Ono napjaté ticho, jež panovalo celou cestu domů, mě užíralo zaživa. Věděla jsem ale, že jen, co překročíme domovní práh a Tracey se ujistí, že jsou všechny dveře i okna pevně zavřená, aby tak slečna Levensteinová, naše všetečná sousedka, nemohla slyšet jediné slovo, bez varování se strhne slovní hurikán, jenž mě zasáhne ve své plné síle.

     A přesně tak se také stalo, ovšem o něco déle, než jsem čekala. Přízemní dvojmístností naší rodinné vily nejdříve zavládlo znepokojující ticho, načež se konečně strhla ona, dlouho očekávaná bouře. „Chtěla jsem po tobě jednu jedinou věc..." pronesla Tracey pomalu, chladně a důrazně vteřinu poté, co za sebou zabouchla dveře od předsíně, a kompletně tak onu dvojmístnost zvukově izolovala od okolního světa. „Jedinou věc, náplní který byla taková primitivní banalita, jako je nenamočení se do žádnýho průseru! 

     Uvědomuješ si krucinál, cos provedla?! Víš ty vůbec, jak dlouho bude trvat, než to zase vyšumí, a hlavně kolik mě to bude stát?! Dovedeš si ty vůbec představit, jak mi bylo, když mi ten chlap zavolal, že moje vyvedená sestřička o půl devátý večer sedí na policajtech a já si ji mám přijet vyzvednout jako nějakýho zhýralýho kriminálníka, kterýho právě pustili na kauci?!" 

     „Já vím..." hlesla jsem sotva slyšitelně a se stále přetrvávajícím strachem se své sestře podívat zpříma do očí i nadále upírala zrak na špičky svých, již viditelně opraných, bílých kotníkových ponožek, „a omlouvám se." Upřímně nevím, zda mám být ráda, že nynější situace je ukázkovým příkladem mého sice krutého, ale na reálných základech stavícího tvrzení, že omluva není nic víc, než jen pouhopouhá transakce.

     Tracey se nad mými, zdánlivě kajícnými slovy však jen ironicky pousmála, přičemž i nadále byl z její tváře patrný značný hněv. „Zbytečně," odvětila ostře, „jelikož nějaký tvoje omluvy mi jsou v tuhle chvíli už hovno platný!" Tracey se málokdy uchylovala k užívání expresivních výrazů, neboť až nezdravě moc lpěla na své společenské úrovni, a když už je používala v takto hojném množství, bylo jasné, že je zle. Takto naštvanou - a taky sprostou - jsem jí zažila jen párkrát v životě, ovšem nikdy neměla pro onen nemalý hněv tak adekvátní důvod, jako právě teď. I přes to, že jsem jí za svůj život stihla hnout žlučí už hodněkrát, žádný z oněch mých činů nebyl tak závažný, jako porušení její ústřední podmínky pro relativně snesitelný život v její výhradní péči. Paradoxem je však fakt, že i když to já onou návštěvou policejní stanice ohrozila jméno posledního, společensky významného člena rodiny Williamsových, není to moje vina, a já tak nemám sebemenší důvod onu omluvu za riskování objevení se na titulních stránkách bellevillských bulvárních týdeníků myslet vážně. Stejně jako prakticky všechno, co se za poslední čtyři týdny mého života podělalo, je i ono eventuální ohrožení „bezúhonnosti" jména zbylých členů naší rodiny jen a jen jeho vina.

     Nebýt toho zvrácenýho bastarda...nic z toho by se nikdy nestalo. Doslova nic.

     Mlčela jsem. Upřímně jsem nevěděla, co jí mám na tohle říct, neboť měla výjimečně pravdu - za moje neupřímné omluvy se aktuální situace opravdu nevyžehlí.

Tracey dlouze vydechla a lehce si zamnula kořen nosu. „Měla jsi za úkol nepodělat jednu jedinou věc," konstatovala ve snaze mi tak opětovně připomenout, jak banální, ale za to zásadní moje úloha byla, „a ani to jsi nebyla schopna dodržet." Koutky Traceyiných rtů nepatrně ucukly do slabého, ironického úsměvu. „Ty vážně nejsi nic jinýho, než jen následek prasklý gumy." S těmito slovy a ironicky pobaveným úsměvem na dokonale nalíčené tváři netečně prošla kolem mě, jako bych byla jen bezcenný prach, a přešla do kuchyňské části dvojmístnosti, kde ze skřínky pod dřezem vyndala lahev červeného vína.

     „Tak mi pověz," vyzvala mě, když na ex dopila první skleničku, kterou naplnila až po okraj, „copak se ti přihodilo tak strašnýho, že jsi kvůli tomu musela volat pravou ruku bellevillskýho bulváru, a dát tak v sázku jméno naší rodiny, na jehož zvěčněnosti se táta tolik nadřel?" Vztek v jejím hlase se pomalu vytrácel, přičemž ho však nahrazovaly sarkasmus a přezíravost. Věděla jsem, že mi ve skutečnosti nepřipomíná tátovy značné zásluhy, nýbrž závažnost nastalé situace. Jí bylo ukradený, kolik krve, potu a slz, nadsazeně řečeno, do toho táta vložil. Tracey se tím jen snažila co nejvíce vyzdvihnout fakt, že jsem se dopustila prohřešku té nejvyšší možné úrovně. Což jsem jí sice nemohla vymlouvat ani vynahradit, ale stejně to nebylo něco, co se mi poslouchalo zrovna dvakrát dobře i přes to, že to svým způsobem nebylo nic nového. Stejně jako ona její předešlá poznámka o naprosté zbytečnosti mé existence.

     Věděla jsem, že říct jí skutečnou pravdu o tom, co se během posledních šesti hodin stalo, by bylo horší než sebevražda, takže jsem se ji rozhodla odbýt tou samou historkou, již jsem odvykládala důstojníku Marleymu. „Po škole jsem byla v kině a když jsem se vracela domů, projížděl kolem mě nějakej opilej chlap a málem mě srazil." Tracey se na mě podívala, jako by litovala, že se tak skutečně nestalo. Zřejmě si v tu chvíli pod vlivem alkoholu neuvědomovala, že moje smrt by byla daleko větší, bulvární kauza, než fiktivní ožrala za volantem, co mě málem srazil. „A když jsem se mu pokoušela vyhnout, brkla jsem a spadla čelem na obrubník," pokračovala jsem. „Navíc...já ty policajty nevolala. Ten chlap mě zastavil sám od sebe a přiměl mě jet s ním na stanici," vyvedla jsem ji z omylu.

     Tracey mírně nadzvedla dokonale tvarované, hnědé obočí a se znatelnými pochybnostmi v obličeji a již dolitou sklenicí vína v rukou si mě přeměřila pohledem od hlavy až k patě. „Vážně?" zeptala se stále se znatelnými pochybnostmi v hlase.

     „Vážně," zalhala jsem, co nejvěrohodněji jsem dovedla, a mírně přikývla na potvrzení. „Přísahám, Tracey, nic nemají." Pro své vlastní dobro jsem doufala, že aspoň toto je pravda.

     „Tím bych si nebyla tak jistá," namítla jistě moje sestra a koutky jejích rtů lehce cukly do ironického úsměvu. „Pokud tvůj ksicht nebude viset na titulkách příštího vydání všech bellevillskejch týdeníků z důvodu podezřelý návštěvy policie, tak alespoň proto, že s tou otřesností, co sis nechala udělat na hlavě, jsi předčila i starou MacColmanovou." Tracey se při vzpomínce na svoji bývalou kolegyni z branže, Harriet MacColmanovou, kterou bellevillský bulvár bere na paškál pokaždé, když není žádný jiný způsob, jak nahnat čtenáře, pohrdavě ušklíbla a dlouze se napila vína. Tentokrát však onu dvoudecovou sklenici vypila jen do třetiny. „A že se ta vyzobaná slunečnice v bizáru opravdu neztratí," prohodila a dopila i ten zbytek červeného vína, jenž se v dané sklenici nacházel. „Tak či tak, hned zítra dáš ten purpurovej chemlon dolů. Nehodlám riskovat, že z tebe vážně udělají druhou MacColmanovou," prohlásila rozhodně a natáhla se pro již ze třetiny prázdnou flašku s oním nízkoprocentním, alkoholickým nápojem, aby si mohla opětovně dolít.

     „Ne," odsekla jsem nesouhlasně nejen ke značnému překvapení své starší sestry, ale zejména sebe samotné. Věděla jsem, že rezistence je to poslední, po čem Tracey touží, ovšem nekompromisní tón, jímž vyslovila dané rozhodnutí, mně zahřál krev až na bod varu. Chápala jsem, že mi vyčítá moji neuváženou návštěvu policejní stanice, ale příčila se mi skutečnost, že se snaží rozhodovat o mém vzhledu, a to takovým způsobem, abych co nejvíce vyhovovala zdejšímu, veškerou originalitu utiskujícímu ideálu krásy.

     Tracey znění mé odpovědi viditelně překvapilo, samozřejmě v tom negativním slova smyslu. „Cos to řekla?" vypravila ze sebe tázavě, a dala mi tak neopakovatelnou možnost svoji odpověď obratem změnit, ovšem já i přes značný hněv v jejích hnědých očích trvala na svém rezistentním stanovisku.

     „Slyšelas mě," odvětila jsem, přičemž sebejistota v mém hlase značně nabrala na intenzitě. „Možná máš právo mi vyčítat, že jsem se nechala zviklat a dovolila tomu policajtovi, aby mě odvezl na stanici, a bohužel  tak riskovala, že si nás vezme na paškál místní bulvár, ale není mi deset, abys mi diktovala, jak mám vypadat, abych co nejvíc vyhovovala těm debilním vzhledovejm standardům. A je mi upřímně jedno, co bude s tvojí reputací rádoby dokonalý osoby, jelikož to, co si pomyslej ti snobští idioti, kterýma máš neustálou tendenci se obklopovat, už opravdu není moje starost." S těmito rozhodnými slovy jsem odvrátila pohled od své, výrazně šokované sestry a vykročila směrem k točitému schodišti, jež vedlo nahoru do patra. Do odbití půlnoci sice ještě zbývalo víc než dvě hodiny, ovšem čím dřív pro mě tento den skončí, tím líp.

     Nestačila jsem však ujít ani dva kroky, než k mým uším dolehlo zaklapání vysokých podpatků Traceyiných lodiček, a já na pravém zápěstí vzápětí ucítila pevný stisk.

     Tracey se mnou prudce trhla směrem k sobě. „Tak hele, ty mrňavej spratku, ty dobře víš, že kdyby bylo po mým, válíš si prdel jedině v nějakým druhořadým děcáku na předměstí. Jenomže k mý smůle...to ta tátova závěť poněkud zkomplikovala. Takže, milá sestřičko, dovol mi, abych ti opětovně připomněla, že v tomhle baráku jsou nastolený určitý pravidla, který bych ti - už jen pro tvoje vlastní dobro - doporučovala alespoň částečně respektovat. 

     A to hlavní je: neudělat jménu naší rodiny sebemenší ostudu. Aspoň toho bys mohla bejt schopná, když už odmítáš, nebo dokonce nezvládáš všechno ostatní. Ovšem pokud i to je pro tebe moc...no, řekněme, že zbývající pobyt v tomhle domě pro tebe nebude žádnej med. Sama víš, že co je dobrý pro mě, bude mít pozitivní odezvu i pro tebe.

     Takže, rozumíme si, ségra?" 

     Relativně nekonfliktní výraz v mé tváři se rázem změnil na znepokojivě příkrý. „Tak teď zase poslouchej ty mě," vyzvala jsem ji důrazně a jedním prudkým pohybem se vyškubla z jejího křečovitého sevření. „To, že jsme každá z jinýho těsta, pochopil už každej, co o zbytku týhle, rádoby zvěčněný rodiny slyšel. Stejně tak, jako že každá máme dosti jiný preference. 

     Vážně si chceš za každou cenu udržet místo mezi těma snobskejma idiotama? Fajn, jak je libo. Ovšem...nezapomínej na jednu, dosti podstatnou věc - ani kuře, dokonce ani ten nejchudší a nejpodřadnější otrok nehrabe zadarmo.

     Buď si jistá, že tvoje pozice v týhle směšný hierarchii mi je naprosto ukradená. Dělej si v jejím rámci, co jen chceš, ale říkám ti jedno - mě z toho už konečně jednou provždy vynech. Obě dvě až moc dobře víme, že já nestojím o to bejt součástí toho tvýho růžovýho světa. Ovšem to, že je mi tvůj svět naprosto ukradenej, neznamená, že neznám způsoby, jak ho narušit. A to mi věř, že za ty čtyři tejdny, co jsi rádoby jednala o tom, jak do tý vaší veleslavný firmy přitáhnout co nejvíc novejch rekrutek, se jich našlo víc jak dostatek. A pokud nestojíš o názornou ukázku, tak..."

     Traceyiny hnědé oči žhnuly hněvem ještě víc než kdykoliv předtím. „To se mě jako pokoušíš vydírat?" procedila tázavě.

     „Ne," vyvedla jsem ji stručně z - i když tedy jen částečného - omylu. Vzhledem ke skutečnosti, že dnešním dnem jsem se coby královna té jeho zvrácené šachové partie s lidskými figurkami dopustila činu, jenž mě připravil i o poslední - a tím pádem i nejdůležitější - část mé morální integrity, je vydírání pouze slabý zlomek oněch trestních zářezů, jež mám k dnešnímu dni na pažbě. „Pouze se pokouším vyjednat dvě, v podstatě i poměrně nepodstatné podmínky."

     Doufala jsem, že Tracey - i přes moji, občas více méně dostatečnou schopnost přesvědčivosti - nepozná, že ve skutečnosti jenom blafuju, jelikož jediným způsobem, jak kompletně a hlavně nenávratně zničit onu její růžovou bublinu života, je udání sebe sama za podílnictví na největší sérii vražd, co se kdy v Bellevillu odehrála. A následně z toho vytvořit tu nejbrutálnější masovou vlnu, kterou kdy zdejší média spatřila. 

     Jediný způsob, jak ukončit tenhle Traceyin život na vysoké noze, je si kompletně a hlavně nenávratně zničit ten svůj.

     Což je něco, co já nikdy nedokážu. Doživotní společenská muka mé starší sestry pro mě nejsou dostatečnou náhradou za několik let strávených za mřížemi, a tím pádem i nevratně zničený zbytek života. Jedinou možností, jak si aspoň o trochu vylepšit pobyt v tomhle snobským vězení, je použít sotva viditelný zlomek Gillových manipulačních schopností, jež jsem od něj dokázala převzít. 

     Tracey mi věnovala pohled plný opovržení a hněvu, než zcela nečekaně svolila ke kapitulaci. „Tak co po mně zatraceně chceš?" prskla tázavě a ve snaze získat zpět alespoň zlomek své obvyklé autority si založila ruce na prsou.

     „Za 1. Necháš mě si s mýma vlasama dělat, co budu chtít, jasný? Na druhou stranu ale nemusíš mít obavy, jelikož ti můžu zaručit, že s ničím kontroverznějším už práh tohohle domu nepřekročím."

     Tracey si nad mým ujištěním jen netečně odfrkla. „A ta další věc?" 

     „Dovolená," obeznámila jsem ji se svým druhým požadavkem. 

     Nechápavě povytáhla obočí. „Cože?" 

     „Dovolená," zopakovala jsem ono prosté slovíčko, kterému evidentně nerozuměla.

     Traceyino značné zmatení v danou chvíli opětovně vystřídal vztek. „Jak to sakra myslíš, dovolená?! Nechápu, co si to ten tvůj slepičí mozek zase vymyslel, ale na rovinu ti říkám, že na tohle žádný moje konexe stačit nebudou!" 

     Pochybovačně jsem se pousmála. „Notak, něco by se přeci ještě našlo, ne?" zeptala jsem se řečnicky a náznačně povytáhla obočí. „Vzpomínáš si ještě na Daniela Duncana?" Tracey při zmínce toho jména zrudla i zbledla zároveň. „Pokud se nemýlím, přesně takhle se jmenoval ten mladej, čerstvě atestovanej doktor, se kterým sis nejednou vyšla na skleničku, ne? A kterej teď, pokud se tedy opět nepletu, pracuje na pohotovosti fakultní nemocnice, jež se nachází jen necelý tři bloky od GrandBellu.

     Vzhledem ke skutečnosti, na kolika falešných, nemocenských dovolených si díky téhle své konexi už byla, jistě nebude problém, abys jedno potvrzení o třítýdenní pracovní - i když v mém případě tedy spíš studijní - neschopnosti zařídila i mně." Vybídavě jsem nadzvedla obočí a vítězně se pousmála. „A prostředky si k tomu užij, jaký jen chceš."

     Sice ještě netuším, co přesně bude následovat po dnešním dni, ale v jedné věci mám jasno - dokud se z toho všeho aspoň částečně nevzpamatuju, bude lepší se vyhnout veškerému sociálnímu kontaktu, kterému bych se ve škole automaticky vystavila. A můj mozek by se jistě jen stěží dokázal soustředit na něco jiného, než na nebezpečně velké riziko prakticky jistého setkání s tou skrz na skrz zhýralou, psychopatickou kreaturou.

     „O co ti krucinál jde?" procedila tázavě Tracey, přičemž byly v jejím hlase znát nemalé stopy frustrace z jejího, evidentně historicky prvního zahnání do kouta a nuceného vyhovění mým, troufám si říct, že ještě výrazně skromným požadavkům.

     „O nic neadekvátního," odpověděla jsem stručně. „Respektive o nic, co bych si po všech těch ujetejch sračkách nezasloužila. Někdy se prostě stává, že život stojí za pendrek, a já od tebe nechci nic jinýho, než bezbolestný poskytnutí prostředků pro jeho potřebnou a hlavně sakra zaslouženou rekreaci."

     Tracey s dlouhým výdechem zavřela oči a lehce sklopila hlavu, přičemž zaťala ruce v pěst tak silně, až se jí červené gelové nehty - očividně ne zrovna bezbolestně - zaryly do dlaní. „Zmiz," vyzvala mě stroze, „a už mi dneska nelez na oči, nebo si to rozmyslím."

     K opuštění její přítomnosti mě skutečně nemusela pobízet dvakrát. „Tak vidíš, že se přeci jen dovedeme dohodnout, ségra," pronesla jsem s vítěznou grimasou na rtech a již podruhé zamířila k točitému schodišti, jež vedlo do prvního patra. „A ještě něco," obrátila jsem svoji pozornost zpátky ke své starší sestře, když jsem vystoupla na první schod, „dlužím Murrový omluvenku za včerejšek, takže kdybys byla tak ochotná a něco věrohodnýho si vymyslela." Tracey však můj dodatečný požadavek prakticky ignorovala, načež se opět otočila čelem ke kuchyňské lince, na které měla postavenou lahev se zbytkem vína. Tentokrát se ani nenamáhala daný alkohol nalít do skleničky a přihnula si rovnou z flašky. Věnovala jsem jí poslední pohled a konečně po schodech vyšla nahoru do patra.