LEDEN, 2008

Bylo krátce před půlnocí a ruch v bellevillské fakultní nemocnici se již pomalu, ale jistě začínal chýlit ke konci. Noční směny bývaly většinou poměrně klidné, neboť s výjimkou pohotovosti či gynekologie neočekávalo žádné oddělení nějaký zásadní případ. Koneckonců, zažili jich dost přes den, a ten dnešní nebyl výjimkou, zejména tedy v případě výzkumného psychologického centra, jež sídlilo v předposledním patře ústřední budovy nemocničního komplexu.

      Ovšem i přes to, že již za pár minut měly radniční hodiny v sousedství nemocnice odbít půlnoc, mladá lékařka se stále neměla k odchodu z pozorovací místnosti, jež náležela k pokoji, ve kterém pod vlivem téměř až trojnásobné dávky sny utlumujících hypnotik ležel poslední ze tří důvodů onoho dnešního povznesení, nebo spíše chaosu. Žena si byla vědoma skutečnosti, že metoda léčby, již se dnes odpoledne historicky poprvé pokusili experimentálně otestovat na třech vybraných, s výjimkou toho posledního dobrovolně účastněních exemplářích, může mít dosti nelibé vedlejší účinky, či dokonce trvalé následky, ovšem ani za živého Boha nečekala, do jakého drastického deliria a nepříčetnosti mohou člověka uvrhnout obyčejné a ke všemu ještě volně prodejné prášky na spaní.

      Lékařka sebou zaskočeně trhla, a odvrátila tak svůj upřený zrak od mladíka, jenž prakticky nehybně ležel na nemocničním lůžku v pokoji za pozorovacím oknem, když se nečekaně ozvalo slabé zaklepání na vstupní dveře. „Doktorko Halestoneová? Tady Lauren Pierceová z psychiatrie, mohu dál?" zeptala se poněkud nejistě žena za dveřmi.

      „Prosím, vstupte," vybídla ji neutrálně doktorka, přičemž ani nečekala, až žena vstoupí do místnosti, a opětovně přesměrovala svůj pohled k hnědovlasému mladíkovi, jenž ležel na inkriminovaném nemocničním lůžku. Kdyby nebylo monitoru životních funkcí vedle jeho postele, nejeden člověk by si jistě pomyslel, že je mrtvý, nebo přinejmenším v hodně hlubokém, umělém spánku. To druhé byla v podstatě věci pravda. „Felix Asher Bennett," doktorka Halestoneová opětovně v duchu přečetla jméno, jež bylo napsáno na cedulce na spodní pelesti postele. „Doslova celé tvoje jméno znamená štěstí, a přesto jsi skončil tady, jako nedobrovolný, pokusný králík. Jako první z exemplářů přemnožených škůdců, kteří byli v rámci ochrany společnosti před ní samotnou odsouzeni k eliminaci," pomyslela si lítostivě. „Osud má někdy opravdu zvrácený smysl pro ironii." Následně přemístila svůj pohled k sestře z psychiatrického oddělení, jež nejistě stála u dveří a trpělivě vyčkávala, až ji žena začne věnovat náležitou pozornost.

      „Něco důležitého?" zeptala se doktorka Halestoneová a mírně nadzvedla obočí s úmyslem tak sestru vyzvat k odpovědi.

     „Jen jsem vás přišla informovat, že zpáteční převoz Oscara Russella a Cassandry Saxonové na oddělení psychiatrie proběhl v rámci možností více méně v pořádku," sdělila jí sestra Pierceová a opatrně udělala dva kroky směrem k lékařce a oknu, skrz jehož sklo tak upřeně hleděla. „Paní Saxonová je na tom bohužel o něco hůř než pan Russell, neboť dystymie přeci jen není tak vážná jako posttraumatický syndrom. Jeho halucinace a bludy o událostech z pohřbu jeho manželky už téměř úplně odezněly, ovšem ty Cassandřiny jsou stále poněkud...živé. Pořád vidí všechny mužské lékaře jako toho násilníka, co ji tehdy přepadl v podchodu, a zarytě odmítá, aby se jí kdokoliv dotkl." S těmito slovy se odvážila přistoupit ještě o něco blíž, načež zůstala stát po jejím pravém boku. „Doktorko Halestoneová?" oslovila ji s neskrývanými ostychy.

    „Ano?"

     „Hádám, že jakožto zdravotní sestra bych to měla vědět, ovšem...co podle vás bylo příčinou toho, že u všech třech došlo k takovéto drastické reakci?" chtěla vědět sestra Pierceová, přičemž mírně pootočila hlavu, a upřela tak svůj tázavý a zároveň i značně lítostivý pohled na ženu, po jejímž boku nejistě stála.

     „Jejich těla a zejména psychika podle všeho bohužel neměly dostačující afinitu na to, aby se u nich místo požadovaného efektu neprojevily zmnohonásobené, vedlejší účinky, přičemž právě nekompatibilita organismu způsobila, že se jejich nejtraumatičtější vzpomínky zhmotnily do podoby sice zdánlivé, ale za to věrohodné reality, jež vyústila v delirium, které je málem všechny tři přivedlo k šílenství," vysvětlila doktorka Halestoneová. Nicméně i když se snažila mluvit co nejneutrálněji a nejprofesionálněji, nevole a zároveň i žal v jejím hlase skutečně nešly přehlédnout, zvláště když přímo před sebou měla živoucí následky onoho lékařského pokusu, o jehož realizaci se svým způsobem navíc sama zasloužila. To právě ona přišla s onou diskutabilní myšlenkou o eventuálním využití vedlejších účinků zolpidemu coby nové, potenciálně funkční, léčebné metody vybraných duševních nemocí a psychických výkyvů. Ostatně právě kvůli oné, i když jen minimální možnosti prostřednictvím medikamentů „vyléčit" i poruchu, jež pomalu, ale jistě začínala přerůstat v něco na bázi společenské pandemie, byl coby testovací subjekt užit i dvacetiletý Felix Bennett, jehož oficiální diagnóza, jež měla být eventuálně „deaktivována", zněla disociativní porucha identity. Nebo alespoň to bylo napsané v jeho lékařské zprávě. O tom, že s realitou se shoduje pouze prostřední slovo, se doktorka Halestoneová přesvědčila až ve chvíli, kdy mu byla podána první z pěti dávek onoho paradoxního léku, a on se tak ocitl ve stavu, do kterého se člověk dostane pouze díky požití patřičné dávky takzvaného séra pravdy. Díky tomu se doktorka dozvěděla nejen podstatu jeho zdánlivého problému, nýbrž i skutečný příběh o původu spleti jizev, jež pokrývala téměř celou jeho levou ruku, a o to horší a především svědomí trýznivější pro ni bylo čerstvě nabyté uvědomění, že se ve skutečnosti ochotně nepodílela na experimentu s medikamentem, jenž potencionálně mohl někoho zbavit traumatických vzpomínek, na které nefungovala žádná ze standardních forem terapie, a díky kterým se tak nebyl plně schopen navrátit do běžného života, nýbrž na bezostyšně a nehumánně alibistickém pokusu bellevillské society o likvidaci svých přemnožených, a tím pádem i zásadně nepohodlných výtvorů. „To je opravdu hodně daleko od toho, jaký účinek to na ně podle doktora Hamiltona mělo mít. Mělo to resetovat jejich pamětní centrum, a v podstatě tak archivovat traumatické vzpomínky, na které nezabírala žádná forma terapie, a díky kterým se tak nedokázali vrátit do normálního života. Ovšem místo toho jsme je přiměli si všechny ty hrůzy prožít znovu, a to v mnohonásobně delším časovém úseku."

     „Nedávejte si to za vinu, slečno Halestoneová," doporučila ji konejšivě sestra Pierceová. „Byl to provizorní experiment, a ty málokdy končí stoprocentním úspěchem. Vy ani pan primář jste nemohli tušit, jaké působení a následky to u nich vyvolá. Právě proto také byla účast zcela dobrovolná." Doktorka Halestoneová se nad poslední částí sestřina výroku pochybovačně ušklíbla, ovšem dávala si dobrý pozor, aby to žena stojící po jejím pravém boku ani koutkem oka nepostřehla. „Zkrátka to byl pokus o vyzkoušení nového druhu léčebné metody, jež se bohužel ukázala jako moc invazivní, a tím pádem i jako neúčinná a disfunkční. Takže skutečně není třeba si přikládat nějaký podíl viny za negativní výsledky."

     „Tím bych si nebyla tak jistá," namítla doktorka Halestoneová, „myslím závěrem, že využití schopnosti zolpidemu archivovat vzpomínky je neúčinné a disfunkční," dodala pro přesnost. „Jak jsem řekla, oním hlavním problémem je slabá afinita organismu, kterou traumatické zážitky a vzpomínky na ně snižují na bod mrazu. Právě proto u všech tří zolpidem zafungoval dosti podobně jako thiopental, a oni si tak všechny ty hrůzné situace prostřednictvím realistických halucinací a bludů prožili znovu.

     Ovšem...svým způsobem a hlavně za určitých, striktních podmínek by to přeci jen dokázalo mít takové účinky, jaké jsou požadovány, nicméně tak nelze učinit u lidí, pro které byla ona medikace výhradně určena, respektive pro jedince s vybranými duševními nemocemi a psychickými poruchami, jež se u nich rozvinuly následkem traumatické události, kterou nejsou schopni nijak překonat a zároveň ji nedokážou pomocí terapie vytěsnit z paměti, to je první zápor. Tím druhým je evidentně fakt, že ona archivace vzpomínek rozhodně není bezrizikové řešení, jelikož aby byl výsledek takový, jaký má v rámci možností být, je nutné během procesu dodržet míru dávkování a časové rozestupy mezi ním, přičemž daná hranice nesmí být nikdy v životě překonána. Jakékoliv další, pozdější požití zolpidemového výrobku by pak celý proces stornovalo a vše by se začalo vracet do starých kolejí, přičemž by se tak archivované vzpomínky pomalu, ale jistě obnovovaly. 

     Nicméně by to rozhodně nebylo takhle jednoduché. Každá obnovená vzpomínka by zaujala pozici nějaké čerstvě získané, a daná osoba by tak po dobu, dokud by nedošlo ke kompletnímu obnovení, trpěla částečnou retrográdní amnésií. Což se sice může jevit jako značná komplikace, ovšem dle všeho lze vedlejší účinky zolpidemu z devadesáti procent eliminovat tak, že společně s ním bude pozřena i úměrná medikace s vysokým obsahem flumazenilu.

       Ovšem opětovné požití zolpidemu bohužel není to nejhlavnější, co by mohlo onu archivní bariéru narušit, ne-li rovnou rozbít. Pokud by se pacient nacházel ve špatném psychickém rozpoložení, zapříčiněném například enormním stresem, potenciálně by k obnově paměti stačil jeden jediný nostalgický stimul a ani by nemusel být bůhví jak silný. Potenciálně by tak tedy stačil pouhý obrázek, citace, ne-li dokonce pouze razantní pobídka k rozvzpomenutí. Proto by bylo nutné držet pacienta v prakticky permanentním psychickém pořádku, neboť jakýkoli výkyv by mohl představovat nechtěné a především nebezpečné riziko, že se tato léčba amnésií mine svým kýženým účinkem. 

     A ten třetí a zároveň poslední zápor jsou v podstatě jeho dva předchůdci. Při dostatečném množství snahy by se skutečně dalo docílit toho, aby vedlejší účinky zolpidemu fungovaly jako nová, léčebná metoda, ovšem v souvislosti s faktem, jak invazivní a zhoubný umí zolpidem být, mi pokračování ve snaze o její realizaci přijde jako ztráta času. Na jedincích, pro které byla výhradně určena, ji nelze dál testovat, natož pak implementovat, psychopatie a další, genetikou byť jenom z části podmíněné záležitosti jsou vůči intoxikací vyvolané amnésii imunní a archivování kompromitující vzpomínky zcela normálního a nijak netraumatizovaného člověka nejenže ve výsledku naplňuje skutkovou podstatu trestného činu omezování osobní svobody, ale i celkově je něco takového zcestná absurdita.

      Zolpidem možná v nejkrizovějším případě jde použít jako nouzové antiepileptikum či lék na uvolnění spazmy, ovšem pro požadované účely ho evidentně nelze použít bez toho, abychom se vystavili nejen opětovné delegaci z Ministerstva zdravotnictví, ale i právnímu postihu za porušení zákona o lékařských službách. Jinými slovy, jakékoliv další pokusy prosazení implementace zolpidemu by v souvislosti s výsledky, jež nám dal první výzkum, byly minimálně neetické, ne-li v rozporu se zákonem o lidských právech a lékařské etice." Doktorka nečekaně obrátila pohled k ženě po svém pravém boku, kterou její náhlá změna postoje evidentně zaskočila. „Zolpidem není jen lék na spaní, ale bohužel i silná a zejména nebezpečná droga - silnější a evidentně i nebezpečnější, než jsem si kdy dovedla představit, a právě proto zásadně nesouhlasím s pokračováním projektu Resetor. A přesně toto ode mne zítra osobně uslyší i doktor Hamilton."

     Nicméně osoba, jež si zpoza nedovřených dveří náhodně vyslechla  celý rozhovor mezi doktorkou a zdravotní sestrou, takového názoru rozhodně nebyla, právě naopak.