Stačila jsem dojít sotva na konec bloku, když jsem pomalu, ale jistě začínala v pravém boku pociťovat nepříjemnou, pichlavou bolest, jež dle všeho byla varovným signálem, že bych měla zpomalit - nebo ještě lépe - zastavit. Ovšem to v mé situaci nepřipadalo ani v tu sebemenší úvahu.

     Musela jsem se dostat od BelleToweru, co nejdál to jenom šlo, jelikož onen šokový trans, do kterého jsem ho svým spontánním přiznáním uvedla, evidentně nebude na Gillovo tělo a mozek působit věčně. Jistě se dříve, či později vzpamatuje a vydá se za mnou - a to bohužel z nejednoho náležitého důvodu, přičemž jedním z nich je i vskutku nemalé riziko, že si to ve zkratu a pod vlivem emocí namířím někam, odkud již není návratu - alespoň tedy ne bez patřičných konsekvencí.

     Spěšně jsem zahnula za roh masivní cihlové budovy, a rázem se tak ocitla na počátku dlouhé, široké ulice, jež byla z jedné strany ohraničena řadou vysokých, robustních budov, přičemž na té druhé jí lemovala linie přízemních obchodů se značně přesvícenými, reklamními poutači, před kterými parkovalo několik osobních aut. Jinak nikde ani živáčka.

     Nemínila jsem ztratit ani vteřinu a spěšně se po dlouhém chodníku vydala k několik desítek metrů vzdálenému konci ulice. Musela jsem se přidržovat zdi, abych vůbec dokázala zůstat na nohou. Pichlavá bolest v mém pravém boku byla s každým dalším, prakticky uběhnutým metrem čím dál intenzivnější. Celé moje tělo mě v podstatě prosilo, abych aspoň trochu ubrala na tempu. Jenže já nemohla zpomalit. Ne teď. Ne jen necelý kilometr od místa, kde jsem oficiálně porušila poslední z mých morálních hranic. Od místa, kde tahle šílená smršť zvrhlosti, amorality a krveprolití teprve před necelými čtyřiadvaceti hodinami začala.

     Bolest v mém boku stále sílila a já na hrudi pomalu, ale jistě začala pociťovat nepříjemný drtivý tlak. I proti své vlastní vůli, musela jsem zastavit a ostře popadnout dech. Na čele se mi vyrosily kapičky potu, které mi vzápětí natekly do žilkové rány na vrchní části mého obličeje, a já tak pocítila silné, nepříjemné pálení.

     Pravou rukou jsem se opírala o cihlovou zeď jedné z oněch robustních budov, zatímco tou levou jsem se držela za postižený bok a zrychleně dýchala. Ostrost mého zraku, jenž jsem upírala na chodníkové dlaždice před sebou, pomalu, ale jistě dosti skomírala, stejně jako moje schopnost stát na nohou. Ze všech sil jsem se pokusila udělat krok vpřed, ale nešlo to. S dlouhým, vyčerpaným výdechem a jen sotva popsatelnou bolestí v celém svém těle se mně podlomila kolena, a já se tak v částečných mdlobách svezla podél zdi do sedu.

     Chtěla jsem se postavit a pokračovat ve svém sebezáchovném úprku, ovšem to jediné, na co jsem se zmohla, bylo lehce pokrčit nohy v kolenou. 

     Mírně jsem sebou trhla, když jsem kousek od sebe vzápětí uslyšela jakýsi prapodivný šramot. „Není vám nic, slečno?" zeptal se mě jeho evidentní původce dřív, než jsem k němu stačila přesměrovat pohled. „Stalo se vám něco, nepotřebujete nějak pomoct?" Ten hlas mi přišel nějaký povědomý. Nicméně jsem si byla víc jak jistá, že nepatří mému eventuálnímu pronásledovateli. 

     Když pominulo prvotní zaskočení, odhodlala jsem se zvednout pohled, a zjistit tak, komu vlastně patří ten široký stín, jenž mne nyní kompletně pohlcuje. V ten okamžik jsem se zadívala do bohužel mně značně známé, buclaté tváře mladého muže v policejní uniformě, jež byla výrazně menší, než jeho tělesné proporce vyžadovaly. 

     Tak tohle mi ještě chybělo.

     Popravdě nevím, co bych si vybrala, kdybych měla volit mezi dodatečnou konfrontací s Gillem, či zcela nečekaným setkáním s důstojníkem Marleym. Co je horší? Vrah, kterej vás nepřímo přiměl k vraždě nevinnýho člověka, nebo policajt, na kterýho jste narazili ve chvíli, kdy na sobě pořád máte oblečení s krví oběti? Nicméně, jak je vidět, osud se již stihl rozhodnout za mě.

     „Jo," odsekla jsem příkře, „nic mi není. Dejte mi pokoj." Zbavit se ho bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Zrovna já nesmím mít s policajtama společnýho doslova nic, to je snad už dostatečně evidentní.

     Důstojník Marley však moji příkrou výzvu kompletně přešel a místo toho blahosklonně namítl: „Při vší úctě k vám...moc na to nevypadáte, naopak. Jestli se vám něco stalo, nemusíte mít strach mi to říct. Jsem policista, můžu vám pomoct." 

     „Už jsem vám jednou řekla, že jsem v pořádku," procedila jsem nepřátelsky skrz zuby, „takže laskavě táhněte k čertu a nechte mě na pokoji!" S těmito rozhodnými slovy jsem se pokusila vstát. Neúspěšně, bohužel. V obou kolenech jsem při onom prudkém pohybu pocítila silnou bolest, v důsledku čehož jsem klesla zpět na studené, chodníkové dlaždice. 

     „Tvrdíte, že jste v pořádku, ale přitom se nedokážete ani postavit?" konstatoval tázavě důstojník Marley, přičemž byla v jeho plytkém, téměř nevýrazném hlase znát jakási blahosklonná lítost. „Poslyšte, je prakticky evidentní, že se vám přihodilo něco nelibého, a to něco dost možná úzce souvisí s - minimálně částečně - naplněnou podstatou trestného činu. A já jakožto policista jsem povinen takové záležitosti náležitě řešit. Pokud vás někdo nějak napadl, či něco podobného, myslete, prosím, na fakt, že se to může přihodit i někomu dalšímu.

     Z právního aspektu vás sice nemůžu odvést na stanici jenom proto, že se vám zřejmě stalo něco, podstata čehož je již za hranicí legality, ale i přesto bych byl moc rád, kdybyste jela se mnou a řekla mi, kdo vás takto zřídil. Mohu vás napřed odvést do nemocnice, jestli máte pocit, že bude třeba i odborná lékařská pomoc." 

     Chystala jsem se ironicky uchechtnout a opětovně ho poslat do patřičných míst, když vtom se v mých uších rozlehl sice vzdálený, ovšem za to znatelně horlivý dusot páru těžkých punkových bot. Nebylo to tak, že bych to přímo slyšela, spíš mi to znělo v hlavě, podobně jako když si lehnete na koleje, a v dálce tak slyšíte pomalu, ale jistě přijíždějící vlak.

     Nicméně i tak se mi v ten okamžik strachy sevřel žaludek a veškeré mé odhodlání Gillovi uniknout se proměnilo v trýznivou úzkost. Bylo mi jasné, že východiska z nastalé situace, jež jsem si rozhodla vybrat, budu velmi brzy litovat, ale raději ať mě moje sestra přizabije za namočení se do dalšího maléru a s ním úzce spojené, historicky první pletky s policií, než abych to selhání přírody musela ještě někdy v životě vidět, natož mu čelit. Navíc, pokud by mne Gill spatřil ve společnosti policisty, můžu říct svému životu již definitivní sbohem, jelikož by tím byla nepřímo stornována naše úplně první dohoda. A to já nemůžu dopustit za žádnou cenu, neboť holý život je to jediné, co mi nestihl vzít.

     „Dobře..." svolila jsem kapitulačně, přičemž byly v mém hlase znát nemalé stopy strachu a naléhavosti, „pojedu s vámi na stanici." Důstojníka Marleyho můj náhlý, stoosmdesátistupňový obrat znatelně překvapil, ovšem v tom kladném slova smyslu.

     „To rád slyším, slečno...?" Nedopověděl to, jelikož si moji zmalovanou fasádu evidentně nedokázal spojit s obličejem mladší sestry jedné z nejvlivnějších osob v Bellevillu.

     „Williamsová," doplnila jsem ho, a zároveň tak odpověděla na onu, nepřímo položenou otázku ohledně mé totožnosti, „Violetta."

     „Dobrá tedy, slečno Williamsová," s těmito slovy ke mně vřele natáhl ruku, aby mi pomohl vstát, „tady, chyťte se mě." V první chvíli jsem se trochu zdráhala, ale nakonec jsem se přeci jen odhodlala jeho nápomocnou vybídku přijmout. Tentokrát se mi překvapivě konečně podařilo postavit zpět na nohy. Ovšem i byť jen při pokusu o první krok se mé dolní končetiny podlomily a kdyby mě důstojník Marley nestihl včas chytit, je prakticky jisté, že bych se opětovně složila na chodník.

     „Nebojte, spolu to zvládneme," ujistil mě znovu tím blahosklonným tónem hlasu, který jsem naposledy slyšela od oné postarší prodavačky z východookrskové večerky, jíž jsem tehdy věnovala necelé dva dolary jako - evidentně značně hodící se - spropitné. „Stačí jen přejít ulici, parkuji hned tamhle naproti," informoval mě a pohledem ukázal na bílý policejní vůz, jenž stál zaparkovaný těsně před jedním z přesvícených reklamních poutačů zdejších maloobchodů.

     „Fajn..." vypravila jsem ze sebe téměř neslyšně a z posledních sil se pokusila udržet na nohou. Důstojník Marley mne v rámci pomocné podpěry opatrně vzal kolem pasu, přičemž si moji levou ruku přehodil přes ramena, a pomalu se mnou vykročil přes ulici ke svému policejnímu autu. Mé dolní končetiny měly opětovnou tendenci selhat, ovšem s pomocí oné lidské podpěry se mi nakonec přeci jen podařilo zůstat na nohou.

     „A jsme u cíle," pronesl povzbudivě důstojník Marley, když jsme konečně došli k příslušnému služebnímu vozu. Zatímco prohledával kapsy své viditelně nepadnoucí uniformy s úmyslem objevit klíče od auta, já se pevně opřela o zadní boční stranu onoho bílého policejního Mercedesu, načež jsem přemístila úzkostný pohled k otevřenému - a především nelibě potemnělému - prostranství oné dlouhé ulice. Ačkoli jsem ony dunivé kroky stále slyšela především jen ve své hlavě, můj šestý smysl dobře věděl, že hrajeme již prakticky o vteřiny. Nasucho jsem polkla a s pohledem ostražitě upřeným do temných prostorů ulice se pokusila ignorovat onen pomalu, ale jistě přicházející nával oprávněné paniky. Věděla jsem, že si jde pro to, co mu na poslední chvíli tak nelibě proklouzlo skrz prsty, a o to trýznivější bylo vědomí, že to jediné, co můžu dělat, je utíkat jako o život, a to bohužel doslova.

     „Ach, tak tady vás mám," prohodil se znatelným ulehčením v hlase důstojník Marley, když z levé přední kapsy svých tmavých kalhot vytáhl klíče od policejního Mercedesu. 

     K-konečně...

     Při tom zjištění ze mne sice opadla většina stresu a úzkosti, ovšem ještě ani zdaleka jsem neměla vyhráno. Ještě ani zdaleka jsem nebyla mimo jeho dosah, ještě ani zdaleka jsem nebyla v bezpečí.

    Důstojník Marley konečně otevřel svůj služební vůz, načež se mne chystal vybídnout, abych nastoupila dovnitř, ovšem já tak učinila bez jakékoliv jeho iniciativy. Z jeho výrazu bylo patrné, že ho má ochota posadit se na zadní sedadlo policejního auta dosti udivila. Hádám, že za svoji službu u bellevillské policie ještě neměl čest s vrahem, jenž by do jeho vozu nastoupil zcela dobrovolně a ještě se nechal odvést na stanici. I když já jakýmsi božím zázrakem měla zatím to štěstí, že jsem na ono osudné místo měla být dovezena jako oběť trestného činu, a ne jako jeho vykonavatel. Ovšem i tak bych byla ráda, kdyby se tak nemuselo stát. Ovšem v porovnání s tím, co by následovalo, kdybych na samém pokraji sil dál bloudila městem - respektive mojí prakticky jistou smrtí -, jsou návštěva policejní stanice a následný Traceyin trest za eventuální pošramocení jejího jména ještě relativně snesitelná muka.

     Ze srdce mi spadl další výrazný kámen, když se důstojníku Marleymu konečně podařilo nastartovat. „To víte, slečno, tady Jerry už několik let přesluhuje," pokusil se mi objasnit důvod, proč se mu podařilo nahodit motor až na pátý pokus. Jsem si jistá, že to ani nepostřehl, ovšem při sdělení mi jména onoho policejního Mercedesu se moje rty rozepjaly do sotva patrného úsměvu, neboť to ve mně vyvolalo jednu z mála příjemných vzpomínek. Příjemných vzpomínek na dobu, kdy můj život ještě nebyl jedno velké krveprolití, jehož strhující proudy ne a ne konečně jednou provždy zastavit.

     Bílý služební Mercedes se posléze rozjel, a ona trýznivá úzkost tak konečně polevila. S dlouhým procítěným výdechem a sotva popsatelnou úlevou nejen na srdci, ale i na celém svém pohmožděném, zmláceném a pošramoceném těle jsem se položila na tvrdou černou sedačku a hlavou se opřela o její, nepříliš měkčí opěradlo. 

     „Bude to dobré, slečno, uvidíte," ujišťoval mě blahosklonně důstojník Marley, zatímco levou rukou pustil volant a pokusil se dosáhnout na již ze dvou třetin vypitý kelímek s kávou, jenž stál na okraji sedadla spolujezdce. Díky svému zavalitému tělu a silně upnutému bezpečnostnímu pásu to ale nedokázal, a tak od svého úmyslu napít se již očividně dávno vychladlé kávy raději upustil, načež přemístil levou ruku zpět na volant. „Ať už se vám přihodilo cokoliv, jsem si jistý, že to spolu dokážeme vyřešit," dodal a já v malém čelním zrcátku spatřila, jak se jeho rty rozepjaly do povzbudivého úsměvu. „Bude to dobré, slečno Williamsová."

     „Jo..." hlesla jsem prakticky neslyšně a odvrátila pohled k jednomu ze zadních oken, načež se v mém zorném poli ocitly čím dál rychleji ubíhající barevné ulice nočního Bellevillu, „jednou...jo." 

     Ovšem v hloubi duše jsem věděla, že je to jen sladce znějící lež. Nic a nikdy už nebude tak dobré jako dřív. Dřív, než jsem ho potkala, a hlavně dřív, než ze mě udělal to, čím jsem teď.

    Dřív, než ze mě udělal vraha. Vraha nevinného člověka.