„Ahoj, Hermiono," usmál se Theo, když se druhý den ráno setkali na cestě k Velké síni. „Dnes mám pro tebe něco... speciálního."

Vždycky měl něco speciálního. Už celkem dvanáct dní ji překvapoval, vyvolával v ní emoce, o nichž si myslela, že je už nemůže zažít, ale každý další den se u ní objevil s oznámením, jako by měla dostat ten nejlepší dárek všech dob. Netušila, na jaké planetě se Theodore Nott narodil, ale věděla, že přesně tam se rodí i ti princové, kteří přichází zachraňovat princezny zakleté ve věžích.

„Opravdu?" ptala se s úsměvem. Nemělo cenu skrývat zvědavost, vlastně si v jeho společnosti vůbec na nic nehrála. Líbilo se jí, jak ji zasypával těmi bláznivými dárky, a jak z všedních dnů udělal ty nejhezčí, jaké kdy mohla zažít.

Její osobní adventní kalendář, jen nehltala čokoládky, ale dokonale promyšlené dárky.

Netušila však, že tento den ji Theodorův dárek zastihne nepřipravenou, a že ona sama nakonec ukáže svou skutečnou tvář. Hermiona Grangerová totiž milovala pohádky se šťastným koncem, na něž věřila více než na cokoliv jiného. Vždyť i její život byl jakousi pohádkou, když se dozvěděla, že existuje tajemný a nádherný svět čar a kouzel.

Theo ji vedl k nebelvírskému stolu ve Velké síni. Někteří studenti na ně udiveně hleděli, ale z Theova výrazu sálala jen samolibost. Očividně si užíval, jak ve všech kolem sebe vyvolával hromady otázek, proč si Zmijozel sedá právě k nebelvírskému stolu. Ale třeba takový profesor Křiklan se od svého místa vesele usmíval, neboť věděl, že jeho plán spojit svou kolej s ostatními vycházel.

Hermiona se posadila a také zbystřila, jak se na ni někteří dívají. Nejblíže k nim byla Ginny, která měla semknuté rty, aby se neusmívala tak okatě.

„Theo...," špitla Hermiona směrem k chlapci. Ten se k ní naklonil. „Proč mám pocit, že toužíš po pozornosti?"

Theo se dotčeně chytil za hruď. „Já? To snad ne."

Jen zakroutila očima. To mohla čekat. Stejně jako mohla čekat, že mezi všemi vytáhne balíček ovázaný stuhou, který přitáhne pozornost všech kolem. Theo to ale ve vší pravděpodobnosti plánoval, neboť se po vytažení zdánlivě obyčejné knihy všichni otočili zpět ke svému jídlu.

Hermionu ale starožitná vazba očarovala. Zlatem vyrytý nápis Tvá kniha ji donutil k úsměvu.

„V čem je kouzelná?" ptala se, neboť jí bylo jasné, že v dalším z mnoha dárků bude ukryté nějaké zajímavé kouzlo.

„Je to mluvící kniha," vysvětlil Theo, ale to už si kousek od nich Ginny hlasitě povzdechla. Oba se otočili jejím směrem.

„Mluvící kniha. To je fakt skvělé! Jako by nestačilo, že si nikdy nepokecáme, protože Hermiona furt něco čte, ale ona si teď bude dokonce povídat s knihou," hudrovala na oko naštvaně, ale nakonec se usmála.

„Vážně mluví?" divila se Hermiona, aniž by reagovala na poznámku své kamarádky. Theo přikývl a pobídl ji, aby knihu položila na stůl.

Hermiona ji skutečně odložila, otevřela ji na první prázdné stránce a v tichosti vyčkávala. Ginny a pár dalších studentů se zvědavými výrazy se naklonili blíž, aby viděli ten vánoční zázrak, který Theo vymyslel.

„Dobrý den, Hermiono," pozdravila ji kniha slušně. Hermiona - naprosto okouzlená - si přiložila ruku na ústa. „Dnes vám povím příběh o přátelství. O tom, jak dvě obyčejné osoby, které se dlouho neznaly, spojily své cesty v jednu. Začalo to krátkými rozhovory, ale nakonec se mezi nimi mělo vybudovat silné přátelství."

Theo sledoval Hermionin mírně zamračený výraz. „Špatný začátek?"

Sice byla jasně zklamaná, ale usmála se. „Přátelství? To je celé? Kde jsou velké emoce nebo dramata?"

„Vidíš to, Notte!" houkla na něj Ginny. „Hermiona by raději ocenila nějaký suprový svitek z červené knihovny, a ne zadumané rozhovory dvou beznadějných romantiků na procházce při měsíčku." Nakonec na něj ještě hravě mrkla, jako by mu radila tu nejlepší věc na světě, ale Hermiona nepotřebovala, aby se do toho Ginny pletla.

„Tak to není!" vyhrkla dotčeně, než se otočila na Thea. „Je to krásné. Pověz mi, v čem spočívá to kouzlo," naléhala na něj, aby povídal, zatímco jednou rukou popadla knihu a druhou Thea obratně otočila, aby ho nasměrovala pryč z Velké síně a co nejdále od Ginny.

Až za rohem konečně zpomalila a začala se mu v rychlosti omlouvat za chování své kamarádky, ale Theo to vůbec nevnímal jako něco špatného, v čemž ji samozřejmě hned ujistil. Přesto nebyla klidnější ani v další chvíli, kdy směřovali do jednoho z koridorů, kde na ně čekala opuštěná kamenná lavice.

Neřekli si ani slovo. Kniha ležela mezi nimi zavřená, dokud Theo nezvedl ruku. Lehce, jako když se prostorem prožene lehký vánek, knihu otevřel a nenápadně pohlédl na Hermionu. Ta seděla s pohledem upřeným před sebe a přemítala o tom, jak trapně se cítila.

„Příběh, který jsem vám právě řekla, může mít mnoho pokračování. Možná je to jen začátek, který potřebuje inspiraci."

Hermiona shlédla ke knize. Cítila, jak jí v hrudi rostlo jakési napětí, a když se podívala na Thea, věděla, že by jejich příběh klidně mohl pokračovat. Jenom netušila, jestli oba přemýšlí o stejném směru, jakým by se mohl ubírat. Co vlastně Theo chtěl?

Měla pocit, že všechno kolem ní zůstalo na chvíli pozastavené, jak si usilovně promítala, co právě slyšela. Cítila, že ten příběh o přátelství byl spíš tím, co mělo být než tím, co skutečně bylo. V jejím životě sice přátelství hrálo obrovskou roli, ale po těch téměř dvou týdnech, co spolu s Theodorem trávili čím dál více času, se zdálo, že mezi nimi začíná růst něco jiného. Něco, co by nebylo možné shrnout pouze do příběhu o přátelství.

„Myslíš, že jsme jen přátelé?" zeptala se tiše, přičemž pohled upírala na knihu.

Neměla odvahu podívat se na něj, přestože on ji sledoval a čekal, až vzhlédne.

„Co jiného bychom byli?" ptal se s nepatrným úsměvem, který nemohla vidět. Slyšela jen jeho prázdná slova, která ji zraňovala.

„Já..." začala Hermiona, ale zarazila se. Nevěděla, jak to vyjádřit, jak správně nazvat to, co se v ní odehrávalo. Jak to vysvětlit, když si nebyla ani jistá, co to vlastně je.

Theo si ji pozorně prohlížel, jak se tvářila ztraceně. „Víš, Hermiono, přátelství je hodně důležitý základ. Ale taky věřím, že se to může rozvíjet, pokud budeme chtít."

Jeho slova na ni zapůsobila jako tichý dotek, který ji zanechal v jakémsi oparu, ale zároveň v ní probudil cosi, co nedokázala úplně pochopit. „Rozvíjet?" zopakovala a její srdce na okamžik vynechalo.

Odpovědi se jí nedostalo. O slovo se totiž opět přihlásilo třetí kolo u vozu.

„Každý dobrý příběh o přátelství může přerůst v něco většího," pronesla kniha klidným, ale jakýmsi šibalským tónem. „Ale někdy to závisí na malých detailech. Třeba na tom, jak dlouho se dokážete dívat jeden druhému do očí, aniž byste uhnuli pohledem."

Hermiona okamžitě vzhlédla, a když se jejich pohledy střetly, svět kolem nich přestal na chvíli existovat. Oba zrudli, Theovi zmizel jeho typický úsměv a Hermiona se přistihla, jak si nervózně přejíždí jazykem po rtech.

„Mám pocit, že ta kniha má až podezřele dobrý odhad," zamumlal Theo docela sebevědomě, ale jeho lehce nejistý hlas ho na konci tohoto oznámení zradil.

„Možná bych ji měla zavřít," špitla Hermiona, přičemž její tváře připomínaly barvou vánoční ozdoby.

„A možná bychom ji měli poslouchat," odpověděl Theo tiše, aniž by od ní odtrhl oči.

Hermiona na něj stále hleděla, zmatená a nejistá, jak se situace vyvine. Kniha mezi nimi ležela otevřená, tiše, jako by čekala na jejich další krok.

„Myslíš... myslíš, že bysme ji měli poslouchat?" odvážila se Hermiona znovu promluvit, hlas o něco slabší než obvykle.

Theo si poposedl, jako by se potřeboval usadit pevněji, než odpoví. „To záleží na tom, co si o tom myslíš ty."

„Já?" zopakovala Hermiona. Uvědomila si, že její ruka instinktivně sevřela okraj lavice, jako by ji měla chránit před tím, co přichází. „Myslím, že kniha je fascinující. A také trochu... troufalá."

„To má po mně," utrousil Theo s lehkým úsměvem.

„Jistě," odvětila Hermiona suše, ale koutky úst jí také cukly.

Kniha se najednou znovu ozvala. „Každý příběh potřebuje rozhodující moment. Něco, co postavy přiměje jednat."

Hermiona zamrkala a podívala se na Thea. „Co myslíš, že to znamená?"

Theo naklonil hlavu na stranu, jako by si s odpovědí dával na čas. Pak však zvedl ruku a jemně položil prsty na její dlaň, která stále spočívala na lavici. „Možná tohle."

Hermiona cítila, jak její srdce vynechalo úder. Theovy prsty byly teplé, dotýkaly se jí tak lehce, až jí připadalo, že se jí to snad jen zdá.

„Rozhodující moment, říkáš?" zašeptala, její hlas byl sotva slyšitelný.

Theo se pousmál, tentokrát méně sebevědomě, ale o to upřímněji. „Myslím, že každý příběh začíná takhle - jedním malým krokem."

Hermiona se na něj podívala. Jejich pohledy se opět střetly, ale tentokrát ani jeden neuhnul.

A kniha, jako by byla spokojena s výsledkem, zůstala konečně zticha.

🎄🎄🎄