Ráno jsem vstal brzy. Nevím, co mě to napadlo ale... Chtěl jsem ho potěšit. Třeba mě pak bude mít alespoň trochu rád...
  Vešel jsem potichoučku do kuchyně a opatrně vylezl na linku. Ve dřezu byla hromada špinavého nádobý. Nejčastěji pulitry...
  Nikdy předtím jsem nádobý nemyl... Vlastně, jednou... Pomáhal jsem tehdy své mámě s utíráním talířů. Nebylo to úplně to samé, ale alespoň jsem se snažil...
  Otřel jsem si hřbetem ruky vlhké oči a dal se do práce. Moc mi to nešlo a té špíny tu bylo tolik... Přemýšlel jsem při tom nad tím, kdy to asi myl naposledy protože některá špíná byla do talířů úplně vyžraná a nešla pořádně ani seškrábat...
  Už jsem to měl skoro celé za sebou když se za mnou ozval jeho rozespalý hlas. ,,Co to tady děláš?" Zavrčel nechápavě a já sebou lehce trhl. Z rukou my vyklouzl jeden talíž a spadl se šplouchnutím do dřezu. Vlna, kterou to způsobylo mě celého ohodila a já jen na poslední chvíli stihl zavřít oči.
  Prochu roztřeseně jsem se na něj podíval a okamžitě sklopil pohled. Stál tam jen v teplákách a se založenýma rukama na hrudi si mě prohlížel planoucím pohledem, do kterého jsem se nebyl schopný dívat, skoro jako bych se nemohl dívat do slunce. Přitom neustále pomrskával svým ocasem.
  ,,J-já... Chtěl jsem pomoct... Aby- Aby jsi měl radost..." Vysoukal jsem ze sebe opatrně a opět zvedl pohled abych se na sekundu setkal s jeho překvapeným pohledem.
  Že by se mi to povedlo? Lehounce jsem se usmál a rychle opět sklopil hlavu aby to neviděl. Potěšil jsem ho..?
  ,,Slez z té linky." Zavrčel opět chladně. Lehce jsem sebou při jeho slovech trhl a ucítil strašnou bolest a zdrcenous ve své hrudi.
  Zdrceně jsem slezl dolů. Nic neudělám správně... Proč já vůbec vylézal z postele?! Nelíbilo se mu to... Zamlžilo se mi před očima. Stěží jsem se držel abych se nerozbrečel...
  ,,Běš se připravit. Máš jít za chvíli do školy a ty tu děláš takové blbosti..." Blbosti... Po tváři my začali stékat slzy a já musel zatnout zuby abych se nerozvzlykal... Rychle jsem se rozběhl po schodech nahoru aby neviděl, jak moc mi to ublížilo.
  Padl jsem do postele a nacpal hlavu do polštáře. Už jsem to nevydržel a nahlas se rozvzlykal. Naštěstí mé vzlyky tlumyl polštář, ale já teď zase nemohl vůbec dýchat...
  Chvíli jsem to rozdýchával. Cítil jsem se strašně. Byl jsem ze sebe sama zklamaný. Nikdy nic neudělám správně...
  ,,Co ti to tam tak trvá?!" Ozval se jeho podrážděný hlas ze zdola. Naposledy jsem vzlykl, vstal z postele a rychle se převlékl do slušnějšího oblečení a popadl svůj batoh který mi ležel v rohu místnosti tak, jak jsem ho tam včera odhodil.
  Rychle jsem seběhl zpádky dolů a naposledy si otřel mokrou tvář. S pohledem zabodnutým do země jsem okolo něj prošel aby si nevšiml mých zarudlích očí.
  ,,Pohni sebou slimáku." Zavrčel a dal mi pohlavek. Rychle jsem zavřel oči aby mi znovu nezačaly téct slzy. Ta rána samotná ani moc nebolela... Né tolik jako jeho slova... Jako to, jak ta slova pronesl...
  Už jsem nasedal do jeho auta když mě popadl za zameno a hrubě si mě k sobě otočil. Pohled jsem zabodl ho jeho fialové košile. Nebyl jsem schopný se mu teď podívat do očí... Jako bych snad někdy byl...
  On my však násilím zvedl hlavu. I tak jsem klopil oči abych se nesetkal s těmi jeho...
  ,,Nebul mimino." Zavrčel znechuceně a pustil mě. Zalezl jsem si rychle na zadní sedadlo a čekal, až mě odveze ke škole...

<◇>

  Posadil jsem se na své místo a zabodl opět pohled do stolu. Snažil jsem se rozdýchat to všechno, co se dnes stalo a úplně všechno vytěsnil.
  Chtěl jsem mu udělat radost... Přál jsem si, aby mě měl alespoň trochu rád... Opět se mi nahrnuli slzy do očí. Místo toho teď vím, že ať budu dělat cokoliv, nic tím nezměním. Nesnáší mě... Nikdy mě nebude mít rád. Nikdy se mu ničím nezavděčím...
  ,,Springu jsi v pořádku?" Ozval se vedle mě hlas naší paní učitelky a já sebou překvapeně trhl.
  Rychle jsem zamrkal a pohledl na ní. Už začala hodina a všichni, naprosto celá třída, se na mě opět dívali...
  Na sucho jsem polkl a stáhl uši víc k hlavě. Nesmím nic říct, jinak bude problém...
  ,,N-nic mi není... Jsem v pořádku." Donutil jsem se na ní usmát. Byl to ten nejfalešnější úsměv, který jsem snad kdy udělal a byl pokřivený vším tím smutkem a zoufalstvím...
  Přesto se tím nechala ošálit a vrátila se ke katedře.
  Oddechl jsem si a sesul se po židli trochu níž. Hned nato jsem si všiml upřeného pohledu mé spolusedící a rychle uhnul pohledem.
  Cítil jsem jak mi zas sahá na levé ucho. Alespoň že na to levé... I tak my to bylo vyloženě nepříjemné. A jí to strašně bavilo...
  Povzdechl jsem si. Asi to budu muset přetrpět...
  Učitelka začala něco povídat když v tom jí zarazila jedna zvednutá ruka. Všiml jsem si, že to byl Nick. Seděl kousek přede mnou v jiné řadě. Vedle něj nikdo neseděl a já zalitoval, že jsem si toho nevšiml už včera...
  Ale, asi bych si k němu stejně nesedl. Vždyť jsem ho pořádně ani neznal... Bylo by mi asi blbé si k němu sednout... Musel bych se ho nejprve zeptat pokud by chtěl a pokud by to teď ještě šlo...
  ,,Ano Nicku? Co potřebuješ?" Usmála se na něj učitelka a já zase zklopil pohled protože do mě Kristal už zase šila...
  Bylo by jednoduché jí prostě poslad do háje. Zavrčet na ní pár neslušnych slov, který mě naučil život na ulici a v sirotčinci. Nebo jí dokonce praštit. Za to, co už mi udělala by to byla slabá odplata ale...
  Nechci dělat problémy... Nechci mít problémy...
  ,,Chtěl bych požádat o přesazení." Oznámil Nick a já si tiše zavzdechl. A tím končí má šance že bych si mohl sednout k němu...
  ,,A kam by sis chtěl sednout?" Zeptala se mile paní učitelka.
  ,,Já nikam. Chtěl bych vas požádat za Springa, jestli si může sednout ke mě." Oznámil a já překvapeně ztuhl.
  Co?