Takže...
  Moc vych chtěla poděkovat Hajka01 za úžasný fanart a zaroven se jí chci moc omluvit za to, že jsem ho sem nedala už minulí týden.
  Její fanart má opravdu hloubku, na kterou jsem ani sama nepřišla...
  Kdo příjde na to co, ten bude mít u mě takové malé plus ;)

  A taktéž chci poděkovat DarkSpringtrap666 za taktéž moc pěkný obrázek.

(Nejde to dát na výšku, omlouvám se)

Moc vám oběma děkuji. Takiva podpora vždy hodně potěší.
Ale teď uz k příběhu... 😁

  ,,To si ze mě dělaš srandu!" vyjela po mě Lola. ,,Jaký policisté jsou tak vypadlaní aby si hráli na únos?!"
  ,,No přátelé Marka asi jsou... Trochu jiní..." zamumlal jsem a pokrčil rameny. Bylo mi blbě...
  ,,To jsou teda blbý kámoši..." zavrčela a zkřížila ruce na hrudi. Bylo mi ze Sebe blbě...
  ,,Odvezou tě domů." ujistlil jsem jí.
  ,,A co ty?" zeptala se hned. Bylo mi strašně ale přesto jsem se na ní smutně pousmál.
  ,,Máma je už na cestě. Jen... Zítra jsem měl jet do léčebny, kvůli tomu, že jsem se pokusil dvakrat zabít... A teď, když jsem to udělal potřetí... Asi tam chvíli pobudu..." zamumlal jsem a zaryl pohled do země. Nemohl jsem se jí dívat do očí...
  ,,T-to přece nemůžou! Nemůžou tě zavřít do psychárny!" Rychle mě popadla za ramena. V jejích očích jsem zpatřil strach. Strach o mě...
  ,,Myslí to dobře... Třeba mi to prospěje..." Moje slova mi připadala tak moc falešná...
  ,,Jak můžeš být takhle moc klidný..?" šeptla a stáhla uši. ,,Vždyť..." Dřív než to stihla doříct jsem jí objal. Musel jsem jí odsud dostat co nejdřív...
  ,,Asi teď nějakou chvíli nebudu mít po ruce mobil ale hned, jak mě odtamtud pustí, tak si tě najdu, dobře?" zamumlal jsem jí do mikiny a ucítil, jak přikývla.
  ,,Drž se..." šeptla a potom se odtáhla. Rozloučili jsme se a ona pak nasedla do auta. Těsně předtím, než se zabouchly dveře jsem zpatřil její nedůvěřivý pohled.
  Samozřejmě nebyla úplně blbá... Moc dobře věděla, že tu něco nehraje ale udělat jsem to musel. Jinak by jí ublížili...
  Snad bude dost chytrá i na to chvíli počkat, než si má slova ověří...
  Někdo mi dal ruku na rameno. Ani jsem se nehl a jen sledoval, jak to auto mizí v dály. ,,Udělal jsi dobře." Ozval se hlas té pumy.
  Udělal jsem dobře..? Sám o tom pochybuji. Co když jí už nikdy nezpatřím? Co když nedodrží slivo a ublíží jí, nebo jí dokince zabijí hned, jak mi zmizí z pohledu..?
  ,,A co mi zbývalo..." zamumlal jsem. Pokud bych s nimi nezpolupracoval, ublížili by jí tak jako tak... A nejen Lole...
  Stáhl jsem uši, když jsem si vybavil její slova... ,,Mohla by se stát... Jistá nehoda. Menší bouračka, nebo třeba bleskem zapálený dům... Skrat, či zbloudila kulka při přestřelce..."
  Nemohl jsem dopustit, aby jim ublížily... Mamě, Nickovy nebo Markovy... Nemohl...
  ,,Byla to čistě tvá volma, do ničeho jsme tě nenutily." Poplácala mě po rameni a pak se vydala pryč. Neotačel jsem se na ní. Jen jsem poslouchal cvakot jejích podpadků po chodníku. Její kroky se ozívaly ztichlou ulicí až moc hlasitě... O nohu se mi otřel její ocas...
  Vzplál ve mě malý pošetilý plamínek naděje, že mě pustí domů, ale proč by to jinak všechno dělali? Opět ke mě přistoupil ten tygr a popadl mě za rameno.
  Povzdechl jsem si a vydal se s ním. Byl moc silný na to, abych se mohl bránit...

<◇>

  Odvezli mě... Daleko. Dál, než jsem kdy byl. Daleko za město, které jsem snad nikdy neopustil. I ten kocour tehdy bydlel jen kus od něj...
  To město bylo celý můj svět. Můj dosavadní život, který se mi teď vzdaloval...
  Měl jsem strach. Co se mnou mají v plánu..? Moje jediná naděje byla víra v to, že mě Mark najde... Že se nevzdá do té doby, dokud mě nezachrání...
  Ale... Jak by mě mohl najít..? Ten svět je tak obrovský... Jeden bezvíznamný králík se v něm lehko ztratí...
  Neměl jsem nejmenší ponětí o tom, co budu dělat... Byl jsem teď zcela sám... Sám v neznámém světě...
  ,,Vystup." Vyděšeně jsem sebou škubl. Ani jsem si nevšiml, že jsme zastavily... Jakmile jsem vystoupil, dal se do mě chlad brzkého rána...
  Nebe teprve začínalo světlat a my se nacházeli uprostřed lesa zahaleného mlhou... Zdálo se mi, že jedeme celou věčnost... Ale vím jistě, že celý den a noc jsme nejely. Tudíž jsme mohly jet tak...
  Půl noci... To znamena že ještě nemusíme být tak daleko! Celou dobu jsem venku viděl jen les. Jak velký ten les může být? V dnešní době? Určitě ne moc...
  Už jsem se chtěl začít radovat, když mě ten tygr popadl za rameno a začal tahnout někam mimu cestu.
  Naděje mě okamžitě opustila. Chtějí se mě snad zbavit?! Co jsem jim sakra udělal?!
  Už jsem se začínal bát nejhoršího, když se přímo přede mnou oběvil plácek a na něm...
  Vstup jako do bunkru...
  Ne... Podzemí ne... Znovu už ne... ,,Prosím... Pusťte mě!" Vykřikl jsem a začal sebou zmítat. Já zpadly nejdu!
  ,,Uklidni se." zavrčel ten tygr a zkroutil mi ruku za zády tak, až jsem bolestí vykřikl. Ucítil jsem, jak mě vzal ze zadu za krk. ,,Klidni se jo?" zavrčel podrázděně. ,,Chovej se slušně nebo jednu dostaneš. Je ti to ja-
  Au! Ty bastarde!"
  Nemohl jsem si pomoct. Nastoupil instinkt. Reflex, který jsem se tolik let snažil pohřvit. Zuřiva bestie uvnitř mého nitra...
  Ohnal jsem se po něm zuby a zakousl se mu do ruky. K mé smůle však byl asi dobře vycvičený, protože mě úplně nepustil...
  Dřív, než jsem si to vůbec stihl uvědomit mi to vrátil v podobě své pěsti...
  Se zaskučením jsem padl k zemi. Čumák mi pulzoval ukrutnou bolestí... Možná mi ho dokonce zlomil...
  Nebyl jsem zchopný vstát... V puse jsem cítil kovovou pachuť krve. Cítil jsem díky otřesům v zemi, jak se k nám blíží další dva...
  Ten tygr mě opět popadl za krk a stiskl ho, až jsem znovu vykřikl. To tak strašně bolelo...
  On mě vytáhl opět na nohy a nas*aně se na mě podíval.
  ,,Zkus si to ještě jednou a vymlatím ti všechny zuby z ty tvý hnustý králiči držky!" Slyšel jsem vzdálené hlasy jak po něm někdo křičí, ať mě okamžitě pustí ale já to moc nevnímal.
  Jen jsem mu hleděl do tváře. Měl jsem z něho strach, byl to fakt masivní tygr... Ale v tu chvíli jsem si všiml ještě něčeho...
  Jak na mě řval, krčil při tom čumák a cenil zuby. Jeho špičáky byli v polovině uřezané...
  Ale...
Proč...? Kdo by to dělal..?