APRÍL

Do konce všemi veselými kopami a šprýmaři milovaného dne zbývalo už jen posledních pár minut, když vtom bellevillská policie obdržela nečekaný hovor přímo na hlavní služební telefon. Důstojník Marley se zrovna vracel z toalet, kde se mu konečně podařilo alespoň z nejhoršího zaprat skvrnu od umělé krve, jíž jeho kolegové s dosti pokřiveným smyslem pro humor naplnily jednu z jeho oblíbených, džemových koblih, jež mu darovali jako údajnou odměnu za to, že za ně spolu s důstojnicí Jules převzal dnešní noční směnu, když vtom onen pronikavý řinkot dolehl i k jeho uším. Do koše u pracovního stolu uprostřed služební místnosti vyhodil poslední, zkrvavený vlhčený ubrousek a se zívnutím zmáčkl tlačítko pro přijetí hovoru na malé, černé obdélníkové krabičce, jež vypadala jako položený dveřní telefon.

„Policejní oddělení města Belleville, pátá divize východního okrsku ve čtvrti BelleTell, u telefonu důstojník -" pokusil se monotónně pronést policista, ovšem osoba na druhé straně mu nedala ani tu nejmenší šanci dokončit větu.

„P-prosím, přijeďte sem, hned!" požádal roztřeseně ženský hlas na druhé straně hovoru tak úpěnlivě, že důstojník Marley ani nestihl doříct větu. „Někoho tady zabili!"

Policista se však místo jakékoliv reakce na oznámení o nálezu mrtvoly podíval na velké nástěnné hodiny, jež se nacházely nad vchodovými dveřmi do prostoru policejní služebny. Do oficiálního konce svátku žertů, legrácek a zlomyslností zbývala ještě necelá minuta. „Ovšem," pronesl důstojník Marley tak, jak to většinou lidé dělávají, když něčemu ani za mák nehodlají věřit. „Předpokládám, že dané tělo je v nějakém bizarním stavu, například nahé, pomalované vodovými barvami a oběšené na pouliční lampě," pronesl sarkasticky, ovšem ve finále bylo v jeho hlase znát především znechucení z tohoto bizarního typu humoru, jímž evidentně disponovalo výrazné procento bellevillských exemplářů. Rekordní počet aprílových hlášení o nalezení mrtvoly, pokusu o vraždu či jiném zločinu za dnešní den toho svědčil více než dostatek.

„To není žádnej debilní apríl, vy idiote!" přerušila ho znovu horlivě dívka na druhém konci hovoru. „Chtěli jsme si s přítelem jenom trochu...no..." na moment se odmlčela, neboť evidentně nevěděla, jak své původní plány podat, aby policistovi nedošlo, že ani ona a její přítel se na dané místo nevydali dělat nic legálního, „...užít, když vtom jsme uviděli tělo tý holky, jak tam leží pod lavičkou."

„Jaké holky?" zeptal se se stále evidentním skepticismem důstojník Marley. Dobře věděl, že pokud se zeptá na jméno, dostane eventuálního vtipálka do kouta. Většina dnešních volajících se ani nenamáhala si jméno zdánlivé oběti namyslet předem, a když se jich on nebo někdo z jeho kolegů zeptal, zda znají totožnost oběti, prakticky vždy ze sebe vypravili nějaké, jež jim přišlo na mysl jako první, nebo nějakou úplnou hloupost. „Donald Trump", či snad „Elvis Presley" o tom svědčily více než dostatek. Ti nejmladší zašli - nebo spíše nezašli - až tak daleko, že smyšlený předmět svého žertu pojmenovali po postavě z nějakého animovaného pořadu, kterým důstojník Marley - k nevědomí všech svých kolegů - holdoval i v brzkém začátku svých třicátých let, tudíž mu jména „Peter Parker" či „Dan Kuso" nezněly nijak cize.

Ovšem znění dívčiny odpovědi bylo to poslední, co v tu chvíli čekal. „Počkejte chvíli..." vybídla ho zdrženlivě, „podívám se, jestli u sebe nemá nějaký doklady, nebo něco takovýho." Dívčin hlas ztichl a místo toho se z reproduktoru ozvalo křupání štěrku pod podrážkou gumových bot, které záhy vystřídal různorodý šustot. Důstojník Marley byl z její odpovědi natolik v šoku, že jí ani nedokázal říct, že se oné mrtvoly nesmí ani dotknout, aby tak eventuálně nepoškodila důkazy, nebo naopak nějaké sama nechtěně nepřidala.

„Občanku ani tramvajenku u sebe zřejmě nemá, ale podle všeho se fakticky nejednalo o loupežný přepadení. Za ty love, co má v peněžence, by se dalo koupit aspoň deka kokosu." Dívka se zarazila, když jí došlo, jaké přirovnání právě použila. Upřímně doufala, že to policista doopravdy bral jen jako přirovnání, a ona tak nechtěně nevyzradila, které nelegální obchody jí nejsou zase tolik cizí, i když ona sama byla vždy výhradně jen prodejcem. Což už se však nedalo říct v případě lysohlávek a marihuany.

     Bála se však zcela zbytečně, neboť důstojník Marley byl stále v nemalém šoku z její odpovědi na otázku ohledně totožnosti údajné oběti. „Každopádně...podle všeho se jmenuje Allison Carrellová, 17 let, bytem na 187 BelleWelle Street."

Všechny údaje kupodivu seděly tak, jak je dívka z telefonátu, která se po neskrývaně neochotném vyčkání na příjezd policie, v čele s náčelníkem Montgomerym Diggsem, představila jako Serrenity Skylerová, jež byla na protidrogovém oddělení místní policie spíše známá jako příležitostná překupnice Serra, uvedla. Tělo, jež bylo nalezeno těsně před koncem svátku legrace a dobromyslné zlomyslnosti v BelleBanském parku, skutečně patřilo Allison Carrellové, téměř osmnáctileté dceři jednoho ze zdejších soudních znalců, které zaučoval samotný doktor Hamilton.

„Tak, jak to vypadá?" zeptal se ponuře náčelník Diggs, jenž za nález těla krátce před půlnocí nebyl příliš vděčný. „Jako by s tím ta narkomanka nemohla počkat do rána," pomyslel si, když si během chůze po pískové cestě upravoval svou služební bundu, pod kterou měl bílé pánské pyžamo. Kdyby zem nebyla ještě stále výrazně vlhká od odpolední přeháňky, pravděpodobně by se ani nenamáhal přezouvat z pantoflí. Do postele se dostal krátce po jedenácté hodině, respektive chvíli poté, co si byl povinnen vyslechnout Rickovo dvouhodinové diktování a plánování o dalších neoficiálních krocích policie v případě Fialového vraha, a ani ne po půlhodině spánku byl vytažen z postele kvůli pravděpodobně již třinácté jeho oběti. Upřímně začínal mít druhý důvod, proč si přál mu osobně prohnat kulku hlavou, a to významné narušování jeho osobního života a zejména spánkového harmonogramu.

„Jako v případě každého zesnulého - mrtvě," odpověděla mu Melanie Middlewarová, policejní koronerka a soudní patoložka, zatímco se v bílém ochranném obleku skláněla nad tělem mladé blonďaté dívky, jejíž čerstvé ostatky ležely pod jednou z dřevěných parkových laviček, když k ní policejní vedoucí došel a zůstal stát na pokraji pískové cesty.

„Myslel jsem, jak to vypadá pro nás, paní koronerko," upřesnil podrážděně náčelník Diggs a věnoval ženě nevrlý pohled. „Tak co, je to jeho práce? Nebo nějakýmu frustrovanýmu panicovi opětovně ruplo v bedně a tohle polonahý koště se mu jen nešťastně přišlo do cesty?" Zvedl levou ruku, v níž držel vypůjčenou policejní svítilnu, načež její světlo osvětlilo dívčiny smaragdově zelené, přiléhavé šaty s trojúhelníkovým výstřihem a černým lesklým opaskem s briliantovou sponou.

„Evidentně už to tak bude. Na těle jsem kromě sedmi bodných ran od kuchyňského nože - dvou v oblasti břicha, čtyřech v oblasti obličeje a překvapivě jedné i ve dlani - našla pouze jedno jediné zranění, které není 'nezbytné' pro něčí ubodání k smrti. Na levé paži a rameni má drobné pohmožděniny - evidentně od toho, jak ji musel uchopit, aby ji mohl poprvé bodnout, ovšem co jistě pro její pacifikaci nebylo potřeba, je tohle," policejní koronerka vzala do dlaně dívčinu pravou ruku a mírně ji zvedla směrem ke zraku náčelníka Diggse.

„Co jí to s tím ukazováčkem, proboha, udělal?" zeptal se zcela náhle důstojník Marley, když se spolu s kolegyní Brooksovou přihnal hned vedle svého nadřízeného, a položil tak ženě otázku, již měl Diggs přímo na jazyku, přičemž všichni zcela ignorovali vrahovu vizitku v podobě fialové stuhy, již měla Allison přidělanou na daném ukazováčku jako prsten.

„Očividně jí zlomil snad každičkou kost a přetrhl každičkou šlachu, které v něm jsou," objasnila koronerka Middlewarová.

„Proč ale zrovna ukazováček?" podivila se Jules. „Chápala bych prostředníček, všichni asi víme proč, ale ukazováček? Vždyť...co se s ním dá udělat, aby to někoho vyprovokovalo k pokusu o jeho skoro-amputaci?"

„Třeba zmáčknout spoušť," napadlo bezděčně důstojníka Marleyho, ovšem vzhledem k nepravděpodobnosti pravdivosti takové odpovědi na to během následné vteřiny kompletně zapomněl.

Koronerka jen lehce pokrčila rameny. „Na to vám já coby ohledávač mrtvol asi jen těžko odpovím, Julisso."

„Každopádně, koronerko, můžete nám tedy odpovědět ještě na něco dalšího, co se vás coby ohledávače mrtvol týče?" zeptal se nevolně náčelník Diggs a těžce přešlápl na místě. „Samozřejmě s výjimkou bodných ran a modřin od jeho stisku."

„Od těch modřin bych tak rychle neutíkala, náčelníku," mínila koronerka Middlewarová, když položila dívčinu ruku zpět na zem a přesměrovala pohled k podlitinám na jejím levém rameni, „poněvadž podle všeho má výraznou fyzickou sílu. Takovou, že kdyby chtěl, klidně jí to rameno rozdrtí. Možná přeháním, ale eventuálně by bylo možné, aby za určitých okolností prorazil i slabší zeď."

„A dál?" zeptal se pobídavě náčelník Diggs a mírně nadzvedl jedno husté obočí.

„Také už teď mohu s doslova stoprocentní jistotou vyloučit byť jen minimální, sexuální motiv," prohlásila přesvědčeně koronerka. „Jakýmsi neobvyklým způsobem podle všeho bude mít alespoň částečné, sadistické choutky, ale ne v tom sexuálním smyslu. Při podívané na jejich utrpení se mu nehrne krev mezi nohy, nýbrž do jeho vlastních žil. Metaforicky...je jejich krev jeho vlastní. Otázkou však zůstává, jestli k životu potřebuje jen a pouze vraždění, nebo by onu 'krev do svých žil' byl schopen čerpat i z něčeho jiného."

„To jsem netušil, že kromě patoložky a ohledávače mrtvol jste i ženská verze Willa Grahama," prohodil jízlivě náčelník Diggs.

„Dvě třetiny svého dosavadního života jsem strávila na tříčlenném zástupu zdejších univerzit, přičemž nečekaně mám i nějaký ten semestr z kriminologie, sociologie, či dokonce psychologie," odvětila s ironickou vřelostí koronerka Middlewarová. „To už člověka do inkriminované problematiky dosti zasvětí. Navíc, měla jsem za to, že se vám můj bratranec svěřil, že jsme byli spolužáci nejen na střední škole, ale posléze i na univerzitě. I když tedy ne na dlouho a pouze na jedné z fakult, jelikož já na rozdíl od Davida preferovala, řekněme, oborovou různorodost.

Navíc...čekala bych, že za aktuální situace bude policie ráda za každého člověka s analytickými schopnostmi, zvláště toho, jež je umí používat i na dálku. Jistě, sice nejsem forenzní psycholog s takovými analytickými schopnostmi, se kterými se zpravidla rodí psychopati, a nepatřím tak do vašeho speciálního oddílu pro boj proti narušitelům systému disponujících touto schopností, jako David, nicméně stále pocházíme z jednoho stromu. A byla by chyba z povolání předjímat, že moje jablko padlo nějak významně daleko od něj, jen proto, že na rozdíl od mého bratrance z daného oboru nemám doktorát."

Náčelník Diggs na devalvaci jeho jízlivé invektivy nic neřekl, nýbrž si jen se sardonickým úšklebkem na semknutých rtech tiše odfrkl. „Takže, co tam máte dál, slečno Grahamová?"

Melanie ono kuriózní nazvání své osoby zcela ignorovala. „Dál tam mám prakticky nespornou skutečnost, že nehledě na způsob, jímž si vybírá své oběti, evidentně jimi pohrdá do takové míry, že by to šlo jen stěží vyjádřit slovy. Ovšem činy to očividně dokáže přímo dokonale. Kdyby to neznamenalo, že nám tak naservíruje svoje DNA přímo na stříbrném podnose, s radostí by jim ještě naplival do obličeje."

„Když už jsme u toho DNA...předpokládám, že tam opět najdete tunu vzorků, ale stejně to opět bude k ničemu."

Melanie Middlewarová se slabě ušklíbla. „Pokud znáte případ vraždy JonBenet Ramseyové, tak jistě víte, že DNA dokáže přežít na oblečení bez praní klidně i od data jeho výroby, přičemž se na něj další biologické stopy mohou přidat například v obchodě, když se jedná o volně zkušební kousek. Takže předpokládáte správně, náčelníku.

Stejně jako na všech předchozích tělech, i na slečně Carrellové evidentně najdu nejednu cizí biologickou stopu, ale dokud je nebudu mít s čím srovnat, je to, jak jste sám řekl, opět k ničemu. I kdyby nám své DNA přeci jen naservíroval přímo na stříbrném podnosu, pokud ho již nemáme registrovaného v databázi, nebo není možnost podezřelému odebrat vzorek pro potvrzující komparaci, nebude o nic relevantnější, než například někdo, s kým jen ledabyle fyzicky interagovala na ulici, v metru, ve frontě, ve škole, nebo kdekoliv jinde. Bez druhé DNA na porovnání jsou všechny získané biologické stopy prakticky inkomensurabilní, respektive v podstatě zcela zbytečné.

Ostatně...právě proto si také vybírá veřejná nebo silně fyzicky frekventovaná místa. Například tenhle park. Denně tudy projdou stovky lidí, kteří tady bez pochyby zanechají nějaký biologický materiál či jakoukoli jinou stopu. Vypadlý vlas, kousek tkáně, nebo třeba otisk.

A i kdyby se přeci dostal do okruhu podezřelých, těžko bychom mu dokázali něco náležitě relevantního, pokud by se jeho DNA nenašla přímo na těle oběti, a to ještě v okamžik její vraždy. Jinak by mohl říct, že ji na místě činu či na doličném předmětu zanechal za prakticky jakýchkoli jiných okolností."

„Myslíte si, že je impulzivní? Že když se do toho pustí, nemíní přestat, dokud nemá dost?" zeptal se náčelník Diggs, kterého psychologický výklad koronerky Middlewarové nečekaně zaujal, neboť se právě dostala k tématu, ve kterém se eventuálně dala najít vrahova slabina - sklon, který dříve, či později zařídil záznam v trestním rejstříku už mnoha...narušitelům systému. Ovšem co nejen Belleville, ale i většina světa a zejména psychologické statistiky pamatovaly, žádný z nich se právě díky této vlastnosti nestal - nebo spíš nemohl stát - organizovaným sériovým vrahem. Právě proto se mu nechtělo věřit, že by měl zrovna v tomto případě mít tu čest s někým, kdo se v oboru kriminality zpravidla nezmohl na víc než na krádež, ublížení na zdraví a podobně „banální" zločiny, nebo maximálně na svoji první - a taky poslední - vraždu v afektu.

„Ano i ne," odpověděla k jeho překvapení značně matoucně. „I když většinu času dominující, chladná hlava není jeho vrozená vlastnost, ale volně převzatá, a to pěkně kvalitně a důkladně. Ovšem uhlí je také stále jen uhlí nehledě na to, jak kvalitně a důkladně ho pozlatíte.

Nicméně...netvrdila bych, že nepřestane, dokud nemá dost, protože žádná z jeho obětí by mu i přes zisk z jejich vraždy evidentně nestála za to, aby se něco v jeho životě byť jen trochu pokazilo. I když nelze popřít, že během stavu vraždění se dostává do jisté euforie, jež ale není natolik silná, aby ho kompletně odtrhla od reality. Ovšem těžko říct, jak obtížné by bylo ho z onoho transu probrat, kdyby to bylo čistě osobní."

„A to v jeho případě znamená co? To čistě osobní?"

Melanie Middlewarová se potměšile pousmála. „Jaký je váš nejhorší zážitek, Diggsi? Výsměch či znehodnocení vůči které negativní události by vás dokázaly přimět vidět kompletně rudě?" Sice významně změnila téma, ovšem i tak náčelníkovi více než dobře došlo, kam tím koronerka tak vyhýbavě a zároveň zcela okatě míří. Cíl její psychologické výpravy do charakteru Fialového vraha se mu ani za mák nelíbil, jelikož prakticky jistě devalvoval vše, co obnášel jeho postoj k danému případu, a to nejen jakožto policisty vázaného striktními pravidly smýšlení a názorů, ale i jako nepřímo osobně zainteresovaného člověka.

Věděl, že daným cílem je s největší pravděpodobností tvrzení, jež jde ruku v ruce s pravdou - s trýznivě krutou a nepohodlnou pravdou, kterou se už jen pro stabilitu své vlastní psychiky pokoušel znehodnotit, jak jen to šlo, neboť v něm její vědomí vyvolávalo frustrující směsici úzkosti a strachu.

Strachu z něčeho, co sice bylo nelegální, ovšem na druhou stranu...co za posledního čtvrt století byly v Bellevillu zákony? Paradoxně o tom zrovna on mohl vyprávět ze všech nejvíce, neboť ty, které kompletně porušil a znehodnotil, by nedovedl spočítat na prstech, a to měl všech pět na každé končetině.

„Taková událost se v mým životě nestala," odpověděl nakonec - napůl lživě a napůl upřímně, přičemž si s příkrým výrazem ve tváři autoritativně založil ruce na prsou, aby tak dal koronerce jasně najevo, že tady ani v nejmenším není od toho, aby jí dělal nějaký testovací exemplář, nýbrž proto, aby se dozvěděl vše základní o třinácté oběti Fialového vraha. Upřímně doufal, že i pro něj právě toto číslo bude osudně prokleté. „Navíc, i kdyby tomu bylo jinak, v souvislosti s případem je to naprosto irelevantní."

„Jak myslíte," opáčila nečekaně smířeně koronerka Middlewarová, aniž by zvedla pohled od Allisonina bezvládného těla, a věnovala ho tak i Diggsovi. „Chtěla jsem tím říct, že kdyby mu někdo - ať už zcela schválně, či pouze neúmyslně - šlápl na kuří oko v podobě připomenutí či znehodnocení dané události, v rámci návalu vzteku, pocitu ohrožení či snahy o sebezáchovu by byl schopen rozmetat vše okolo sebe, přičemž jedinou šancí, jak vyváznout bez úhony - i když v tomto případě spíš rovnou přežít -, by bylo zalézt do nejbližšího úkrytu a doufat, že neuhoříte v ohni, který jste svými vlastními slovy či skutky sami založili.

Koneckonců, neznalost zákonů také přeci neomlouvá. A když si odmyslíte prostřední slovo základního znění, přiblížíte se prachpustým základům nejen jeho logiky, ale i logiky drtivé většiny exemplářů oné společenské menšiny. Ovšem...vzhledem k tomu, že on je evidentně ten výjimečný případ, jenž se vydal na vražednou dráhu, bych se nebála domnívat, že to ani zdaleka nebude typický exemplář. On je vážně...rarita.

Otázkou ovšem zůstává, které pro ně typické vlastnosti jsou v jeho případě kompletně utlumené a které jsou zase vyhnané do raritního extrému."

Montgomery Diggs zhluboka polkl. „A co nepohodlní svědci? Zabil by je, kdyby nějaké měl?" zeptal se ve snaze konečně vycouvat ven z této psychologické pitvy Fialového vraha, a potřebně se tak navrátit na zcela nediskutabilní a k hlubokému zamyšlení se nesvádějící kolej. Respektive potřeboval ovládnout slova koronerky Middlewarové dřív, než před jeho kolegy - především tedy před důstojníkem Marleym - vypustí z pusy něco, co by již nebyl schopen náležitě zamluvit či subjektivně osvětlit, a to ani s pomocí Davida či Ricka, svých dvou bývalých spolužáků ze střední školy.

Upřímně sám někdy nevěděl, kde přesně měl v daném kvartetu své místo. Rick byl nefalšovaný, brilantní vůdce a někdo by řekl, že i reinkarnace samotného Howarda Winstona. Takových lidí by se ovšem nenašlo příliš mnoho, mírně řečeno, jelikož i Belleville si stejně jako různé země či státy svoji historii značně přibarvoval, neboť nikdo nechtěl, aby si žáci a studenti z hodin dějepisu odnesli skutečnost, že onu osadu, na které byla během následujícího staletí vybudovaná dnešní bellevillská metropole, založil psychopatický následník britských a francouzských kolonizátorů.

David tak lačný po moci a kontrole všeho a všech okolo sebe nebyl. Věděl jen, že dané znalosti spolu s jeho diplomem a praxí dokáží osudně ovlivňovat lidské životy. Jakožto policejní psycholog, vedoucí výzkumného psychologického centra a v neposlední řadě i soudní znalec měl široké rozpětí možností a hlavně pravomoce rozhodovat o osudech druhých lidí. Byl pánem nad oficiálním stavem jejich psychiky, od kterého se úzce odvíjel i celý jejich život, což jen potvrzovalo jím tolik oblíbenou, politování hodnou skutečnost, že žijeme v době a hlavně ve světě, kde vám jeden soubor papírů s podpisem a razítky dokáže kompletně změnit, ne-li dokonce zničit život.

James...to byl zvláštní případ, taková černá ovce celé jejich skupiny. Prakticky vymodlený syn Wilsona Williamse, jednoho z nejlepších právníků minulého století, jenž ihned po promoci na právnické fakultě po otci převzal jeho advokátní kancelář a který se taky zcela nečekaně rozhodl přidat do jejich řad. To nečekaně mělo v jeho případě několikanásobný význam. Ačkoliv nad tím Diggs nejednou rozmýšlel dosti do hloubky, nedokázal přijít na žádný logický či racionální důvod, proč by se zrovna Rickova introvertní podržtaška chtěla dobrovolně podílet na jejich byznysu. I když...jistou teorii přeci jen měl, ovšem něco takového se mu zdálo tak šílené, až to sám považoval za nesmysl. S ochotou věřil, že se smrtí Josephine to tenkrát přeci jen bylo tak, jak tvrdila její matka, ovšem co už mu připadalo jako holá šílenost, byla domněnka, že by se Rick postavil na stranu vražedkyně svojí vlastní krve, a prostřednictvím jejího otce jí tak nabídl vykoupení.

Ovšem tehdy své rozhodnutí o přijetí Jamese do jejich řad vysvětlil tak, že renomovaného právníka pro svoje klienty potřebují, a tak byl James přijat jako čtvrtý, předposlední článek jejich sestavy. Po jeho smrti ho nahradil Frederick J. Johnson senior, u kterého měl však Diggs dojem, jako že se kompletně minul povoláním a jeho právnické renomé je pravé asi tak jako kladné recenze čistě pětihvězdičkových podniků.

A on sám...byl evidentně někdo, kdo se v životě nezmohl na nic víc, než na žití pro peníze. Byl povrchní a věděl to o sobě, ale kdo v Bellevillu nebyl. „Když nemáš prachy, jsi nula," vybavil si zdejší, nepsané společenské pravidlo. Bylo to sice triviální a mělké, ovšem přesně tak si připadal drtivou většinu svého života, neboť všechno s hlubokým významem, do čeho se kdy pustil, se setkalo s neúspěchem, a to ať už to byla - díky Rickovi - neopětovaná láska od jediné ženy, ke které cítil něco hlubšího, nebo selhání v plánu úspěšně dořešit vraždu, která ho tehdy jako čerstvého maturanta motivovala pro práci na policii. A zasvětit svůj život penězům bylo z pohledu povrchního, Bellevillem odkojeného člověka to nejracionálnější, co mohl udělat, pokud chtěl, aby měl jeho mělký život alespoň nějakou náplň, dlouhodobý cíl či smysl.

„Ano, zabil," odpověděla mu koronerka Middlewarová a jemu náhle došlo, že se zamyslel jen na pár vteřin, i když mu to připadalo jako dlouhé minuty. Jeho únava a neoficiální přesčasy v kanceláři si už evidentně začínaly vybírat značnou daň. „Nicméně by to byla jen záležitost sebezáchovy, pudová snaha zachránit se, a to jen pokud by se tedy nejednalo o osobu, jež splňuje požadavky pro další krev do jeho žil," vysvětlila koronerka Middlewarová. „A pokud již byť jen tuší, co ho doopravdy čeká po jeho dopadení, není se ani čemu divit," dodala v duchu.

„Jinými a konečnými slovy - hledáme pěkně nasranýho a hlavně šílenýho psychopata," zhodnotil účelově na závěr náčelník Diggs.

Koronerka se mírně pousmála. „Jste vedle, jak ta jedle, náčelníku," prohlásila klidně a přesvědčeně, čímž Diggse - k jeho neskrývané nevoli - podstatně rozhodila a zároveň i značně shodila před podřízenými. „Nehledáte psychopata," pronesla opět zcela přesvědčeně, načež se podívala do stále otevřených, světle jantarových očí mrtvé Allison. „Hledáte někoho, kdo byl společností doživotně obdařen darem, jenž je pro něj požehnáním, a pro všechny ostatní naopak prokletím." I když...v těch raritních, prakticky již z lidské paměti a psychologických lejster vymazaných případech jen skoro...pro všechny.

„V tom s vámi výjimečně souhlasím," uznal nuceně náčelník Diggs. „Pro nás ten magor není nic víc, než jen prokletí."

„A...co teď vlastně budeme dělat?" zeptala se opatrně Jules a spolu s Marleym přesměrovala tázavý pohled na jejich společného nadřízeného, který při položení otázky mírně odvrátil pohled na stranu. Důstojníci se nedočkali žádné verbální odpovědi. „Zabil jich už třináct, pane, třináct nevinnejch lidí," pokračovala Jules. „Už nemůžeme předstírat, že se nic neděje, a hlavně to nemůžeme držet pod pokličkou nehledě na to, že Belleville má již od samého počátku právo vědět, co se děje. Chápu vaše obavy o vypuknutí paniky a především vinění policie a také vím, co říkal pan Goodman, ale tohle už se nám opravdu začíná vymykat z rukou. Navíc, když bude Belleville vědět, na čem skutečně je, ztíží mu to práci. Lidi si budou dávat pozor a každý bude vědět o tom, co je zač."

Náčelník Diggs frustrovaně vydechl, načež se konečně odhodlal vynést verdikt, kterému se vyhýbal prakticky tři měsíce. „Tak dobře," svolil nakonec, „pustíme to ven, ale žádný detaily. Zavoláte do BelleNews a dáte jim přesný instrukce, co můžou pustit do éteru. Hamilton bude muset sestavit jeho psychologickej profil, bude třeba s tím přímo konfrontovat nejvíce ohrožený skupiny a hlavně si budeme muset dát bacha na vlastní kejhák. Kdo ví, co se stane, až zjistí, jak zásadní překážku jsme mu postavili do cesty."

Náčelník Diggs ještě jednou vydechl a pomalu zvedl pohled k noční obloze. Již brzy měl být úplněk. Ačkoli se snažil, jak mohl, ani při pohledu na něco tak uklidňujícího se nemohl zbavit trýznivého pocitu, že právě spustil odpočet bomby, jež dříve, či později exploduje nejen pod jeho nohama, ale rovnou i pod celým Bellevillem.