Rázem jsem strnula na místě jako zmrazená. Nebyla jsem schopna sebemenšího pohybu, jakéhokoliv dalšího kroku. Jediné, co jsem v tuhle chvíli dokázala, bylo nepřítomně hledět do temnoty zoufalství před sebou, kterou v nekonečné dáli protínalo pár světýlek naděje, a neustále si v hlavě přehrávat jeho pronikavý hlas, jenž během jediné vteřiny proťal moje rozpolcené srdce jako čerstvě naostřená dýka. Po tvářích se mi začaly valit nové proudy palčivých slz.

Všechno kolem mě jako by se v tu chvíli kompletně zastavilo - stejně jako tu noc, kdy jsem mu naposled pohlédla do očí. Hodiny na radniční věži právě začaly odbíjet desátou, ovšem pro mě to nyní neznamenalo víc, než jen stovky a stovky metrů vzdálený, nepříjemný zvuk. To jediné, co jsem dokázala plně vnímat, byly neskutečně bolestivý tlak na prsou a křeč v žaludku, jež mě psychosomaticky nutila vyzvrátit oněch pár, politování hodných kousků sushi, jež se mi při dnešní večeři podařilo zkonzumovat.

Onen náhlý šok a v každičké buňce pocítěná úzkost rázem vzaly za své, a poslední podpěra mé, stále značně dosti rozpolcené a pošramocené psychiky tak nezvratně a především kompletně padla v prach. Dokud jsem žila s více méně i realistickou domněnkou, že se již nachází na druhém břehu - nebo minimálně mimo toto město, měla jsem alespoň nějakou naději, že se mi celé tohle, u každého jiného člověka doživotní trauma vyvolávající šílenství podaří nějakým způsobem alespoň z většinové části překonat, ovšem teď...teď, když se nejen před mýma očima, ale i za mými zády nečekaně zhmotnil z masa, krve a kostí, jsem se ocitla na samém pokraji nejen psychického, ale především emočního zhroucení.

„Běž," vybídl mě v zoufalém aktu poslední možné sebezáchovy můj vnitřní hlas, „běž a neohlížej se." Snad poprvé životě jsem se ho rozhodla uposlechnout bez byť jen sebemenší nevole či okolků, a s náhlým přísunem adrenalinu tak konečně odlepila od země podrážky svých okopaných conversek. Říká se, že kdo uteče, ten vyhraje, a právě co nejrychlejší úprk z oné vylidněné, zapadlé ulice byl to nejracionálnější, co jsem za této úzkostné situace mohla udělat. Vím, jsem zbabělec, nicméně v souvislosti s ním jsem ochotna být cokoliv kromě mrtvoly či lidského prasete určeného pro zištnou porážku. A pokud tady zůstanu, minimálně jedním z toho se prakticky jistě stanu.

Nestačila jsem však udělat ani jediný krok, než k mým uším dolehl sotva vteřinový dusot punkových bot a já na pravé paži ucítila ono, zvráceně nostalgické sevření. „Nesahej na mě!" vyjekla jsem v tu chvíli prakticky na pokraji hysterie a vší zbývající silou se mu prudce vyškubla, načež jsem instinktivně ustoupila do dostatečně bezpečné vzdálenosti.

Obranně jsem zkřížila ruce na prsou a vyděšeně zvedla hlavu k jeho z poloviny zakrvácenému obličeji. I přes výraznou, tmavě rudou vrstvu základní tělní tekutiny, jeho olivínové oči zářily jako dva světle zelené uhlíky. Jistým způsobem to ale bylo jako podívat se do zkrouceně pokřiveného zrcadla; zatímco Gillův obličej byl téměř celý rudý od ne zrovna tenké vrstvy jeho vlastní krve, já ten svůj měla bolestivě spálený proudy slz, jež mi stále stékaly po tvářích. Spěšně jsem polkla žluč, jež se mi při tom bizarně morbidním pohledu nahrnula téměř až do pusy.

Ovšem i přes ono téměř až bolestivé nutkání zvracet jsem se snažila oněch pár kousků sushi v sobě udržet. Už tak mě dost ponížil a hození šavle přímo na jeho boty bylo to poslední, po čem jsem toužila, i když by se mu tak na druhou stranu aspoň dostalo patřičného, hmotného přiblížení skutečnosti, jak psychicky i fyzicky zle a odporně mně už jen z jeho samotné existence je.

Musela jsem se zhluboka nadechnout, neboť s každým zrychleným úderem mého srdce jsem měla pocit, jako by mě někdo bodl do hrudi.

Gill bezděčně nasucho polkl, načež se ke mně s opatrně nataženou rukou pokusil přistoupit. „Violet -"

  „Řekla jsem, abys na mě nesahal!" zaječela jsem náhle tak vztekle a hystericky, až sebou překvapivě mírně cukl zaskočením. „Ty...ty už se mě v životě nedotkneš," dodala jsem už o něco mírněji mezi vzlyky, které se však mísily s ironickým pobavením z této, nečekaně nastalé situace. Celkem ujetej, obrannej mechanismus, ovšem...nejednou se mi už vyplatilo se vysmát realitě přímo do ksichtu - jeden z pokusů o moje usmrcení toho býti náležitým důkazem. Vždycky je přeci důvod k úsměvu, a to i když se chystáte na smrt, nebo když se vaše noční můra promění v destruktivní skutečnost. A právě to se mi osud evidentně rozhodl naservírovat ne na stříbrném, ale rovnou na fialovém podnose.

Gill se sice překvapivě již zdržel další pošetilé snahy o narušení mé osobní zóny, ovšem i tak se dvakrát netvářil, že se chystá mě nechat z téhle zapadlé ulice kdesi na vylidněném pokraji BelleRoadu odejít bez alespoň nějaké úhony. Ostatně to ani nebyl jeho styl.

Krátce se nadechl, aby tak po dlouhé době vypustil z pusy další paradoxní nesmysl, když vtom jeho pozornost upoutalo stále zcela nehybné tělo jeho nejnovější, k ukojení jeho sadistických tužeb použité, lidské hračky. Dalšího řádového pěšáka, kterého si jako obvykle udělal ze zcela nevinného člověka a jenž nyní v bezvědomí ležel jen necelé tři metry za mnou.

„No, to se podívejme," prohodil s jízlivým úšklebkem, když přesměroval svoji pozornost zpět k mému obličeji, ve kterém nyní zel ten nejvíce bohorovný a přezíravý výraz, jenž jsem na své tváři dokázala vyobrazit, „slečna studentka se nám přeci jen stala učitelem."

Ze všech sil jsem se snažila danou poznámku ignorovat, jelikož mi bylo jasné, že se mě připomínáním amorálnosti, zhýralosti a především hyenismu nynější situace snaží vyprovokovat, aby si tak zahojil evidentně stále zanícenou ránu na svém narcistickém egu, nicméně onen slovy téměř nevyjádřitelný vztek a hlavně nenávist, kterou jsem k němu cítila za roztříštění diamantu, který jsem, dle jeho tehdejších slov, měla místo srdce, za infikování mě oním emočním virem a hlavně za zbavení mě toho jediného, co ze mě v tomhle pekle na zemi dělalo skutečného člověka, byly mnohonásobně větší a především silnější, než opovrhování jím coby další žalostnou lidskou existencí.

„Není mrtvá," procedila jsem důrazně a zároveň nevraživě, přičemž se mé zorničky při pohledu do jeho rozbité tváře zúžily prakticky na minimum. „Je jenom v bezvědomí! Co si zatraceně myslíš?! Že bych ji zabila?! Evidentně ti to přijde neuvěřitelný, ale já nejsem monstrum jako ty! Nejsem monstrum, který kuchá nevinný lidi jen pro svoji sadistickou zábavu!" Můj přerývaný dech díky náhlému přísunu adrenalinu podstatně zrychlil. „A nikdy...nikdy ani nebudu."

„Tak co tady potom děláš?" Zvláštní, jindy moje nadávky div nebral jako kompliment, ale teď to vypadá, že jsem se snad dotkla jeho psychopatickýho ega. Evidentně už jsem za ten měsíc citové detoxikace zapomněla, jak moc ujetá a hlavně proměnlivá jeho logika je.

„Co myslíš, Einsteine?" zeptala jsem se řečnicky a se zcela neskrývanou jedovatostí a opovržením se nad jeho otázkou ironicky uchechtla. „Co bych tady já asi tak mohla dělat? Pochopitelně, že zase to, k čemu si mě dohnal, takže prosím, gratuluju. Můžeš bejt na sebe náležitě pyšnej."

Pýcha však byla kupodivu to poslední, co nyní Gillovi zelo ve značně zdevastovaném obličeji. Ona bezděčná uštěpačnost ho v tu chvíli překvapivě opustila stejně rychle, jako se před několika málo vteřinami dostavila, přičemž jeho zrak náhle spočinul na jeho stále hlubokou komocí trpícím, obětním subjektu. „Děkuju," pronesl nečekaně směrem k Molly, načež rázem obrátil zrak zase zpátky ke mně, „jelikož jsi mi tím evidentně zachránila kejhák."

„Ne tvůj," odsekla jsem a zároveň tak devalvovala jeho směšně bláhový úsudek. „Kdybych díky tobě nebyla neodmyslitelnou součástí týhle zvrácený pouti, nehnula bych ani brvou a s ochotou bych ji ještě nasměrovala na nejbližší policejní stanici. Ale to ty přeci dobře víš, ne? Naivita je koneckonců to poslední, čím individua jako ty disponují." S těmito slovy a zejména ještě větší nevraživostí a opovržením jeho samotnou existencí jsem si založila ruce na prsou.

„I tak díky," odvětil téměř bez jakéhokoliv přihlédnutí k mému prohlášení. Upřímně netuším, co sleduje touhle úsměvnou personou pokorné bytosti, ale rozhodně nehodlám marnit svůj čas ani poslední celistvé zbytky psychického zdraví na to, abych to na vlastní kůži zjistila.

Věnovala jsem mu poslední pohrdavý pohled a vykročila směrem k východu z tohohle uličního labyrintu. Nestihla jsem však udělat ani dva kroky, než mě jeho hlas donutil zastavit: „Violet, počkej."

„Za moje nedobrovolný zachránění tvýho mrzskýho krku si mně už přeci poděkoval, tak co zatraceně ještě chceš?" zavrčela jsem tázavě, než jsem se z iniciativy nenávisti a hněvu, které s každým dalším slovem, jež vypustil z pusy, značně přikrmoval, otočila zpět čelem k němu a věnovala mu další, nevraživostí, znechucením a zejména opovržením zející pohled. Evidentně si ale z mého, mírně řečeno, negativního postoje nedělal příliš těžkou hlavu.

„Mluvit s tebou," objasnil prostě, jako by to snad bylo naprosto evidentní a logické.

Tak nad tím jsem se vážně musela výsměšně uchechtnout. Ironické pobavení z jeho slov mě však ale do vteřiny přešlo, neboť onen požadavek o rozhovor byl v podstatě spíš nesmyslný, než směšně žalostný. „Nemáme o čem," oznámila jsem mu zarytě, rázně a především rozhodně. „Z tvojí strany to nejdůležitější padlo už tenkrát a pokud opravdu nejseš ta nejpošetilejší kreace pod sluncem, moc dobře si seš vědom skutečnosti, že poslední věta, kterou si ode mě tehdy slyšel, nebyla nic víc, než jenom prudkým přívalem stresu a emocí vyvolaná absurdita.

Ovšem...pokud plýtváš mým časem z důvodu, že už sis připravil dostatek zdánlivě relevantních argumentů, tak to tě též zklamu. Ani v tomhle směru není o čem si promluvit. Ostatně...nikdy ani nebylo, poněvadž všechny naše rozhovory byly jen součást tvý bezostyšný hry. Geniálního plánu na vytvoření si permanentně oddanýho, citovým poutem pojištěnýho poskoka, jenž bude následovat tvoji pošahanou ideologii a kterýho se na skonu jeho užitečnosti taky náležitě zbavíš -"

„Zatraceně, Violet, takhle to -" Gill se nečekaně pokusil se něco namítnout, a to nezvykle horkokrevně, ovšem já ho v mžiku přerušila: „Nebo se snad pletu?"

„Jo!" vyrazil ze sebe, „...nebo teda...z tý většinový části, respektive -"

„Takže to znamená ne," ušklíbla jsem se a zároveň ho tak pro svoje vlastní dobro znovu přerušila. „Vždyť proč bych taky měla čekat něco jinýho. Koneckonců, byl jsi to přece ty, kdo přiznal, že mu až fanaticky imponoval můj potenciál zbavit někoho života."

Gill si dlouze a především zdánlivě frustrovaně povzdechl. „Takhle to nebylo, a to ani ještě před tím vším, ještě předtím než -"

„Tohle už jsi jednou říkal," znovu jsem ho přerušila. „A pokud si dobře vzpomínám, tak to byla jenom další laciná lež, stejně jako všechny ty kecy o tom, jak ti na mě záleží."

„Než jsem se do tebe zamiloval..." naprosto ignorujíc můj krátký, za to však pravdivý a zásadní monolog, dokončil to, co měl na jazyku. Nebo spíš to, co měla tahle jeho herecká persona napsáno ve scénáři.

„C-cože...?" nevěřícně jsem se uchechtla a párkrát nechápavě zamrkala. Čekala jsem, že řekne naprosto, ale naprosto cokoliv, aby si tak získal zpět moji přízeň a evidentně i pošetilou důvěru, ovšem tohle? No, to už je přeci jen silný kafe i na mě.

I přes to, že jsem onen rádoby jeho srdcervoucí dodatek slyšela víc než zřetelně, jako lusknutím prstu jsem rázem propukla v záchvat nevěřícného a ironicky pobaveného smíchu. „Ale prosím tebe," konečně jsem i přes slzy, jež mi během onoho hysterického smíchu vyhrkly do očí, dokázala mluvit. „Ty nemůžeš vědět, co je láska. Leda tak narcistická sebeláska, ale to fakt není to samý. Takže měj, prosím, tu úroveň a nemluv jako někdo, kdo by si zasloužil kulku mezi oči, aby tak v tý hlavě aspoň něco měl. Upřímně bych si nepomyslela, že něco takovýho řeknu, ale vážně je to pod tvoji úroveň, Fialko." Gill překvapivě moje potupná slova vstřebal bez sebemenšího projevu čehokoliv. Upřímně nevím, jestli tak učinil proto, že se za ten měsíc konečně naučil přijmout nemilou pravdu o své osobě, či zda jen věděl, že nemá absolutně žádnou cenu se mi snažit nalhat něco jiného. „Ale víš ty co," nadhodila jsem jízlivě, když onen záchvat ironicky pobaveného smíchu konečně plně odezněl, a bezděčně k němu o tři kroky přistoupila „jestli ti teda na mně opravdu záleží, buď ke mně upřímnej a prostě mi už konečně do očí řekni pravdu. Řekni mi, že tohle všechno byla a stále je jen tvoje politování hodná snaha mě zase zmanipulovat na svoji stranu." S výsměšnou grimasou na slzami spálené tváři jsem se k němu mírně naklonila a upřeně se mu zahleděla do očí. „Takže do toho," vybídla jsem ho. „Do toho, přiznej mi konečně, proč to všechno děláš. Neboj se, tentokrát to ustojím, jelikož od oné noci moc dobře vím, že od takovýho zvrácenýho a prolhanýho parchanta už nic lepšího čekat ani nemůžu. Že seš jen manipulativní hajzl, kterýmu nezáleží absolutně na nikom. Zvrácený monstrum, který nedokáže milovat nikoho jinýho než sebe."

Byla jsem na sebe náležitě hrdá. Tolik upřímnosti a bez sebemenšího zaváhání či zádrhelu. Všechny ty nenávistné pocity se ve mně hromadily dlouhé čtyři týdny a já jim teď konečně mohla dát ničím nebrzděný průchod.

Podvědomě jsem se sice obávala skutečnosti, že může mého spontánního přiblížení do jeho intimní zóny kdykoliv nelibě zneužít, ovšem i přesto jsem nemohla odolat pokušení blízkého pohledu na slibné selhání v jeho očích, jež se ale evidentně snažil mermomocí potlačit. Jeho ego mu pochopitelně neumožňovalo připuštění si reality, ve které už nejsem a hlavně už nikdy nebudu jeho přisluhovač, potencionální šukací panna ani prase chované na porážku.

„A proto mě pořád miluješ?" Ona zcela absurdní slova se mu svezla po rozpraskaných rtech jako po skluzavce a následně se ztratila ve větru a rytmickém bubnování teplého deště.

Drtivá křeč v mém žaludku při uvědomění si významu jeho bizarní a především iracionální otázky ještě zesílila, přičemž můj, slzami spálený obličej nabral na odstínu sádrokartonu. Jediné, co z mé tváře zůstalo rudé, byly líce. „To není pravda," vypravila jsem ze sebe tak prudce, až se můj vlastní hlas málem zasekl, a v naprostém šoku od něj spěšně ustoupila zpět do dostatečně bezpečné vzdálenosti. Veškeré moje neskrývané a zejména všemi doušky náležitě vychutnávané potěšení z jeho historicky prvního neúspěchu o vymytí mého mozku bylo rázem ta tam. Jediné, co nyní trýznilo každičkou buňku mého těla, byl šok. Šok ze skutečnosti, že něco takhle šíleného vůbec dokázal vypustit z pusy.

Gill se nad onou mou devalvací jeho slov přezíravě ušklíbl, přičemž mu ze rtů vyšlo sotva slyšitelné, též neskrývaně opovržlivé uchechtnutí. „Vidím, že minimálně v tomhle jsi se za danej měsíc ani trochu nezměnila, má milá," pronesl jistě, přičemž si mě znepokojivě pronikavým pohledem přeměřil od hlavy až ke špičkám bot. „Pořád seš živoucí ztělesnění ironie. Na jednu stranu se mě ne-li skoro až zoufale snažíš přimět, abych potvrdil tvoji, zkresleně domnělou interpretaci naší poslední rozmluvy, abys tak z celý týhle záležitosti vyšla onou, ve prospěch tvojí osobnostní persony směřující cestou, ovšem přitom na tu druhou kecáš nejen sobě, ale i mně, a to rovnou přímo do očí." Přezíravost v jeho tváři se v tu chvíli smísila s neskrývaným rozhořčením. „Vysvětli mi, proč bych ti měl říct celou pravdu, která - k tvojí evidentní nelibosti - překvapivě není taková, jakou sis ji ve svý hlavě nalajnovala, když ty sama nedokážeš bejt upřímná ani k sobě samotný, natož pak ke mně coby k někomu, od koho se tak zarytě dožaduješ potvrzení oný, zištně mylný domněnky?" S těmito slovy a potměšile samolibým úsměvem přes téměř celou, výjimečně vlastní krví pokrytou tvář vykročil směrem ke mně.

Můj vnitřní hlas mi radil udělat přesný opak, ovšem obě nohy jako by mně v ten moment přirostly k zemi. Nebyla jsem schopna ani jediného kroku vpřed ani vzad. Vyschlé hrdlo se mi stáhlo úzkostí, když se následně zastavil jen necelých dvacet centimetrů přede mnou, a celou moji bytost tak kompletně pohltil jeho vysoký, trýznivý stín. „Takže co? Pořád si stojíš za tím, že -"

„Pleteš se," přerušila jsem ho přesvědčeně dřív, než to stačil dokončit, a pokusila se usměrnit svůj přerývaný dech, jenž se mi při octnutí se ve spárech jeho stínu výrazně zrychlil. „Pleteš se, Gille. Není to jen moje interpretace, nýbrž sice krutá, ale za to nesporná realita. Realita, ve který si mě celej ten zatracenej měsíc choval jako prase na porážku. Realita, ve který moje zamilování se do tebe nebylo, není a ani nebude ani o krapet víc, než jen neupřímně myšlenej výrok, jenž spatřil světlo světa pouze díky citovýmu vypětí z tehdejší situace. A především realita, ve který už nemám zapotřebí se podílet na tvý bezostyšný šachový partii.

Konec hry, Fialko." S těmito slovy a strohým výrazem ve tváři jsem se otočila na podpatku a vykročila směrem k východu. Jak jsem již řekla, nemám zapotřebí opětovně zaujmout pozici jeho nejoblíbenější hračky, aby si tak měl na kom trénovat svoje manipulační praktiky, a hlavně nemám zapotřebí poslouchat jeho konspirační teorie o mé osobě. A i kdyby něco takového skutečně byla pravda - což netvrdím, že stoprocentně je, tak já z nás dvou opravdu nejsem ta, co odmítá uznat své selhání, což bohužel svědčí o tom, že tehdejší přiznání o překročení mé předposlední, morální hranice nebylo jen výron psychicky a hlavně emočně vypjaté situace. Ano, nechala jsem se od něj infikovat, ovšem to on skutečně nemá právo vědět. Navíc...já jeho uznání ani nepotřebuju, jelikož to, že jsem mu celou tu dobu sloužila jen jako sexuální hračka a prase chované na porážku, je už jen z jeho, rádoby psychologickejch keců více jak evidentní.

„No...pokud to pořád bereš jako hru, tak v tom případě dneska výjimečně hrajeme přesčas," pronesl potutelně vteřinu poté, co jsem učinila první krok směrem k východu z téhle ponuré ulice uprostřed ničeho. Jeho znepokojivě potměšilý výrok mě rázem přiměl přidat na tempu.

Nestačila jsem však udělat ani jediný další krok, než jsem na levém zápěstí opětovně ucítila ono, zvráceně nostalgické sevření. Tentokrát už z něj ale nebylo úniku, neboť to evidentně nebyla spontánní záležitost, a Gill tak do něj vložil podstatně více síly, než do toho prvního. Hned na to mě popadl i za to druhé a jedním pohybem mě přitlačil k nejbližší cihlové zdi. Chystala jsem se začít křičet tak hlasitě, jak jen jsem při svém, uši znatelně drásajícím hlase dovedla, ovšem Gill si v mžiku našel - bohužel již několikrát ověřený - způsob, jak mě kompletně umlčet.

Snažila jsem se ignorovat ono palčivé horko, jež se mi - k mé nemalé nelibosti a šoku - prakticky automaticky nahrnulo do tváří, stejně tak jako nezvyklé chvění v břiše a adrenalinový tlak, jenž jsem cítila na hrudi. Už jsem se ani nenamáhala vzdorovat, neboť mi bylo jasné, že je to k ničemu. Stejně tak, jako mu cokoli říkat. Gill si vždycky dovedl udělat po svém, a to i nehledě na mě a moje, zcela odmítavé stanovisko.

„Nechápu, co tímhle sleduješ," ucedila jsem s pohledem automaticky odvráceným na stranu, když se ode mě mírně odtáhl, a jeho umlčování ve formě dlouhého a překvapivě i něžného polibku tak konečně skončilo.

„To je vcelku triviální otázka, Violet," odvětil s mírným, pobaveným úšklebkem, zatímco mi pořád nepřestával pevně tisknout zápěstí na stěnu vedle mé hlavy, „na kterou jsem ti už ale svým způsobem odpověděl, a ty opravdu nejsi tak hloupá, aby ti to nedošlo. Víš moc dobře, o co mně jde, ale odmítáš si to přiznat. Stejně tak, jako si odmítáš přiznat, že tvou životní touhou ve skutečnosti není bezúhonnej život ve Městě Andělů, a nevědomě si tak jen mažeš med kolem pusy, abys nemusela čelit svýmu skutečnýmu já, a tím pádem i značně nelahodící realitě. Realitě, ve který bys dala přednost svojí nejtemnější touze, pro jejíž naplnění seš ochotna vzdát se i vysněnýho, plnohodnotnýho života na Západním pobřeží."

„Sklapni," procedila jsem nevraživě a se širokým, ironicky pobaveným úsměvem přes prakticky celou, nepřirozeně zbarvenou tvář svěsila hlavu, přičemž můj pohled utkvěl na špičkách mých plátěných bot.

Gill však mého, ve své podstatě i blahovolného varování nijak nedbal, ba naopak. „Realitě, ve který podvědomě toužíš bejt vigilantistickou hrdinkou, jež spálí Belleville na popel jeho vlastním ohněm, i když to jediný, na co ses za danejch sedmnáct let života v něm zmohla, je schizoidní alter-ego, jež podvědomě nenávidí vlastní existenci, neboť právě díky ní spěje k nutnosti bejt zachráněný před sebou samotným -"

„Řekla jsem, abys držel hubu!" rozkřikla jsem se na samém pokraji nevraživého zoufalství a s použitím všech zbývajících sil se hkusila z jeho sevření osvobodit. Ovšem ať jsem sebou škubala sebevíc, Gillův stisk ani trochu nepovolil, ba naopak. S každým dalším mým prudkým pohybem mi své dlouhé prsty ovinul kolem zápěstí ještě pevněji. Pomalu, ale jistě jsem začínala mít pocit, že stačí už jen málo a obě je budu mít několikanásobně zlomená, a proto jsem od oné přičinlivé snahy o vysvobození po pár vteřinách upustila. Se zrychlenými přerývanými výdechy a postupně vyprchávajícím adrenalinem jsem se temenem hlavy opřela o cihlovou zeď za mnou a s čirou nevraživostí ve skelnatých, krví podlitých očích se podívala do těch jeho. Kupodivu ale působily stejně mrtvě, jako ty moje, přičemž jediný rozdíl tkvěl v tom, co tak zřetelně vyobrazovaly. Zatímco mé oči byly odrazem neskrývané nenávisti, jež ve mně s každou další vteřinou vřela víc a víc, ty jeho zely jakousi, mnou nikdy nezažitou kombinací podráždění a...lítosti? Upřímně jsem si tím nebyla jistá, i když to já v jeho případě - s výjimkou jeho skutečného záměru s mojí osobou - nejsem prakticky nikdy a hlavně ničím.

„To jsem v poměrně jednoduchý podstatě dělal už ode dne, co jsme uzavřeli naši první dohodu," odvětil s již téměř nepotlačovaným podrážděním v hlase, „a podívej se, kam to nakonec dospělo," vyzval mě vyčítavě. „Celou tu dobu jsem držel hubu a nuceně snášel všechno, cos mi s radostí dávala - hlavně teda na začátku - víc jak patřičně sežrat, poněvadž jsem měl strach, že když použiju toho jedinýho žolíka, co jsem v týhle, v uvozovkách, hře měl, a řeknu ti tak pravdu, nebudeš mi věřit a zdrhneš, což není zase tak nereálný vzhledem k tomu, že ani po čtyřech tejdnech známosti bys mi to nejpodstatnější pořád nebyla schopná uvěřit, a podívej, kde jsme zase skončili. Musím tě proti tvojí vůli držet přikurtovanou ke zdi, abys mě aspoň na chvíli poslouchala."

„A tohle je pro změnu zase tvoje, zkresleně domnělá interpretace," odsekla jsem a odvrátila pohled na stranu. Už jsem náš oční kontakt nedokázala vydržet bez toho, abych opět nepropadala agilní snaze o osvobození se z jeho, bohužel dosti pevných spárů. Moc dobře věděl, že jsem mu tenkrát ono obskurní tvrzení byla schopná uvěřit, jenže jsem chtěla důkazy, které mi samozřejmě nedal. Tu noc jsem po něm žádala jen jediný případ - jediného člověka, jenž by vyvracel veškeré mé dosavadní mínění o něm, jenže Gill zůstal jen hrobově mlčet, přičemž se mi ani nebyl schopen podívat do očí.

„Možná jo, ale i tak má pořád blíž k pravdě - blíž k realitě, než tvoje nynější stanovisko," namítl přesvědčeně. „Dokážu ti to, ale nejdřív mi to musíš umožnit. Potřebuju, abys mi k tomu dala prostor, čas i prostředky, jelikož vím, že jenom slovům vážně neuvěříš, kór ještě jen těm mým. Potřebuju, abys mně dala šanci."

Mělce jsem polkla a vší silou své, nepříliš výkonné vůle se pokusila potlačit palčivé slzy, jež se mi při jeho naléhavém, ne-li až zarmouceném požadavku pomalu, ale jistě hrnuly do očí. Ovšem i přes tento vteřinový, sentimentální zkrat jsem se snažila si zachovat stoprocentně racionální postoj a hledět výhradně na skutečnost a fakta, jež však mluvily v Gillův značný neprospěch. „Šanci jsem ti dala už tenkrát," připomněla jsem mu příkře. „Neopakovatelnou šanci. Byla jsem ochotná přiznat svoji chybu a vzít všechno zpátky, přičemž jsem na oplátku požadovala věc tak banální, jako je podložení tvýho zarytýho tvrzení. Jenže ty ses nezmohl ani na to. Nedokázal ses mi ani podívat do očí, natož mně říct to, co jsem od tebe chtěla slyšet. Takže mi to klidně nepromiň, ale žádnou jinou šanci už ode mě nedostaneš, neboť si ji vzhledem k tomu, že teď jsem - díky tobě - člověk už jen biologicky, ani v nejmenším nezasloužíš," prohlásila jsem neoblomně a s nenávistnou grimasou ve tváři. „Jediný, co si ty zasloužíš, je trest tak spravedlivej, až je v tomhle pošahaným municipiu nelegální," pronesla jsem nepřirozeně pomalu, nevraživě a se znepokojivě ledovým klidem. „To jediný, co si zasloužíš, je zatraceně pomalá smrt - přesně taková, kterou si donutil zemřít ty, na nichž ses díky jejich důvěřivosti mohl brutálně vyřádit a hlavně ty, na jejichž vraždě si mě přiměl se podílet.

      A věř mi, že kdybych měla tu možnost, s radostí jim onu zaslouženou satisfakci dopřeju vlastní rukou!"

„No, tak teda dělej," vyzval mě příkře po chvíli hrobového ticha, načež mi konečně pustil obě zápěstí a z břišní kapsy své purpurové mikiny vytáhl kuchyňský nůž, jehož čepel byla stále ještě viditelně upatlaná od Mollyiny krve.

Zaskočeně a především vylekaně jsem se zajíkla a pohotově od něj ucouvla. Nestačila jsem však udělat ani jediný krok, než jsem prudce zády narazila do tvrdé cihlové zdi. „G-Gille..." koktala jsem zděšeně. Okamžitě jsem zalitovala toho, co jsem před pár vteřinami řekla. Kdybych jen tušila, co to s ním udělá, rozhodně bych si své představy o spravedlnosti nechala pro sebe.

Gill mě popadl za pravou ruku, prakticky násilím mně rozevřel instinktivně zaťatou pěst a vtiskl mi do dlaně černou rukojeť nože.

„Tak dělej, ne?" vybídl mě a pohledem ukázal na zkrvavenou čepel své obvyklé, vražedné zbraně. Zaskočeně jsem očima přejela po kuchyňském noži, jenž jsem nemotorně držela v rukou. C-co s ním mám dělat?

Vzápětí mi došlo, co po mně vlastně chce. Srdce se mi okamžitě zastavilo v nepopsatelně bolestivé křeči. Zvedla jsem hlavu a s nevěřícným pohledem a šokem vyvolanými slzami se podívala na Gilla.

„Tak na co čekáš?" povytáhl tázavě obočí, popadl mě za ono zápěstí a prudce se mnou trhl směrem k sobě, přičemž si čepel nože přiložil přímo ke krční tepně. „Dávám ti neopakovatelnou šanci zahrát si na soudce Wargrava, a konečně tak udělat něco skutečně spravedlivýho. Přesně tak, jak tvůj idol mluvil za mrtví, a především přesně tak, jak si v rámci svojí nejtemnější touhy přeješ.

Dávám ti neopakovatelnou šanci zabít toho psychopatickýho bastarda, co jen tak pro zábavu vodkrádloval sedmnáct nevinnejch lidí."

Sotva jsem dokázala pobrat, co mi právě řekl. T-tohle přece nemůže myslet vážně. N-ne...tohle musí bejt jen další laciná finta, další šílenej trik!

„Chtělas přeci 'spravedlnost', ne?" připomněl mi má nedávná slova.

  „Tak, prosím, Violetto, do toho," vyzval mě, přičemž se jeho rozpraskané rty rozepjaly do širokého, maniakálního úsměvu, jenž spolu s krví, která překrývala drtivou většinu jeho obličeje, působil doslova jako z hororu.

„G-Gille...ne..." zakroutila jsem hlavou, zatímco mi přes víčka začaly přetékat palčivé slzy děsivého šoku a naprostého zmatení.

„Tohle je přece to, co chceš, ne?" Přitiskl si čepel nože ještě více ke krku, přičemž se mu zaryla do pokožky. Moje zorničky se náhlým šokem zúžily na úplné minimum, když se po její ostré hraně svezla malá kapička tmavě rudé tekutiny, jež evidentně nepatřila Molly.

Až doteď jsem si myslela, že jen blafuje, že to je jen další šílená finta, další zvrácenej způsob, jak mě nějak překvapit a následně obměkčit. Ale teď vidím, že to opravdu myslí vážně.

Že mi opravdu dává šanci, že po mě opravdu chce, abych ho zabila...

„Na co pořád čekáš? Stačí jen jeden rovnej řez, není to zase tak těžký," ujistil mě a jeho stisk na mém pravém zápěstí ještě zesílil. „Do toho, Violet, jen do to-"