PŘED PĚTI  LETY

     V přímořském městě Baltimore ve státě Maryland po více jak třech dnech opět panovala poklidná, jasná noc. Všichni obyvatelé nyní konečně mohli usínat s lehkou hlavou i srdcem, neboť událost, jež celý víkend zaplňovala obrazovky televizí a stránky městských tiskovin, překvapivě měla šťastný konec. 

     Dvě dívky, které se v pátek odpoledne ztratily z Národního akvária, byly v nedělní podvečer nalezeny spící na palubě jedné z lodí v přístavu, a to živé a zdravé. Údajným důvodem jejich útěku bylo přání vidět delfíny, již v Národním akváriu k jejich zklamání bohužel nyní nebyli k vidění, a tak se rozhodly, že se za nimi vydají na moře. K jejich štěstí však nedokázala starší ze sester zprovoznit loď a jelikož díky rozsáhlosti města a vybitému telefonu nedokázaly najít cestu zpět do hotelu, v němž byly s rodiči ubytovány, zůstaly na palubě až do chvíle, kdy je našel majitel lodi a ztraceným dívkám následně zavolal odvoz v podobě městské policie.

     Kvůli šťastnému konci v podobě nalezení obou mladých dívek a jejich navrácení rodičům většina obyvatel Baltimoru daný případ pustila s lehkým srdcem z hlavy, a to jediné, čemu se nyní věnovali, byl ničím nerušený a pro mnoho dobrovolníků, již celé tři dny pomáhali při pátrání, i nesporně zasloužený spánek. 

     Ovšem i tak se našel někdo, komu se náhlé zmizení devítileté Sadie Sandersové a její o tři roky mladší sestry Katie zarylo do hlavy tak moc, až mu doslova nedalo spát. Nikoliv však z důvodu, že by ho citově, či jakkoliv jinak prožíval spolu s rodiči dívek, nýbrž právě naopak. 

     I když...zmizení dcer Sandersových nebyl první případ, při kterém jisté věci, například empatie, nebyly ani zdaleka takové, jako u značného množství ostatních lidí. Minulý týden se po prudké bouři zvedla hladina vody v přístavu, a mnoho lidí tak utrpělo značné škody, zvláště pak ti, již v přístavu dokonce obývali své lodě. Ani ne den na to byla obyvateli Baltimoru založena dobročinná sbírka na pomoc obětem bouřky, prostřednictvím které se podařilo vybrat přes neuvěřitelných sto tisíc dolarů, ze kterých byl následně zafinancován dočasný pobyt pro ty, co ztratili svoji plovoucí střechu nad hlavou. Opět se také nečekaně sešlo nemalé množství dobrovolníků, již se pokusili aspoň částečně opravit škody, které daná bouře v přístavu napáchala.

     Jenže i když se něco takového dělo ve městě, jež mělo představovat jeho údajný nový domov, připadal si, jako by se to dělo na druhé straně světa, a on tak neměl sebemenší důvod se o to zajímat. Zkrátka a jednoduše řečeno, nebyl to jeho problém. Nebyla to jeho vina, tak proč by se o to měl starat? Co za to? Dobrý pocit? Dobrý pocit za dobrý skutek pro někoho, komu nic nedluží, či pro někoho naprosto cizího? Pro někoho, kdo se nachází na zcela jiné, existenční úrovni? Pro někoho, v porovnání s kým si připadal, jako kdyby byl z naprosto cizího světa?

     Ovšem i když si už nejednou zkoušel představit, jaký pocit by to asi byl, kdyby někomu pomohl tak, jak se od lidí očividně očekává, že budou pomáhat druhým, nikdy se nedobral uspokojivého výsledku, nýbrž pouze závěru v podobě prachpusté, nekonečné vnitřní prázdnoty. Tudy jeho skutečná cesta nevedla, a on to každým dnem stráveným v lidském společenství věděl čím dál lépe. 

     „Ty ještě nespíš, Gille?" ozval se zcela náhle mužský hlas s mírným uchechtnutím, a chlapec sedící na kraji taškové střechy se tak instinktivně otočil za sebe. Párkrát překvapeně zamrkal, neboť nepočítal s tím, že by ho v jednu hodinu ráno mohl někdo vyrušit, a chvíli na nově příchozí společnost jen beze slova hleděl, než se pomalu otočil zase zpět směrem k panoramatu města a následně zvedl zrak na nedotknutelný předmět, kterým byl od svého útěku z rodného města fascinován více, než si sám vůbec dokázal uvědomit.

      „Nemůžu," objasnil sotva slyšitelně, zatímco prakticky nehybně zíral na jasnou, noční oblohu, již dnes osvětlovaly nejen miliony hvězd, ale i oslnivý, světle šedý úplněk, jenž se zdánlivě vznášel nad baltimorským přístavem. 

     „Aha," hlesl s pochopením muž, načež přestal stát ve střešním okně a vylezl na střechu za chlapcem. „Jestli ti vadí světlo z měsíce, můžu tam zítra přidělat žaluzie, nebo ti aspoň pro zbytek dnešní noci přinést clonky z auta," nabídl mu vteřinu poté, co přešel k okraji střechy a posadil se vedle něj, i když dobře věděl, že příčinou chlapcovy insomnie ani zdaleka není syté světlo úplňku, jež mu skrz střešní okno ozařovalo prakticky celý podkrovní pokoj, nýbrž něco naprosto jiného. 

     Chlapec na jeho nabídku nijak neodpověděl, nýbrž jen pomalu přestal upírat oči na úplněk nad baltimorským přístavem a pomalu je sklopil do klína. „Proč nic necítím, Vicku?" zeptal se nečekaně prakticky šeptem a bezděčně zvedl tázavý pohled ke své společnosti. Z jeho hlasu kupodivu nebylo patrné ani potěšení, ani znepokojení, nýbrž jen neosobní touha po odpovědi, neboť byl připravený svůj postoj k sobě samotnému nezměnit, a to nehledě na její znění.

     Vicka však chlapcova, zcela bez okolků vyřčená otázka nikterak nevykolejila, neboť věděl, že něco takového dříve, či později nevyhnutelně přijde. Že jen, co pozná svět mimo Belleville, uvědomí si ony nemalé rozdíly mezi sebou a drtivou většinou okolní společnosti.

     „Záleží na tom, jak to myslíš, Gille. Zda to myslíš v souvislosti se sebou, respektive jestli máš dojem, že pro tebe nikudy nevede žádná cesta, či tak, že cesta normální většiny ostatních ani zdaleka není tou tvou," vysvětlil namísto odpovědi na jeho přímou otázku.

     Chlapec s neutrálním výrazem ve tváři obrátil pohled zpět k noční, hvězdami poseté obloze. „Myslím to...v souvislosti s ostatními. Vím, jakej je to pocit, když mám vztek, strach, nebo výjimečně i radost, ale v případě druhejch to absolutně nechápu a abych byl upřímnej...ve skutečnosti mě to ani nijak nezajímá," dodal pro přesnost. „Doslova...nijak a i když se snažím - vážně snažím -, prostě to nejde."

     Vick si podpůrně povzdechl. „To už k tomu holt patří, Gille. Nikdo ti včas nedal možnost to poznat, takže teď, když to vidíš dennodenně před sebou, ti to přijde naprosto cizí a nepochopitelný. Ovšem...právě na tom případy těch, jako jsi ty, bezvýhradně staví, takže i když mi je jasné, že o tom nepřemýšlíš z důvodu, že by tě to byť jen krapet trápilo, nemusíš si nic z toho vyčítat.

      Ty za svoji diagnózu nemůžeš - nikdo z vás. Nikdo z vás nemůže za to, co z vás vytvořili a jaké konsekvence to prostřednictvím vás přinese v budoucnu, jelikož trauma je náplast na každou ránu, v těch nejkrutějších a nejextrémnějších případech dokonce i na tu nejhlubší a nejvíc krvácející," prohlásil tak, aby to neznělo pouze jako konstatování paradoxně nesporné skutečnosti, ale zároveň aby Gill neměl dojem, že ho za ony, psychiku nezvratně pokřivující události lituje, neboť soucit byl jednou z emocí, jež chlapcovi už jen na základě jejich definice nedávaly žádný racionální smysl, a proto se mu neskrývaně příčily. Vždyť, co logického taky je na „spoluúčasti na bolesti a trápení druhých"? Proč by člověk, jenž má všech pět racionálních pohromadě, něco takového dělal? Proč by někdo dobrovolně trpěl s někým druhým a ještě naprosto za nic? „Evidentně proto, že si tihle pošahaní masochisti neváží vlastního psychického blaha, neboť nemají tušení, co to bolest skutečně je," usoudil nakonec. 

     „Je to Barbařina vina, Gille," pokračoval Vick. „Vždy byla, je a bude, nehledě na to, že je mrtvá, i když právě kvůli její smrti teď všechno padá na tvoje bedra. Justiční systém bohužel ani trochu nenahlíží na vztah viníků a oběti jako na rodiče a jejich poznamenané dítě, za které nesou plnou zodpovědnost. A právě proto nikdy nesmíš dovolit, aby tě odsoudili, neboť trest, jenž by ti za to dali, si ze správného, morálního hlediska nezasluhuješ, a to jak v právním směru, tak i v tom sociálním. Nezasloužíš si smrt, vězení ani marginalizaci, jelikož to, cos udělal, byla správná věc. Skutečná spravedlnost, na kterou nikdo jiný z Bellevillu neměl odvahu."

     „Tím pádem ale musím předstírat, že jsem jako oni, že jo?" procedil tázavě, přičemž v jeho hlase byla překvapivě znát stopa nejedné emoce, přesněji tedy neskrývaného opovržení a nevole. „Proč ale, Vicku?" chtěl vědět. „Proč si musím nasazovat masku někoho, kdo evidentně nejsem? To je nějaká zasraná povinnost? To je nějaká zasraná povinnost, bejt jak přes kopírku?" procedil nenávistně a křečovitě zatnul zuby, aby tak sobě samému zabránil vybouchnout vzteky jako lidská bomba. Tohle bylo poprvé, co se mu to povedlo, i když postupná práce na jeho nízké schopnosti sebeovládání byla neskrývaně značně vynucená. „Když ty nemáš problém s tím, jakej jsem, proč se musím přetvařovat jenom proto, abych se zase vyhnul něčemu, co si nezasloužím? Já vím, že svět není fér, zatraceně dobře to vím, ale tohle mě vážně unavuje, a to jsem s tím ještě ani pořádně nezačal." S těmito slovy a příkrým výrazem v nevolí napjaté tváři mírně sklopil hlavu do klína. „Já nechci lhát, Vicku, nechci lhát jako ona," dodal prakticky šeptem a bezděčně uhnul pohledem na stranu.

     Vick dlouze vydechl. „Já vím, že ne, Gille. To nikdo. Nikdo z vás sám od sebe upřímně nechce být jako ti, co vás stvořili. Ale brzy sám poznáš, že to jinak nepůjde, protože společnost ti jinou možnost nedá, bohužel. 

     Jak sám už víš, pro dobro věci někdy bohužel musíš být tím zdánlivě zlým. Někdy zkrátka musíš udělat špatný věci, aby oni neudělali špatný věci tobě. Ale to není tvoje vina ani tvůj problém, to je cesta, kterou si společnost sama a zcela dobrovolně zvolila. Ovšem už bez toho vědomí, že tolik opěvovaná demokracie má i svoji temnou stranu, že s ní přichází možnost neprávem ovlivňovat životy nekonečného zástupu lidí, kteří jsou nuceně odkázáni na milost většiny. Ovšem to, že něco chce většina, ani zdaleka neznamená, že je to dobré, či snad dokonce správné. Jenže o tomhle nikdo z nich prostřednictvím vás nechce slyšet ani slovo.

     Lidi jako ty jsou pro ně nepohodlná pravda, jíž se podvědomě bojí, a proto si také tak moc chrání svůj, zdánlivě dobrý a správný život ve lži. Ve lži, kterou jim onou přetvářkou budeš muset dennodenně opakovat, pokud nechceš, abys přišel i o tenhle život.

     Vím, co si teď nejspíš někde v koutu svého podvědomí říkáš - že by bylo výrazně jednodušší, kdybys byl jako ostatní. Kdybys byl normální, a nemusel se tak pro vlastní záchovu potupně snižovat na úroveň své pěstounské matky. Věř mi však, že čím starší budeš a čím více poznáš svět a hlavně jeho lidské osazenstvo, tím více budeš rád za to, co jsi a co všechno díky tomu na rozdíl od ostatních dovedeš, neboť ačkoli se to z pohledu společnosti může jevit jako prokletí tvoje i jejich, ve skutečnosti je to i dar, jenž je ale potřeba umět dostatečně dobře využívat. Jinak riskuješ, že tě znovu sežerou zaživa, a k tomu všemu ještě - paradoxně neprávem - odsoudí, právně i sociálně. A ty je nesmíš nechat, aby ti kompletně zničili i ten druhý život na základě jejich subjektivního a mnohdy ani racionálně nepodloženého názoru. Teď ani nikdy jindy, Gille."

     „To znamená, že takhle zůstanu už navždycky," konstatoval s dlouhým výdechem chlapec, zatímco nepřestával upírat pohled na hvězdnou noční oblohu nad nedalekým přístavem. Opovržení, vztek a podráždění se z jeho hlasu již kompletně vytratily, načež je vystřídalo prosté smíření. Smíření se sebou samým a s tím, že celý život půjde jen a pouze touto cestou.   

     „Ano - naštěstí pro tebe, a bohužel pro Belleville," potvrdil chlapcovu domněnku Vick a mírně se uchechtl, i když jeho pobavení nebylo příliš sdíleno. „Gille?" oslovil ho napůl vážně a napůl s potřebnou lehkostí.

     „Hm?" ucedil sotva slyšitelně, než přesměroval svůj upřený pohled na Vickův obličej, ve kterém překvapivě zel upřímně podpůrný výraz.

     Vick dlouze vydechl. „Nikdo na světě už sice nedokáže zvrátit, čeho se na tobě Barbara sobecky dopustila, a kompletně tak vymazat základy tvé doživotní osobnosti, které nevědomě položila, ale pokud o to stojíš, můžu ti zkusit dokázat, že i když v dnešním světě přežije jen ten nejprotřelejší, není třeba, aby byl život jen o přežívání.    

     Můžu se tě pokusit naučit všechno, co jsem se během života v té jámě lvové naučil já, aby ses pak mohl vrátit dostatečně připravenej, a to nejen v oboru vražd a role ve společnosti, ale v rámci tvých možností i v oboru druhé strany mince života," nabídl mu bez nadsázky. „Přežil jsi, co jiní ne a o čem se dalším ani nesnilo, a tím pádem máš na to, abys stejně exkluzivní věci i dokázal.

      A věř mi, že i ty můžeš mít takový život, jaký chceš - nehledě na to, co přesně to znamená. Každopádně vím, že čím více se o lidech a o světě naučíš, tím kratší cesta to pro tebe bude. Nezapomínej, že být člověkem neznamená být jen ztělesněním běžné formy dobroty a že emoce nejsou nikdy ničí povinnost. Nehledě na to, jak se tvoje osobnost během následujících let ještě dovyvine, pořád budeš člověkem s jednou z nejvyšších, lidských hodnot, které kdy naše rodné město zažilo. Pořád budeš člověkem, kterého jednou někdo z Bellevillu bude akceptovat a milovat takového, jaký je, nehledě na to, že jeho skutečná povaha všechny odstrašuje. I když na druhou stranu tak alespoň víš, kdo si místo v tvém originálním životě nezaslouží nijak víc, než jen jako subvence pro vyplacení odškodného za celých těch třináct let tvého dosavadního života, do které se ale zásadně nevyplatí investovat víc než naprosté minimum, neboť i když to tak nemusí vypadat, nestojí to za to, Gille. Žádné peníze, pocit grandiozity ani žádné fyzické potěšení nestojí za to, aby sis kvůli nim musel nasazovat individuální masku, a i kdyby pouze na oko tak být jako ti, již ti nesahají ani po kotníky. Tohle si pamatuj a hlavně se tím bezpodmínečně řiď víc a svědomitěji než čímkoli jiným, a to kompletně nehledě na to, co dělá většina lidí, kteří mají tu samou, či jen podobnou diagnózu.

      Pod maskou jsi to jen a pouze ty, Gille - kompletně svobodná, autonomní bytost, nikoliv jen další ovce z davu, a proto se nesmíš nechat definovat ničím, s čím se ty sám i kdyby jen podvědomě a hlavně upřímně neztotožňuješ. Nesmíš se nechat definovat nejen společností, ale ani svým vlastním druhem, poněvadž to, že už ve svém věku disponuješ množstvím vlastností dostačujících pro diagnostiku, opravdu zdaleka neznamená, že je tvým úkolem, či dokonce povinností být jako ta učebnicová většina. Právě naopak - čím odlišnější budeš od kterékoliv většiny, tím výjimečnější také budeš už jen z principu. A co je výjimečné, to má automaticky větší hodnotu - všesměrnou hodnotu.

Takže proč bys zrovna ty měl plýtvat drahocenným časem, důstojností a v neposlední řadě psychickou energií na nějaké normíkářské služebné, když si zasloužíš spoluvládce z podobně výjimečného těsta, jako jsi ty sám?" zeptal se řečnicky Vick a sugestivně nadzvedl obočí, než se k chlapcově mírnému překvapení postavil na nohy a zamířil ke střešnímu oknu. „Zkus o tom přeci jen popřemýšlet a ráno u snídaně mi řekneš, jak ses rozhodl, dobře?"

  Chlapec věnoval své odcházející společnosti krátký pohled a mlčky přikývl na potvrzení, načež přesměroval svůj zrak zpět k noční obloze.

Podvědomě věděl, že i když daný čas na rozmyšlenou neodmítl, nepotřeboval ho, neboť měl v této záležitosti naprosté jasno. Jestli brilantní ovládání a maskování svého skutečného, normálním lidem neskrývaně nelahodícího já bylo to, co se nezbytně potřeboval naučit pro svůj návrat do svého rodného města a především pro zasloužení se o jeho kompletní převrácení vzhůru nohama, byl ochoten to udělat.

Usmyslel si přece, že jako kompenzaci za oněch dlouhých sedm let bude mít takový život, jaký chce po zbytek svých dnů žít, a mezi to kýžené spojení příjemného s paradoxně užitečným neodmyslitelně patřilo.