Ode dne, kdy se Draco s Harrym viděl naposledy, uplynuly bezmála tři týdny. Během té doby měl blonďatý muž dostatek času přemýšlet, jaký postoj vůči novinkám v ředitelově životě zaujme. Nebylo pro něj snadné smířit se s vědomím, že se našel někdo, kdo si přivlastnil místo po Nebelvírově boku, na nějž si již několik let dělal nároky on sám. Z představy, jak nyní cizí muž lehává vedle černovlasého, se mu dělalo úzko, avšak mnohem horší bylo poznání, k němuž se jeho bolestí otupená mysl dobrala až po návratu z parku.

Harryho chování i postup při sdělování pravdy, stejně jako jeho slova prosycená obavami, vypovídala o tom, že bradavický ředitel věděl. Věděl, jaké city k němu Draco chová a také si uvědomoval, že mu díky tomu svým přiznáním ublíží. Nabízela se otázka, kdy bývalý Zmijozel tak bolestně selhal ve skrývání svých dlouholetých citů, že si černovlasý domyslel pravdu. Jak dlouho už to mohl tušit? A proč si s ním o tom Harry nikdy nepromluvil?

Blonďák se v důsledku těchto myšlenek nemohl ubránit pocitu, že byl jen sprostě využíván. Pokračovali s výhodami jejich kamarádství i poté, co se Nebelvír dovtípil, jaká je Dracova skutečná citová vazba? Pokud ano, znamenalo by to, že si Harry musel uvědomovat, jak těžké to pro blonďáka musí být, když někdo, komu se rozhodl věnovat svou vzácnou lásku, očividně nemá zájem.

Hledaje nějaké rozptýlení, které by jej vytrhlo z monotónnosti zcela volných dní a jež by ulehčilo jeho zlomenému srdci spolu s neutichajícími myšlenkami, rozhodl se nakonec realizovat svůj nedávný nápad. Nehledě na to, že byl mezi zájemci snad druhým nejstarším uchazečem, zařídil si přijetí do profesorského semináře, čímž započal svou cestu k učitelské licenci. Bylo zvláštní navštěvovat jednotlivé přednášky, když měl mezi svými spolužáky i dva bývalé bradavické studenty, kteří jej museli zažít jako zástup na hodinách obrany proti černé magii, avšak se svou maskou nepřístupnosti si zajistil, že jej ani jeden z nich nebude obtěžovat svými dotazy a zmohne se maximálně na zdvořilý pozdrav.

Po domluvě s příslušným úředníkem na oboru vzdělání se mu nakonec povedlo zařídit si i velmi intenzivní kurz, díky němuž jej budou závěrečné zkoušky čekat již na konci školního roku, a tak trávil v posluchárnách ministerstva kouzel několik hodin každý všední den. Jeho plán naštěstí fungoval, a tak jej náhlá absence Harryho v jeho životě trápila jen po večerech, kdy se vracel do prázdného panství.

Matka mu stále zůstávála ve Francii, kde společně s Pierrem pracovala na svém vlastním štěstí a on neměl to srdce obtěžovat ji se svými momentálními problémy, jelikož byla po dlouhé době opět nesmírně šťastná. Když ji jednou za několik dní šel navštívit, dařilo se mu své nelibé duševní rozpoložení skrývat natolik dobře, že za jeho trápením Narcissa nehledala nic víc, než obvyklé starosti.

Avšak nejspíš tomu tak chtěl Salazar sám, že se mu od Harryho nedařilo distancovat tak, jak by chtěl. Bylo čtvrteční odpoledne krátce po obědě, kdy se vydával pryč z jedné ze svých přednášek a s vědomím, že jej čeká nějaký volný čas, než bude muset na další, odcházel z ministerstva, když v tom za sebou uslyšel známý hlas, jenž jej donutil strnout a zůstat stát v půli kroku. „Draco?"

Blonďatý muž se narovnal a rychle v sobě posbíral všechnu sílu a odvahu otočit se, aby tak mohl čelit černovlasému muži, jenž dokonale ovládal jeho srdce. „Harry?" oplatil bradavickému řediteli oslovení, zatímco odolával jeho zelenému pohledu.

„Ahoj," pokusil se druhý muž pousmát, zatímco pomalu přicházel k bývalému Zmijozelovi blíž. Ten jen mlčky kývl hlavou na pozdrav, očekávaje, co se bude dít dál.

„Dlouho jsme se neviděli," začal Nebelvír znovu nejistě.

Draco netečně mykl rameny. „Vzhledem k naší situaci mě to nijak nepřekvapuje," odvětil, ačkoliv sám uvnitř sotva zvládal nápor pohledu druhého muže.

„Chápu," hlesl Harry bolestně. „Myslel jsem, že se po čase ozveš. Zatím to ale vypadá, že se mi opravdu pokoušíš za každou cenu vyhnout..." povzdechl si nakonec, když viděl, jak netečně se k celé situaci Draco staví. Vypadalo to, že nemá zájem se dál vídat, kvůli čemuž se něco uvnitř Harryho dusivě svíralo. Nechtěl o blonďáka takhle přijít.

„A ty se mi divíš?" opáčil bývalý Zmijozel. „Nevím jak, ani kdy jsi zjistil pravdu o tom, jak dalece jsem překročil hranice, ale nemíním trávit svůj drahocenný čas s někým, kdo si toho neváží a jen mě pro své potěšení využívá, dokud si nenajde náhradu." Jeho hlas byl prosycen ledovými hroty, které útočily přímo na jádro problému.

Harryho v tu chvíli naprosto zamrazilo. V žádném případě totiž nečekal, že Zmijozel zaútočí hned takto zkraje a ještě tak přesně mířenými slovy. Bylo ale jasně poznat, že vymlouvat se a znovu se pokusit skrýt pravdu, nemá žádný smysl. „Nechtěl jsem tě využívat... Jen jsem ti nechtěl ublížit... A ztratit tě."

„Jak dlouho jsi věděl pravdu?" věnoval mu Draco ironický úsměv, jímž dával najevo, za jakou snůšku blábolů Nebelvírova slova považuje.

Harry zlomeně potřásl hlavou. „Já nevím, pár měsíců," jemně pokrčil rameny.

„Pár měsíců?" zopakoval po něm blonďák posměšně, mysle na to, jak ubohé je to tvrzení v poměru k době, po niž byl do ředitele sám zamilován. „A stejně jsi se mnou po celou tu dobu spal?" Poslední slovo vyřkl tak tiše, aby jej nikdo kromě jeho společníka nemohl slyšet. „Jsi neskutečnej."

Harry prudce semkl rty k sobě, jak ho bolestivě píchlo u srdce. „A co jsem měl dělat?" zeptal se tiše.

„Stačilo říct a probrat to se mnou dřív, než sis našel někoho jinýho," utrousil Draco dotčeně, avšak za svými slovy skrýval neskonalou bolest.

„A proč jsi nepřišel ty? Taky stačilo říct a probrat to," obrátil Nebelvír blonďákova slova proti němu samotnému.

„Svůj nezájem jsi mi dával najevo pořád, nepotřeboval jsem to ještě slyšet," promlouvaje se značnou hořkostí, přimkl Zmijozel své rty k sobě.

„Proto jsi se mnou spal vesele dál? Neměl jsi to být náhodou ty, kdo přijde první?" zalesklo se Harrymu v očích. „Já ti nechci nic vyčítat, ale je jednoduché svalit vinu na jednoho, když za tuhle situaci můžeme oba stejně, Draco."

Oslovený muž prudce vypustil vzduch z plic. „Co ode mě chceš, Harry? Co bys asi tak dělal na mém místě, hm? Jen těžko bys tu stál na ministerské chodbě a nadšeně se zajímal, jestli jsem byl o polední pauze navštívit přítele a ptal se mě, jak se nám daří."

„To po tobě ani nechci," zavrtěl Nebelvír hlavou a raději se zdržel odpovědi, že za Kylem vůbec nebyl. „Chtěl bych jen zpátky svého kamaráda. Takového, kterého znám už více než osm let," přiznal bez rozmýšlení následně.

„Spíš jen posledních pár měsíců," neodpustil si Draco kousavou poznámku.

Harry se ji ale pokusil ignorovat. „Nechtěl bys zajít alespoň na kafe? Budu mít teď asi dvě hodiny volné, než budu muset zase nahoru. Rád bych si s tebou popovídal," navrhl nadějně.

Šedé oči se zběžně podívaly na hodinky zdobící mužovo levé zápěstí. „Trochu času mám, tak dělej tak, ať nelituju, že jsem na to kývl," probodl pak blonďák svého vyvoleného pichlavým pohledem.

„Dobře," pousmál se Nebelvír, když mu svitla alespoň nějaká naděje, že by se s Dracem mohli usmířit a on sám tak začít opět normálně fungovat. Několikrát se totiž přistihl, jak je ztracený v myšlenkách a doufání v Zmijozelův návrat, zatímco se mu na stole v ředitelně kupí resty. A to ani nemluvil o tom, jak čím dál častěji, možná až nezdravě často, zmiňuje blonďákovo jméno před Kylem. Jako by si snad chtěl vsugerovat, že je všechno v nejlepším pořádku, i když to nebyla pravda.

V tichosti se oba muži přesunuli ven na ulici a zamířili do nejbližší mudlovské kavárny. Tam se usadili ke stolku pro dva na pěkně zařízené terase a vyčkali příchodu obsluhy, které následně postupně nadiktovali svou objednávku. Harry celou dobu svého blonďatého společníka pečlivě sledoval. Nedokázal si pomoct, ale musel si ho po tak dlouhé době odloučení opět prohlédnout a následně uznat, že je Draco stále stejný. Pořád stejně okouzlující jako pravý Malfoy.

„Chtěl jsi mluvit, tak si mě pořád neprohlížej a mluv," ozval se blonďák ve chvíli, kdy mu Harryho intenzivní pohled přestával být příjemný.

„Promiň," lehce se ošil Nebelvír a raději se zadíval na své spojené ruce na desce stolu před sebou. Poté se kousl do rtu a opět oči zdvihl. „Proč jsi mi to nikdy sám neřekl?"

„Jak říkám, vždy jsi mi jasně dával najevo, že na tom nejsi jako já. Připomínal jsi mi definici našeho kamarádství tak často, že jsem nepochyboval," opřel se Draco zády o pohodlné křesílko, o jehož boční opěrky zapřel své lokty a ruce se zkříženými prsty spustil do svého klína, maje jednu nohu přehozenou přes druhou.

Harry ale stále nedokázal pochopit. „Ano, pak ale když jsi věděl, že na tom nejsem stejně, proč jsi to neukončil? Zkus na druhou stranu pochopit i ty mě. Nevím, jak dlouho to trvá z tvé strany, a ani mi to říkat nemusíš, ale jak by ses zachoval ty na mém místě, kdybys zjistil, že tvůj nejlepší přítel k tobě zřejmě chová větší city, než je na kamaráda zdrávo, očividně už to trvá déle a on sám ti nic neřekl. A kdyby ses nedovtípil sám, nechal by to tak dál, nesvěřil by se," zkusil Zmijozelovi nastínit, jak to celé vidí on sám, protože nahlížet na problém jen z jedné strany nebylo správné.

„Kdyby mi na našem kamarádství tak záleželo, jako to pořád prezentuješ ty, něco bych s tím dělal, promluvil si s tebou a snažil se to vyřešit, protože bych věděl, že se tak trápíme oba. Začít to řešit až tehdy, když bych si někoho našel, by mi přišlo vůči někomu, koho prohlašuji za svého nejlepšího přítele, jako zrada," s přimknutými čelistmi a trupem zlehka nahnutým kupředu chladným hlasem odprezentoval Draco svůj názor. Ačkoliv mu jako Zmijozelovi nebylo cizí manipulovat s city ostatních lidí, k těm, na nichž mu záleželo a jež měl rád, se choval přímo a s respektem. Momentálně za takové osoby ve svém životě považoval pouze svou matku a právě Harryho, i přestože to mezi nimi v posledních týdnech poněkud skřípalo.

„Možná jsem doufal, že tě to přejde," odpověděl Nebelvír vcelku chladně. „Nebo že přijdeš první ty," pokračoval stejným tónem hlasu, jak už dál nedokázal své činy obhajovat vstřícným způsobem. Udělal chybu, věděl to. Ale zároveň chtěl, aby pochybení ze své strany přiznal i blonďák. Zřejmě ale od hrdého Zmijozela požadoval až příliš.

„Přejde?" zopakoval po něm Draco a v jeho hlase zazníval ironický podtón. „Věř mi, že přesně to jsem si za ty roky přál nesčetněkrát, ale náš Hrdina musí být natolik neodolatelný, aby to nešlo," posměšně si odfrkl. „A přijít za tebou by byla ta největší kravina, jakou bych mohl udělat. Ať ti to přijde absurdní sebevíc, i já mám city, a tak nepotřebuji slyšet odmítnutí nahlas. Možná jsem si jen říkal, že když jsem propadl něčemu tak bláhovému, jako je láska, třeba aspoň docílím jejího opětování tím, že ti budu i nadále vycházet vstříc v tom, co ode mě žádáš."

Harry postupem blonďákových slov více a více bledl, až to nakonec vzdal a složil hlavu do dlaní. „U Merlina! Takže teď jsem vlastně ten nejhorší já, že jo?" Položil v konečné otázce ruce na stůl a věnoval Dracovi unavený pohled plný potlačovaného trápení.

Blonďatý muž pevně semkl rty k sobě, než po delší odmlce namáhavě vydechl. „To nikdo neřekl," hlesl už méně útočným tónem hlasu. „Jsi jen ke zakletí hodná verze svého vlastního já," zamručel poté uvolněněji, povoluje své držení těla.

Nebelvír lehce pokroutil hlavou. „Skvělý," hlesl tiše a opřel se zády o opěrku své židle. „Věříš mi, že nevím, co mám teď dělat? Jsem... zmatený a zoufalý, protože o tebe nechci přijít a zároveň nevím, jak s tebou teď jednat, když jsi mi vše potvrdil," roztřeseně si prohrábl rukou vlasy.

„Především se vyvaruj jakýchkoliv zmínek o tom svém Kylovi," pronesl nelibě bývalý Zmijozel. „Možná tím budu degradovat svou pozici nejlepšího přítele, ale tvůj objev mě vážně nezajímá," přiznal se bez okolků.

„Dobře. Ani jsem neměl nikdy v úmyslu... se o něm s tebou bavit. Nebylo by to vůči tobě fér," pronesl černovlasý váhavě, načež se křečovitě pousmál na servírku, která jim donesla objednávku.

Draco se svou odpovědí vyčkal, dokud žena zase neodejde. „Výborně, jsem rád, že si rozumíme," ušklíbl se poté, natahuje se, aby si do kávy nasypal cukr.

Harry naopak sladký přídavek odsunul a přesunul jako vždy na blonďákovu stranu stolu. On nesladil vůbec a Draco někdy až příliš na jeho vkus. „Takže... už se mi nebudeš při každé příležitosti vyhýbat?" zeptal se opatrně.

Zmijozel se na něj po krátkém vděčném přikývnutí dlouze podíval, než se uchechtl, nasypávaje si kofeinového nápoje i darované sladidlo. „Jen při některých."

„Například?" povytáhl ředitel lehce obočí a zamíchal lžičkou své černé kafe.

Druhý muž krátce mykl rameny. „Tehdy, když budu mít pocit, že se v tvé přítomnosti ještě před chvílí nacházel jistý člověk," falešně a nadmíru přeslazeně se usmál.

Nebelvír chápavě přikývl a chvíli si jen mlčky pohrával se lžičkou, než opět promluvil. „Ještě pořád chodíš doučovat Alexe Montgomeryho?"

„Ano," připustil blonďák, míchaje lžičkou ve svém hrníčku. „I když si myslím, že by zvládal projít ročníkem i beze mě, líbí se mi jeho zapálenost do poznávání nových věcí. Má rád informace nad rámec, takže spíše než doučování jsou naše sezení zájmovým kroužkem, řekl bych," pozvedl jeden koutek úst v úsměvu.

Harry se též pousmál. „To je celý Alex. Myslím, že on pro studium žije. Skoro nic jiného ho nezajímá," jemně mykl rameny, než zvedl skleničku ke rtům a opatrně usrknul.

„Je nadaný a zdravě zvídavý. Když bude chtít, jednoho dne z něj bude velký kouzelník," naklonil Draco zlehka hlavu.

„To je možné, i když si zrovna nemyslím, že je to něco, co by mu padlo. Montgomery je... hodný kluk, ale dost nejistý v kolektivu. Ví správnou odpověď, ale kolikrát prostě ruku nezvedne, protože je ve třídě hodně lidí," povzdechl si Nebelvír zlehka.

„Proto říkám, když bude chtít," krátce pokrčil Zmijozel rameny, než si dopřál doušek své kávy. „I když nemá rád davy, v lidech se vyzná perfektně," vzpomněl si na Alexův zájem krátce poté, co se s Harrym sám pohádal. „A přijde mi, že od doby, co se s Cameronem Davisem začali kamarádit, už není ze všeho tolik vystrašený."

Černovlasý lehce nakrčil čelo. „Jak to myslíš, že se vyzná v lidech?" zeptal se první, protože stejně jako Draco tušil, proč se Alex tolik mění. Šikana s lidmi dokázala udělat mnoho.

„Tak jak to říkám, je velmi vnímavý," jemně se druhý muž pousmál, ponechávaje si podrobnější informace pro sebe. Nemusí přece černovlasému vykládat, že jej prokoukl šestnáctiletý chlapec, no ne?

„Tak to abych se dával pozor, co před ním říkám, co?" jemně, ale s úsměvem, si Harry povzdechl. „Přišlo mi, že mě poslední dobou tak zvláštně pozoruje..." přiznal.

„Nemusíš před ním říkat nic a on bude vědět," chytře na něj šedooký koukl.

„Děsíš mě," uchechtl si Nebelvír, načež se zadíval na své hodinky a jeho obličej se lehce protáhl v posmutnělé grimase. „Budu muset jít," vysvětlil poté, co zvedl ke Zmijozelovi oči a začal se pomalu zvedat ze své židle. Následně se ale zarazil. „Až budeš mít cestu do Bradavic, rád tě zase uvidím," začal, zatímco vytahoval peněženku z kapsy kalhot s úmyslem zaplatit útratu za oba. „A... mám dva lístky na famfrpálový zápas tuhle neděli, tak mě tak napadlo... Nechtěl bys jít se mnou?" nejistě se usmál.

„V neděli nemůžu," lítostivě zkroutil Draco rty a pomyslel na svou matku, jíž slíbil, že tenhle víkend stráví spolu ve Francii. Dokonce i doučování s Alexem kvůli ní tento týden vynechá. „Někdy příště ale půjdu rád," pousmál se s příslibem v hlase.

„Aha. Tak teda někdy příště. Ale je to škoda. Říká se, že to bude nejlepší zápas sezóny. Co se dá ale dělat," promnul si Harry čelo, protože zápornou odpověď po jejich krátkém setkání nečekal. Asi měl. Nebyl by alespoň tolik zklamaný. „Tak jo. S tou návštěvou jsem to ale myslel vážně, jasné?"

„Jasné, příští týden bych mohl nějaký ten čas najít," spiklenecky na něj blonďák mrkl, zatímco mu na tváři stále sídlil jemný úsměv.

Ředitel mu stejně upřímný úsměv vrátil. „Rád tě zase uvidím," přiznal, načež pozvedl svou peněženku. „Zaplatím, tak to pak neřeš. Měj se, Draco," mávl nakonec a pomalu se rozešel k baru.

„I ty, Harry, i ty..." sledoval jej druhý muž s poněkud nostalgickým výrazem v obličeji, dokud se mu černovlasá hlava kompletně neztratila z dohledu.

Ahojky!

Tak tu konečně máme nějaké malé Drarry? :D Jste rádi za... dejme tomu usmíření? Jaký na něho máte názor vy? A jak myslíte, že příběh bude pokračovat?

Dnešní věnování letí všem těmto úžasným komentujícím:

VeronikaCortezova, _vykoukalova__, nikolhrachec, kratmi, 0eLPe2, monakon, KleaCI5, sissi999, LooneyDePress, zuzinda, KateHorak, Dom11ca, KawaiiAraeS, MarryHappy, potts_pepper, Morana890 a Treblinot.

Vaše Makky & Matty