tolik jde," dodal vzápětí o něco tišeji, ovšem ani tak nešlo přeslechnout značně apatický, ne-li spíš rovnou nenávistný a přezíravý důraz, jenž neskrývaně dal na ono přídavné jméno. V očích mě bolestivě pálilo, chtěla jsem něco říct, něco namítnout, ale kompletně mi došla slova. To jediné, na co jsem se zmohla, bylo ze sebe roztřeseně vypravit jeho jméno spolu s další zoufalou prosbou.

„G-Gille, prosím tě -"

„Evidentně jsem se v tobě spletl. Měl jsem za to, že jsem na tomhle lidským smetišti konečně narazil na někoho, kdo si díky svý výjimečnosti zaslouží všechno, po čem vědomě i podvědomě touží. Na někoho, komu Belleville něco dluží stejně jako mně a komu jsem to taky byl ochotnej dát, neboť naše požadavky překvapivě nebyly zase tak rozdílný. Jenže to by ses nesměla tak sobecky bát vlastních přání. Pravděpodobně sis to nikdy sama nepřiznala, ale nemusím mít zrovna grandiózní, analytický schopnosti, aby mi došlo, co v tvým případě ten dluh od života představuje.

V první řadě chceš odsud vypadnout, abys konečně mohla bejt volná. V tý druhý - alespoň podvědomě - toužíš dosáhnout něčeho velkolepýho, a bejt tak někdo, aby sis nejen nezasloužila bejt po smrti zapomenuta jako všichni Normíci a další, ničím neexkluzivní individua, ale hlavně abys svojí sestře a celkově tomuhle normíkářskýmu městu nesporně dokázala, že i takový výrobní selhání jako ty má na to něco velkýho dokázat. Abys svojí sestře a celkově tomuhle normíkářskýmu městu dokázala, že nejsi neschopná.

A v tý poslední a nejvíc popíraný si - i přes svůj, prakticky až panickej strach z rizika zlomenýho diamantu a ztráty - podvědomě toužila někoho milovat a zároveň i bejt upřímně milovaná. Nemysli si, že mi tehdy uniklo, jak jsi Donaldsonovi a tý jeho knihomolce záviděla zisk, pro jehož ekvivalent jsi ale nebyla ochotná nic investovat, natož riskovat. 

Takže mi potom pověz, má drahá, jak tedy hodláš mít život, když se jeho skutečný podoby tak nehorázně bojíš?

I když vlastně...neodpovídej mi na to, stejně už to není můj byznys. Ovšem i když se na tebe upřímně nedokážu ani podívat, překvapivě nemám skutečnou potřebu či touhu ti ublížit, takže ještě jednou a naposledy po dobrým; otoč se a vypadni, než mě vyprovokuješ k tomu, abych tě vyprovodil po svým."

Gillova slova byla jako ta nejostřejší dýka, jež mě bolestivě zasáhla přímo do už tak dost rozdrásaného srdce. Ovšem i nehledě na trýznivou skutečnost, jak oprávněné jeho varování mě před ním samotným a jeho impulzivitou ve finále bylo, jsem odmítala odejít. Věděla jsem, že tak riskuju opravdu hodně, ale žádná fyzická újma se nedala srovnat s pocitem kompletní rozervanosti a zoufalství, jež jsem při pohledu na něj - a hlavně při vědomí, co jsem mu provedla, jakou událost z jeho minulosti jsem si tak pošetile vzala do pusy - cítila doslova v každičké buňce svého těla. Při vědomí, že jsem ve skutečnosti krutě ublížila někomu, v jehož existenci v bellevillských končinách jsem i přes svoji psychologickou erudici a povědomí o charakteristice jeho diagnózy odmítala upřímně věřit. Lidi, jako je Gill, jsem znala pouze z televize, přičemž i tam jsem dosti pochybovala o jejich realističnosti, neboť jsem měla za to, že jsou jejich minulosti vždy účelově přibarvené a hlavně zdramatizované.

Ovšem teď vidím, že ve skutečnosti se dané fikce s realitou nemohly měřit ani v nejmenším, neboť oproti ní byly evidentně jen slabý odvar toho, co za traumatizující zvěrstva se bylo schopno uskutečnit přímo tady v Bellevillu, v našem domově.

„A pokud sis přišla jen pro nějakej ujišťovací manifest, tak ti můžu přislíbit, že ať už se podělá cokoliv, policajti se o tobě nic nedozvěděj. Jsi volná, jestli to chceš slyšet takhle. Takže, jak už jsem řekl, se můžeš otočit a jít si bezstarostně užívat bezúhonnýho života," sykl dodatečně.

„To není domov..." hlesla jsem a opatrně k němu přistoupila o další krok, a kompletně tak ignorovala jeho výzvu, abych opustila BelleTower, a tím pádem i riziko, že budu lidským hromosvodem jeho oprávněného, sotva kontrolovatelného vzteku, a skončím tak stejně jako zrcadlo v jeho ložnici. „A ani nikdy nebyl, je to jen...vězení. Nejsem...volná."

„Tak co tady potom chceš?" zeptal se apaticky a dál nehybně upíral pohled na noční podobiznu Bellevillu. „Co zrovna ty chceš od něčeho, jako jsem já? Od rozmazlenýho zvrácenýho spratka? Od monstra, který má ke všemu ještě tu nechutnou drzost tvrdit, že si někdo zasloužil chcípnout, i když je to jen reálná verze Patricka Hockstettera?"

Moje vlastní slova se mi zabodávaly do srdce jako hroty těch nejostřejších jehel.

„Omluvit se ti..." vzlykla jsem a kajícně sklopila hlavu, „za to všechno, co jsem ti řekla, co jsem ti kdy udělala. J-já nevěděla...že -"

„To je mi novinka," Gill se nad mým objasněním skepticky uchechtl. Do očí se mi nahrnuly další bolestivé slzy.

„Promiň mi to, prosím..." žadonila jsem prakticky na samém pokraji zoufalství. „Já nevěděla...že..." Znovu jsem lítostivě vzlykla jsem a lehce semkla rty. „Měl jsi pravdu, neměla jsem nejmenší tušení, o čem mluvím.

Ale teď už to vím. Vím, co Smithová a spol udělaly Marthě Gailový! Vím, že Hargenson dohnal Camilu Gregoryovou až ke skoro úspěšnýmu pokusu o sebevraždu! Vím, že Masonovi srazili autem desetiletou holku a hodili to na nevinnýho spolujezdce, kterýho za to neprávem odsoudili! Vím, že Owensová donutila svýho ex-přítele k obraně, ve který díky skoro půl roku pěstovaný paranoii zastřelil svoji tehdejší přítelkyni! Vím, že Fox ustalkoval svoji spolužačku až ke skoku pod vlak! Vím, že si Glandonová vymyslela báchorku o znásilnění, aby se tak pomstila svýmu bývalýmu, jenž na onu lež pak doplatil vlastním životem přesně jako Richard Rojas! Vím, že Mateová zapříčinila smrt svý nevlastní, mentálně postižený sestry Tristin! Vím, že Brentová nafingovala loupežný přepadení, aby tak mohla zabít kamarádku, která ji přebrala přítele! Vím, že Dempsey a jeho parta otrávili spolužáka, díky kterýmu ho vyhodili ze školy! Vím, že i Emsworthová byla mezi těma, již donutili Dennise Caddena vyzkoušet opiáty vytuněnou trávu a když bylo zle, prostě utekli, díky čemuž ho pak jeho vlastní máma druhej den ráno našla mrtvýho!

A hlavně konečně vím, že nikdo z nich a ani z těch třech dalších nebyl nikdy potrestanej. Vím, že se z toho všichni díky úplatkům, konexím a protekci svojí famílie dostali! Já už vím, že nikdo z nich nebyl nevinnej, že si zasloužili zdechnout, a to do j-jednoho..."

Prudce jsem oddechovala, celé moje tělo jako by se najednou opět ocitlo uprostřed ohně. „A-a taky už vím, ž-že ty -"

S prudkým nárazem jsem koleny dopadla na tvrdé střešní dlaždice a chytla se za raněný levý bok. Z onoho táhlého šrámu mi stále ještě trochu tekla krev, jež se automaticky vsakovala do cárů z mého bílého tílka, a stále víc a bolestivěji mě v něm pálilo. Po čele mi začalo stékat několik kapiček potu.

Ono mé náhlé utnutí věty v jejím prostředku Gilla očividně donutilo odvrátit oči od nočního panoramatu Bellevillu. K mým uším rázem dolehly kroky punkových bot, jež překvapivě spěšně mířily ke mně. Zaskočeně jsem sebou trhla, když jsem na odkrytých ramenou náhle ucítila jeho ledově zmrzlé dlaně.

„T-to nic není," snažila jsem se namítnout, zatímco můj dech již viditelně zpomaloval. Gill však moji snahu o zlehčení situace zcela ignoroval a položil mi ruku na čelo. „Máš horečku, a evidentně ne malou," konstatoval. „Tys celou cestu běžela, že jo? Proto tohle evidentní přečerpání organismu," konstatoval ještě jednou a opět naprosto přesně. „Zbláznila ses? Vždyť na to se i umírá."

„J-jsem...v pohodě," vypravila jsem ze sebe místo odpovědi, kterou ode mě požadoval, načež jsem vydechla a hřbetem ruky si z čela pokusila setřít čerstvě vyrosené kapky potu.

„Ne, to skutečně nejseš," odvětil namítavě Gill a k mému značnému překvapení mi omotal levou ruku kolem pasu a pokusil se mě vytáhnout na nohy, načež mě s podpěrou dovedl až ke kraji střechy, kde mi pomohl se posadit.

„Vypij to." S těmito vyzývavými slovy a stále přetrvávajícím znepokojením v hlase mi do rukou vtiskl načatou plechovku studené Coca Coly. Se stále třesoucíma rukama jsem ji pomalu a zejména opatrně zvedla ke rtům a napila se, přičemž se Gill nečekaně usadil na okraj střechy vedle mě.

Dlouze jsem vydechla, když jsem v celém těle následně pocítila příval kofeinu a celkově i tekutin. Nepila jsem od doby, co jsem se bezděčně rozhodla přeběhnout Belleville až na jeho druhý konec. Ovšem stálo mi to za to. Stálo mně to za každý krok, za každý přetažený sval, za každý ten bolestivý nádech...

Udělala bych cokoli, jen abych se Gillovi za to všechno mohla aspoň omluvit.

„Děkuju," špitla jsem téměř neslyšně a mírně sklopila hlavu. Neměla jsem odvahu a jistým způsobem nejspíš ani právo se mu upřeně podívat do očí. Ovšem ani tak mi neuniklo, kam upírá zrak on.

Gillovu pozornost evidentně zaujal stále ještě lehce krvácející šrám na mém levém podžebří. „Budeš tam mít jizvu," konstatoval s neskrývaným znepokojením.

„Já vím," hlesla jsem a nepatrně přikývla na uvědomění si jeho slov. „Ale na tom nezáleží, alespoň mně ne."

Na okamžik bylo ticho, moje odpověď ho zřejmě zarazila. „Dost neestetickou jizvu," doplnil znepokojeně svoje konstatování.

„Jak jsem řekla, na tom nesejde," zopakovala jsem neoblomně a konečně se odhodlala se mu - i když jen z části - podívat do očí. Výraz v jeho tváři byl dosti zvláštní. Evidentně byl v nemalém zaskočení, ovšem v poněkud jiném, než sám čekal.

„Jak se ti to vůbec stalo?" zeptal se po několika vteřinách hrobového ticha, jež narušoval pouze šum nočního větru. Gillovu pozornost však ještě předtím upoutalo i potrhané, po tom všem již znatelně zašpiněné a umouněné obinadlo, kterým jsem měla ovázané klouby a zápěstí pravé ruky.

„Škrábla jsem se..." přiznala jsem stručně.

„O co a kde?" chtěl úpěnlivě vědět.

Nejistě jsem odvrátila pohled na opačnou stranu. „O šroub...jednoho rezavýho okapu jistý bytovky," pokračovala jsem v objasňování zlomkových částí událostí několika posledních hodin.

Netrvalo dlouho, než si dokázal dát dvě a dvě dohromady. „Tys byla ve Westu?" vyhrkl překvapeně.

Mírně jsem přikývla. „A tam jsem našla všechny ty vystřižený články a i tu letenku," přiznala jsem se slzami v očích a bříškem palce pomalu obkreslila obvod horní kulaté hrany poloprázdné plechovky.

„No jasně," vydechl s mírným - i když z části očividně stále ironickým - úsměvem na rtech.

„Gille, já to takhle nechtěla..." vzlykla jsem, obrátila pohled zpátky k němu a sevřela plechovku se zbytkem limonády ještě pevněji. „Nechtěla jsem ti ublížit..." Po rozpálených tvářích se mně svezly další bolestivé slzy. „Kdybych jen věděla...kdybych to jenom mohla vzít všechno zpátky..." Pomalu jsem zvedla ruku a otřela si z víček nahromaděné slzy. „Tak moc mě to všechno mrzí, Gille...i když chápu, že tohle nejde jen tak odpustit."

„Kolik už toho vlastně víš?" zeptal se už o něco přívětivěji, ale i tak v jeho hlase byly znát nemalé obavy. Strach, jestli opravdu vím všechno. I když já k mému štěstí doufám, že ano. Ale i kdybych se zase pletla, je to jedno. Teď už se můj přístup ke Gillovi nezmění, ať už přijde s čímkoliv.

Na tváři se mi zjevil slabý úsměv. „Doufám, že už snad dostatek, ale pořád ještě to není úplně všechno, Williame...Ackermane."