Následující ráno se Harry probudil přitisklý ke Zmijozelovým zádům, přičemž je od sebe oddělovala jen tenká vrstva Dracova trička na spaní. Chvíli jen tiše bez hnutí ležel, naslouchal tichému šumění moře díky otevřeným balkonovým dveřím a spokojeně vdechoval blonďákovu vůni, než se rozhodl využít toho, že druhý muž ještě stále spí. Opatrně se vysoukal zpod deky, kterou byli oba přikrytí a jen v boxerkách téměř po špičkách opustil pokoj. Svou neoblečenost nijak neřešil. Věděl, že jsou ve vile jen oni dva a nikdo jiný, koho by svým nahým hrudníkem mohl pohoršit.

S menšími obtížemi nakonec úspěšně dorazil do obrovské kuchyně, která ve svých skrytých poličkách ukrývala vše, co potřeboval na Dracovu sladkou snídani. Rozhodl se pro malé lívanečky, o kterých věděl, že je Zmijozel nikdy neodmítne - obzvlášť s borůvkovou marmeládou. Musel si ale pohnout, pokud chtěl jídlo zanést jako snídani do postele.

Do přípravy se zabral tak moc, že přeslechl tiché kroky na kouzlem vyhřívané podlaze.

Blonďáka vylákal z postele podivný chlad, který v ní panoval od chvíle, co ji Harry opustil. Proto, když nezaslechl sebemenší hluk z koupelny, ještě stále rozespalý vyšel z pokoje a vydal se černovlasého hledat do přízemí. O správnosti jeho rozhodnutí jej záhy utvrdila příjemná vůně smažících se lívanců.

Když spatřil Nebelvíra, jak stojí u sporáku a připravuje snídani, musel se polichoceně usmát. Potichu, aby Harryho dokázal překvapit, přešel až za něj a poté kolem jeho nahého hrudníku obmotal své paže. Tvář si přitom zabořil mezi ředitelovy lopatky a svým, díky nedávnému probuzení, nakřáplým hlasem do nich zamumlal: „Dobré ráno, Potty."

Nebelvír sebou lehce cukl při nečekaném dotyku, než se jeho rty v pochopení zformovaly do jemného úsměvu. „Dobré... Kazíš mi plány," oznámil blonďatému.

Draco se při jeho slovech zakřenil. „Chtěl jsi mě snad překvapit snídaní do postele?" popíchl druhého muže a konečkem ukazováčku přejel po jeho pokožce na hrudi.

„Chtěl," přiznal pobaveně Harry a odložil poslední lívanec na talíř k ostatním. Potom teprve vypnul indukční desku.

„Možná kdybys použil kouzla, tak to stihneš," zasmál se Zmijozel a odtáhl se od něj, aby mu nepřekážel.

Černovlasý se ale místo servírování rychle otočil a za pas si Draca přitáhl těsně na své tělo. „Chtěl jsem je připravit s patřičnou péčí a láskou, protože vím, že takhle je víc oceníš, nemám pravdu?" povytáhl obočí a dlaní pohladil menšího muže v prohlubni bederní páteře pod tričkem.

Blonďák se zamyšlením hraným v provokaci naklonil hlavu na stranu a dělal, jak hluboce uvažuje nad svou odpovědí. Při pohledu do Harryho tváře se však záhy zasmál. „To víš, že máš pravdu. Lívance připravované tebou a ještě k tomu s láskou.... co víc si přát."

„Provokatére," vydechl Nebelvír a něžně se usmál.

„Smí se tvůj provokatér zeptat, zdali před lívanci dostane i pusu?" sladce se na něj Draco uculil.

„Což o to, zeptat se určitě může," mykl Harry rameny v rozverném gestu.

„A jaká bude odpověď?" nepřestával se Zmijozel usmívat.

„Že ji nejspíš dostane," roztáhl černovlasý rty do širokého úsměvu pod vlivem toho blonďákova, načež se konečně sklonil a vpil se do jeho rtů.

Když se od sebe po chvíli odtáhli, musel se Draco spokojeně uculovat. „Tak taková odpověď se mi převelice líbila. Myslíš, že ji dostanu ještě jednou, když zopakuji svou otázku?"

Na to Harry neodpověděl a jen mlčky znovu zajal blonďákovy rty v dalších polibcích. Poté se sám křížem opřel o hranu kuchyňské linky pro pohodlnější pozici a dlaněmi pohladil celá Dracova holá záda. Pokožka pod bříšky jeho prstů byla příjemné hebká a horká, jak ještě před malou chvílí tělo jejího majitele odpočívalo v peřinách o patro výš.

Blonďák do polibku potěšeně zamručel a rukou si černovlasého za zátylek přitáhl blíže ke svým rtům. Věděl, že na tohle se vyplatilo počkat. Na tak krásné ráno s Harrym, které bylo prvním z těch, která teprve přijdou. Cítil se šťastný, po všech těch strastiplných dnech opravdu šťastný, jelikož měl vedle sebe muže, jehož oddaně miloval dlouhé roky.

Nebelvír nakonec jejich chvilku štěstí a lásky ukončil pomalým odtáhnutím. „Dáme si tu snídani?" zeptal se s úsměvem a pohladil Dracovy boky.

„Jedině když dojde na tvůj původní záměr," naklonil Zmijozel hlavu na stranu. „Sníme si ji v posteli," zakřenil se poté.

Harry se zasmál. „Tak dobře. Zatím najdi nějaký podnos a já to namažu marmeládou," věnoval Dracovým rtům ještě jednu dětskou pusu, než se odtáhl úplně, aby se mohl chopit nože a již otevřené marmelády. Několik lívanečků už bylo totiž hotových a naskládaných na větším kulatém talíři.

Blonďák našpulil rty, ale pustil se do hledání. V kuchyni se zrovna dvakrát nevyznal, a pokud zde něco potřeboval, vždy si vzal na pomoc svou hůlku. Jenže ta nyní ležela na nočním stolku v ložnici. Po chvíli hledání se mu však podařilo tác objevit ve skříňce pod dřezem. „Stačí tenhle?" ukázal ho Nebelvírovi.

Harry se ohlédl přes rameno. „Stačí," natáhl se pro podnos a položil na něho talíř s lívanci spolu s čerstvě zalitým čajem a kávou. „Udělal jsem ti zelený čaj, co jsem našel v poličce nahoře, nevadí?"

„Vůbec ne. Víš, že ho mám rád," věnoval mu blonďák úsměv.

„Vím, že máš rád bylinkové čaje," vrátil mu Nebelvír pousmání a vzal do rukou tác s jejich snídaní. „Tak můžem."

Zanedlouho už se oba nacházeli zpátky v ložnici, přičemž se posadili vedle sebe na postel a přikryli si stehna dekou. Teprve poté si na ně položili tác se snídaní.

„Dobrou chuť," popřál Harry tiše. Následně vzal do ruky tu sladkou dobrotu a přenesl ji ke Zmijozelovým ústům. Pohledem ho pobídl k ochutnání.

Dracovi oči zasvítily díky Nebelvírově gestu, než se s úsměvem zakousl do lákavě vypadajícího lívance s borůvkovou marmeládou. „Je výbornej," zahuhlal záhy s plnou pusou.

„Počkej," rozesmál se černovlasý a palcem otřel blonďatému koutek úst. Vzápětí si prst sám strčil do úst. „Jo, máš pravdu, je výbornej."

„Jak by taky ne, když jsem ti ho sám dochutil," pronesl Zmijozel samolibě.

Harry potřásl s úsměvem hlavou a pohodlněji se opřel do polštářů. Volnou rukou objal blonďáka kolem ramen. Nakousnutý lívanec položil na talíř. Déle čekat nedokázal. „Draco... Jak na tom vlastně my dva teď jsme?"

Zmijozel jazykem obkroužil svou tvář, jako by se zbavoval posledních zbytků lívance mezi zuby. Bral si tak několik vteřin k tomu, aby formuloval svou odpověď co nejlépe. „Byl bych rád, kdybychom spolu... tvořili pár. Pokud o to budeš stát, samozřejmě," dodal rychle a lehce se ošil.

„Miluju tě. Samozřejmě, že o plnohodnotný vztah stojím," ujistil Harry blonďáka.

„Takže... už ti můžu říkat příteli?" uculil se Draco a prsty vyhledal Nebelvírovu volnou ruku, po jejímž hřbetu začal přejíždět ukazováčkem.

„Příteli? Takhle na mě teď budeš volat před studenty v Bradavicích?" zeptal se černovlasý pobaveně a vyšel svými prsty vstříc těm Zmijozelovým.

„No," protáhl blonďák, „když za tebou přijdu a nějakého náhodou potkáme, budu ti nejspíš říkat jen Harry," významně převalil jméno na jazyku a poté našpulil rty. „Ale jakmile budeme sami..."

„Moment, přijdeš?" zkrabatil Harry čelo. „Myslel jsem, že většinu času už strávíš v mém ředitelském bytě. Rád bych, aby sis ke mně přinesl nějaké věci, abych tě měl u sebe..." povzdechl si tiše. Možná na to šel moc rychle.

Zmijozel se jemně pousmál. „Nabízíš mi společné bydlení?"

Černovlasý lehce znejistěl a stáhl svou paži z Dracových ramen. „Asi ne úplně. Spíš... spíš jsem myslel, abys nemusel stále pendlovat domů pro věci, když se rozhodneš přespat. Nebo prostě jen u mě zůstat déle než jeden den," snažil se svůj návrh zaobalit lží. Naopak by byl opravdu rád, kdyby se Draco nastěhoval natrvalo. Na druhou stranu ale věděl, že žádá po blonďatém hodně.

Druhý muž jemně přikývl. „Něco bych si u tebe mohl nechat, ale... do konce měsíce mě stejně čeká ještě spousta přemisťování, takže... bychom z toho něco trvalejšího mohli udělat až o prázdninách, co myslíš?" S nadějí se zadíval do zelených očí svého společníka.

Nebelvír se lehce usmál. „Nemám námitky."

„Tak domluveno, Potty," rozverně se zakřenil blonďák. „A teď, pokud dovolíš, rád bych se pustil do těch lívanců, co jsi nám udělal, protože..." natáhl se na talíř pro jedno ze sladkých koleček z těsta, „se ti opravdu povedly," mrkl na svého společníka, než se do daného lívance mlsně zakousl.

***

Hřejivé paprsky letního slunce dopadaly na bradavické nádvoří, kam zrovna ruku v ruce přicházeli dva zamilovaní chlapci. Zatímco ten vyšší se zmijozelskou kravatou okolo krku naslouchal nadšenému hlasu svého přítele, drobnější Nebelvír se pohroužil do filozofování nad tím, proč měl ředitel v poslední době na svých hodinách tak dobrou náladu.

„Ale viděl jsi to taky, ne? Když nám dneska vysvětloval rozdíl mezi těma dvěma bystrozorskými přístroji, pořád se usmíval! A celkově tak nějak hýřil štěstím! To je za posledních pár týdnů už po několikáté!" zalétl Alex ke Zmijozelovi očima, aby u něho našel potřebnou podporu a přesvědčil se, že ho opravdu nešálil zrak.

„Víš, lásko, že jsem si ani pořádně nevšiml? Na obraně mě vždy více zajímá někdo jiný," hrdě se ušklíbl Cameron, načež si druhého mladíka majetnicky přitáhl k sobě a ruku, kterou dosud svíral tu jeho, si obtočil kolem Alexova pasu. „Někdo mnohem krásnější a zábavnější než ředitel," s uculením se na nižšího chlapce zadíval.

Černovlásek se jemně usmál. „Myslím to vážně, Came. Fakt sis nevšiml?" snažil se poté své myšlenky zase uvést na pravou míru, aby se dočkal odpovědi, než dojdou ke skupince přátel na druhé straně nádvoří.

„Já vím, Lexi, ale já to taky myslím vážně. Celý hodiny koukám jenom na tebe a Pottera absolutně nevnímám," výmluvně se na něj světlovlasý podíval.

Nebelvír si povzdechl. „No tak fajn," zamumlal. Poté se ale široce usmál. „Proč mám pocit, že támhle sedí celý tvůj tým?" kývl hlavou k místu, kde se smáli Cameronovi spolužáci. Zřejmě ještě oslavovali, že se jim povedlo porazit Nebelvír.

„Protože tomu tak je?" zakřenil se Zmijozel na svého partnera. „Už scházím jenom já a budeme komplet. A navíc budeme mít tak krásného společníka," mrkl.

„Zase brzdi. Jsem tady jenom kvůli tobě," zasmál se Alex nahlas.

Cameronovu tvář rozzářil pyšný úsměv. „Správně. Protože každý, kdo se na tebe nevhodně podívá, bude mít co dočinění se mnou," zpevnil svůj stisk na boku druhého mladíka. „Jsi můj," dodal poté majetnicky.

„Samozřejmě," přetočil se Nebelvír v blonďákově objetí, aby stál zády k jeho týmu a objal vyššího mladíka částečně kolem ramen a šíje. „Dneska jsi mi nedal ještě pořádnou pusu," kousl se nevinně do rtu, dokud byli oba v bezpečné vzdálenosti.

„A moje zlatíčko by si takovou přálo?" ušklíbl se potěšeně Zmijozel, pokládaje své dlaně na bedra černovlasého.

„Přesně tak. Dokud jsme tady, protože před nimi už to nebude ono," uculil se Alex.

„Tak to mi pak nezbývá nic jiného, než tě hezky zulíbat tu," zakřenil se druhý z mladíků a bez dalších řečí se vrhl na rty svého přítele, které zajal ve sladkém polibku.

Nebelvír se zabubláním smíchy přiložil jednu dlaň na Cameronovu tvář a vyšel mu svými rty okamžitě vstříc. Miloval, když ho Zmijozel takhle líbal a měl pocit, že se jeho polibků nikdy nenabaží.

Světlovlasý si jej přitáhl ještě blíže a spokojeně zamručel do jeho rtů. „Každý den o prázdninách, kdy tě nebudu mít u sebe, bude utrpení," přiznal se Cameron bez okolků.

„Tak pojeď se mnou," zašeptal Alex. Tento návrh mezi nimi padl již několikrát, ale Zmijozel se nedokázal jednoznačně vyjádřit. Černovlasý to na jednu stranu chápal, ale na druhou nechtěl, aby byl jeho přítel celé prázdniny sám.

„Víš, že ti není tak jednoduché," smutně se pousmál druhý z mladíků. Přestože Nebelvírova nabídka byla nanejvýš lákavá, cítil se zodpovědný vůči svému otci, kterému by rád dal další šanci, jelikož se podle posledních zpráv, jež o něm měl, rozhodl jít na léčení. „Ale slíbil jsem ti, že přijedu, a to taky splním."

„Ano, já vím, ale pokud se tvůj táta opravdu rozhodl pro léčení, nepochybuji, že prvních několik týdnů bude muset zůstat u svatého Munga. Tu dobu bys mohl být u nás, a až táta přejde do domácího léčení, můžeš domů," snažil se dále Nebelvír druhého chlapce přesvědčit.

Cameron zlehka potřásl hlavou. „Měl bych za ním zajít, promluvit si s ním. Teprve pak se rozhodnout, co dál," vydechl. „Pokud to bude, jak říkáš, půjdu domů, sbalím se a vyrazím za tebou. Adresu přece mám," jemně se pousmál a ukazováčkem pohladil menšího chlapce po tváři.

Nebelvír si tiše povzdechl. „Dobře," uznal odpověď světlovlasého. Poté ho silně objal kolem krku a schoval v něm svou tvář.

Zmijozel mu objetí opětoval a sám si opřel svou tvář o Alexovu hlavu. Nos si zabořil do černých vlasů a jemně nasál vůni svého přítele. „Jsem rád, že tě mám. Že jsi mi přes to všechno dal šanci," zamumlal s přivřenýma očima, jak si přál, aby menšího už nikdy nemusel pouštět ze své náruče.

„Vždyť já jsem taky rád," lehce se Nebelvír odtáhl, aby viděl do Camových očí. „Moc rád. Nejhezčí kluk ve škole se stal tím nejpozornějším přítelem a je jenom můj," povytáhl škádlivě obočí s uculením.

„Tak nejhezčí říkáš?" zakřenil se Zmijozel, jehož dobrá nálada náhle znovu ožila při pohledu do Alexovy tváře. Svými dlaněmi sjel po zádech černovlasého dolů až k jeho pasu, kde je umístil na mladíkových bocích.

„Ten nejhezčí z nejhezčích!" přikývl se smíchem černovlasý. „Vždyť ještě nedávno na tebe měla zálusk každá druhá tady v Bradavicích."

„A podle tebe teď nemá?" hravě zakmital Cameron svým obočím, přičemž palci pohladil Nebelvírovu pokožku skrytou pod látkou košile.

„Ne, nemá, protože vidí, že teď seš můj. A navíc jsem kluk," vyplázl Alex krátce na Zmijozela jazyk.

„A to má být nějaký odpuzovač na holky?" se širokým úsměvem povytáhl světlovlasý jedno ze svých obočí. „Co jsem slyšel, chodit s klukem prý holky ještě víc přitahuje. Všechny se chtějí kamarádit," zlehka se zasmál.

Nebelvír mu smích oplatil. „To možná, ale už s tebou nechtějí chodit a spát," nasadil sluníčkovský úsměv.

„Za to se ale můžou objevit takoví kluci," poškádlil jej Cameron.

Alex ho plácl dlaní do hrudi. „Nech toho!" usmíval se i přes svá slova.

„Neboj," zasmál se druhý mladík. „Já mám oči jen pro tebe," zamilovaně se usmál a vtiskl svému příteli pusu na rty.

Místo odpovědi od Alexe se ale dočkal hlasitých slov od svých přátel. „Hej! Camerone! Alexi! Pojďte už k nám a miliskování si nechte na později!" zahalekal zmijozelský chytač.

Z úst světlovlasého se vydral nesouhlasný povzdech. Útrpným pohledem se zadíval do očí svého vyvoleného. Ačkoliv přivést Nebelvíra za svými týmovými přáteli byl jeho nápad, vůbec by se nezlobil, kdyby mu bylo dopřáno několik dalších minut ve společnosti Alexových rtů. „Vždyť už jdeme, Jonathane!" houkl ke skupince Zmijozelů, než se s výmluvným pohledem podíval zpět na svého přítele. „Jdeme?" optal se jej.

„Co se dá dělat," mykl černovlásek s jemným úsměvem rameny a nabídl Cameronovi svou dlaň.

„Stejně si tě budu držet hezky u sebe," oznámil mu světlovlasý hrdě, zatímco kráčeli vstříc ostatním. „Nesmím promarnit ani minutu."

Alex se jen široce usmál, načež pozdravil Zmijozely sedící u dlouhého stolu.

„No čaute! Už jsme mysleli, že k nám vůbec nedojdete," zazubil se nadšeně Denis.

„Popravdě? Moc se nám nechtělo," zakřenil se Cameron, načež se posadil na volné místo a za pas si stáhl Nebelvíra na sebe.

„Nemáte nic slibovat, hoši. Takhle to už hold chodí," cukl Jonathan rameny. „Dost ale o vás dvou, co říkáš na zápas, kapitáne?" zeptal se za nadšeného přikyvování ostatních.

Nebelvír se jen spokojeně uvelebil.

„Zápas?" zopakoval Cameron, obtáčeje své ruce kolem pasu černovlasého. „Byla to pořádná makačka, ale porazili jsme Nebelvír, hoši, a vyhráli školní pohár. Za to to stálo," se smíchem zalétl pohledem k Alexovi.

Ten pobaveně protočil očima, protože ho nějaký školní pohár opravdu nevzrušoval. Asi byl výjimkou, protože narozdíl od něho byli jeho nebelvírští spolužáci opravdu zklamaní. I oni ale museli ale uznat, že Zmijozel pod vedením Camerona hrál výborně a pohár si zasloužil.

Zatímco se zbylí Zmijozelové pustili do radostného halekání nad vyhraným zápasem, ten světlovlasý se nahnul blíže ke svému příteli a hravým hlasem tiše prohodil: „Neprotáčej oči, lásko, stejně vím, že jsi byl náš nejvěrnější fanoušek," zakřenil se a využil chvilky, kdy je ostatní nepozorovali, aby mu věnoval další sladký polibek. Toho dne jednoznačně ne poslední.

Ahojte! 

Tak jsme se zase trošičku poposunuli ke zdárnému konci! A naservírovaly vám od všeho trochu - trocha Drarry a stejné množství Calexe. Snad si každý z vás přišel na své! :) ^^

Dnes věnováno:

BluePuding, KleaCI5, eva_sobotkova, Treblinot, pazourek, Mischeff, Mona5876, KateHorak, VeronikaCortezova, Veronikatrbkov4, _vykoukalova__, anymalfoypotter, Milujiyaoi, klare_malfoy a zviratko555. 

Děkujeme!

Vaše Makky & Matty