S tupou bolestí hlavy jsem rozespale zamžikala do černočerné tmy.

Upřímně jsem si v první chvíli myslela, že jsem pořád ještě ve snu, jenž pojednává o skutečném vnitřním vzhledu mě samotné. Vcelku by to i sedělo. Nic, žádné barvy ani obrysy, jen chladná, nikde nekončící tma.

Tma bez nezvráceného citu a jakékoliv lidskosti. Jen zrcadlové vědomí vraha, jež odráží jeho vnitřní podstatu - ledovou temnotu, jež jako jediná vyplňuje jeho nelidsky otrlou duši i srdce.

Ovšem...když se bříška mých prstů - zprvu jen letmo - náhle dotkla kusu jakési tenké hladké látky a mé oči se z většinové části přizpůsobily tmě, došlo mi, kde to vlastně jsem, že se nenacházím v žádné snové verzi svého podvědomí, nýbrž v Gillově bytě.

Překvapivě jsem už neměla pravou ruku zafačovanou natrhnutým, zamazaným a značně povoleným obinadlem. Ony tenké řezné ranky, jež mi po střetnutí se skleněnou výlohou zůstaly na kloubech, se už poměrně zacelily a byly na dobré cestě k zahojení. Další obinadlo už podle všeho nebude potřeba, přičemž té nejhlubší z nich evidentně postačí jedna stehová náplast. Stejný a poněkud silnější stah jsem při vykonání prvního pohybu ucítila i na svém levém podžebří, podle čehož jsem usoudila, že několik kusů leukoplasti si své místo našlo i tam.

Nedokázala jsem odhadnout, kolik v tu chvíli bylo hodin, ovšem na svítání to evidentně ještě nevypadalo. Stejně jako v Gillově ložnici, i venku byla stále tma jako v pytli. To jediné, co ji prolamovalo, a tím pádem i lehce osvětlovalo obrysy zdejšího nábytku, bylo matně bílé světlo pomalu, ale jistě do kulatého tvaru dorůstajícího měsíce.

Kupodivu jsem ale na sobě neměla to samé oblečení, ve kterém mě Gill přenesl přes práh mého, dle všeho již stoprocentně bývalého domu. Přes práh rodinné vily, jež prakticky dvanáct let spolu s jejími vlastníky skrývala to nejmorbidnější tajemství, co kdy toto město zažilo a zároveň - podle všeho hlavně díky mé matce - nikdy nepoznalo. Tajemství o tom, kdo - nebo spíše co - jsem ve skutečnosti zač a co všechno jsem již ve svých pěti letech provedla.

Nechápu to. Nechápu přístup mých rodičů a ani přístup Gilla, který mě k mému, slovy ani nevyjádřitelnému překvapení okamžitě nezavrhl. I poté, co zjistili, co jsem tehdy udělala, za mnou všichni stáli. Ale proč? Co je všechny motivuje k tomu, aby mě všemi možnými způsoby hájili?

Vždyť...když Tabitha Messinová spáchala spolu se svým zmanipulovaným partnerem dvojnásobnou vraždu, obě části jejího, dosud naštěstí nevyvražděného zbytku rodiny požadovaly trest smrti, protože doživotí jim přišlo jako nedostatečná justiční satisfakce.

Vím, Tabitha spáchala podstatně horší a odpornější čin - i když to v určitém procentu případů může být jen věc názoru, ale podstata zůstává stejná. Život nevinného za život vraha.

Proto nechápu, proč jsem ještě naživu, jelikož podle skutečné spravedlnosti si zasloužím ten nejvyšší trest, přičemž mé výčitky svědomí za Jossinu vraždu jako satisfakce rozhodně nestačí. Na ty už je pozdě.

K mým uším náhle dolehly slabé šoupavé kroky a já se překvapeně pootočila příslušným směrem, přičemž mi krční páteří a vzápětí i temenem hlavy projela tupá bolest.

Gill položil na noční stolek sklenici s vodou a stisknutím téměř neviditelného tlačítka zapnul stolní lampičku, jejíž ostré bílé světlo během vteřiny zahubilo většinu tmy v jeho pokoji.

Černou sportovní mikinu na zip a stejnobarevné potrhané džíny již stihl spolu s jeho punkovými botami vyměnit za modré tričko s krátkým rukávem, šedé tepláky a vysoké černé ponožky.

Ovšem značné změny, jak už jsem říkala, se dočkal i můj outfit. Můj červený nátělník a černé pyžamové šortky byly bůhví kde a místo toho jsem na sobě měla prodloužené šedivé tričko. To samé, prodloužené šedivé tričko, jež jsem při první návštěvě tohoto bytu ještě spolu s několika dalšími věcmi zapomněla dole ve sklepní prádelně. Mé spodní prádlo však zůstalo zcela netknuté, což mě v Gillově případě poměrně udivilo. I když...něco takového je skutečně to poslední, o čem mám zrovna v téhle situaci náladu přemýšlet.

Gill se mlčky posadil do dřepu k postelové bočnici a natáhl ke mně otevřenou pravou dlaň s párem bílých oválných pilulek, nejspíš Ibuprofenu. „Notak, vem si to," vybídl mě nečekaně vřele, „po tom všem...ti bude líp, uvidíš."

„Nechci," odmítla jsem stručně, otočila se k němu zády a přitáhla si černou přikrývku až ke krku.

Nedokázala jsem se mu dívat do očí, ne po tom, co se o mně dozvěděl. Nemůžu se dívat do očí člověku, který má plné právo mě...zabít. Popravdě...si v tuhle chvíli nejsem jistá, zda to není pouze jakási sladká vata před smrtí, neboť to je to jediné, co by v kombinaci s Gillovým postojem ke světu a skutečné spravedlnosti dávalo zdravý smysl.

„Violet..." Gill s dlouhým povzdechem odložil obě tabletky na noční stolek a opatrně ke mně natáhl ruku. Ovšem hned, co se konečky prstů dotkl mého odhaleného ramene, jsem prudce ucukla.

„Nesahej na mě," vyjekla jsem se slzami na krajíčku a zabořila obličej hluboko do přikrývky. „Prosím, Gille, nechci ti ublížit...znovu už ne."

On však moje prosebné varování kompletně ignoroval a posadil se na postel vedle mě.

„Prosím..." zasténala jsem úpěnlivě a znovu lehce ucukla, když mně jemně pohladil po rozpálené tváři.

„Ty mně neublížíš, Violet," pronesl nečekaně jistě a mírně mi stlačil rameno, abych byla nucena si lehnout na záda, a on se mi tak mohl podívat do uslzených, krví podlitých očí, „o to nemusíš mít strach."

Už jsem na sobě nedokázala snést jeho, překvapivě neapatický pohled a bleskově odvrátila hlavu na stranu.

„Jak si tím ale můžeš bejt tak jistej?" zamumlala jsem do přikrývky, již jsem si opět přetáhla přes obličej. „Zabila jsem Jossie...tak jak můžeš vědět, čeho všeho jsem vlastně schopná, když to evidentně nevím ani já sama. Když ani já sama nevím, co jsem vůbec zač..."

Gill se nadechl, aby mi na to mohl odpovědět, ovšem já ho okamžitě přerušila další otázkou, nebo spíše prosbou o její zodpovězení.

„Vysvětli mi jednu věc..." požádala jsem ho a hned na to onu otázku tiše vyslovila: „Proč...jsi mě po tom všem, co ses o mně dneska dozvěděl, po tom, co už konečně víš, co jsem zač, ještě...nezabil?" Po pravém víčku se mi svezla palčivá slza, jež se vzápětí vsákla do tenké černé přikrývky. „Zabila jsem ji, Gille. Ničím nikdy neproviněnou, pětiletou holku. Přesně tak jako Barbara zabila Leslie a dvojčata. Tak proč...jsem pořád ještě naživu, když smrt je to jediný, co si někdo jako já zaslouží?"

Zabila jsem ji. To já před téměř dvanácti lety zabila Jossie Goodmanovou a neexistuje zhola nic, co by můj, mně dosud stále neznámý motiv vyzdvihovalo na nějaký, dostatečně ospravedlňující level. Proto Gill také nemá žádný důvod mě nechávat naživu.

Věci mluví jasně a on by měl svůj spravedlnostní kodex poslechnout i bez ohledu na veškeré city, jež ke mně možná ještě chová. Život nevinného za život vraha, tak je to přeci správně, ne? Tohle je...spravedlnost. Tohle je přece satisfakce pro Jossinu matku, jež se až do dneška ze smrti své dcery nevzpamatovala a dosud nepřekročila práh hlavní brány bellevillské psychiatrické léčebny.

Sice se do oprátky neženu, jelikož mi to moje sobecká otrlost a pud sebezáchovy nedovolí, ale i tak bych mu svoji vraždu v posmrtném životě, jenž po tom, co jsem udělala, evidentně strávím v pekle, nezazlívala. Zasloužím si to, za Josephine. Dokud se neobjeví nějaký důkaz, nějaké ospravedlnění pro můj tehdejší čin, míra spravedlnostní satisfakce se nesníží. A já k neradostné upřímnosti vůči sobě samotné silně pochybuju, že se tak někdy stane.

Gill znovu nedbal mého prosebného varování, poposedl si ke mně ještě blíž a znovu mě jemně pohladil po tváři, přičemž mi z ní setřel jednu malou slzu, jež se už málem vsákla do černé přikrývky stejně jako její předchůdkyně.

„Protože tě znám, Violet," odpověděl mi jednou větou prakticky na všechny mé otázky, a zároveň mi tak zadal podnět pro zrod zástupu dalších.

Pomalu jsem se k němu otočila. „Gille..." vzdychla jsem s lítostivým úsměvem na mírně rozpraskaných rtech a i přes veškerou tupou bolest, jež mi probíjela celou hlavou a jako magnet mne táhla zpátky k jednomu z černých dekoračních polštářků, se pokusila vytáhnout do sedu, což se mi s Gillovou značnou pomocí nakonec povedlo.

Nedokázala jsem se mu po tom všem dívat přímo do očí, a tak jsem zbaběle odvrátila pohled ke skleničce s kohoutkovou vodou, jež stála na okraji nočního stolku. „Nemůžeš mě náležitě znát, když ani já do dnešního rána neznala sama sebe."

Gill se nadechl, aby mohl něco namítnout - pravděpodobně, ovšem já ho hned na to přerušila.

„Ty mě neznáš, i když si to nejspíš odmítáš přiznat. Jenomže já nejsem ta, za kterou si mě měl. Nevíš, kdo jsem - stejně jako já. Ovšem jednu věc popřít nelze," s křečovitě semknutými rty jsem pohotově obrátila pohled směrem k jeho psacímu stolu, na kterém se stále ještě povalovala většinová část nejrůznějších odpadků, „a to fakt, že to já - bez jakéhokoliv ospravedlňujícího důvodu - zabila Josephine Goodmanovou. Nijak nevyvratitelnou skutečnost, že to já zabila svoji, ničím nikdy neproviněnou spolužačku, a její mámu tak poslala nadosmrti do blázince."

Gill už se kupodivu - nebo spíš nečekaně - nepokoušel nic namítat. Nejspíš mu konečně došlo, že mám pravdu.

Mírně jsem zvedla hlavu a skrz okenní sklo se zahleděla do nekončící tmy. „Ještě máš čas, Gille," hlesla jsem vybídavě a zároveň i smířlivě. „Ještě není pozdě."

„Pozdě na co?" nechápal.

„To letadlo odlítá v sedm, že?" zeptala jsem se pro ujištění a nepřestávala odvracet pohled od nikde nekončící temnoty, jež venku panovala. „Nech mě tady...a vrať se do Miami," vzdychla jsem rozkazně. „Nech si u Ronnieho padělat nový doklady, zapomeň na mě i na Belleville a začni od znova." Moje vlastní slova mě bodala do srdce, ale i přes veškerou bolest a vědomí, že si ničím to jediné štěstí, jež jsem ve svém životě sobecky mohla mít, jsem pokračovala dál. „To, co jsem udělala, tím sice opravdu nevykompenzuju, ale na druhou stranu...poprvý v životě udělám dobrovolně něco, co alespoň někomu pomůže." Po obličeji se mi svezlo několik dalších, lítostivých slz. „Bude to tak lepší, Gille. Se mnou by to byla jen cesta do pekel, a tam si ty opravdu skončit nezasloužíš, na rozdíl ode mě. To já jsem...monstrum, ne ty. A když už mě odmítáš vystavit spravedlnosti, nenech se mnou aspoň stáhnout na dno morality.

Nech mě tady, Gille. Nech mě...doma. Ve městě, do kterého přeci jen patřím, a žij si po svém a hlavně daleko ode mě."

Nikdy jsem si ani byť jen na vteřinu nepomyslela, že by se naše role mohli vůbec někdy otočit. To Gill byl vždycky ta zlá a amorální strana dané mince, zatímco já se až do poslední chvíle mermomocí bránila naprosto čemukoliv, co by ve mně dokázalo uhasit i ten poslední plamínek lidskosti. Jenže veškerá moje snaha, veškerá moje moralita...to všechno...bylo k ničemu, neboť o to nejcennější, co mi mohl život nadělit do vínku, jsem přišla už dávno. Konkrétně onoho osudného dne, od něhož mně na rukou lpí krev nevinného pětiletého dítěte.

Gill se beze slova zvedl z postele, což pro mě však nebyl dostatečný impuls k tomu, abych odvrátila pohled od temnoty za skleněnou okenní výplní. Ovšem zvuk trhání papíru, jenž jsem náhle uslyšela pár vteřin na to, ten už ano.

„Co to děláš?!" vyjekla jsem šokovaně, když jsem v jeho pravé ruce uviděla přesně v polovině roztrženou letenku na Floridu.

„Jak můžeš vidět, rozhodl jsem se, co s mým životem bude dál," objasnil mi stroze, oba dva kusy papíru odhodil na podlahu a rychlým krokem přešel ke mně.

„Nenechám tě tady, je ti to jasný?" zeptal se mě strmě a já odmítavě zakroutila hlavou.

„P-proč?" kuňkla jsem nechápavě, a to hned několikrát za sebou.

Gill nekompromisně vzal můj uslzený obličej do dlaní, a přiměl mě tak, abych se mu upřeně podívala do očí. „Protože - a to si zatraceně dobře zapamatuj - nejseš jako Vera Claythornová, Rose O'Harová, Beverley Allittová a už tuplem ne jako moje rádoby adoptivní matka. Nejseš monstrum, Violet, a nikdy ani nebudeš."

„Jenže stejně jako ony...jsem zabila nevinný dítě," připomněla jsem mu mezi palčivými vzlyky. „Spáchala jsem ten samej typ vraždy."

Ovšem Gill jen pobaveně zakroutil hlavou a bříškem palce mě něžně pohladil po levé lícní kosti. „Ty se očividně nikdy nepoučíš," připustil s nečekaným úsměvem.

„V-v čem?" vzlykla jsem zmateně.

Gill dlouze vydechl. „Sice jsem vám tam při tý vaší rodinný rozmluvě dělal akorát křena, ale to ještě neznamená, že jsem tu hysterku neposlouchal. A podle všeho daleko víc a pozornějc než ty, moje milá."

„C-cože?" nechápala jsem.

„Nejseš jen obyčejný pětiletý dítě, který večer v televizi zahlídlo nějakou nevhodnou scénu, a proto si druhej den ve školce hraje na soudce, kterej uděluje plyšákům trest smrti," citoval jedny z mnoha Traceyiných nedávných slov.

Popravdě jsem vůbec nechápala, co se mi tím snaží naznačit.

„Tvoje ségra měla výjimečně pravdu, na tobě opravdu není nic obyčejnýho. Což je ale jedině dobře, jelikož člověk, jenž se nenarodil se stejnýma vlohama pro risk zadostiučinění, ti může jen závidět."

„J-jakými vlohami?" zmateně jsem zamrkala a hřbetem ruky si z víček otřela čerstvě nahromaděné slzy.

„Violet..." Gill pobaveně vydechl. Upřímně nechápu, co zrovna jemu za této situace přijde úsměvné. Vím, dokáže se vyžívat v hodně morbiditách, ovšem i tak jsem byla pevně přesvědčená, že se to týká jen bezmoci a utrpení v případech lidí, kteří si to něčím skutečně zaslouží, tudíž mi nejde do hlavy, co mu připadá vtipný na faktu, že jsem zabila nevinnýho člověka. „Myslíš si, že si všechny děcka tenkrát dokázaly hrát na spravedlivýho soudce, a udělit tak panu Králíkovi trest smrti, protože zodpovídal za přepadení a následný usmrcení slečny Medvědový?" zeptal se mě účelově.

„A-asi ne," pokrčila jsem nejistě rameny, i když odpověď na Gillovu otázku byla podle všeho víc jak zřejmá. To jen já podle všeho byla...jiná, i když s jistotou to bohužel říct nejde, jelikož z mých vzpomínek se zatím obnovily jen určité sekundové záblesky.

„A víš proč?" povytáhl tázavě obočí a hned na to si i odpověděl: „Jelikož nikdo nebyl realista jako ty. Všechny ostatní děcka rostly na účelově prostomyslnejch animákách o nepřemožitelný síle přátelství, která je ale bolestivou cestou zrady může přivíst k poznání krutý reality - v tom nejlepším případě, zatímco tys byla na svůj věk až znepokojivě racionální a dnešní krutou realitu a skutečnou spravedlnost chápající.

Proto tě tvoje ségra měla už od narození za cvoka, jelikož od svejch osmi let nedostala žádnej polibek reality, stejně jako většina společnosti. Většina lidí s touhle iluzí, jež je jim do hlavy vštěpována už od ranýho dětství, žije buďto až do jejich posledního výdechu, nebo do chvíle, kdy jim dnešní realita uštědří zcela nečekanou a zatraceně bolestivou facku, přičemž se jim kompletně sesype jejich domeček z karet, jehož nestabilní základy byly postaveny na tý největší lži, již se nám společnost účelově snaží narvat do hlavy.

Ovšem tobě tyhle iluze evidentně nikdo do hlavy nevštěpil. Nedala ses, i když ti je museli cpát dennodenně. I když nemám nejmenší ponětí, na čem jsi vyrůstala ty, očividně ti to dalo do života dostatek smyslu pro realitu, díky němuž si dokázala pochopit ten správnej justiční systém už ve svejch pěti letech."

„Jenže...jak můj smysl pro realitu souvisí s...Jossie?" vzlykla jsem tázavě. Byl to skutečně nepříjemný, divný pocit mluvit s ním jakožto s vrahem spravedlnosti o vraždě bezúhonného člověka, jehož krev - čirou náhodou - lpí zrovna na mých vlastních rukou.

Popravdě, ani přes onen Gillův nelogicky vřelý přístup jsem si stále nebyla jistá, jestli to přeci jen není pouhá milosrdná kamufláž, jelikož by to na rozdíl od čehokoliv jiného dávalo adekvátní smysl.

„Ty víš, že v tomhle šíleným světě je možný prakticky všechno, že?" Mlčky jsem přikývla na potvrzení. „A že každá mince má dvě strany, přičemž hlavní otázkou vždycky je, na který z nich je skutečná pravda," dodal náznačně Gill. „Ovšem...lidi bohužel berou ohled jenom na tu, kterou viděli jako první, jelikož jsou buď líný, nebo tak tupý, že nejsou schopný se zamyslet nad tou druhou."

„K-kam ale tímhle vším míříš?" zeptala jsem se nechápavě a krátce popotáhla.

„Proč si vlastně tolik stojíš za tím, že byl ten spratek nevinnej? Byla to přeci zazobaná instituce, a tam se virus prominentního narcismu šíří zatraceně rychle," nadhodil argumentačně.

Konečně jsem pochopila, co se mi tímto chozením kolem horké kaše snažil říct, a i když to dávalo jistý smysl, a nejspíš by se tak tím všechno vyřešilo, přišlo mi to vzhledem k situaci dosti přitažené za vlasy. Jako obhajoba u závažného soudního stání, kterou právník obžaloby očividně uvařil z vody. Jsem si vcelku jistá, že kdybychom museli mít všední život, zvolil by si Gill právě tohle povolání. Hádám, že na tvrzení, že si dcery vybírají partnera podle otce, nejspíš přeci jen bude špetka pravdy. Stejně jako táta, Gill je evidentně dosti kvalitní řečník a zbytek jeho předpokladů je též více než dostačující, ovšem na druhou stranu pochybuju, že by tato jeho schopnost demagogie platila i na toho nejvýš postaveného soudce v Bellevillu.

Háček reality je však v tom, že my nejsme u soudu. Bylo dokonáno již před téměř dvanácti lety, tudíž již opravdu nelze spekulovat o mé vině, či nevině.

„Tomu přeci sám nevěříš, ne?" koutky mi lehce cukly do ironického úsměvu, ovšem vzápětí se vrátily do rovné, kajícné linie. „Protože i když je v tomhle šíleným světě možný prakticky všechno, tenhle případ je výjimka, určitě."

„Budeš se evidentně divit, má drahá, ale věřím. Věřím, že ten fracek nebyl ani zdaleka tak 'nevinnej', jak si myslíš," odvětil nezlomně Gill, položil mi ruce na ramena a podíval se mi upřeně do očí. „Věřím, že ty nejsi ten typ vraha, co by si za svoje činy skutečně zasloužil zdechnout."

Jeho povzbudivé ujištění mi na tváři vykouzlilo mírný úsměv, který ovšem moc dlouhého trvání neměl. Víra je jedna věc, ale důkazy jsou věc druhá a veškeré morální výčitky ze mě opadnou teprve, až nějaký z nich dostanu do rukou. Do té doby tady bude onen neomluvitelný fakt, který mi nepopsatelně užírá svědomí i zbytky mé vratké, psychické stability.

„Navíc, čekal bych, že ses po tý dnešní deziluzi dostatečně poučila," mínil, přičemž se ode mě mírně odtáhl a založil si ruce na prsou, „a to v nejednom směru."

„V čem?" zeptala jsem se podstatně zmateně, za tenhle rozhovor už podruhé.

„Za 1. V tom, že nikdy nesmíš soudit vraha jen podle jeho oběti. Jak jsi přeci sama řekla, monstra z nás nedělají naše činy, pokud pro ně máme adekvátní, a tím pádem i dostatečně omluvitelný důvody. A já klidně vsadím vlastní krk, že jsi toho snobskýho haranta nevoddělala jen tak, či ze stejně nehumánního důvodu jako Craneová.

Za 2. Po tom menším nedorozumění o morální nevinnosti Pendleový jsem měl za to, že už nebudeš tak naivní, co se obyvatel Bellevillu týče, že už konečně přestaneš v oficiálně bezúhonnejch lidech vidět to nejlepší, a nebudeš tak úsměvně bláhová jako protagonistka toho klišoidního melodramatu, jehož filmová adaptace má jít už příští rok do kin," dodal s pobavenou jízlivostí v hlase a mírně nadzvedl obočí.

„Jenom doufám, že oba nemáme na mysli stejnej...melodramat," nafoukla jsem dotčeně tváře a odvrátila se od něj. Očividně na tom musím být doopravdy bledě, když už mě i Gill přirovnává k postavě Tesse Youngový. Ta taky na tohle byla totálně blbá, což - i když to zatraceně nerada přiznávám - začíná podle všeho být i můj případ.

Dobře, možná bych byla schopna uznat, že Jossie - stejně jako drtivá většina prominentních potomků - nebyla úplně svatá, co se té morální a společenské stránky týče, ovšem ani tak mě nenapadá zhola nic, čeho tak hrozného by dítě v pěti letech mohlo být schopno, aby si za to zasloužilo absolutní trest.

„Těžko říct, ovšem nehledě na tvůj částečnej fiktivní ekvivalent nemůžeš popřít, že na tom všem přeci jen něco je." Gill se mi znovu podíval upřeně do očí. „Já tě znám, Violet - dokonce možná víc, než ty znáš sama sebe -, a tak bych klidně dal ruku do ohně za to, že ty nejseš dobrovolně schopná ublížit někomu nevinnýmu."

„A na sebe jsi už zapomněl?" připomněla jsem mu kajícně.

„Nejseš schopná ublížit nikomu nevinnýmu, když ti k tomu nedá dostatečnej důvod," dodal pro přesnost, „což jsem já neúmyslně udělal."

„A...to na věci mění co?" povytáhla jsem tázavě obočí. „Ty máš snad nějaký teorie, co tak nelidskýho mohla udělat, že si zasloužila trest smrti?"

„Upřímně...ne," připustil neradostně a poposedl si ke mně. „Ale oba víc než dobře víme, co dokáže cyklus bellevillskýho systému." Povzbudivě mě vzal kolem ramen. „Tehdy a očividně ani teď ti to tak nepřijde, ale svým způsobem by se to dalo považovat za jakousi formu prevence."

„P-prevence?" zopakovala jsem nechápavě a upřela na něj zmatený pohled.

Gill sebejistě přikývl na potvrzení svých zarážejících slov. „Jak jsem ti před chvílí řekl, lidi většinou civí jen na tu stranu mince, jež jim přijde na oči jako první. Na tu mírumilovnější, ale přitom drastičtější a dramatičtější. Radši se jako krvežíznivý hyeny budou vyžívat v mordu automaticky nevinnýho, malýho dítěte, než aby byť jen z části připustili, že vražda rozmazlenýho prominentního spratka jednou může zachránit přinejmenším jeden další život. Že se to vrátí jako bumerang a dřív, nebo pozdějc dojde ke kompenzaci.

Že i když to tak nejspíš už nikdy nebude vypadat, ve skutečnosti jsi voddělala jen budoucí verzi Smithový a jejích vyperoxidovanejch podržtašek. Těch skutečnejch sviní, který si skutečně zasloužily chcípnout."

Mírně jsem vzdychla. „Asi máš pravdu, že jsem v hodně věcech ještě poměrně naivní, že i přes všechny svoje zkušenosti v lidech vidím něco dobrýho, ovšem...ty zase ve všech vidíš to nejhorší, nebo tedy alespoň ve většině. Kde ale bereš tu nezlomnou jistotu, že Josephine třeba vážně nebyla výjimka? Sám jsi přeci řekl, že každá mince má dvě strany. Takže proč si seš tak jistej, že pravda nebyla na tý Jossině?"

„Protože žijeme v Bellevillu," odvětil stroze a zvedl se z postele. „Ve městě, jehož zkorumpovanej systém přesně takhle funguje. Jako zvrácená továrna na tuctový lidský loutky. A ty 'výrobní vady', to, čím naše, toxicky konvenční a stereotypní společnost tak nehorázně pohrdá, to je to jediný, co v tomhle městě ještě stojí nohama na zemi.

Všechno ostatní jsou jen zcela nahraditelný, lidský makety, který si buď za svoje činy zasloužej zdechnout, nebo je důsledkem deziluze dřív, či pozdějc zabije realita. Někdy nastanou i výjimky v podobě sociopatů a schizoidů, ale pořád jsou jen menšina, jelikož tady každej ve většině případů pojde, nebo se přizpůsobí, respektive buď skončí jako Gailová, nebo nuceně půjde s misionářským davem jako další bílá ovce, jež mají za úkol vyhladit ty černý.

Proto jsem si tak jistej, že smrt Goodmanový fakticky nebyla nic, za co by sis zasloužila skončit v pekle, stejně jako vražda Pendleový. Zabila jsi jen dalšího budoucího snobskýho vraha, nic víc."

Znovu jsem mírně vzdychla. Gillovo přesvědčení teď už ani zdaleka nepřipomínalo demagogii, nýbrž kruté převzetí bellevillské reality. Nelze však popřít, že má v něčem pravdu.

Ovšem zároveň mám stále výrazné pohybnosti o Jossině budoucí vině. Možná jsem v tomto směru přeci jen jako Youngová, ovšem dokud se mi do rukou nedostane byť jen jediný důkaz, jediný hmotný - a hlavně dostatečně ospravedlňující - důvod, proč jsem to tenkrát udělala, mé svědomí ani mysl nebudou schopny, tuto léta pohřbenou a nyní opět vykopanou záležitost definitivně smést ze stolu.

Vyčerpaně jsem vzdychla. „Asi...máš pravdu," připustila jsem nakonec. Gillův realistický monolog onu morální ránu z velké části zacelil a já už neměla energii ani psychickou sílu nad tím ještě nějak přemýšlet, alespoň tedy ne teď. Za posledních dvacet čtyři hodin jsem naspala přibližně šestinu z toho a onen, již už včerejší maraton mi také nijak nepřidal.

Gill si všiml, že se mi zřetelnou únavou již začínají podstatně klížit víčka, a tak mi z nočního stolku podal obě dvě tabletky i skleničku vody. „I tak si to vem, bude ti líp...po všech stránkách," pobídl mě.

Mlčky jsem si od něj vzala pár prášků, oba najednou si je strčila do pusy, krátce je zapila vodou a polkla.

„Lepší?" zeptal se pro ujištění Gill a já lehce přikývla, i když víc než ony prášky mému dehydratovanému tělu přišla k duhu sklenice odstáté kohoutkové vody.

„J-jo...lepší," potvrdila jsem vzápětí i verbálně.

„Fajn." Gill mi ještě jednou věnoval povzbudivý úsměv, načež přešel k jedné z vysokých šatních skříní, jež tvořily celou jednu stěnu jeho temně zařízeného pokoje. Odsunul na stranu pravé křídlo jejích zrcadlových dveří a vyndal z ní srolovaný spacák.

„N-na co to máš?" zeptala jsem se překvapeně. I přes moji přítomnost tady, tohle je pořád jeho pokoj a já měla za to, že v něm bude i spát, a to bez ohledu na mě. Já jsem tady jen jako čerstvý spolubydlící, dá-li se to tak říct.

Překvapeně se na mě otočil. „No..." nejistě si promnul zátylek, „měl jsem za to, že po celým tom včerejšku a zároveň i dnešku asi bude lepší, když se vyspím vedle a nechám tě to v klidu nějak vstřebat. Bylo to dost náročnejch osm hodin, po kterejch asi nemáš myšlenky na sdílení jedný postele," vysvětlil mi. „Jenže na gauči se zrovna dobře vyspat nedá, takže proto ten spacák."

„No, ale...to nebude zas tak nutný," lehce jsem se pousmála a pohledem ukázala na prázdnou polovinu postele.

Chápu, jakou službu se mi oním gestem pokouší prokázat. Nechce, abych po tom všem, čím jsme si během dnešní noci společně prošli, měla pocit, že na mě v onom určitém směru neohleduplně vyvíjí podněcující tlak. Ale o to skutečně nemusí mít strach. V tuhle chvíli by mě něco takového ani nenapadlo.

Byl to vážně psychicky náročný časový úsek, po kterém jsme na samém pokraji vyčerpání oba dva. Proto jsem si tak jistá, že na tohle nemá v tuhle chvíli myšlenky ani jeden z nás.

Gillovy rty mírně ucukly do slabého úsměvu a tázavě nadzvedl jedno obočí. „Vážně?" zeptal se pro ujištění.

„Vážně," ujistila jsem ho s krátkým přikývnutím.

Gill bez jakéhokoliv pobízení vrátil daný spacák zpět do skříně, načež s potěšeným úsměvem na semknutých rtech přešel k prázdné polovině postele. Lehce jsem se zvedla do sedu a natáhla se přes okraj postelové bočnice, abych mohla zhasnout stolní svítilnu. Okamžik na to celým pokojem zavládla hustá, černočerná tma, již narušovalo jen matné světlo téměř celistvého měsíce. Chystala jsem se otočit, a vrátit se tak do své původní pozice, když vtom mě Gill nečekaně popadl kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Rázem však svůj pevný stisk o něco povolil, abych se tak mohla otočit čelem k němu.

„Co si mě tak zaujatě prohlížíš?" zeptala jsem se zvědavě a zároveň krapet znepokojeně, když jsem si i přes veškerou temnotu, jež v místnosti panovala, všimla Gillova zkoumavého pohledu, jenž upřeně upíral na můj obličej.

„Jen si ještě naposled potvrzuju, že vážně dokážeš vypadat jako anděl," vysvětlil a mírně se uchechtl.

„Jo..." opáčila jsem sardonicky a lehce odvrátila pohled od jeho tváře, „to s tím Andělem smrti...byla evidentně jedna z mála věcí, který Tracey nelze nijak upřít."

Gill nad mou, neskrývaně nepříliš kladnou reakcí na jeho výrok tázavě nadzvedl obočí. „Proč to říkáš s takovou nevolí?" zeptal se s nechápavým uchechtnutím. „Sice je to svým způsobem celkem evergreen, ale i tak se mi to v souvislosti s tebou líbí. Boří to ten úsměvnej stereotyp, že anděl je jen a pouze moralistickej humanoid s křídlama."

„Anděl smrti se přezdívalo Beverley Allittový," osvětlila jsem mu téměř šeptem hlavní - a vlastně i jediný - důvod, proč nejsem z tohoto vulga dvakrát nadšená. Evergreen to je, v tom má Gill pravdu, ovšem...asi ne v souvislosti se smrtí pětiletého dítěte.

Gill se překvapivě pobaveně uchechtl. „No a? Ta přezdívka nemůže za to, že jí personál daný nemocnice dal zrovna týhle, po pozornosti lačnící psychopatce. Je sice pravdou, že Anděl smrti se často říká doktorům či sestrám, jež zabijou svý pacienty, jenže právě v tom je zakopanej pes. Je to úsměvnej zvyk, klišé reálnýho života a hlavně strana mince, na kterou lidi budou civět jako první. A pokud se nepletu, tak ty máš exkluzivní talent vyzdvihovat sice nepohodlnej, ale za to přinejmenším z poloviny pravdivej obsah tý druhý.

Takže mi řekni, proč chceš hodit flintu do žita zrovna v případě takový, více méně i banality? Zvlášť když oba ti tví idolové, jejichž plakátama jsi měla vytapetovanou minimálně půlku pokoje, dokázali udělat paradoxně 'dobrý jméno' i něčemu tak zdánlivě zavržení a smrti hodnýmu, jako je vražda?

Nemyslíš si, že se zase zbytečně bojíš sebe samotný? Jednou z věcí, který ti život dluží, je přeci zvěčnění, ne? A jakou lepší cestou ho dosáhnout, než tak, že zdevastuješ tu směšnou uzanci? Než tak, že dokážeš, že i vrah, jenž je nazýván Andělem smrti, může mluvit za mrtví?"

Gillův monolog mě v první chvíli zbavil prakticky veškerého slovu.

Ovšem i když jsem po jeho skončení zůstala několik následujících vteřin jen mlčet a nekomfortně uhýbat pohledem na stranu, vnitřně jsem si více než dobře uvědomovala, že má v podstatě pravdu. Ten titul, infantilně řečeno, skutečně nemohl za to, komu byl přidělen. Upřímně mi to přišlo stejné jako situace, kdy bych zanevřela na trest smrti jenom proto, že ho někdo v minulosti zneužil pro eliminaci svojí, nedostatečně vinné nemesis, či z důvodu, že ho církev ve středověku používala jako ústřední prostředek ke genocidám nevěřících.

Znaveně jsem vzdychla. „Hádám, že máš pravdu, Fialko," připustila jsem, zvedla pohled zpět ke Gillově obličeji a pokusila se o alespoň slabý úsměv.

Gilla moje konečné uznání jeho slov evidentně potěšilo. „To je moje holka," šeptl spokojeně do dvaceticentimetrového prostoru mezi našimi tvářemi a mírně se ke mně naklonil, aby mi tak mohl věnovat jemný, ale za to procítěný a hlavně moji maličkost kýženě uklidňující polibek. „Můj malej, vražednej andílek," dodal rozverně a mírně se pousmál, když náš polibek přerušil, načež zvedl pravou ruku z mého pasu a špičkami prstů mě pohladil po stále ještě lehce rozpálené tváři.

„To zní teda romanticky," poznamenala jsem a tiše se zasmála.

Gill mě překvapivě stále nepřestával pomalými a především něžnými doteky hladit po tváři. „Jo," odtušil souhlasně a ještě jednou se mírně pousmál, „to asi jo." Jen, co to dořekl, padla na mě nečekaná únava. Prášky na bolest a uklidnění již evidentně začaly plně působit.

Lehce jsem se poodtáhla a pravým spánkem se opřela o Gillovu paži, již měl z většiny založenou pod hlavou. S nádechem jsem pootevřela pusu, abych mu aspoň popřála dobrou noc, ovšem ona únava byla kupodivu tak silná, že jsem ze sebe již nedokázala vypravit jediné slovo.

„Sladký sny, zlato," pošeptal mi poté, co mi věnoval jeden letmý polibek do vlasů a znovu si mě lehce přitáhl k sobě, a já následně cítila, jak se mu rty roztáhly do širokého, triumfálního úsměvu.