HALLOWEEN, 2006

„Ten kostým je děsnej," prohlásila přesvědčeně dívka vteřinu poté, co po otevření velkých mahagonových dveří spatřila, v čem se její kamarádka dnes večer podle všeho chystá jít na halloweenský průvod.

„Ale notak, Josephine," napomenula mírně dívku její matka, jež s ní i přes horlivé protesty a argumenty typu, že už je dostatečně velká na to, aby k domu své spolužačky došla sama, přišla jako doprovod. „Náhodou to Violet moc sluší," dodala rozpačitě ve snaze tak alespoň částečně snížit váhu Jossiny, nepříliš taktní invektivy. Upřímně nečekala, že tomu tak bude, ovšem při pohledu na mladší dceru své nejlepší přítelkyně, jež jim přišla otevřít, svůj dodatek přeci jen myslela vážně. Nečekaně dokonale padnoucí, značkový kostým kouzelnice Angeliny, jenž měla dívka na sobě, byl jeden z mála halloweenských převleků, o kterém si myslela, že by se její nejlepší kamarádce podařilo do něj obléct svoji dceru. Upřímně si nepříliš potěšeně myslela, že půjde za mrtvou nevěstu, nicméně ne za tu od Tima Burtona, nýbrž za tu, jejíž karikaturní podobiznu si vytvořila na dnešních výtvarných dílnách.

Instantní „děkuju" bylo to ale jediné, co ze sebe Violet stihla vypravit, než se v domovních mahagonových dveřích zjevila i její matka. I ona překvapivě měla kostým, který dle názoru - výjimečně obou jejích dcer - však působil dosti úsměvně. Slušelo jí skutečně mnoho převleků, ovšem ona si z nějakého, ani jednou z dcer nepobraného důvodu vybrala zrovna overal se vzezřením humanoidní dýně. Svoji volbu odůvodnila tak, že i když je Halloween dnem duchařiny, záhad a nadpřirozených jevů, a tím pádem i adrenalinu a strachu, nic se nemá přehánět, zvlášť když do vily Williamsových chodí koledovat především děti z okolí, jež jsou v podobném věku jako její mladší dcera.

Ovšem evidentně to platilo i naopak. Příjezdová cesta a přední část zahrady, jež s nemalou pomocí svého manžela během dopoledne vyzdobila, sice nějaké ty halloweenské prvky nepostrádaly, ovšem spíš než jako výzdoba pro oslavu nejstrašidelnějšího dne v roce dané dekorace působily jako vybavení pro narozeninovou párty. Všechno to sice vypadalo naprosto impozantně a hlavně pečlivě připraveně, ovšem drtivá většina ozdob byla až zbytečně mírumilovná a infantilní. Několik desítek metrů dlouhý svítící řetěz se žárovkami v podobě miniaturních, do nejmenšího detailu vyřezaných dýní byl sice značně působivý, ale rozhodně to nebylo něco náležitě strašidelného, což byla také hlavní a vlastně i jediná „vada" i prakticky všech ostatních dekorací.

„Promiň nám to zpozdění, Viv," oslovila ženu Charleen Goodmanová a omluvně se pousmála. „Jossie si krátce před odjezdem nechtěně natrhla kostým, takže jsme musely jet do centra pro nějaký nový," vysvětlila ve snaze nějak ospravedlnit jejich, téměř o hodinu opožděný příchod.

„Nic se nestalo, Leeno," ujistila ji se značnou vřelostí Vivien. „Je to koneckonců jen kostým. Hlavní je, že se při tom nic nestalo Jossie. Violet se na dnešní večer moc těšila, jelikož konečně se dočkala svého prvního koledování." S těmito slovy jemně pohladila dceru po výjimečně rozpuštěných, téměř až po pas dlouhých, platinově blonďatých vlasech, jež většinou nosila ve dvou vysokých culících, přičemž ten pravý byl vždy o něco kratší než ten levý. „Nemám pravdu, zlato?"

„Ano, máš, mami," potvrdila se skrytou nuceností Violet, když jí došlo, že se žádná jiná odpověď neobejde bez nepříliš kladné odezvy. V jistém smyslu se Vivien přeci jen nemýlila - skutečně se na svoji historicky první halloweenskou koledu těšila ještě víc než na narozeniny a Vánoce dohromady, ovšem nešlo popřít, že si ji představovala poměrně...jinak. I když neměla stoprocentní jistotu, že jí bude přáno, a opravdu se tak stane, doufala, že svůj první, opravdový Halloween stráví s někým jiným. S někým, koho by ani ve snu nenapadlo navléct ji do nepohodlného a především žalostně kýčovitého kostýmu víly, princezny, či co to vlastně mělo být, a hlavně kdo by ji neodkázal pouze na domovskou čtvrť a její čtyři, prakticky na chlup stejné sousedy, neboť by si našel čas s ní onu strašidelnou výpravu osobně absolvovat.

Ovšem na popud své matky byla nucena letošní svátek Halloweenu strávit v přítomnosti neochotné sestry coby povinného doprovodu a své spolužačky ze školky, jež se téhle akce evidentně rozhodla účastnit jen proto, neboť k tomu měla svoje zištné důvody. Otcové od obou rodin byli v práci, Vivien zůstávala doma, aby měl kdo otvírat koledníkům, Charleen měla už svůj vlastní, údajně zcela neodkladný program a se služkou Goodmanových coby doprovodem Josephine koledovat odmítla, a právě proto vyšel dozor pro dvě, téměř již předškolačky na Violetinu starší sestru Tracey, jež z dělání chůvy dvěma přerostlým batolatům, jak je často s oblibou nazývala, i když z oné fáze již dávno vyrostly, opravdu nadšená nebyla, a také to dala jejich matce bez okolků najevo. Ovšem i přes dosti hlasitý svár, jenž skončil pouze několik minut před příchodem Goodmanových, byla dvanáctiletá Tracey spolu se svojí mladší sestrou a její spolužačkou vyslána na pospas matkou stanovenému osudu, což ale měla v plánu dát své sestře náležitě sežrat hned při první příležitosti.

„Jestli mi dáš minutku, zajdu pro Tracey, aby holky stihly vyjít ještě dřív, než budou pryč všechny sladkosti," pronesla Vivien směrem ke své bývalé spolužačce.

„To nebude nutný," zastavila ji její starší dcera, jež se nečekaně zjevila za jejími zády, ještě dřív, než se vůbec stihla otočit k odchodu do domu. „Vím, kdy mi začíná tahle nuzná a ke všemu ještě ani neplacená brigáda." I ona na sobě měla převlek, i když rozhodně neměla v plánu jít na halloweenskou koledu. Dle všeho to měl být oblek Wonder Woman, nicméně do už tak poněkud sporého originálu měl viditelně daleko. Ovšem i přes neskrývanou neradost z Traceyina kostýmu ho Vivien raději nijak zvlášť nekomentovala, neboť věděla, že by s tím stejně nic moc nezmohla, a to ani jakožto autorita v podobě matky. Navíc se s ní odmítala hádat před návštěvou.

„Dobrá tedy," nadhodila s vynuceným úsměvem Vivien, načež obrátila pozornost ke své mladší dceři a její spolužačce. „S tetou Leenie jsme se shodly, že pro první Halloween by vám stačilo koledovat pouze tady u nás v GrandBellu a jeho sousedství, přičemž devět hodin je v rámci možností ideální čas na návrat. Co vy na to?"

„Platí," potvrdila monotónně Violet, Tracey s očima v sloup nuceně přikývla na souhlas a Josephine se zatvářila, jako že nehodlá pro danou odpověď plýtvat svými cennými slovy.

„Fajn," odtušila s mírnými rozpaky Vivien a znovu se vynuceně pousmála. „Tak se běžte konečně bavit, když máme ten Halloween," vybídla je a když všechny tři spolu s matkou Josephine odcházely pryč po příjezdové cestě, zamávala jim na rozloučenou. „A nezapomeňte - nechodit nikam daleko, nerozdělovat se a vrátit se nejpozději v devět," zavolala za nimi ve snaze jim naposledy ve stručnosti připomenout pravidla dnešní halloweenské koledy. Charleen nad jejími slovy zvedla levou ruku v loučebném gestu a přešla silnici ke svému noblesnímu, křídově bílému Porsche Boxster, načež usedla na sedadlo řidiče, nastartovala a odjela opačným směrem, než kterým se vydaly dívky na letošní halloweenskou koledu. Vivien upřímně doufala, že si její slova vzala k srdci alespoň ta paradoxně nejrozumnější z nich.

Z nemalých obav ji náhle vyrušily hlasy skupinky dětí v kostýmech komixových protagonistů, jež pomalu, ale jistě kráčely po chodníku k jejich, prakticky od střechy až po boční vchod do sklepa ozdobené, rodinné vile.

Mezitím Tracey s nevolí dovedla obě dívky až na samý konec dlouhé grandbellské ulice, kde se rozhodla učinit první krok svého plánu, jak se zbavit odpovědnosti, kterou jí matka uložila na bedra.

„Proč jsme zastavily?" zeptala se zaraženě Violet, když Tracey náhle zastavila na křižovatce a s autoritativně založenýma rukama na prsou se otočila čelem ke své mladší sestře a její spolužačce.

„Protože odsud už vy dva lidský okovy půjdete sami," oznámila jim rozhodně. „Už dvacet minut jsem měla bejt na párty u Dannyho a Darcie, ovšem místo toho díky naší milovaný matince dělám neplacenou chůvu dvěma přerostlejm batolatům. Jenže takhle já vážně dnešní večer strávit nehodlám. Takže si teď běžte, kam jen chcete, ovšem našemu baráku se do devíti vyhejbejte zatraceně velkým obloukem a až se vrátíte, pro vaše vlastní dobro bych vám radila říct, že jsem vás doprovodila až na příjezdovou cestu.

Snad jsme si dostatečně rozuměly. Nazdar." S těmito slovy se otočila na podpatku svých do třetiny stehen vysokých, červeno-zlatých bot a vykročila směrem k nejbližšímu přechodu, přičemž za sebou zcela lhostejně nechala obě dívky.

„P-počkej přece -" vyhrkla za ní zaskočeně její mladší sestra, ovšem Josephine neváhala ani setinu a nekompromisně svoji kamarádku zastavila, nebo spíš uzemnila.

„Zmlkni," nařídila jí příkře. „Ty snad chceš mít tu slepici za zadkem celej večer?" zeptala se jí a tázavě povytáhla obočí. Ovšem Violet neměla téměř žádný prostor, aby na Jossinu, v jistém smyslu i řečnickou otázku odpověděla. „Takže laskavě přestaň kňourat a pohni, nebo nám ten chudinskej póvl vybere všechny kvalitní sladkosti," vyzvala rázně Josephine svoji spolužačku, pevně ji popadla za ruku a začala ji táhnout k nejbližšímu přechodu na protější stranu ulice.

Ovšem ačkoliv se Violet onen náhlý vývoj situace ani krapet nelíbil, raději se rozhodla potlačit varovný hlásek své intuice, a pokračovala tak s Josephine v halloweenské koledě, neboť si hádkou s ní nechtěla přidělat ještě další trable. Byla si vědoma nesporné skutečnosti, že vůbec nejrozumnější by v této situaci bylo se vrátit domů, ovšem zároveň také dobře věděla, že za byť jen sebemenší rozpory se svou rádoby nejlepší kamarádkou rozhodně nebude pochválena, právě naopak. Vivien jevila nemalou snahu a především touhu Violet plně začlenit do kolektivu nejen Bellewoodovy školky, ale i do bellevillské komunity, a právě vůdčí, rázná a nekompromisní Josephine Goodmanová, stejně stará dcera její nejlepší přítelkyně, byla v rámci možností dokonalým prostředkem. Samozřejmě, její nezdravá povrchnost a mnohdy ani neskrývaná rozmazlenost sice nebyly něčím, co by Vivien ochotně viděla i u své dcery, ovšem Jossie byla jediné dítě, jež Violet tak nějak neodstrašila a které jí hlavně stačilo po té mentální stránce, a proto se této šance držela zuby nehty, i když to mělo svoji temnou stránku. Temnější, než si Vivien sama uvědomovala.

Během následné hodiny cestování po jižní části východního okrsku si obě dívky přišly na vskutku nemalé množství cukroví a jiných pochutinek. Měly téměř všechny druhy, na které si každé americké dítě mohlo vzpomenout. Ovšem i přes všechny balíčky Snickers, KitKat, Nerds, Milk Duds, M&M, Reese's, Hershey's, Twix a Skittles, dívka v kočičím kostýmu stále nebyla s jejich „výdělkem" dostatečně spokojená. Po boku své spolužačky seděla na kovové lavičce pod velkým javorem, do jehož objemné koruny bylo posazeno několik umělých netopýrů, a závistivě pozorovala všechny kolemjdoucí děti, kterým se podle všeho podařilo ukořistit onu limitovanou sladkost, po které tolik toužila, ovšem ani po projití doslova celé oblasti nezjistila, u kterého z místních domů se dané sušenky vlastně rozdávají. Prodávaly se v pestrobarevném, téměř jako knížka velkém balení, takže nebylo zrovna snadné je schovat mezi ostatní pochutiny do tašky či kyblíku, díky čemuž je drtivá většina koledníků nosila samostatně v podpaždí.

Překvapivě ji ale nešlo ani tak o ty sušenky, nýbrž o princip celé věci. Odmítala se smířit se skutečností, že by někdo na nižší úrovni, než ve svých očích byla ona, mohl mít něco, co ona ne. Samozřejmě si ty sušenky mohla druhý den nakoupit v obchodě, i když jedno balení stálo deset dolarů, ovšem tak dle jejího mínění ztrácely veškerou hodnotu. Štvalo ji vědomí, že nějací podřadní chudáci, co evidentně neměli ani na pořádné halloweenské převleky, dostali něco, co ona jakožto nesporná elita ne, a takový stav věcí považovala za vážný přečin a drzost vůči skutečně hodnotným lidem, mezi něž podle řádu bellevillské hierarchie patřila i ona.

Osobní kontakt s dětmi z nižší společenské vrstvy se jí příčil stejně tak, jako její spolužačce mořské plody a rybí výrobky, a tak nejednou vyslala Violet, aby od nich vyzvěděla, odkud ony limitované sušenky vzaly. Ovšem pokaždé se dívka vrátila s nepořízenou, což Josephine, která byla zvyklá za každou cenu mít to, co chtěla, ještě víc podráždilo. Nepopírala, že nejraději by z oné lavičky vstala a někomu ty sušenky prostě a jednoduše vzala, ovšem na krádež byla až moc zbabělá a o Violet dobře věděla, že k něčemu takovému ji žádným způsobem nedonutí.

Pomalu, ale za to jistě narůstající hněv, podráždění, frustrace a pocit křivdy ji výrazně sváděly se na svoji kamarádku utrhnout s tím, jak je neschopná a k ničemu, když nedokázala od bandy exemplářů zdejší bezcenné spodiny zjistit tak banální informaci, jako je adresa domu, kde na Halloween rozdávají jedny konkrétní sušenky, když vtom její pozornost upoutal hnědovlasý, téměř stejně starý chlapec v převleku čmeláka, jenž se plouživým krokem blížil po chodníku k lavičce, na které dívky v rámci krátké přestávky seděly. Josephininy rty se rázem zkřivily do zlomyslně potměšilého úšklebku.

Toho chlapce znala. Byl to Wilbur Milburn, spolužák z Bellewoodovy školky, i když by si to tedy jen málokdo pomyslel. Bellewoodova školka byla soukromá instituce, kterou většinou navštěvovaly děti jen z těch nejzámožnějších, nejprominentnějších a v bellevillské komunitě nejvíce uznávaných a známých rodin, a právě proto mezi nimi malý Wilbur tolik kontrastoval. Zastával roli tiché, introvertní a hlavně skromné šedé myšky, které si zpravidla jen málokdo pro její nevýraznost a konzervovanost všimne.

Ovšem to však k smůle jeho a ke smůle dětí jemu podobným nebyl případ Josephine Goodmanové, jejíž, prakticky všudepřítomné pozornosti Wilburova existence unikla pouze tehdy, když se na scéně objevil někdo ještě odlišnější, a tím pádem i nepohodlnější.

Jossin úšklebek se ještě rozšířil, když si vzápětí všimla, co Wilbur s námahou nese v podpaždí pravé ruky. S potměšilým výrazem v pihovaté tváři seskočila z parkové lavičky a s rukama dominantně založenýma na prsou se postavila přímo doprostřed chodníku, přičemž tak svému spolužákovi zatarasila cestu.

Wilbur se překvapeně zastavil a zvedl zrak k tváři osoby, jež se mu tak najednou postavila do cesty. Když se ale jeho šedivé, ne-li až stříbrné oči náhle setkaly s těmi tyrkysově zelenými, zůstal stát jako zkamenělý.

„To se podívejme, komu se to podařilo proklouznout deratizátorům mezi prsty," pronesla uštěpačně Josephine na účet nepříliš příjemně šokovaného Wilbura. Ono jízlivé děvče v impozantním kostýmu Kočičí ženy byla opravdu ta poslední osoba, na kterou Wilbur při své první halloweenské koledě toužil natrefit, neboť přítomnost Josephine Goodmanové pro něj nikdy neznamenala nic dobrého či příjemného, právě naopak. Byl vděčný za každý den, kdy předhazovala žalostnost a zbytečnost jeho mizerné existence někomu jinému, což se ovšem díky jeho stigmatům v podobě dědičné tělnatosti, mírného předkusu, nemoderního oblečení a introvertní povahy nedělo příliš často.

Wilbur se náhle probral ze šoku, který mu nečekané setkání s Josephine na jedné z ulic jeho domovské čtvrti způsobilo, přičemž pro svoje vlastní dobro raději ignoroval její výsměšnou invektivu, bez delšího přemýšlení se otočil na podpatku svých okopaných plátěnek a spěšně zamířil tím směrem, odkud přišel.

Nestačil však téměř sprintem uběhnout ani pět kroků, než díky odlepené podrážce na levé botě v rychlosti zabrkl, a s bolestivým syknutím se tak prudce rozplácl na tvrdý, kamenný chodník. Urychleně se pokusil vstát, ovšem jen, co se mu podařilo se dlaněmi zapřít o zem, ucítil na zádech náhlý tlak, který ho donutil si lehnout zpět na chladnou kamennou zem. „N-nech mě, p-prosím -" vypravil ze sebe prosebně chlapec, ovšem dívka v kočičím kostýmu se nad jeho, téměř až zoufalými slovy jen s uštěpačným pobavením ušklíbla.

„Máš kliku, žes nešel za švába, Milburne," prohlásila jízlivě Josephine. „To bych tě pak rovnou zašlápla přesně tak, jak si nuzná verbeš jako ty zaslouží."

Wilbur se slzami na krajíčku mírně pootočil hlavu, a neúmyslně se tak zahleděl do očí osoby, jež onomu zvěrstvu nuceně přihlížela. Ovšem překvapivě jí to nedával za vinu, neboť bolest, již viděl v jejích modrých očích, byla minimálně stejná jako ta, kterou pod náporem širokého podpatku Josephininy černé kozačky nyní cítil prakticky v celých zádech. Viděl jí nejen v očích, ale i v obličeji, jak moc si přála zasáhnout, jak moc si mu přála alespoň trochu pomoci, ovšem ze strachu z následných událostí a především z nucené loajality vůči své nejlepší přítelkyni ze sebe nebyla schopna vypravit jediné slovo, natož Jossie nějak zastavit i fyzicky.

Dívčinu pozornost vzápětí upoutalo balení limitovaných sušenek s belgickou čokoládou, které Wilbur při daném pádu upustil na zem a jež nyní leželo na silnici hned vedle obrubníku. „Tohle si vezmu," prohlásila rozhodně Josephine a nahnula se pro dané balení sušenek, načež konečně sestoupila z chlapcových zad.

„Jdeme," zavelela autoritativně, přičemž již nevěnovala skoro plačícímu chlapci ani jeden jediný pohled, a se svou vytouženou „kořistí" vykročila k odchodu. „Annie!" křikla vztekle na svoji kamarádku, když ji po několika krocích došlo, že ji nenásleduje, nýbrž jen stojí na místě a lítostivě hledí na chlapce, kterému se konečně podařilo dostat na nohy. „Řekla jsem, že jdeme," zopakovala autoritativně, načež dívku popadla pevně za ruku a začala ji táhnout směrem k cestě, jež vedla pryč z inkriminované předměstské ulice. Když se dívka po necelých dvou metrech rozhodla jít po svých, uvolila se jí pustit, načež svoji pozornost zaujatě přesměrovala k papírové krabici, již držela v rukou, a ještě za chůze se do daných sušenek s chutí pustila.

Violet v tu chvíli využila Jossiny nepozornosti a pohotově sáhla do svého košíku na sladkosti, ze kterého tiše vytáhla tu největší arašídovou tyčinku, již dnes vykoledovala, a nepozorovaně ji hodila Wilburovi, jenž na chodníku sbíral zbylé, rozsypané sladkosti. Kompenzace, či materiální omluva to evidentně byla, mírně řečeno, značně nedostatečná, ovšem ke své skrývané neradosti a frustraci toho pro něj v rámci svých omezených možností víc udělat nemohla.

Právě takovéto bezostyšné situace, během kterých Josephine dáva-la najevo své šikanátorské tendence a naprosto nulovou, lidskou hodnotu, v ní vyvolávaly nezodpovězené otázky, proč vůbec její matka tak moc stojí o to, aby se začlenila do zdejší nihilistické, anokratické společnosti. Proč vůbec její matka tak moc stojí o to, aby se začlenila mezi monstra?