Během každičké etapy života, kterou si projdeme, nám budou kladeny různé otázky, ať už životní normou samotnou, nebo lidmi, se kterými se během nich setkáme. Rodiči, učiteli, přáteli, zaměstnavateli, našemi vlastními dětmi...

Jako batolata se budeme učit poznávat tvary, obrázky, hračky a další předměty. Uvědomíme si, k čemu slouží vidlička a podobné věci praktické denní potřeby. Zjistíme, že voda nemá chuť a že oheň nás zase může nehezky popálit, a proto je lepší se mu vyhnout.

Po nástupu do školky a školy poznáme nové lidi, již nám samozřejmě také položí nejeden dotaz. Učitelé se nás budou ptát, jak jdou po sobě písmenka v abecedě, kolik obyvatel má Amerika či jaký strom údajně pokácel George Washington.

Čím starší budeme, tím podstatnější a pro funkčnost běžného a sociálního života důležitější otázky nám budou kladeny.

Co je v bezprostředně každém případě, za jakékoliv situace a bez sebemenší výjimky nemorální? Je pravda vždy na té straně mince, již vidíme jako první? Opravdu je život s pragmatismem procházka růžovým sadem?

Tyhle a jim podobné hrají v mém životě hlavní roli už od jeho raného počátku.

Nechtěla jsem si znovu jen vyslechnout ty směšné lži, jež mi lidé či nepsané společenské zákony říkali, aby tak sobecky udupali moji touhu po skutečné, a tím pádem i značně nepohodlné pravdě, na kterou běžný člověk ani nehledá odpovědi. Evidentně proto, neboť u všech automaticky předpokládá, že jsou jednoznačné.

Což je ve své podstatě sice časté, ovšem paradoxně chybné tvrzení, které jsem bohužel celých sedmnáct let uznávala až do osudné jarní noci.

     Do okamžiku, kdy se můj rutinní život obrátil v tu nejnepředvídatelnější a nejšílenější životní pouť, jakou si kdo dokáže vůbec představit a která mi taky konečně pravdivě odpověděla na všechny kýžené otázky.

Ovšem jedna z nich zůstala nezodpovězená až do samého konce, a to: "Co určuje skutečnou hodnotu člověka?" Otázka, na kterou však normální člověk nikdy nemůže odpovědět správně.

Rozmazlení snobové si budou stát za tím, že peníze a jejich výše na bankovním kontě. Prosperující egoisti zase tvrdí, že materiální úspěchy. Povrchní rádoby aristokratky si pro změnu nenechají vymluvit, že názor společnosti a lidi, kterými se v životě obklopujeme. Psychologové by naopak řekli, že vlastní hodnotu si určujeme sami s pomocí sebelásky a sebeúcty. A já osobně bych prosazovala přesvědčení, že morálka.

Ovšem ani jedna z odpovědí není ta správná, neboť člověk, kterého nazýváme společenským dnem, má v drtivé většině případů daleko větší, lidskou hodnotu než všichni, kteří ho takto označují.

Otázkou tedy zůstává, co dalo jeho existenci tak vysokou cenu?