Bylo bizarní tady po více jak třech týdnech stát znovu - před budovou, jež bohužel představovala čtvrtý, bonusový atribut Gillovy existence. Svým způsobem to bylo jako jakási psychická hra o čtyřech, vzestupně obtížných úrovních s překážkovými stanovišti, přičemž náplní té poslední měl být nepříliš radostně očekávaný bossfight v podobě opětovné konfrontace s tou zhýralou kreaturou.

     I přes to, že jsem všemi třemi předešlými levely prošla s téměř stoprocentní úspěšností, přičemž jedinou výjimku představovaly opětovné navrácení se na BelleTower a moje neschopnost stanout na jeho samotném vrcholu, jsem však měla pocit, jako bych byla dítě, jež se rodiče rozhodli naučit plavat tak, že ho bez jakékoliv předchozí přípravy jednoduše hodí do vody. A i když tomu tak ani zdaleka nebylo, přesně v takovéto situaci jsem se nyní ocitla. Absolvovala jsem sice tři týdny trvající, fyzickou, emoční i psychickou přípravu na tenhle osudný den, ovšem i přesto jsem si připadala, jako by nic z toho nemělo ani ten nejmenší možný význam. Všechna moje odvaha a odhodlání se celé této bizarnosti postavit čelem a především s hrdostí byly po vystoupení z autobusu ta tam.

     Ovšem již bylo znatelně pozdě na to se otočit na podpatku, a znovu se tak onomu, mírně řečeno, nechtěnému shledání vyhnout. Pan Stanley Davis, zdejší školník, který obcházel školní dvůr a naháněl do budovy ty žáky, již ještě nestihli dokouřit ranní cigaretu, či před začátkem vyučování potřebovali ukojit svoje pudové potřeby, i když tedy k tomu zrovna ve venkovních prostorách areálu školy neměli o moc více soukromí, než v jejím, prakticky v jednom kuse hlídaném vnitřku. A tak...mi k mé značné nevoli nezbylo nic jiného, než spěšně poskládat k sobě všechny kousky sebe sama a s hrdostí se postavit čelem osobě, jež mě toho osudného dne dokázala srazit až na samotné dno morality. Bude to teď, nebo nikdy.

     S tímto vědomím a hlubokým, hrdinským nádechem jsem se již konečně odhodlala vkročit do budovy školy ještě dřív, než na mě prostřednictvím pana Davise přišla řada.

     Měla jsem za to, že je to jen zdánlivý dojem, ovšem...překvapivě mi přišlo, jako by všechno zůstalo při starém. Jediné, co přibylo, byla čtvrtá tmavá svíčka s miniaturní fotkou na výstavním pultíku v přízemní hale, jež evidentně měla představovat vzpomínku na Mandy, již čtvrtou zemřelou studentku téhle školy.

     Musím přiznat, že to bylo znepokojivě zvláštní, a teď nemyslím ony  memoriální atributy symbolizující poslední čtyři oběti Fialového vraha. Mám na mysli ten nezvykle divný pocit, jenž při náhlém, opětovném bytí zde sužoval prakticky celou moji bytost. Něco bylo jinak, a překvapivě to nebyl onen neidentifikovatelný pohled, jenž na mě nejeden člověk hodil poté, co jsem se ocitla ve vnitřku budovy. 

     Ovšem i přes onen červený vykřičník, který mi moje intuice promítala přímo do popředí mysli, jsem rychle zamířila do třídy, v níž se konala první dnešní hodina.

     Vzhledem k tomu, že jsem si onou rekreační dovolenou vybrala již téměř celý absenční limit pro semestr a ke všemu jsme ještě právě začali probírat novou látku, přesněji tedy britskou literaturu z 18. a 19. století, jsem se výjimečně hodlala na danou výuku aspoň částečně soustředit, ovšem...díky značné nervozitě z celého dnešního dne a zejména díky onomu znepokojivému pocitu jsem z výkladu paní Murrové za celou hodinu dokázala pochytit sotva tři krátké věty.

     Částečného přiblížení toho, co je vlastně jinak, jsem se dočkala až o velké přestávce, kdy všichni odešli ven na školní dvůr, hřiště či zahradu, a já tak na kamenně chladných chodbách budovy překvapivě zůstala sama - doslova sama. A právě to na celé téhle záležitosti bylo to znepokojivě zvláštní.

     Gillovi moje soukromí málokdy něco říkalo, přičemž jednou z hlavních náplní jeho, více méně bezúhonného, denního života bylo prakticky ustavičné okrádání mě o chvíle, jež jsem měla možnost strávit jen sama se sebou, a právě velké přestávky, během kterých jsem si chodila doplnit svoje potravinové zásoby, byly těmi nejčastějšími z nich. 

     Ovšem dnes jsem pro sebe za jednu velkou přestávku měla překvapivě více času, než za celý měsíc naší známosti dohromady. A i když jeho společnost byla to poslední, po čem jsem toužila, svým způsobem mě jeho nečekaná nepřítomnost podstatně znepokojila. Gill je opravdu ta poslední osoba, o které bych si pomyslela, že se po ní očividně slehne zem.  Samozřejmě, že mě napadlo, že se mi po dané události může vyhýbat, či na moji maličkost rovnou z vysoka kašle, poněvadž jsem mu coby lidská loutka již naprosto k ničemu - což je jen dobře, ale i tak...je to jistým, nepříliš uklidňujícím způsobem zvláštní. A čím více se tenhle den pomalu, ale jistě chýlil ke konci, tím intenzivnější onen dojem byl, neboť i obědovou pauzu, o kterou mě svou rušivou přítomností prakticky každodenně okrádal, jsem strávila za na chlup stejných okolností - sama a především  ve znepokojujícím zmatku a nejistotě.

     Hodina tělocviku skončila, a tak to jediné, co mě dělilo od vytouženého odchodu zpět domů, byla čtyřiceti pěti minutová lekce výchovy ke zdraví. Ovšem ještě během krátké přestávky, jež následovala po tělocviku, jsem se rozhodla onen zpropadený pařez zmatení a nejistoty jednou provždy rozseknout. Chtěla jsem - a hlavně jsem pro svoje duševní zdraví potřebovala - vědět, jestli jsem pro něj jen přestala existovat, či zda se po něm doopravdy slehla zem.

     Třetí ročník v pondělí končil ve tři stejně jako my, takže ona pauza mezi tělocvikem a zdravotkou byla jedinečná příležitost, jak si potvrdit, či vyvrátit Gillovu přítomnost v této budově. Jako poslední hodinu dnes  třeťáci měli chemii, takže museli opustit prostory své mateřské třídy ve druhém patře a přemístit se do příslušné učebny o podlaží níž. Upřímně jsem ze sebe div nevypustila duši, když jsem z přízemních šaten spěchala do druhého patra, abych tak stihla být na příslušném místě, respektive za rohem chodby, ve které se Gillova třída nacházela, ještě než zazvoní na poslední přestávku.

     Překvapivě jsem to stihla na vteřinu přesně. Jen, co jsem se schovala za roh, zpoza kterého jsem měla výhled na dveře od mateřské učebny třetího ročníku, se ozvalo hlasité řinčení školního zvonku ohlašující konec předposlední dnešní hodiny.

     Dveře od příslušné třídy se rázem prudce otevřely, načež se z nich vyvalil dav studentů, kteří mířili ke schodišti vedoucímu do spodnějšího patra. Ovšem všechny barvy vlasů, oblečení i školní batohy, jež jsem přitom měla možnost spatřit, mi byly naprosto cizí. Tedy jen do chvíle, než ony prostory opustila i poslední osoba, jež za sebou dané dveře od třídy rovnou zavřela. Ty kukuřičně žluté vlasy a tmavě modrý ruksak s nášivkou barevného papírku LSD přes celou přední kapsu bych poznala snad všude.

     Bezděčně jsem vyšla zpoza rohu a spěšně se vydala k osobě, jež mi jako jediná eventuálně mohla poskytnout alespoň nějaké základní informace o Gillově, překvapivě skutečné nepřítomnosti ve škole.

     „Jacobe!" vyhrkla jsem hlasitě těsně předtím, než blonďák stihl došlápnout na první schod, přičemž se zaskočeně zastavil a obrátil pohled směrem ke mně.

     „Violet?" vypravil ze sebe zaraženě mé jméno, přičemž na mě stále nepřestával hledět jako na právě zjeveného ducha. „Co ty tady tak najednou -"

     „Co je s Gillem?" skočila jsem mu do řeči hned, co jsem se zastavila jen necelý metr před ním. Na vysvětlování okolností mého návratu jsem skutečně neměla dvakrát náladu a bohužel za téhle situace ani žaludek. Upřímně jsem celý den žila s míněním, že si Gill za mě prostě a jednoduše našel náhradu, které nyní v rámci své bezostyšné zábavy vymývá mozek, ovšem...s možností jeho skutečné nepřítomnosti jsem prakticky ani nepočítala, neboť k ní ani neměl žádný důvod. Navíc já na náhody nevěřím, takže mi verze, že jsem se do školy prostě jen vrátila v den, kdy měl zrovna dovolenou on, přišla podstatně přitažená za vlasy. A soudě podle náhlé změny Jacobova výrazu tomu tak skutečně bylo, a moje intuice tak pro jednou zase měla pravdu. 

     „Ty to...nevíš?" zeptal se mě se znatelnou zdráhavostí a nuceností.

     „A co bych jako měla vědět?"

     Jacob zhluboka polkl. „N-no...že...Gill...no -"

     „Tak tady vás mám, slečno Williamsová," Jacobova zadrhovaná slova rázem přerušil hlas pana Mayera, našeho učitele fyziky a chemie, jenž  nečekaně vyšel z vedlejší učebny. „Už od oběda vás sháním prakticky po všech čertech, abych řekl pravdu."

      „Proč?" bylo jediné slovo, jež jsem ze sebe při pohledu na jeho sardonický úsměv dokázala vypravit. „Moje sestra vám danou omluvenku i potvrzení od lékaře zaslala e-mailem už nejméně před dvěma týdny, pokud mě teda hledáte kvůli tomuhle."

     Pan Mayer se lítostivě pousmál. „Věřte, že bych si opravdu přál, aby  tomu tak bylo, ale bohužel s vámi potřebuju mluvit o dosti méně banálnější záležitosti, než je nějaká opožděná omluvenka."

     „A co přesně by to mělo být?" vypravila jsem ze sebe tázavě se znatelnou odměřeností v hlase.

     Pan Mayer však místo odpovědi na moji konkretizující otázku přesměroval pohled na Jacoba, který mlčky stál necelé dva kroky za mnou a tvářil se, jako by tady nejraději ani nebyl. „Pane Donaldsone, buďte, prosím, tak hodný a vyřiďte spolužákům, že jako poslední hodinu dnes budete mít angličtinu s panem Harrisem," požádal ho a zároveň mu tak naznačil, že není třeba, aby i nadále byl součástí této, moji maličkost značně znepokojující debaty.

     „Dobře..." odvětil Jacob a mírně přikývl, načež mi věnoval poslední, nic dobrého nevěštící pohled a zamířil po schodišti dolů do spodnějšího patra.

     „Prosím, Violet, pojďte," pobídl mě opatrně pan Mayer, přičemž pohledem krátce ukázal směrem k západnímu křídlu budovy. „Nemusíte se nijak obávat, já i paní ředitelka vám všechno náležitě vysvětlíme."