„A závěrem bych chtěla připomenout, že ti z vás, již mi stále nebyli schopni přinést písemné vyhotovení dojmu z Daisy In Chains, mají zítra poslední možnost jeho dodání," ukončila poslední dopolední hodinu paní Murrová a pohledem střelila po celé řadě u dveří, i když dané upozornění evidentně bylo míněno pro celou třídu. „Původní termín odevzdání byl již minimálně před třemi týdny, nebudu vám s tím čekat až do konce roku," upozornila nás a v doprovodu školního zvonku oznamujícího polední pauzu za sebou zabouchla dveře od třídy. Drtivá většina mých spolužáků jí však nevěnovala prakticky žádnou pozornost a netečně odešla na oběd.

Rozespale jsem se převalila na druhý bok a křečovitě k sobě stiskla víčka, když mi otevřeným oknem do očí zasvítilo několik paprsků ostrého poledního slunce. Zdá se, že přerušovaný mikrospánek na tvrdé školní lavici zjevně nebude tou nejvhodnější kompenzací za ono včerejší ponocování. Ani si pořádně nevybavuju, kolik bylo hodin, když jsem se konečně dostala domů. Každopádně ale vím, že to bylo dost dlouho potom, co Tracey dostatečně omrzelo čekání na návrat své nezletilé a v tu chvíli dosti psychicky rozrušené sestry a šla spát.

Popravdě nevím, kdo z nás se po otevření vchodových dveří zděsil víc. Jestli ona mě a mého zkrvaveného záprstí, nebo já jí, jejího růžového županu a brčálově zelené, pleťové masky. Každopádně si však díky další, tu noc již druhé facce moc dobře vzpomínám, kdo se z daného šoku probral jako první. Stejně tak, jako si dobře vzpomínám na onu hysterickou scénu, kterou ztropila doslova sekundu poté, co jsem překročila domovní práh. Ovšem na druhou stranu, jedno z mála překvapivých pozitiv bylo, že mi dle všeho skutečně uvěřila onu výmluvu o rozbité sklenici Coca Coly a následném pořezání se jejími střepy.

Ano, vím, že je to až směšně transparentní zástěrka, ovšem i tak mi to nahrálo do karet podstatně víc, než kdybych jí řekla pravdu. Pravdu o tom, že jsem v jisté souhře nečekaných událostí, nechtěných překvapení a nenávisti už nesnesla pohled na sebe samotnou, a při spontánním vzestupu vzteku tak roztřískala výlohu jedné z nejdražších cestovních kanceláří v Bellevillu, přičemž daná škoda s největší pravděpodobností překročila trestní hranici deset tisíc dolarů, a její mladší sestra se tak neoficiálně dopustila závažného zločinu proti zákonům města Belleville. I když na druhou stranu je nějaká rozflákaná výloha to poslední, co by mi mělo dělat starosti, neboť to policie s největší pravděpodobností stejně připíše na účet jednomu ze zdejších vandalských gangů, v jehož trestním rejstříku se nějaká rozbitá výloha jistě hodně rychle ztratí.

Mnohem větší starosti by mi mělo dělat, co vlastně bude dál. Bude se ono Gillovo selhání někdy opakovat, a já tak opět budu vystavena osobnímu podílnictví na trestném činu sériové vraždy, nebo to byla jenom výjimečná chyba, které se dopustil kvůli své sporadické zbrklosti?

Osobně bych s otevřenou náručí uvítala tu druhou možnost, jelikož ačkoliv moje vynucená otrlost stoupla zpět na dostatečnou úroveň, stále odmítám byť jen sebemenší, přímou účast na tom jeho zvráceným šílenství.

Jak jsem již řekla, já nejsem žádnej jeho loajální poskok, natož pak obětní beránek. Nehodlám jen klidně stát po jeho boku a dělat mu osobní asistentku, jež mu v krizových situacích bude na vlastní úkor krýt záda, nebo se pro něj dokonce kompletně obětuje, jelikož přesně tohle byl a nejspíš stále je záměr Gillova plánu. To jeho včerejší popření rozhodně nehodlám brát v sebemenší potaz. Lhal mi už v mnoha věcech, takže nevidím důvod, proč by tomu zrovna teď mělo být jinak.

A jelikož mu to nevyšlo tou první cestou, respektive se mu nepodařilo mě dostatečně zmanipulovat oněmi směšnými řečičkami o tom, jak mu na mně záleží, s největší pravděpodobností to vezme tou drastičtější.

Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se mě rozhodl prostě a jednoduše vydírat, jelikož přesně to je jeho styl - musí mít všechno, co chce, a je mu ukradený kolik, co nebo čí život to bude stát, přičemž ani neexistuje žádný důvod, jenž by ho k jeho zištnému jednání aspoň částečně opravňoval, a paradoxně tak jeho činy i omlouval. Na rozdíl ode mě, jemu život nic nedluží.

Z mých myšlenkových pochodů mě náhle vytrhlo slabé zakručení v žaludku. Možná by přeci jen nebylo na škodu ten oběd pro jednou nevynechat, koneckonců...má být pizza, což by zase nemuselo bejt tak špatný. Oproti té Traceyině dovážené asijské kuchyni je každé typické americké jídlo příjemná změna.