„A tys mně tvrdila, že to nestihneme," poznamenal triumfálně Gill, když se mu konečně podařilo najít volné místo na přecpaném parkovišti před budovou bellevillského soudu. „Máme ještě deseti minutovej předstih," informoval mě a prsty poklepal na ciferník modro-stříbrných Rolexek, jež se mu během jízdy sem k nemalému překvapení nás obou podařilo objevit v přihrádce našeho nového auta a které se nečekaně ani krapet nezdráhal použít jako doplněk k jeho snobsky vyhlížejícímu outfitu. „A k tomu všemu sis ještě stihla koupit snídani," dodal a pohledem krátce ukázal na pokrm z pouličního bufetu, papírový obal s jehož posledními zbytky jsem držela v pravé ruce.

Proč mi přijde, že v onom dodatku měla být záměrně patrná nemalá známka dotčenosti? Není, doufám, natolik ješitnej, aby mi během následujících několika hodin podsouval a vyčítal, že jsem místo něj dala přednost sýrovému sendviči, že ne?

„A tys zase stihl podpořit svoji kofeinovou závislost," poznamenala jsem pro změnu já a pohledem ukázala na prázdnou plechovku od Coca Coly, jež potácivě stála na palubní desce. „Takže jsme si kvit, Gilly."

„Neprovokuj, Williamsová," ucedil varovně Gill, „nebo se tohle celý zvrtne ještě dřív, než překročíme práh tohohle Harpagonova doupěte."

„Tak jdeme, ne?" povytáhla jsem vybídavě obočí a vystoupila z auta. To samé i Gill.

Když jsem za sebou zabouchla dveře, zvědavě jsem se rozhlédla po značně přeplněném parkovišti. Musím říct, že náš Jaguar XF mezi všechny ty Porsche, Audi, Mercedesy a dokonce i Lamborghini zapadal vskutku dobře. Na dnešní soudní řízení se očividně dostavili jen ti nejvlivnější a nejzámožnější členové zdejší smetánky.

Ještě, než jsme vykročili k budově, poupravila jsem si paruku a papírový obal od onoho sýrového sendviče vyhodila do nejbližšího odpadkového koše.

„Jak se tam vůbec plánuješ dostat?" zeptala jsem se, když na semaforu konečně blikla zelená, a my tak mohli přejít na druhou stranu šestipruhové silnice. „Soudy pro mládež přece nejsou zpřístupněný veřejnosti," podotkla jsem.

„To za krátkej moment uvidíš," ujistil mě Gill, když jsme přešli přes přechod, a ocitli se tak přímo před budovou bellevillského soudního zasedání.

Skutečně to byla přepychová, několikapatrová hexagonální budova klasického římského stylu s masivní korintskou kolonádou, která pokrývala většinu přední strany stavby a jež byla završena ostrým trojúhelníkovým štítem se třinácti žulovými postavami, jimž se pod nohami pyšnil okázalý nápis ve znění: „Řádná správa spravedlnosti je nejpevnějším pilířem dobré vlády."

Pěkná troufalost a ironie, že zrovna Belleville má ve vlýsce jedné ze svých úředních budov takhle trefný slogan.

Všichni příchozí lidé, jejichž outfity tvořily honosné obleky a společenské šaty s luxusně vyhlížejícími doplňky, po vystoupání po rozdvojeném pískovcovém schodišti vytáhli z nejrůznějších kapes jakési stříbrné kartičky a do budovy byli puštěni teprve až poté, co je ukázali vysokému muži v černém obleku s lehce prošedivělými vlasy a znepokojujícím výrazem v protáhlém bledém obličeji s ostře řezanými rysy, jenž stál těsně u masivního vchodu do soudní budovy.

Z pohledu na něj se mi sevřel žaludek a nasucho jsem polkla. Raději si ani nechci představovat, jakým způsobem tenhle chlap vyprovází lidi, již mu nepředloží ono povolení ke vstupu do budovy. Ovšem už jen z pohledu na něj je mi jasné, že vůči nezvaným hostům si rozhodně nebere žádné servítky.

Když na nás ve snobské frontě, jež se nahromadila na schodišti, konečně přišla řada, s malou dušičkou jsem se ustrašeně schovala za Gilla a nechala ho, ať všechno potřebné s onou rádoby ochrankou vyřídí sám.

Gill se sebejistým úsměvem vytáhl z levé náprsní kapsy své tmavomodré košile tu samou průkazní kartičku, jež onomu hlídači předkládali všichni předchozí příchozí. Sevřel ji mezi dvěma prsty a ruku s ní natáhl k předpokládanému členovi justiční stráže. Ten si ji pozorně prohlédl a jeho nevýrazné rty se zkřivily do ještě znepokojivějšího úsměvu, než byl jeho vražedně kamenný výraz.

„Užijte si show, pane Deane," popřál mu s uštěpačným úsměvem na mrtvolně bledých rtech, „jsem si jistej, že dneska to bude stát za to."

„O tom nepochybuju, Lexi," odvětil Gill se stejně kousavým úšklebkem a onen bodyguard mu pokynul, aby vstoupil dovnitř.

Chtěla jsem jít za ním, ale ten chlap mi bleskově natáhl ruku přímo před obličej. „Privátní akce, slečinko. Buďto mně ukaž legitimaci, nebo si ve svým vlastním zájmu dej okamžitej odchod," vyzval mě s hrůzyplným chladem v hlase, díky čemuž se mi rázem zježily vlasy i titěrné chloupky na zátylku.

„J-já -" koktala jsem a o krok roztřeseně ustoupila.

„V pohodě, Lexi," vložil se rychle do hovoru Gill, „slečna Sawyerová je tady se mnou."

Lexův nevraživý výraz na moment zmizel a pohledem mi naznačil, abych šla dál. Raději jsem se vyhnula jakémukoliv dalšímu očnímu kontaktu s ním a rychle vešla dovnitř, načež se jeho pozornost obrátila k ženě v upnutých rubínových šatech, jež stála v řadě těsně za mnou.

„Takže pan Dean, jo?" S mírně povytaženým obočím jsem si založila ruce na prsou a zastavila se na počátku kolosální obloukové haly s nespočtem mohutných, tmavých dvoukřídlých dveří, jež byly vestavěny do vysokých bílých zdí podél celého obvodu místnosti. Zajímalo by mě, které z nich vedou do soudní síně. Nejspíš ty největší z nich, po jejichž obou bocích se hrdě tyčí další dva korintské sloupy. „Mohlo mě napadnout, že do kontextu svejch plánů určitě zařadíš i tohle."

„Nenech se ale mýlit, moje drahá. I když Slater nebyl v roli traumatizovanýho vyvržence vůbec špatnej - právě naopak, moje inspirace jeho osobou měla spíš praktický důvody, neboť podle bellevillskejch statistik je Dean třetí nejčastější příjmení ve městě," objasnil mi Gill, načež se jeho pohled ubral k onomu hlídači, jenž právě pustil do neustále plnící se haly dalšího muže v luxusním společenském obleku. „Lex se sice nezdá, ale na ksichty týhle zbohatlický partičky rozhodně paměť má, proto není zrovna radno mu dávat jakýkoliv podtextový informace. Tohle by ho v tom nejhorším případě alespoň mohlo svíst na falešnou stopu, stejně jako kohokoliv jinýho, kdo by měl důvod nám jít po krku," vysvětlil.

„Odkud ho vůbec znáš?" zeptala jsem se se značnou známkou znepokojení v hlase. Ten chlap na mě opravdu nedělal dobrej dojem. Vypadal stejně jedovatě jako všichni „diváci", kteří sem dneska přišli, a podle všeho to nebude za nějakým dobrotivým účelem, právě naopak. „A co je vůbec zač, tedy krom toho, že vypadá jako typickej vyhazovač z diskotéky a zároveň i jako nájemnej vrah?"

„Nejsem tady poprvý," přiznal pobaveně Gill a divil se, že mi to nedošlo hned. „Kdybych neměl páru, jak to tady chodí, nebral bych tě sem, to je snad jasný," nevěřícně se pousmál. „A abych ti odpověděl na otázku, jmenuje se Aleksander Gawlas, pravá ruka a nejschopnější gorila jednoho z dnešních představitelů spravedlnosti," objasnil mi, co je Lex ve skutečnosti zač. Kupodivu mne to ani nijak zvlášť nepřekvapilo. Už jen z pohledu na něj bylo zjevné, že to žádnej svaťoušek nebude. „A s tím nájemným vrahem jsi taky nebyla zase tak daleko od pravdy," připustil. „Těžko říct, jestli má někdo v Bellevillu neoficiálně pestřejší trestní rejstřík než tahle rádoby osobní stráž hlavního kápa dnešního soudního řízení.

Ale pořád ještě žijeme v tom nejzkorumpovanějším velkoměstě ve státě, takže byl prakticky ve všech případech zproštěnej jakýkoliv viny. I když to, že Lex definitivně a ne zrovna rychle a příjemně umlčuje všechny spodinský odpůrce rozsudků jeho snobskýho šéfa, je mezi zdejší společenskou elitou více méně veřejný tajemství, jak jsem tak během svejch návštěv tohohle honosnýho baráku pochytil."

Než jsem však na toto, již značně překvapující a hlavně znepokojující objasnění stačila jakkoliv zareagovat, mohutné hnědé dveře od hlavního vchodu se s dunivou ránou, jejíž hlasitá ozvěna se následně odrazila od všech vysokých, sněhově bílých stěn kolosální obloukové haly, zavřely a všem dostaveným byl již povolen vstup do soudní síně.

Vskutku nemalý dav honosně oděných lidí, jenž doposud usměrněně vyčkával ve vstupní hale, začal postupně procházet již dokořán otevřenými dveřmi, po jejichž bocích se hrdě tyčily ony dva korintské sloupy, a nad kterými se dmula pýchou naše státní vlajka.

„Pokud tady budeme jen tak stát, nezbude na nás žádný místo," mínil Gill, přičemž mi pohledem pokynul, abych se spolu s ním zapojila do onoho davu, jenž rychle zaplňoval prostory soudní síně. Mlčky jsem přikývla a nejistě ho následovala dovnitř.

K mému zjevnému překvapení, soudní síň nebyla ani zdaleka taková, jakou jsem ji čekala. Kupodivu se nejednalo o obdélníkovou, naleštěným dubovým dřevem pobitou místnost s dlouhými nepohodlnými lavicemi, jež jsou ve většině zcela identické s těmi kostelními, jak tomu bývá u amerických soudů častým zvykem, nýbrž o obrovský půlkruhový sál s nespočtem šedých polstrovaných křesel, které byly postaveny do několika zaoblených řad za sebou, mezi nimiž vedla malá průchozí ulička, která končila u řečnického pultu s mikrofonem, jenž zjevně bude k službám svědkům dnešní soudní kauzy.

Několik metrů před oním pultíkem byla postavena soudní katedra se třemi červenými polstrovanými křesly s vysokým opěradlem. Pod katedrou a zároveň před již zmíněným, řečnickým pultíkem se nacházely dva protilehlé vyplněné stoly v součtu se čtyřmi čalouněnými křesly. Patrně pro účastníky řízení a jejich advokáty.

Ale samozřejmě, i tato soudní síň měla jisté, typicky americké prvky. Například polyesterovou státní vlajku, jež se hrdě tyčila nad onou katedrou, a zarámované portréty nejvýznamnějších bellevillských soudců, jež byly vodorovně zavěšeny na zdi hned pod naším státním symbolem.

Většina návštěvníků si automaticky rychle zabrala všechna sedadla v těch nejpřednějších řadách, aby tak samozřejmě měli na dnešní show, - či jak to ta gorila nazvala - co nejlepší výhled. Nečekaně rychle se zaplnily i prostřední řady, tudíž nám s Gillem nezbylo nic jiného, než se usadit v jedné z těch posledních. Překvapivě to ale mělo svou výhodu, nikdo v naší těsné blízkosti neseděl, a tak jsme měli celou, pokud jsem se tedy nepřepočítala, dvanáctou řadu prakticky jen pro sebe. Rozhodně jsem to brala jako nezaměnitelné plus, neboť jsem o blízkost kohokoliv z tohoto situovaného kolektivu opravdu nestála. Už jen to, že jsem si pro dnešek nucena zahrát na členku onoho jejich snobského spolku se znepokojivými, volnočasovými aktivitami, ve mně vyvolává dost nepříjemný pocit.

Doufám, že tenhle soud nebude trvat dlouho, i když jsem tedy zvědavá, co během následujících několika hodin uvidím. Ovšem žádná milá podívaná to podle všeho nebude, proto by mě sem Gill rozhodně nebral.

Dveře do soudní síně se ještě jednou otevřely a dovnitř vešla mladá žena v úředním šedivém kostýmku a laminátovými deskami v rukou. Po jejím boku do místnosti náhle vstoupil zhruba devatenáctiletý kluk v bílé nažehlené košili, tmavě modrém saku a s bezstarostným úšklebkem na dokonale opálené tváři. Společně se svou právní zástupkyní následně prošel uličkou po několika, červeným kobercem potažených schodech a spolu s ní se usadil k pravému dřevěnému stolu před soudní katedrou.

Ještě, než se komfortně uvelebil v čalouněném křesle, se natáhl ke stolu a do křišťálové skleničky si nalil zhruba polovinu obsahu plastové lahve s minerální vodou, jež byla již za našeho příchodu postavena na kraji stolu. Jeho advokátka se mezitím bedlivě probírala tucty papírů, jež měla založené v oněch laminátových deskách.

   Vchodové dveře však zavrzaly ještě jednou, načež se v nich objevila drobná žena v opraných, zašedlých šatech s potiskem lučního kvítí a děsivě spadlou tváří, na níž jí tkvěl téměř nepřítomný výraz. Své mrtvě působící, krví podlité opálové oči ani na okamžik neodvrátila od země, přičemž jí do bledého obličeje padalo několik pramenů kdysi dávno očividně sytě čokoládových, ovšem nyní již jen mastných a už značně prošedivělých vlasů, jež měla provizorně sepnuté v krátkém ohonu.

Krátce po ní do soudní síně vstoupila i její právnička a se starostlivým výrazem doprovodila svoji mandantku, jež stále nepřítomně hleděla do země před sebou, k příslušnému stolu, kde jí pomohla se usadit na židli, jež byla blíže k řečnickému pultíku.

Ona potencionální žalobkyně stále nepřítomně hleděla před sebe a nejistě se natáhla pro lahev minerální vody. Z kapsy svých zašedlých šatů vyndala již poloprázdné plato s jakýmisi bílými pilulkami a několik z nich si vyloupla do dlaně, načež roztřeseně odšroubovala víčko od lahve s vodou a zapila je.

  Její pohled se na zlomek vteřiny setkal s pronikavýma jantarovýma očima mladíka, jenž seděl v křesle naproti ní a s výsměšným úšklebkem ji zaujatě pozoroval. Bleskově sklopila nepřítomný pohled do klína a něco krátce pošeptala své právní zástupkyni, jež se stejně jako její kolegyně probírala tucty příslušných soudních dokumentů.

Nevím, co mě znepokojovalo víc. Jestli celkový stav oné ženy, nebo jízlivý úšklebek dnešního odpůrce. Ovšem jedno mi je jasné - toto přelíčení rozhodně nebude nic pěkného, mírně řečeno.

Podvědomě jsem začínala přemýšlet, jestli na to, co zde dnes můžu vidět, mám vůbec žaludek a zda by nakonec nebylo lepší se odsud vypařit a už nikdy nepomyslet na nic, co se dnes v téhle místnosti bude podle všeho odehrávat.

Ovšem než se mi tenhle nápad stačil v hlavě aspoň trochu rozležet, do soudní síně vešel Lex, obě poloviny dveří za sebou zavřel, postavil se před ně, založil si ruce za zády a svůj znepokojivý pohled upřel do prostorů obrovské půlobloukové místnosti.

S mírně staženým žaludkem a trýznivým pocitem jsem se opřela o opěradlo polstrované sedačky a zahleděla se stejným směrem. Ono znepokojení ve mně ještě o něco vzrostlo. Možná jsem své síly a otrlost přeci jen přecenila, když jsem si myslela, že to soudní jednání bude relativní procházka justičním sadem.

„Když jsem v jednom z těhlech křesel seděl poprvý, taky jsem z toho byl celkem vyklepanej," přiznal Gill a já se k němu překvapeně obrátila. „Vím, jak ti je. Stres ti křečovitě svírá žaludek a ty máš jen tu nejzákladnější představu, čeho všeho budeš během následujících dvou hodin vlastně svědkem. Svým způsobem už tušíš, co tě čeká, ale zároveň o tom nemáš ani páru, a podvědomě bys nejradši vzala nohy na ramena.

Neboj se, nevyčítám ti to," ujistil mě a jemně mě vzal za ruku, „nicméně jak vidíš, šance na odchod už vypršela a krom toho si myslím, že i když Halloranovy sumární soudy vyžadujou silnej žaludek - nebo sakra zvrácenou mysl -, byla by velká škoda o tohle představení, a tím pádem i další pragmatickou zkušenost, přijít."

„Halloranovy sumární soudy?" zopakovala jsem zaujatě a zároveň poněkud nechápavě.

„Předpokládám, že víš, co to je sumární poprava - a tím pádem i to, jak funguje sumární soud. Ovšem jestli ne, tak se jedná o sice oficiální a právně plně mocný řízení, jež je ovšem záměrně značně osekaný, pokřivený a celkově nedostatečně naplňuje státní normy. De facto je to něco jako soudy Mary Brownový, jenom v realitě - a bohužel stejně platný, jako plnohodnotnej soud," vysvětlil Gill. „A taky jsem si jistej, že víš, kdo to byl Halloran," prohlásil, načež si založil ruce za hlavou a opřel se o opěrku šedého polstrovaného křesla nalevo ode mě. „Nosíš mobil v pouzdře s motivem Jigsawa, takže předpokládám, žes viděla i dosavadně poslední díl jeho franšízy, poněvadž jenom těžko bys zrovna ty nosila na mobilu kryt s motivem vraha, jehož filmy si aspoň jednou neviděla."

Mírně jsem přikývla na potvrzení jeho domněnky. Nicméně když si vzpomenu, co za zkorumpovanou a nihilistickou svini byl detektiv Brad Halloran, opravdu nemám z dnešního soudního jednání o moc lepší pocit, právě naopak. Pokud na Gillově pojmenování tohoto druhu soudních procesů skutečně něco je - a já se vsadím, že jo -, čeká mě poměrně brutální a nehumánní podívaná.

K mému značnému zaskočení všichni v soudní síni z ničeho nic povstali, a to i včetně Gilla, jenž mi vzápětí pohledem pokynul, abych rychle udělala to samé. Pohotově jsem se tedy postavila a napjatě vyčkávala, co se bude dít.

Z jednokřídlých dubových dveří v pravém rohu kolosální místnosti vešli do soudní síně dva muži a jedna žena v dlouhých černých talárech a s kamennými výrazy ve tvářích.

Všichni tři následně vystoupali po několika schůdkách za katedru a usadili se na patřičných místech. Mladší a pohlednější z mužů překvapivě zasedl rovnou do čela soudu, postarší afroameričanka usedla po jeho pravici a na posledního člena dnešního představenstva, jenž vypadal, že mu schází do důchodu už jen pár krátkých let, zbylo polstrované sedadlo v levém rohu masivní dřevěné katedry.

Ačkoliv jsem se pro svoje vlastní dobro snažila sebevíc, nedokázala jsem se zbavit dojmu, že už jsem onoho ústředního soudce někde viděla, ovšem za žádnou cenu jsem si nebyla schopna vybavit kde a především kdy. Vypadal celkem mladě, přesněji tedy jako by teprve nedávno dosáhl poloviny třicátých let, i když jsem předpokládala, že ve skutečnosti bude podstatně starší, neboť by pak tím pádem byl nejmladší soudce v historii. Jeho nejznámější předchůdce, ctihodnost Joseph Benedict Dempster, kterého ještě pamatoval i můj otec, na ono osudné červené křeslo dosedl až ve svých padesáti dvou letech. Právě proto mi přišlo zvláštní, že by někdo v polovině svých třicátých let mohl být soudcem, a ke všemu ještě tím hlavním, podle jehož stanoviska se většinou odvíjí i podstata rozsudku.

Ovšem i když jsem se snažila rozptýlit pochybami o jeho zdánlivém věku, nemohla jsem se zbavit nelibého dojmu, že mi jeho ostré obličejové rysy, čerstvě rašící strniště, tmavě hnědé, ne-li až černé vlasy, samolibý úšklebek a hlavně pronikavé, šedé oči...přijdou jakýmsi prapodivným způsobem povědomé. Kdyby nebylo oněch očí a já daného muže neviděla v soudní síni, nýbrž na televizní obrazovce, prakticky určitě bych si ho spletla s postavou Philipa Lombarda.

„Dobrý den všem, prosím, usaďte se zpět na svá místa," nařídil muž v čele dnešního soudu a s laminátovými deskami v rukou se zvedl z křesla. „Zahajuji jednání žalobkyně Helen Wrightové proti žalovanému Oliveru Denholmovi v právní věci trestného činu účasti a podílnictví na sebevraždě dle ustanovení §127 trestního zákona číslo 209/1994," zahájil soudní řízení ústřední soudce, usadil se zpět na svoje místo a vyzval žalobkyni, aby se postavila.

„Souhlasíte s podáním žaloby tak, jak byla doručena soudu, nebo ji chcete ještě nějak doplnit?" zeptal se jí.

„S-souhlasím," odpověděla mu roztřeseně a rychle se zase posadila zpět, „a...nechci nic doplnit." Soudce se znatelnou neochotou přešel fakt, že mu odpovídala i v sedě, a obrátil svoji pozornost k onomu mladíkovi, jenž uvolněně seděl v křesle za protějším stolem, a vyzval ho k tomu samému úkonu.

„Kategoricky nesouhlasím, vaše ctihodnosti," odvětil a bez vyzvání se usadil zpět na svoje místo. Ovšem k tomuto gestu už hlava soudu žádné neverbální připomínky neměla.

Jednání sotva začalo a už je zřejmé, která strana si zaplatila nějaké benefity.

„Dobrá tedy, myslím, že již můžeme přejít k písemnému návrhu žaloby," usoudila jediná žena v zasedání, načež pokynula právní zástupkyni paní Wrightové, aby jej přednesla.

Ta se s konferenčními deskami v rukou postavila a hlasitě spustila, aby jí zřetelně slyšel celý zdejší tribunál: „Vážený soude, má mandantka byla matkou jediné dcery Lynette, jež před třemi měsíci spáchala sebevraždu. Ačkoliv bellevillská policie tento případ uzavřela s tím, že dívka onen čin spáchala sama, dobrovolně a bez cizího podtextu, moje klientka je neoblomně přesvědčena, že zde přítomný pan Denholm nezletilou Lynn do celé situace záměrně vmanipuloval a musel vědět, k jakému činu se zesnulá chystala, a i tak o tom nikoho neinformoval, tudíž má svou vinu na tom, že dcera mé klientky spáchala sebevraždu, a proto také pro něj žádáme ten nejvyšší možný trest. Děkuji, vaše ctihodnosti."

„Dobrá tedy, paní Wrightová, postavte se," vyzvala ji soudkyně, načež žalobkyně jejímu požadavku z posledních - psychických i fyzických - sil vyhověla a s podpěrnou pomocí její právní zástupkyně se postavila.

„Kolik bylo vaší dceři Lynette let, když spáchala sebevraždu?" položila ji první otázku.

„Č-čerstvých sedmnáct," odpověděla jí roztřeseně a otřela si uslzené oči zmuchlaným papírovým kapesníkem.

„Jakým způsobem vaše dcera ukončila svůj život, paní Wrightová?"

„S-skočila pod vlak," odpověděla ji ještě roztřeseněji než předtím a zřetelně měla co dělat, aby se vůbec udržela na nohou a na místě se nesesypala.

„Proč se vaše dcera vůbec rozhodla k tomuto bizarnímu činu? Co ji k tomu vlastně vedlo?"

„P-protože...protože..." paní Wrightová nečekaně přesměrovala svůj zrak k mladíkovi, jenž si s neskrývanou bezstarostností hověl v polstrovaném křesle naproti ní, „j-je to jeho vina! Udělala to kvůli němu! Protože ji zmanipuloval! Zabil mi moje jediný dítě za účelem nějaký zvrácený sázky!" Ze skelnatých očí se jí valily proudy palčivých slz, přičemž vypadala, že se každou chvíli zhroutí. „J-je to jen sprostej vrah!"

„Klid v soudní síni!" zahřměl nasupeně muž v čele poroty a velkým dřevěným kladívkem prudce praštil do naleštěné desky soudní katedry. „Řízení je teprve na začátku, takže se laskavě uklidněte, nebo odsud budete brzy vyvedena justiční stráží. Chápu, že je to pro vás psychicky těžká situace, nicméně vina žalovaného ani zdaleka nebyla relevantně prokázaná, tudíž nemáte žádné právo pana Denholma nazývat vrahem." Sice se snažil působit empaticky, ovšem nedalo se přehlédnout, že se jednalo jen o instantní frázi. Nechápal absolutně nic, a dle všeho se o to ani nesnažil. To jediné, co z jeho strany bylo vůči Lynnině matce stoprocentně upřímné, byl chladný, odměřený odstup a potlačované opovržení.

Soud se následně vlekl několik dlouhých desítek minut. Zbytek výslechu Lynniny matky pojednával o tom, že Oliver Denholm podle všeho zmanipuloval realitou nepolíbenou, nevinnou sedmnáctiletou holku ke společné sebevraždě s příslibem, že začnou nový život na druhé straně břehu. Což on samozřejmě kompletně popřel.

Jo, znal jsem ji, více méně. Byla to kamarádka - nebo spíš podržtaška - mojí mladší sestry, se kterou chodila do třídy. Jo, bylo mi známo, že je do mě udělaná, ale já vážně nemám potřebu si začínat nějakej dětskej vztah. Už půl roku píchám dceru tátova nejlepšího kámoše, takže jsem neměl důvod se zahazovat s nějakým spodinským zjevem.

Jsem si poměrně jistá, že přesně takhle by zněla drtivá většina jeho odpovědí, kdyby měl ony, zasedáním položené otázky zodpovídat svými slovy a hlavně upřímně. Samozřejmě, že se snažil před porotou působit co nejvyspěleji a nejseriózněji, ovšem té jeho přetvářky si opravdu nešlo nevšimnout. Ten kluk vážně působil jako prohnaná slizká zmije a podle všeho právě to taky je.

„Takže popíráte, že jste se zesnulou udržoval pravidelný kontakt?" položila mu otázku právní zástupkyně paní Wrightové, jež už si od onoho varování netroufla ani pípnout. Jako schránka bez duše seděla v kře-sle a krví podlitýma očima hleděla před sebe.

Už chápu, proč Gill nazval tyhle procesy Halloranovými soudy. Bohužel je to víc jak trefné pojmenování.

Ze všech lidí sedících v soudní síni, jde o pravdu a zejména spravedlnost jen čtyřem, a to mně, Gillovi, matce Lynn a její právní zástupkyni.

Tomu zbytku v podobě odpůrce, jeho přeplacené právničky, představitelům rádoby spravedlnosti a všem přítomným divákům jde buď o peníze, nebo o požitek z této zvrácené, zkorumpované show.

„Já nemám co popírat, vážená slečno," odvětil Denholm. „S její drahou dcerou jsem v žádném pravidelném kontaktu nebyl. Jak jsem již několikrát řekl, byla to spolužačka a kamarádka Evelyn, mojí mladší sestry.

Samozřejmě, že se často navštěvovaly, poněvadž to přátelé obvykle dělají, takže vám musí být jasné, že jsme se sem tam potkali v předsíni nebo na zahradě. Ze slušnosti jsem ji pozdravil, protože, jak jsem již řekl, byla spolužačkou mé sestry, ovšem pokud si dokázala vyložit nějaké instantní 'ahoj' jako projev nehynoucí lásky, něco málo to vypovídá o její citové, a tím pádem i psychické labilitě."

„Dobrá tedy, takže popíráte i to, že jste po dobu tří týdnů před smrtí dcery mé klientky, konkrétně ode dne, kdy se vám nezletilá Lynn citově vyznala a zároveň v též zprávě, již vám v onen podvečer poslala přes sociální síť, konkrétně tedy přes Instagram, přiznala, že by pro vás udělala cokoliv, se svými přáteli uzavíral sázky, a různými způsoby si tak za finanční odměny ověřoval, kolik vlastně bylo na jejích bláhových slovech pravdy?" položila mu další otázku. „Nebo bych se spíš měla rovnou zeptat, o jakou finanční částku jste se se svými přáteli vsadil ten večer předtím, než Lynn spáchala sebevraždu?"

„Námitka!" ozvala se bleskově Denholmova advokátka. „Slečna Lincolnová pokládá mému mandantovi podněcující otázky a účelově se ptá na souvislosti s věcmi, které stále nebyly relevantně dokázány."

„Námitka se připouští," dala ji za pravdu jediná žena v dnešním zasedání soudu, „paní právní zástupkyně žalobkyně, laskavě pokračujte jinak a nevytvářejte, prosím, nějaké pofidérní teorie. Připomínám, že vaší mandantce se stále nepodařilo relevantně prokázat vinu žalovaného, je to pouze tvrzení proti tvrzení, slečno Lincolnová."

„Toho jsem si samozřejmě plně vědoma," ujistila ji advokátka paní Wrightové. „Ovšem primární podpěrou návrhu mojí klientky je výpověď naší svědkyně."

„Dobrá tedy," vzdechla smířlivě soudkyně, „pokud již nemáte žádné otázky, ráda bych předala slovo právnímu zastoupení protistrany." Hned na to pokynula obhájkyni žalovaného, aby začala s jeho výslechem. Denholm okamžitě a především nadměrně hrdě začal své právní zástupkyni a soudu podrobně líčit společenské postavení jeho zámožné rodiny, což evidentně hodlal použít jako alibistický argument pro vyvrácení tvrzení, že ony sázky uzavíral pro finanční zisk, který z nich podle slov protistrany měl.

Gill se ke mně mírně naklonil a šeptl mi do ucha: „Tohle bude ještě na dlouho." A bohužel měl pravdu. Konec Denholmova výslechu byl stále ještě v nedohlednu, mírně řečeno.

S vyčerpaným povzdechem jsem si poposedla hlouběji do křesla a zády opřela o molitanem vycpanou opěrku. „Jak dlouho se ten narcis hodlá takhle vychloubat?" zeptala jsem se a přesměrovala svůj znuděný pohled ke Gillovi. „Jelikož tohle je překvapivě ještě horší než Traceyiny módní výklady."

„Čtvrt hodiny," usoudil nahlas a zároveň mi tak odpověděl na otázku, „minimálně." S frustrovaným vzdechem jsem zavřela oči a temenem hlavy se opřela o plochou hranu molitanového opěradla.

Po protrpěných dvaceti minutách naprosto nepodstatného a nezáživného výkladu o tom, jak Oliver Denholm starší nechal přestavět starý neudržovaný park v jižním okrsku na vyhlášené golfové hřiště, zdlouhavý výslech pana odpůrce již naštěstí skončil a soudní zasedání vyhlásilo krátkou přestávku, po níž mají evidentně přijít na řadu výpovědi svědků obou stran.

Všichni se po tomto vyhlášení začali zvedat ze svých míst a úzkou uličkou mezi sedadly zamířili ven z místnosti. Netrpělivě a s rukama založenýma na prsou jsem klapala špičkou podrážky levé lodičky o dřevěnou podlahu a neradostně vyčkávala, až se v oné lidské linii najde nějaká skulinka, kam bychom se s Gillem mohli zařadit, a opustit tak soudní síň ještě před koncem přestávky.

Když jsme se konečně dostali ven do vstupní haly, stejně jako značné procento ostatních návštěvníků jsem zamířila k jednomu ze zdejších nápojových automatů. Ovšem hned, co jsem uviděla byť jen ty nejmenší, místní ceny, mě chuť na nějaký kofeinový nápoj okamžitě přešla.

„Kterej blázen by dal dvacet dolarů za kafe?" nechápavě jsem povytáhla obočí. Ne, vážně, tohle je šílená cena, a to i na centrum Bellevillu.

„Očividně každej druhej, kdo sem dneska přišel." Gill pohledem poukázal na dav snobsky oděných diváků dnešní kauzy, již se s plastovými kelímky předražené kávy v rukou shromažďovali do hloučků a s přezíravými a uštěpačnými grimasami na rtech se spolu nenuceně bavili. Bohužel tuším, o jakém tématu.

Rychle jsem zatřásla hlavou, abych se takovýchto myšlenek pro své vlastní dobro zbavila, ale nepodařilo se. V samém středu této „společenské akce" jsem prostě nedokázala jen tak nevnímat a především opomenout bohužel evidentní skutečnost, že předmětem drtivé většiny daných debat je právě žalostně strhaná a psychicky i duševně naprosto zničená žalobkyně a navrhovatelka dnešního návrhu.

Opravdu mi je jí líto. Přijít o jedinou dceru a ještě takovýmhle zvráceným způsobem, jako je obyčejná peněžní sázka. Doufám, že Gill zařadí Denholma na svůj seznam smrti co nejdřív. Nemůžu se dočkat, až mu toho snobskýho parchanta pomůžu poslat k ledu.

„Očividně by ti to kafe ale bodlo, co?" usoudil Gill, když si všiml, jak jsem si s povzdechem vyčerpaně promnula kořen nosu. Sáhl do náprsní kapsy a mezi dvěma prsty sevřel dvaceti dolarovou bankovku. „Na karamelový macchiato to s největší pravděpodobností stačit nebude, ale dle všeho by tady někde mělo bejt něco jako kantýna, dá-li se to tak nazvat. Je to sice celkem troufalost, ale i tak doufám, že se doplatíme aspoň tam. Zlatem posypaný latté to sice nebude, nicméně vypadáš, že by ti nějaká kofeinová vzpruha přeci jen přišla k duhu."

„Hádám, že asi jo," připustila jsem a mírně povytáhla obočí. „A konkrétně který z těhlech desítek identickejch dveří bez jakýkoliv informační cedule náležej k oný kantýně?"

„Jelikož i když tady nejsem poprvý, nikdy jsem její návštěvu neměl zapotřebí, tak nám zřejmě nezbývá nic jinýho, než se buď zeptat někoho z těhlech snobů, nebo se jí pokusit najít na vlastní pěst," navrhl.

„Beru možnost dvě," oznámila jsem mu během vteřiny. Ta první byla sice značně logičtější, jednodušší i rychlejší, ale opravdu se nehodlám s nikým z týhle společenský komunity vybavovat. To raději strávím zbytek přestávky zdlouhavým hledáním místní kantýny, než abych musela s někým z nich prohodit byť jen jediné slovo.

Dnešní návštěva soudu mi jen připomněla to, jací obyvatele našeho přenádherného města doopravdy jsou. Snobský, po lidským utrpení lačnící, uplacený hyeny, který i z tak autoritativního justičního orgánu, jako je soud, jsou schopný vytvořit jakýsi rádoby divadlo pro svoji zvrácenou zábavu.

Co přijde příště, bellevillská verze Hostelu? No, popravdě...zrovna tomuhle bych se v tomhle městě nijak zvlášť nedivila. Kdo ví, jestli už nějaká takováhle instituce opravdu neexistuje. Lidi jsou tady na to bohatý a zvrácený až dost.

„Jdeme teda?" zeptal se Gill, čímž mě probral z mých úvah o realistickém provedení oné morbidní trilogie. Mlčky jsem přikývla a následovala ho k prvním černým jednokřídlým dveřím ve vstupní hale.