„Pane Pettigrewe, vy tam nemůžete jít," zarazil jeho námitky Brumbál. Bylo to už téměř půl roku od té doby, co Marlene zemřela, a Peter se naučil aspoň trochu fungovat, chodit na schůze, vařit si, trochu si uklízet a chodit včas spát. I jeho závislost na Bezesném spánku se trochu snížila.

„A proč ne? Jsem schopný se o sebe postarat sám, Brumbále. Jsem dospělý," namítl vztekle Peter a ohlédl se na své přátele, kteří jen tak seděli v křeslech v Brumbálově domě a tvářili se, jakoby se do toho vůbec nechtěli motat. Ale možná to bylo tím, že tam nebyla Lily, ta byla doma s čerstvě narozeným Harrym.

„Ale vzhledem k problému, který nastal před půl rokem–" začal Brumbál, ale byl přerušen Peterem, ve kterém už se začínala vařit krev.

„Problému? Problému! Vy si myslíte, že je Marlenina smrt problém?!"

„Ne, tak jsem to samozřejmě nemyslel–" obhajoval se Brumbál, ale Peter ho znovu přerušil, tentokrát úplně rudý vzteky.

„Mně je úplně jedno, co jste myslel, Brumbále!" A oddupal před dům, kde se s hlasitým prásk! přemístil.