V sobotní večer jsem se přinutila chvíli slavit s ostatními Fridino stříbro. Ve skutečnosti to jen znamenalo s nimi večer vysedávat, víc nebylo třeba. S první příležitostí jsem se pak sebrala, abych se v klidu mohla věnovat vlastním myšlenkám.

Opakovala jsem si události a snažila se pochopit, jestli to je cesta k šílenství anebo k lepším výsledkům, a čeho dosáhnu dřív. Reálná situace mě tížila na hrudi jako obří balvan. Nejhorší bylo, že jsem s tím nemohla vůbec nic dělat. Jelikož Bjørn neodpovídal na volání, ani zprávy, měla jsem svázané ruce.

Chyběl mi. Fyzicky i duševně. Nedokázala jsem začít cokoliv dělat, aniž bych na něj nezačala myslet. Otevřela jsem instagram a slídila s jasným cílem. Narazit třeba aspoň na jeho nejaktuálnější fotku. Na instagramu IBU se sem tam vyskytlo taky něco jiného kromě výsledků závodu. Tentokrát se hoši rozhodli dopřát pozornost newcomerovi v norském týmu. Hned jsem zbystřila smysly, až se mi srdce rozbušilo.

Blíž kameře stáli bratři Bø a rozdávali úsměvy na všechny strany, tak jak tomu bylo téměř vždy, když je člověk někde zachytil společně. V pozadí jsem si všimla dobře známé siluety s blond vlasy zkrocenými čelenkou. Na očích měl sluneční brýle, takže číst z jeho tváře na tom malém záběru šlo ještě hůř.

,,Jak to máte s novým členem týmu?"

Johannes Thingnes se nejdřív na oko zmateně rozhlédl kolem sebe a pak se slovy ,,S tímhle?" si ukázal palcem přes rameno. ,,Myslíš Bjørna? Je to těžký. Snažíme se mu marně vysvětlit, jak funguje aerodynamika," rukama na obou stranách hlavy JT naznačil jeho vlající vlasy kladoucí odpor vzduchu. ,,Zatím se ale stále odmítá oholit a ostříhat."

,,Možná to zkusíme, až bude spát," zmínil Tarjei.

V pozadí za nimi se Bjørn podpažím opíral o hole a naprosto nezaujatě jim přihlížel.

,,Zdá se, že vás baví ho pošťuchovat," poznamenal zvědavec.

,,Jo, baví. On se rychle rozčílí, tak proto nás to tak baví," vysvětlil Johannes nadšeně. A Tarjei mu s úsměvem přizvukoval. ,,Pravej viking."

,,Chceš k tomu něco říct, Bjørne?" snažil se ho do diskuze vtáhnout kluk točící video.

Vlasáč pootočil hlavu směrem ke kameře, sluneční brýle si zvedl na vrch hlavy a aniž by mu jen cuklo ve tváři, odpověděl, ,,yeah. Zkuste se dotknout mejch vlasů a budete hledat prsty na podlaze."

,,You see..." smáli se bratři na celé kolo a ještě si něco pošeptali, což je rozesmálo ještě víc a vysloužili si tím podezřívavé přimhouření očí ze strany Bjørna.

Hihňala jsem se do telefonu a úsměv mi zmizel z tváře až ve chvíli, kdy mi znovu docvakla aktuálně nepřekonatelná vzdálenost mezi námi. Ať jsem chtěla nedorozumění mezi námi dvěma spravit nebo ne, musela jsem počkat na vánoční pauzu a návrat do Norska.

Nechtělo se mi zůstávat v Německu déle než je nutné. Očekával to však ode mě z tréninkových důvodů trenér. Takže jsem musela vycházet z toho, že se ještě na moment budu muset trápit myšlenkami co a jak bych měla říct, abych Bjørna přesvědčila, že Mikaelova paže na mých ramenou neměla žádný hlubší význam.

Hořela ve mně nepotlačitelná touha se udobřit, takže jsem věděla, že opět vylezu ze své komfortní zóny, abych to mezi námi spravila.

Rozhodla jsem se nepotlačovat ten sžírající zájem uvnitř mě samé a za poslechu hudby jsem pod dekou v posteli hledala vlasáčovy výsledky. Netrpělivě jsem čekala, než se otevře požadovaná výsledková listina a pak jsem skrolovala tak rychle, až jsem jeho jméno přejela. Stál totiž mnohem výš, než jsem čekala.

Osmnácté místo.

To znamenalo jediné. Vlasy v Bjørnově případě rozhodně nebránily aerodynamice. Zřejmě byl biologickým úkazem odporujícím všem fyzikálním zákonům. Do druholigové soutěže se Bjørn po Vánocích rozhodně vracet nebude.

*

Nebylo pro mě snadný si zachovat chladnou hlavu pro poslední závod před Vánoci. Nepřemýšlet nad vším bylo ještě o něco těžší, protože jsem se cítila k smrti unavená z posledních dvou závodních dní. Přála jsem si odpadnout a nevědět o světě. K životu mě však dokázala probrat atmosféra na stadionu. Hluk tribun mi rozproudil krev v žilách a já si rychle připomněla, proč jsem tam, kde jsem.

Zkusila jsem svou mysl i tělo obalamutit jako předchozího dne. Nefungovalo to však tak dobře, protože moje unavené svaly se bránily na každém kroku. Nakonec se ze sprintu stal pokus o přežití. Moje jediná myšlenka patřila tomu, abych na střelnici doběhla při vědomí a střílela čistě, protože byť jen jediný metr na víc mi připadal nemyslitelný. V podstatě jsem si zakázala chybovat.

I tahle metoda se ukázala jako účinná. Fyzická neschopnost myslet na cokoliv jiného než svoje vlastní tělo mě přiměla doplazit se do cíle bezchybně. Nebyla jsem jediná. Z tří bezchybných atletek jsem však byla nejpomalejší a ještě mě předběhly dvě chybující. Skončila jsem pátá. Přede mnou žádná Tuva, ani Frida. Přišlo mi, že sním. Vážně se mi opět povedlo být nejlepší norskou závodnicí? Přesto se cesta k vítězství zdála na dosah ruky a zároveň na míle vzdálená.

*

,,Co to přesně je mezi tebou... a Bjørnem," zeptal se mě zničehonic Aker, když se mi pondělního večera už nechtělo sedět na tvrdé židli u stolu a zaujala jsem místo vedle něj v sedačce. Ostatní byli buď na pokojích nebo se jako obvykle věnovali společenským hrám. Všichni do jednoho jsme se netrpělivě těšili na středeční opuštění Německa a návrat domů.

Zírala jsem na televizi, kde promítali nějakou pěveckou soutěž. Několikrát jsem silou zamrkala, než jsem si troufla na Akera pohlédnout.

,,Nemusíš odpovídat," dodal s náznakem pobavení v hlase. ,,Jen mi to tak vrtalo hlavou, protože jsem ho snad nikdy nezažil tak... hm, uvolněnýho."

Vytřeštila jsem na něj oči. Šokovalo mě, s jakou lehkostí o tom tématu začal, protože jsme se jinak příliš nebavili. Zdálo se však, že si nárokuje vysvětlení po té, co se tak trochu nedobrovolně zrakově podílel na intimní chvilce mezi mnou a Bjørnem.

Vážně si bylo možné všimnout nějaké změny ve vlasáčově chování? Pozitivní změny? Srdce se mi zatřepotalo v lehkém záchvěvu radosti. A taky mě Akerova slova utvrdila v tom, že můj závěr, ke kterému jsem ve svých osamělých úvahách došla, je správný.

,,Momentálně se mnou nemluví, takže ti nedokážu odpovědět," pronesla jsem suše a věnovala svoji pozornost opět televizi.

,,Něco s čím bych mohl pomoct?" zeptal se tlumeně Aker, aniž by na mě pohlédl.

,,Pochybuju."

Aker se ohlédl přes rameno, krátce mě oskenoval pohledem, než se vrátil k televizi.

,,Nevim, co se mezi vámi stalo. A asi to ani nechci vědět, ale jak ho znám, tak jsem vypozoroval jednu věc."

Věděla jsem, že Bjørnův spolubydlící čeká na moji reakci. Odevzdaně jsem zhluboka vydechla a pohlédla na Akera.

,,Jakou?"

,,Co nejde silou, jde ještě větší silou."

,,Co to je za blbost?"

,,Nevzdávej se," odvětil a na rtech mu pohrával lehký úsměv, když svou pozornost stočil zpět k svítící obrazovce. ,,Je zarputilej jako dítě, kterýmu někdo křivdí."

Civěla jsem na něj a uvažovala, jak moc má pravdu. Né jestli ji má, ale jak moc.

Rozhodně jsem na Akera tak nekoukala, protože by se mi snad líbilo, co vidím. Nebylo na něm totiž vůbec nic mužnýho. V úzkém obličeji připomínal malého chlapce a kromě štěněcích hnědých očí a pohodářské, klidné povahy, na něm nebylo nic přitažlivého.

Dalo se očekávat, že po dvou letech sdílení pokojů na soustředěních a závodech, měli kluci společných zážitků habaděj. Teď jsem mezi ty společný zážitky patřila i já.

,,Tuhle radu jsem si vysloužila, protožes mě viděl nahou?"

Aker zvedl ruku do vzduchu a mávl jí v gestu kušuj. Už při tom pohybu ve mně sepla varovná kontrolka.

,,A neviděl jsem jen tebe. Hmm."

,,Aha," ulítlo mi s náhlým porozuměním, což přilákalo Akerův pohled.

Když Bjørn tvrdil, že zná nějaké tajemství svého spolubydlícího, které je u něj v bezpečí, měl na mysli to, že je Aker gay?

,,Bjørn říkal, že si mam sama zjistit, jestli už jsi někdy předtím viděl nahou holku. Vůbec mě nenapadlo, že o to třeba nestojíš."

Štěněcí oči zaplavilo zděšení. Zíral na mě bez mrknutí a když jsem už ani nemukla, ostražitě oskenoval okolí, než konečně promluvil.

Nezaobírala jsem se detailem, jaktože takový heterosexuální macho jako Bjørn byl ochotný sdílet pokoj s homosexuálem. I když jsem musela uznat, že mě to hodně překvapilo. Uměla jsem si představit, že mu vlasáč řekl něco ve smyslu sáhneš na mě a zlomim ti obě ruce...

,,Je aspoň nějaká šance, že umíš držet jazyk za zuby stejně dobře jako Bjørn?"

Už mi nesešlo na tom, jestli se někdo dozví o tom, s kým jsem spala. Byla jsem rozhodnutá, že udělám, co můžu, abych situaci s vlasáčem dala do pořádku. Stůj, co stůj. Nemělo cenu na Akera dál hrát, že si má naše tajemství nechat výměnou jen pro sebe. Ale bylo něco dalšího, k čemu se hodil skoro líp, než kdokoliv jiný, protože si rozuměl nejen s Bjørnem, ale taky s Mikaelem.

,,Jo," kývla jsem. ,,A nejvíc by mě k mlčení motivovala vděčnost."

,,Eh? Vděk za co?"

,,Na něco se zeptám a když mi odpovíš, jak nejlíp umíš, tak si to nechám pro sebe."

,,Jsi stejná vyděračka jak on."

,,Učím se rychle," poznamenala jsem suše, ale koutky mi zacukaly při vzpomínce na Bjørna.

,,Tak se ptej."

Nezapomněla jsem se opět rozhlédnout.

,,Ví někdo z kluků, o mně a Bjørnovi?" zašeptala jsem.

,,Řekněme, že si nejsem vědom, že by o tom někdo další věděl. Rozhodně se o tom nemluvilo."

,,Fajn."

,,Proč se ptáš?"

,,To je přece jedno."

,,Třeba bych ti mohl líp odpovědět, kdybych věděl, proč se ptáš?"

O tom jsem sice pochybovala, ale protože byl najednou Aker tak příjemně přátelský, rozhodla jsem se netajit se s tím. Zdálo se, že alespoň Bjørna zná líp než třeba Rikke, po povahové stránce samozřejmě, to byl ten důležitý detail. Proto jsem si nešla pro radu k ní. Nikam by mě to neposunulo.

,,Ví o tom Mikael?" ucedila jsem přes zatnuté zuby, protože jsem si připadala stále odhalenější.

Aker skrčil jednu nohu a natočil se v sedačce směrem ke mně. Paži položil na opěradlo zad. Zdálo se, že ho téma zajímá čím dál tím víc.

,,Naznačil nějak, že o tom ví? Chci říct, možná si dokáže kde co domyslet."

Nervózně jsem bubnovala prsty na svém stehně. Tohle jsem slyšet nechtěla, věděla jsem, že je Mikael všímavý až až. Naposledy jsem se nadechla, abych si dodala odvahu říct svou domněnku nahlas.

,,Volal mi Bjørn. Videohovor," pohlédla jsem důrazně na Akera, ,,a Mikael mě pak chytil kolem ramen... a no řekněme, že Bjørn kvůli tomu málem vyletěl z kůže."

Akerovi se po tváři pomalu ale jistě rozléval úsměv. Pak zvedl ruku, aby ztlumil uchechtnutí, takže si vlastně naprskal do ruky.

,,To neni vtipný," napomenula jsem ho. ,,Nereaguje teď na zprávy, ani volání. Normálně mě odřízl."

,,Promiň," pokusil se Aker potlačit smích. ,,Ale to zní naprosto jako Bjørn."

Protočila jsem panenky.

,,Sebevědomej, vznětlivej a žárlivej synáček z vyšší třídy. Dítě hlavního města, hehe."

Několikrát jsem překvapeně zamrkala. Co on ví o Bjørnově původu a já ne? Někde v mozku jsem si udělala poznámku, že to musím vyšťourat při další příležitosti.

,,Otázka zní... udělal to Mikael naschvál?"

,,Oh," zarazil se Aker a zdálo se, že na chvíli přemýšlí. Pak zakroutil hlavou. ,,Nevim. Ale zas na druhou stranu tě jenom chytil kolem ramen, ne? Nijak jste se k sobě nelísali?"

V tom měl sice pravdu, ale Bjørnova reakce mi nepřipadala jakože chytání kolem ramen je pro něj přípustné. A představa že kvůli té maličkosti se mnou nekomunikuje mi taky nepřišlo jako něco nad čím můžu mávnout rukou.

,,Mikael dřív na Bjørna žárlil, jen protože jsme si rozuměli jako kamarádi, ale nikdy to před ním nedal najevo," ucedila jsem tiše a pocítila úlevu, že jsem to řekla nahlas. ,,Proto mě napadlo, že to Mikael udělal naschvál."

,,Jakože mu to při první příležitosti chtěl dát sežrat?" zašklebil se pochybovačně Aker. ,,To se mi nezdá."

,,Ani mě ne, ale chtěla jsem znát další názor."

Zvedla jsem se ze sedačky a dala tím najevo, že rozhovor je u konce.

,,Díky moc, Akere."

,,Hm hm," zahučel a podrbal se za uchem. ,,Takže se můžu na tebe spolehnout?"

Shlédla jsem na něj dolů, do jeho štěněcích očí žádajících mě o loajalitu. Usmála jsem se.

,,Klidně takovýhle otázky můžeš klást častěji," navrhl. ,,Je to docela zábava šťourat se v tomhle vztahovým blátě. Skoro lepší než sledovat Beverly Hills."

,,Jo," kývla jsem a naklonila jsem se k němu co nejblíž. Přimhouřila jsem oči, aby pochopil, že si má dávat majzla. ,,Já zas slyšela, že každá holka by měla mít teplýho kámoše, teď asi chápu proč."

,,Mrcho," blýskl po mně uraženým pohledem a já pocítila zadostiučinění za to jeho vztahový bláto.

,,Nebuď citlivka."

Natáhla jsem ruku a stiskla mu rameno. Stihl mě chytit za zápěstí a jemně mi ruku odhodil s hraným dotčením. Zachichotala jsem se. Měla jsem radost, že jsem snad našla novou spřízněnou duši jako náhradu za tu, která se přesunula do světového poháru.

*

Nikdy jsem nebyla zrovna dobrá v rešerši, ale rozhodla jsem se zkusit štěstí. Poslední večery v Německu před návratem do Norska byly nekonečné. Našla jsem podle databáze celé jméno Bjørnova otce, Valentin Lund Gjertsen. Stálo tam i datum narození, 16. Prosince 1967 a místo narození, Bergen.

Aha.

To mi napovědělo, že na Bjørnově přízvuku vyšší třídy ze západního Osla bude mít zásluhu matka. Zřejmě přísná matka, která mu výslovnost vtloukala neúprosně do hlavy. Ale kým vlastně byla? Jak ji najít? Nikde nebylo ani zmínky o tom, že by se Valentin oženil, natož snad s kým žil.

Něco mi napovídalo, že se jí dalo vděčit nejen za jeho dialekt, ale dost možná taky za pošramocenou duši.

Nepřestávala jsem si zamyšleně drbat hlavu a zírala jsem na nic neříkající seznam odkazů. A pak jsem klikla na zobrazení fotek k hledanému výrazu. Načetlo se několik málo obrázků, ze kterých se na kameru vřele usmíval pán přes třicítku ne nepodobný Bjørnovi. Skoro identický úsměv a rovný nos. Tak jak jsem si všimla už ve fotoalbu u Bjørna doma. Valentin. Pak stačilo jen sjet pohledem doprava, kde byla fotka Bjørna klečícího v cíli na kolenou a snažícího se popadnout dech.

Najela jsem myší na popisek a musela jsem polknout kyselost, která se mi začala rozlévat v ústech. Za tenhle výkon by papá Gjertsen na syna hrdý nebyl.

Fotka pod titulem byla klamná, protože se zřejmě nejednalo o sportovní výsledek, čím měl Bjørn mrtvého otce zklamat. Prsty se mi nad touchpadem zachvěly, než jsem se přinutila kliknout na dva roky starý odkaz, patřící elektronické formě norských novin Laagendalsposten. Zvědavost byla silnější, i když jsem měla srdce až v krku.

~

Za tenhle výkon by papá Gjertsen na syna hrdý nebyl

Ole T. Sæther

Lillehammer, NO - Nezpochybnitelný talent a syn zesnulého, bývalého člena národní reprezentace Valentina L. Gjertsena, Bjørn Gjertsen na sebe v posledních dnech poněkud pochybným způsobem upoutal pozornost. Mladý biatlet stále soutěžící za Baerums Skiklub i přes opuštění rodného Osla, se díky svým výjimečným výsledkům mezi dorostem i juniory stal jasnou nadějí na cestu vzhůru mezi ty nejlepší.

Oproti všem slibným sportovním výsledkům (juniorský mistr světa ve stíhacím závodě MS 2017, juniorský bronzový medailista ve sprintu MS 2017, vícemistr Evropy ve sprintu ME 2016) se práce s mladým talentem rovná noční můře každého nejen reprezentačního trenéra. Chybějící respekt k autoritám, pozdní příchody a nedostatečný týmový duch jsou jen krátkým výčtem z Gjertsenovy těžko zvladatelné povahy.

Nejnovější člen záložního reprezentačního týmu byl zadržen místní policií v noci ze soboty na neděli, po té co na policejní stanici obdrželi znepokojivý telefonát občana, jenž si přeje zůstat v anonymitě. Strážníkům se při jejich příjezdu na místo zásahu naskytl pohled na mladého muže s krvácejícími ranami ve tváři a na rukou. Se zástupci policie Gjertsen spolupracoval a nekladl odpor. Na místě se nenacházel nikdo další a ani svědek nepotvrdil cizí přičinění. Zranění si Gjertsen přivodil sám, k důvodu, který vedl k jeho zraněním, se odmítl vyjádřit.

~

Naprázdno jsem prsty přejela po touchpadu nahoru a dolů, a článek s nepříjemným pocitem v hrudi zavřela. Cože to udělal? Zranění, která si přivodil sám?! Není on magor? Zatočila se mi z toho hlava a s drhnoucím dechem jsem si povzdechla. Bylo mi nepříjemně těžko a věděla jsem, že článek z hlavy nevyženu, dokud se nedozvím, o co tenkrát šlo.