Oči bradavického ředitele zamyšleně hleděly na křičící děti nedaleko na dětském hřišti v jednom z londýnských parků, zatímco on sám se utápěl na míle hluboko ve svých vzpomínkách. Při pohledu na obyčejnou dětskou radost a jejich štěstím rozzářené tváře nedokázal pochopit, jak on sám mohl svému nejlepšímu příteli tolik ublížit, přestože to byl právě on, kdo byl zdrojem jeho vlastní radosti. Stále dokola se vracel k tomu osudnému dni, kvůli čemuž se cítil stále hůř a měl potřebu se Zmijozelovi omluvit a vše mu vysvětlit. Teď už věděl, že dusit v sobě tajemství byla chyba, která se už nikdy nesmí opakovat.

I přesto se každou noc, co zavřel oči, nedokázal ubránit reálné vzpomínce šedého skelného pohledu, která mu myslí bloudila jako strašák a nedala mu spát. Viděl v těch jindy laskavých očích tolik bolesti, že mu ze sebe samého bylo špatně. V té chvíli, kdy na blonďáka ve své kuchyni ředitelského bytu křičel, si nic z toho nedokázal uvědomit, protože jeho mysl byla zahalená oparem zoufalství, se kterým se Nebelvír nedokázal vypořádat. A Dracovo naléhání jen odjistilo a ve výsledku i stisklo spoušť.

Až když od něho bývalý Zmijozel odešel, Harryho mysl se začala projasňovat a uvědomovat si, co všechno provedl, co všechno Dracovi řekl. Jak hnusně se k němu choval, když nic z toho všeho nebyla blonďákova chyba. On nic nevěděl, jen chtěl Nebelvírovi pomoct stejně jako předchozích několik let. Stažení žaludku do bolestivého uzlu přišlo ve chvíli, kdy se Harry sesunul v kuchyni na zem a došlo mu, že všechno je mnohem horší, protože on neublížil jen obyčejnému příteli, ale muži, který k němu choval zřejmě mnohem hlubší city, než byly ty přátelské.

Tu noc kvůli výčitkám svědomí nespal a nedokázal se uvolnit a usnout ani ve vřelém objetí svého bruneta v jeho mudlovském bytu. Myslel si snad, že mu změna prostředí od nevídané bolesti pomůže, ale vše se tím manévrem jen zhoršilo. S každým Kylovým dotekem před sebou viděl ublížené šedé oči a s každým vyslovením svého jména zlomený úsměv. Proto s Kylem začal o Dracovi mluvit. Vyprávěl mu o krušných časech na škole a poté i tom, jak se po dvacítce znovu potkali a vše bylo jiné. Jak se utvořilo jejich pevné přátelství. Jako poslední se svému partnerovi svěřil s hádkou, ale vynechal všechny detaily, které to celé odstartovaly - tedy jejich přátelství s výhodami.

Kyle mu celou dobu naslouchal, díky čemuž se Harry jen utvrdil, že si vybral správně. Každým dnem měl bruneta rád více a více, až nakonec dospěl do fáze, že je připravený přiznat barvu. K úplnému štěstí mu totiž něco zásadního chybělo - Dracovo odpuštění a jeho přátelství, bez kterého nějakým způsobem nedokázal správně fungovat. Proto teď seděl tady, na lavičce v zelenajícím se parku, kde očekával příchod blonďatého Zmijozela poté, co mu přišla strohá, ale kladná odpověď na omluvný dopis s prosbou o setkání.

Z přemýšlení, jak by měl své myšlenky před Dracem správně formulovat, ho vytrhly až přibližující se kroky po štěrkové cestičce dál od hlavní cesty vedoucí skrze park. Po zvednutí svých očí se jen ujistil, že příchozí osoba opravdu míří k němu, proto se z lavičky zdvihl na nohy, aby mohl Zmijozela nějakým způsobem přivítat. Při pohledu do jeho chladných očí a celkově kamenné tváře ho ale opustila téměř všechna slova i naděje, že by se snad mezi nimi mohlo všechno urovnat. Těžce přehltl, než se pokusil jako první promluvit. „Ahoj."

Draco přimkl rty k sobě, načež po krátkém a strohém kývnutí hlavou suše odvětil: „Chtěl jsi se mnou mluvit?"

„Chtěl," přikývl Nebelvír. „Sedneme si? Nebo můžeme jít a támhle kousek je cukrárna, určitě tam mají i kafe, tak... jak chceš..." nervózně pokynul rukou.

„Kafe jsem měl doma a na sladký nemám chuť," pronesl blonďák a nehnul přitom ani brvou. Očima propaloval muže naproti sobě a přemýšlel, zdali neudělal chybu, když sem dnes šel. Stačil mu jeden jediný pohled na Harryho, kterak seděl v dálce na lavičce a už cítil, jak se v něm kupí emoce plné hněvu, bolesti a stesku zároveň.

„Dobře," vydechl černovlasý ředitel tiše a nejistě opětoval svému dlouholetému příteli pohled. Nechtěl ho teď kvůli své chybě ztratit, proto se snažil co nejrychleji přemýšlet, aby se blonďák náhodou nerozhodl předčasně odejít. „Vím, že jsem se ti omluvil už na papíře, ale myslím, že i kdybych se omluvil stokrát takhle z očí do očí, nebude to stačit. Omlouvám se."

Bývalý Zmijozel se posměšně uchechtl. „Můžeš se mi omlouvat, kolikrát chceš, ale dokud mi neřekneš, proč ses tak choval, nehodlám nic z toho akceptovat. Chci pravdu, a pak tvé omluvy možná přijmu."

„Slibuju, že ti pravdu řeknu, ano? Jen... ti to nechci říkat teď hned. A má to svůj důvod, věř mi," slíbil Harry a cítil, jak se mu začínají potit ruce.

Draco nepatrně přimhouřil oči, probodávaje ředitele ostrým pichlavým pohledem. „Máš hodinu, pak odcházím," rozhodl se dát druhému muži, vzhledem ke svému rozpoložení, velmi štědrou nabídku.

„Děkuju," slabě se Nebelvír pousmál a sám se jako první posadil na lavičku, na které seděl do příchodu blonďáka. Ten ho po chvilce zdráhání napodobil, což černovlasému dodalo odvahu k další otázce. „Od té doby jsme se neviděli skoro čtrnáct dní. Rád bych věděl, jak ses měl."

„Vážně se na to ještě musíš ptát?" opáčil šedooký muž poněkud zahořkle.

Harry na chvíli sklopil hlavu. „Já vím... Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi byl s mamá doma nebo snad ve Francii?" teskně si vzpomněl, že přesně v toto datum spolu měli mít prohlídku Paříže.

„Mamá teď tráví ve Francii každou volnou chvilku," odpověděl mu Zmijozel zcela bez emocí. „A já jí nechtěl dělat starosti, takže jsem zůstal tady," dovysvětlil, aniž by se na svého společníka podíval. Jeho oči spočívaly na zelené části parku přímo před nimi a nehnuly se odtamtud.

„Aha," přikývl Nebelvír na srozuměnou a lehce stiskl mezi zuby svůj spodní ret. „Nebyl jsem si moc jistý, když ses minulý víkend objevil v Bradavicích..."

Draco nepatrně povytáhl své obočí překvapením. „Tys mě snad viděl?"

„Ne, říkal jsem ti, že mám víkend plný, v tom jsem ti nelhal..." upřel Harry své zelené oči na blonďáka, a i když mu nebylo do smíchu, usmál se, protože i jeho samotná přítomnost tady byla teď něčím vzácným.

„A v něčem jiném ano?" narovnal se blonďák ve svém posedu.

„Jo... V tom, že se nic neděje..."

Bývalý Zmijozel zlehka našpulil své rty. „Toho jsem se dovtípil sám. Ale díky za informaci," vyřkl poté kousavě. „Rád bych však dozvěděl taky něco novýho, takže... jak víš, že jsem byl v Bradavicích?"

Černovlasému se na čele vytvořilo několik zádumčivých vrásek, ale raději nepřiléval olej do ohně. „Jsem ředitel," odvětil jen, jako by to vše vysvětlovalo.

„Tím mohl argumentovat leda tak Brumbál, ne ty," prohodil druhý muž chytře.

„Vážně?" natočil se Harry dokonce tělem více na Zmijozela. „Jsem ředitel. A hrad zaznamenává magii každého, kdo vstoupí na pozemky. Vím o tobě ještě dřív, než projdeš k hlavním dveřím Bradavic, vlastně... V momentě, kdy se otevře brána, vím, že jsi přišel. Funguje to pořád stejně, Draco. Musel jsem dát svolení, aby tě hrad pouštěl vždy dovnitř," lehce povytáhl obočí, protože myslel, že tohle blonďák dávno ví.

„Takže jsi tam byl," konstatoval suše Zmijozel. „A jelikož se žádná jednání v soboty nekonají, tvými plány byla jen hloupá práce," dořekl poté se značným opovržením.

„Nebyl," téměř zavyl bývalý Nebelvír a opřel se zády pevně o opěradlo lavičky, aby se sám mohl zahledět před sebe na výskající děti. „Když jsem se vrátil, kontroloval jsem cizí návštěvy... " zamumlal. Poté to ale s povzdechem vzdal, protože věděl předem, že tímhle Draca neošálí. „Kontroloval jsem, jestli jsi nepřišel ty. Za mnou..."

Blonďák se pohrdavě uchechtl. „Tím se mě snažíš obměkčit nebo co?" uhodil pak na svého přítele útočným tónem a v podobném duchu se nesl i výraz v jeho tváři.

„Ne," odsekl trochu nevrle Harry, jak mu to Zmijozel neulehčoval. „Jen se ti snažím nelhat. Chtěl jsi vědět, jak jsem zjistil, že jsi byl o víkendu v Bradavicích. Odpověděl jsem ti. Nic víc," zavrtěl hlavou.

„A zníš přitom, jako bych ti snad chyběl," odfrkl si Draco posměšně, jak mu představa něčeho takového přišla absurdní. Co na tom, že jeho srdce tajně doufalo, že mu nyní ředitel jeho slova nevyvrátí, nýbrž naopak rovnou potvrdí. Možná by mu tak snáze odpustil. A nebo taky ne. Ačkoliv se mu po Harrym stýskalo každým dnem a každým coulem, pořád se nemohl přenést přesto, že jej černovlasý odmítl, a to ještě k tomu tak netečným způsobem.

„A co když jo?" hlesl bradavický ředitel tiše a sklopil hlavu do dlaní. Prsty zabořil do svých vlasů.

Zmijozelovy zorničky se rozšířily, jakmile k jeho uším dolehla Nebelvírova slova. Srdce v hrudi mu v náhlém popudu začalo divoce tlouct, až si málem proráželo cestu ven z hrudního koše, zatímco motýli v břiše se znenadání naráz rozletěli do všech stran. O jeho pocitech se však Harry mohl dozvědět pouze z tichého, ale přesto prudkého nádechu, jehož se se Draco omylem dopustil, když se nedokázal dostatečně uhlídat. Láska ukrytá uvnitř něj již po několik let se najednou plně ozvala, když ucítila naději.

„Pak by mě to asi velmi mile překvapilo," ozval se v odpověď uvolněnějším tónem.

Nebelvír vytáhl prsty z vlasů a opřel se předloktím o svá stehna, načež se stále v předklonu na Draca ohlédl. „Myslel sis snad, že po jedné výměně názorů tě vypustím ze svého života a pohřbím vše, co jsme spolu prožili? Samozřejmě, žes mi chyběl. Každým dnem víc a víc. Postrádám svého nejlepšího přítele, který mě dokáže vytáhnout téměř z čehokoliv."

Kvůli Harryho poslednímu prohlášení byl Zmijozel donucen okamžitě slétnout ze svého obláčku nadějí. Nejlepší přítel, jak jinak. A za všechny ty roky ani jediná stopa po tom, že by se téhle nálepky zbavil a mohl ji nahradit jednou mnohem hezčí, plnou hlubších citů a především vytouženější než cokoliv jiného za celý jeho život. Jenže doufat v něco takového bylo nanejvýš marné, a proto také předem vzdával každý pokus vyznat se řediteli ze svých citů nebo mu přinejmenším alespoň něco naznačit. Věděl, jak by to v takovém případě dopadlo. Jejich přátelství by bylo nadobro zruinované a jeho srdce ještě více zlomené. A za to mu to nestálo. Na Nebelvírovi mu záleželo. Nedovedl si představit, že by o něj přišel, a co víc - kvůli vlastní hlouposti a špatné prozíravosti. Proto celou dobu mlčel a byl odhodlaný vzít si své tajemství klidně i do hrobu, pokud si tím zajistí, že jej Harry neopustí.

„A přesto mu nechceš říct, co tě trápí? I když tvrdíš, že tě dokáže vytáhnout téměř ze všeho?" nechal Draco zvlnit své rty trpkostí, avšak do jeho hlasu konečně začínala pronikat rezignace. Za celou tu dobu, co vedle černovlasého seděl, se na něj poprvé otočil a pohlédl mu zpříma do očí, očekávaje odpověď, která atmosféru mezi nimi ještě více zvolní.

Harry ztěžka polkl a odvrátil pohled spolu se zamnutím dlaní. „Bojím se, že až ti řeknu pravdu, co se celou dobu děje, ztratím tě znovu a tentokrát na dlouho," přiznal a konečně se na lavičce opět narovnal a opřel.

„Nenapadá mě nic, co by mě donutilo se od tebe takhle odvrátit a zahodit tak spoustu let skvělýho přátelství," pronesl Zmijozel, urputně přemýšleje nad tím, co ředitele mohlo vést k takovému závěru. U možnosti, že by si Nebelvír našel přítele, se se svými myšlenkovými pochody ani na chvíli nezdržel, protože představa něčeho takového mu přišla zcela absurdní.

Harry se zasmušilým úsměvem potřásl hlavou, načež se na několik chvil uchýlil do naprostého ticha. Než opět promluvil, nervózně si pročistil hrdlo a vnitřně se snažil připravit, že blonďákovi zřejmě zlomí srdce. „Slibuješ, že mě neopustíš?" zeptal se nejprve a pevně se zadíval do šedých očí.

„Začínáš mě děsit," nervózně se druhý muž uchechtl a rukou si poupravil vlasy u svého ucha. „Ale slibuju. Dokud mě od sebe neodeženeš, nikam nepůjdu," vyčaroval na svých rtech drobný úsměv, který Nebelvírovi věnoval, a při mluvě mu opětoval pohled.

„Dobře," zkřivil černovlasý lehce rty, jak se snažil úsměv vrátit, ale vyšel z něho jen jakýsi strnulý úšklebek. „Jak bych začal..." zamumlal následně. „Určitě sis všiml, že už tak měsíc se něco děje, že... se něco změnilo."

Draco mu dal kývnutím najevo své přitakání a stejně tak jím vyjádřil svou pobídku, aby Harry pokračoval. Jen naprostý hlupák by si změnu v ředitelově chování neuvědomil.

„Ta změna měla a stále má důvod. Nebylo to o tom, že bych ti nechtěl říct, co se děje, ale... nechtěl jsem nic uspěchat, kdyby z toho ve finále nic nebylo. Jenže teď, když se na to dívám s odstupem času tak... vím, že jsem ti o tom měl říct hned, jak to celé začalo," odmlčel se Nebelvír. „Zhruba ten měsíc zpátky už jsem jen sbíral odvahu, kterou jsem nikdy při našich setkáních nenašel. Zároveň jsem byl nervózní z toho, že nic nevíš, i když bys vědět měl, a že pokud ti to řeknu, ztratím tě. Měl jsem strach a to jen stupňovalo moje podráždění, které se ve mně ve finále tak nakupilo, že už jsem to prostě... nezvládl," vydechl a krátce si dvěma prsty promnul čelo.

Zmijozel jej celou dobu poslouchal s nepatrně přimhouřenýma očima, jak pečlivě naslouchal a snažil se přitom držet jazyk za zuby, aby svého společníka nepřerušoval zbytečnými poznámkami a otázkami, jež se mu každou chvíli draly z úst. Nelíbilo se mu, kam černovlasý ve svém vyprávění postupně směřuje. Zněl tak vážně, až tím jen zvyšoval blonďákovy obavy. Když se však Harry nyní na chvíli odmlčel, nevydržel to a musel ho vybídnout: „Pokračuj."

Černovlasý sebou lehce cukl, jak zaznamenal Dracův hlas a úmyslně se na přítele už nepodíval. Naopak jen zaryl svůj pohled na své nervózně se proplétající prsty. „Takže... se ještě jednou omlouvám, jak jsem vybouchl. Omlouvám se za všechno, co jsem ti ten večer řekl a taky za to, jak hrubě jsem tě odmítl. Takové chování sis nezasloužil, což jsem si bohužel uvědomil až s čistou hlavou. A... ten důvod toho všeho je takový, že... že jsem se z-zamiloval a tenhle poslední měsíc jsem s ním ve vztahu," kousl se do vnitřku tváře, a až poté zvedl ke svému příteli pohled.

Jeho poslední slova Dracovi téměř vyrazila dech. Celý strnul a několik vteřin, jež se mu zdály jako věčnost, zíral na Harryho s rozšířenými zorničkami. Prohlášení druhého muže mu rezonovalo v hlavě a teprve po hodně dlouhé chvíli, jako by si konečně plně uvědomil, co slyšel. Na sucho polkl, zatímco mu v hlavě nepěkně hučelo a jeho srdce se přitom tříštilo na miliony drobných kousíčků. Ne, to mu Nebelvír nemohl udělat! V duchu se modlil, aby mu Salazar seslal nějaké znamení, že je tohle pouze zlý sen. Po všech těch letech! Tak dlouhou dobu doufal, že se dočká dne, kdy mu černovlasý začne jeho city opětovat, a on teď přijde s tím, že už někoho má a to rovnou celý měsíc?!

Beze slova se od svého přítele odvrátil, stiskávaje přitom oční víčka k sobě. Jeho nitro se postupně zaplavovalo bolestí, která se mu rozlévala do celého těla a zbavovala jej racionálního uvažování. Cítil se zrazený, podvedený a naprosto zoufalý. Musel semknout své ruce k sobě, aby si Harry nevšiml toho, jak se mu rozklepaly. Pouhou silou vůle v sobě zadržoval slzy. Nemohl si však dovolit ukázat svou slabost a už vůbec nic podobného neplánoval na veřejnosti nebo před mužem, kterého miloval a který mu právě zlomil srdce. Nikdy nepředpokládal, že by si bradavický ředitel mohl nějakého přítele najít a nezvolil by přitom zrovna jeho. A jak si podobnou možnost nepřipouštěl, o to více jej nyní realita ničila.

S tichým výdechem své oči opět otevřel s tváří stále odvrácenou. „Kdo to je?" otázal se poté podivně nalomeným a tónově téměř pohřebním hlasem.

Harry s lítostí sledoval, jak ničí to křehké něco, co Zmijozel ve svém srdci vybudoval, a samotnému mu bylo úzko. Cítil se, jako by se i v něm uvnitř něco zlomilo. „Jmenuje se Kyle. Pracuje na ministerstvu," odpověděl velice tiše.

Kyle. Dané jméno rezonovalo Dracovou hlavou, jak v duchu rychle vzpomínal na všechny ministerské zaměstnance, které kdy potkal. Škoda, že se více nezajímal o to, co je napsáno na jejich visačkách. Žádného Kyla si nevybavoval, ale už nyní si byl jistý, že toho muže z celého srdce nenávidí. Vždyť mu ukradl Harryho přímo před nosem! „Jak moc je to vážné?" zajímal se s posledními střípky naděje, jež ještě zvládl slepit dohromady.

„Jako to ještě nikdy nebylo..." hlesl Nebelvír a z náhlého popudu měl tendence si k sobě bývalého Zmijozela přitáhnout a obejmout ho. Nic z toho ale neudělal a jen dál seděl se stále se stupňující úzkostí v těle, protože mu něco říkalo, že se děje přesně to, co nechtěl - že o blonďáka přichází.

„Výborný," utrousil Draco, načež si krátce opřel čelo o dlaň, kterou si jej promasíroval. „Tak to asi gratuluju?" dostal ze sebe neupřímně a s jasným náznakem otázky v hlase.

Nebelvír ale z jeho hlasu i chování vycítil, že jeho slova nejsou upřímná, proto na ně nijak nereagoval. Chápal, že nic radostného z blonďáka momentálně v žádném případě nedostane. „Omlouvám se."

Zmijozel se zoufale zasmál. „Nevím, za co se omlouváš teď a vlastně mě to ani nezajímá." Začal se zvedat z lavičky s alarmující touhou po odchodu. „Tvá hodina už určitě vypršela, takže je nejvyšší čas, abych šel," mumlal poté značně rozhozeně.

Harry se rychle postavil na nohy spolu s ním. „Draco..." Pokusil se natáhnout po Zmijozelově zápěstí, aby muže v odchodu zastavil.

Blonďák však cukl svou rukou, aby utekl z dosahu černovlasého a ten jej tak nemohl zachytit. Zlehka pokroutil hlavou. „Sbohem, Harry. Promiň, jestli svůj slib nedodržím," pronesl přiškrceně, zatímco pozpátku ustupoval. Poté zprudka nasál vzduch do plic a s posledním pohledem na bradavického ředitele se otočil a svižným krokem začal odcházet z parku.

Nebelvír značnou dobu se sevřeným žaludkem a lesklýma se očima hleděl na vzdalující se záda v šedém saku, než mu celá Dracova postava zmizela z dohledu. Až poté si dovolil se zhroutit na lavičku vedle sebe a zoufale složit hlavu do dlaní. Nepokusil se znovu Zmijozela zastavit nebo na něho snad volat, protože věděl, že nic z toho nemá cenu. Šance, že se vše urovná a bude jako dřív, se náhle rozplynula v nenávratnu. Nejhorší na tom všem ale bylo, že i když jej rozum chlácholil, že takhle je to v rámci možností v pořádku a vyrovnané, srdce v hrudi se cítilo jako rozcupované na malinké kousíčky.

Tak a je to tady! Okamžik, na který jsme všichni tak dlouho čekali. Harry se rozhoupal, i když to z něj i tak lezlo jako z chlupaté deky. Dopadl jejich rozhovor podle vašich očekávání (či snad dokonce něčích představ)? :D

Dnešní zlomová část patří jmenovitě: monakon, VeronikaCortezova, KleaCI5, nikolhrachec, potts_pepper, kratmi, _vykoukalova__, zuzinda, KateHorak, MarryHappy a Treblinot.

Děkujeme vám!

Vaše Makky & Matty