Srpen

Našla jsem ho s hlavou zakloněnou a opřenou o okraj vany. Rozlepil víčka a pohlédl na mě zastřeným pohledem.

,,Uf. Jsem se lekla..."

Uvědomila jsem si, že je logicky nahý a že tam nemám, co dělat. Tak jsem mu jen rychle pohlédla do očí a zakázala si nahlížet za okraj vany.

,,Moc se v tý vodě necákej, musíš zpátky do postele," blábolila jsem, zatímco jsem se otáčela na patě.

,,Jasně, mami," hlesl tiše.

Moc vtipný, chlapečku.

Vrátila jsem se k povlečení. Když jsem měla hotovo, začala jsem mu šantročit v šuplatech od komody. Uslyšela jsem vrznutí kůže o povrch vany. Jako správná hlídačka jsem udělala pár kroků bokem a zvědavě nakoukla do dveří. V tu chvíli se Bjørn zase vynořil nad hladinu. Takhle si myje vlasy? To si je moc neumyje. No měla jsem pravdu. Vzápětí se totiž ozval zvuk puštěné sprchy a následně tlumené ,,doprdele" jak si Bjørn pustil vodu studenější, než mu bylo příjemný.

,,Myslela jsem, že by se ti mohlo hodit čistý oblečení," hlaholila jsem a vešla do koupelny.

Zůstala jsem stát ve dveřích a další slova mi uvízla v hrdle. Bjørn stál na koberečku před vanou a utíral se ručníkem.

Jenže si neutíral rozkrok, ale vlasy. Stál tam, jak ho Bůh stvořil. Sotva si stihl přestat utírat vlasy, aby na mě pohlédl, už jsem jeho tričko a trenky, co jsem mu nadmíru aktivně vyhrabala ze šatníku, hodila na umyvadlo a otočila se na patě s překvapeným promiň, a rychle jsem se pakovala z dohledu.

Tak to bylo trapný... Já kráva!

Taky jsem se mohla nejdřív zeptat, jestli můžu vejít. Je teda fakt, že jsem mu zakázala dveře zamknout a ne je zavřít. Každopádně se ehm... Zcela viditelně... Neměl za co stydět a tak ty dveře nechal otevřené. Nezdálo se, že by mu očumování jakkoliv vadilo. Za to já z toho nechtěného narušení jeho soukromí měla menší psychickou újmu a zrudla až ke kořínkům vlasů.

Vyběhla jsem z jeho pokoje jakoby mi za zadkem hořela koudel. Mick konečně seskočil z pohovky, když viděl, že mířím do kuchyně.

,,Jo, za chvíli půjdeme ven, chlupáči, vydrž ještě chvíli." Naposledy jsem s ním byla někdy v noci, už jsem si ani nepamatovala kolik bylo hodin, ale jenom kolem baráku, protože jsem se bála, že se ztratím. Což se psem asi úplně nešlo, zřejmě by mě dotáhl zpět k svému domovu.

Dala jsem vařit vodu na čaj a ometala se v kuchyni. Mick seděl vedle stolku za mými zády a pozoroval mojí činnost. Z koupelny jsem zaslechla hučení fénu na vlasy. Musela jsem se nad tím ušklíbnout. Člověk neviděl často chlapa sušícího si vlasy fénem. Jenže dlouhý vlasy a teplůtka, že jo...

Zrovna jsem hleděla z okna a pozorovala ptáčky, když mi došlo, že už nejsem sama. Bjørn ke mně zezadu přistoupil tak blízko, že se mě skoro dotkl. Celá jsem ztuhla. Co to dělá?

,,Za útěk od pacienta vám zapisuji mínus, sestro."

,,Fakt moc vtipný."

Nervózně jsem se uchichtla a lehce naklonila hlavu k levé straně, abych udržela prostor mezi námi, když jsem se k němu otočila. Oči měl trochu přivřené a pohled zastřený, asi ještě odeznívající horečkou. Oknem dovnitř pronikaly sluneční paprsky, které tančily po jeho rozpuštěných vlasech ve zlatavých odstínech. Rámovaly jeho úzkou tvář a já se zadívala na několikadenní strniště, které se neobtěžoval oholit. Asi mu nezbylo sil.

,,Chceš něco, že se na mě tak lepíš?" Zeptala jsem se duchaplně, protože jsem si myslela, že ho tou přímostí zaskočím. Jenže Bjørna nelze zaskočit ani v nemoci.

,,It's cock o'clock. Sorry. Nemělas mě okukovat nahatýho."

Znovu mi zatrnulo. Dělá si srandu, že jo?!

,,To bude asi znamení, že už se cítíš líp..."

,,Co?"

,,Že seš nadrženej."

,,Já jsem pořád nadrženej," odpověděl jakoby se nic nedělo.

Otočila jsem se k němu celým tělem a zapřela mu ruku o hruď.

,,Satane, ustup."

Ve skutečnosti mi to celý až tak vtipný nepřišlo a najednou jsem se nemohla zbavit myšlenky, jestli je Bjørn ten typ, co by se o něco pokusil. Ne že by vypadal funkčně, když sotva stál na nohou.

Moje poznámka ho naštěstí pobavila a zdál se doopravdy unavený, akorát tak aby šel znovu ležet.

,,Co chceš jíst?"

,,Nic," hekl a opřel se rukou o linku.

,,Musíš něco sníst," popadla jsem do ruky banány a přisunula je k němu.

Znechuceně se zaksichtil. ,,Nechci... Mick musí ven."

,,Půjdu s ním. Ale ty koukej sníst aspoň ten banán a zalez."

,,Půjdu sám."

Vyprskla jsem smíchy. Vysloužila jsem si tím od Bjørna nasupený výraz za podceňování.

,,Nebuď směšnej. Musíš léžet, ať jsi co nejdřív fit. Půjdu já."

Zavřel oči a já si najednou nebyla jistá, jestli mi tu neomdlí. Jenže on zřejmě jen sváděl vnitřní souboj a přemýšlel.

,,Nechoď směrem do města. A vyhýbej se jinejm psům," upozornil mě a já si všimla, jak se mu napjaly svaly na předloktí ruky, o kterou se opíral, až mu následně zacukalo v prstech.

,,Jdi si lehnout," zavelela jsem neústupným hlasem a ignorovala jeho instrukce ohledně psa.

Věděla jsem jenom, že má horečku. Na to člověk nemusel být doktor. Ale podle toho, co jsem viděla, mi bylo jasné, že ho musí neuvěřitelně bolet celé tělo. Na nohou se držel jenom silou vůle.

I když mi bylo jasné, že o mojí podporu nestojí, protože mu to hrdost nedovolovala, ťapkala jsem tiše za ním. Něco mi napovědělo, že jestli s sebou sekne po cestě do postele, tak už ho nezvednu. Kolik vůbec váží? Něco mezi sedmdesáti a osmdesáti kilogramy?

Už jsem se chtěla otočit a věnovat konečně svůj čas Mickovi, který na mě čekal. Jenže to by se nesměl Bjørn sesunout na postel a zůstat ležet s paží přes obličej. To se nepřikryje?

Tiše jsem přistoupila blíž a pokusila se osvobodit přikrývku, kterou svým tělem částečně zalehl. Když jsem mu horní cíp přitáhla téměř k bradě, najednou spustil ruku, kterou měl ohnutou přes tvář a chytil mě za zápěstí.

Dech se mi zadrhl. Očekávala jsem, že mě znovu pošle pryč, anebo že přeci jen poděkuje. Ale nedočkala jsem se ani jednoho. Zamručel a znovu mě pustil.

Nechala jsem ho jeho osudu a šla se věnovat čtyřnohému chlupáčovi. Zamykat jsem se neoběžovala, takže jsem ani nepotřebovala klíč. Stejně jsem žádný neměla. Micka jsem musela nechat celou procházku na vodítku. Bála jsem se, že kdybych ho pustila, určitě už by se ke mně nevrátil.

Za chůze jsem stihla telefonovat s Terry. Povyprávěla jsem jí, jak na tom Bjørn je. Měla radost, že se mu nepřihoršilo. Po krátkém váhání jsem jí svěřila, že se mě snažil vyhodit. Na druhé straně telefonu zavládlo ticho. Tak jsem zvolala, Haló. Myslela jsem totiž, že se spojení přerušilo. Nakonec se však Terry ozvala a pověděla přísným hlasem, ať si z toho nic nedělám a že tomu nevděčníkovi vyčerní. Poprosila jsem ji, ať to nechá být, že se nic nestalo.

,,Je moc hrdý na to, aby si nechal pomoci. Neber si to osobně," pověděla mi. Přesně takový byl i můj dojem, jen mi to potvrdila. Pak jsme se dohodly, že ho hodím na kontrolu k doktorovi. Trénink jsem si mohla individuálně odbýt odpoledne.

A mě to tak nějak utkvělo v hlavě. Ano. Bjørn byl neskutečně pyšný, o tom nebylo pochyb. Vážně mohlo jít čistě o to, že si nechtěl nechat pomoci? Navíc od ženy?

Pak jsem zavolala Mikaelovi, na což jsem se těšila mnohem víc. Ruka, v které jsem svírala telefon, se mi přestala konečně potit nervozitou.

,,Dobré ráno, miláčku!" zašvitořila jsem.

,,Dobré ráno, ňouminko moje."

Bylo teprve kolem sedmé, takže se pravděpodobně právě chystal na trénink. Jeho hlas však ještě zněl lehce nakřáple, tak jak tomu ráno bývalo. Musela jsem ovládnout náhlý příval chuti ho obejmout. Představila jsem si jeho hřejivé, svalnaté tělo a jak ho objímám kolem hrudi. Ztrápené zakňučení mi uvízlo jen tak tak v krku.

,,Jak ses vyspal?"

,,Docela dobře," rozpoznala jsem v těch dvou slovech zvláštní tón. Lhal? Nespal, protože mě neměl po svém boku? ,,A co ty? Spalas?"

,,Moc ne. V tom Bjørnově kutlochu se skoro bojím, že na mě zpod gauče vyskočí nějaká příšera."

Na druhé straně aparátu se ozval mně dobře známý hrdelní smích. Potěšilo mě, že se mi povedlo ho aspoň trochu pobavit.

,,Fakt. Bez Micka bych nezamhouřila oka."

,,Nevěřím. Vždyť jinak spíš jako špalek."

Sakra. Měl pravdu. Musela jsem být z nové situace a Bjørnova stavu vážně hodně na nervy, že jsem se na gauči po chvilkách stále budila.

,,No fakt!" Bránila jsem se plamenně, ,,připadám si, jak kdyby mě přejel parní válec."

,,Ty moje chudinečko maličká."

,,Nech si toho," upozornila jsem ho, že se blíží do nebezpečné zóny, kterou vtipkování ohledně mojí malosti rozhodně bylo. V odpověď se uchechtl.

Napadlo mě, že bych měla promluvit o tom, co jsem v noci prožila? Jsem si jistá, že u spousty věcí platí, že když je člověk nepoví hned, tak už o nich nepromluví nikdy. Vzpříčí se v něm jako nějaká bariéra a vytvoří neprostupnou hráz, takže slova zůstanou nevyřčená.

,,Zlato, on je ale děsnej pacient."

Mick mě táhl přes louku, která byla zmáčená rosou. Klopýtala jsem za ním a pokoušela jsem se ho držet zpátky. Moje bolavá noha mi poněkud stěžovala snahu. Aspoň že jsem měla sílu v rukou, abych nadšeně slídícího psa udržela.

,,Jo?" zeptal se obratem Mikael váhavě.

,,Jo. Je jak malý dítě. Tohle nechci. Tamto nechci. Ne. Nech mě. Bla-bla-bla. Dokonce mě posílal pryč."

Vteřinu to trvalo, ale pak se v telefonu ozval Mikaelův srdečný smích. Vychutnávala jsem si ten zvuk. Nebylo nic, co bych v tu chvíli slyšela raději.

Jenže pak mi taky na mysli vytanul obraz Bjørna stojícího na koberečku v koupelně a musela jsem rychle potřást hlavou, abych ho zase vymazala. Snad jako kdybych nikdy předtím neviděla nahého chlapa. Proč mě to tak rozhodilo? Zřejmě protože mi přišlo, že by mi mělo zůstat utajeno, jak můj kamarád vypadá nahý. Na druhou stranu Mikael ho určitě už taky viděl nahatýho, tak jsme vlastně srovnali neexistující skóre.

,,To ani neříkej. Fakt je takovej prudič?"

,,Strašnej!"

Uvědomovala jsem si, že je to trochu nefér, takhle mu Bjørnovo chování naservírovat. Jenže jsem se tím v noci užírala. Takže mi přišlo lepší to ze sebe trochu vyventilovat, než se k Bjørnovi zase vrátím.

,,Micku! Počkej," prosila jsem psa, který mě pro změnu táhl na opačnou stranu než předtím. Pravděpodobně sledoval nějakou voňavou stopu. Mojí bolavé noze se to moc nelíbilo.

,,Tak snad aspoň ten pes tě poslouchá."

,,Moc ne."

,,Tak to by ses měla líp prosadit. Získat si respekt. Možná bych zkusil nejdřív psa a pak Bjørna. To bude jednodušší."

Naslouchala jsem, jak se Mikael směje vlastnímu vtipu a přidala jsem se. Měla jsem trochu špatné svědomí, že se bavíme na kamarádův účet, když se nemůže nijak bránit. Ale náramně mi to zvedlo náladu, která hned po ránu byla poněkud ponurá.

,,Už musím jít. Dalas vědět trenérovi co a jak?"

,,Ježišmarjá," zvolala jsem zděšeně, ,,na to jsem úplně zapomněla."

Mikael zřejmě narážel na fakt, že ačkoliv mám individuální program, který jsem dostala kvůli mému zhmožděnému kotníku, měla bych ohlásit svůj kontakt s nemocným. Doufala jsem sice, že tu chřipku od Bjørna nechytím. Přeci jsem očkovaná. Stoprocentně jsem se na to však spolehnout nemohla. A navíc jsem to mohla přenést na někoho jiného, aniž bych sama onemocněla.

,,Dej vědět Torremu. Já informuju Siverta."

,,Ano, veliteli!"

,,Pohov!"

,,Uááá," vyjíkla jsem, když mě po mém výkřiku Mick jako na povel potáhl směrem vpřed, až jsem musela poskočit po zdravé noze.

Se smíchem jsme se s Mikaelem rozloučili.

Když Mick vytlačil bobek, měla jsem radost, že jsme splnili úkol a vydala jsem se s ním zpět. Boty jsem měla od rosy, která pokrývala trávu na louce, přes kterou jsme šli. Sledovala jsem před sebu jeho ocas kývající se spokojeně zleva doprava a s přitroublým úsměvem na tváři jsem vdechovala svěží ranní vzduch.

Vešli jsme do domu a já hbitě skopla boty z nohou. Následovala jsem rozdováděnému Mickovi a strhnula ve vchodu do obýváku z předsíně, když jsem u hifi věže zahlédla stát Bjørna.

,,Nazdar kamaráde, to ste tomu teda moc nedali." Jednou rukou si strčil zbytek banánu do pusy a druhou podrbal psa mezi ušima.

,,Kadil," oznámila jsem stroze.

Mezitím jsem se nepohla z místa a zírala na něj.

Nešlo si nevšimnout té souměrnosti. Ženy definitivně přitahuje souměrnost. Jakékoliv vybočení se rovná úpadku nadšení. Ulomený zub, křivý nos nebo nerovnoměrně zastřižený plnovous. Eh.

Ale to rozhodně nebyl jeho případ. Měl úplně rovný nohy. Žádný x nebo o. Paže, rysy tváře. Zuby. Všechno na něm bylo jak podle šablony. Jaktože je sám?!

,,Hmmm," ozvalo se, jak ještě měl plnou pusu.

,,Já myslim, že to je solidní výkon."

Usmál se na mě a pak se narovnal.

,,Poslouchalas?" zeptal se a odkazoval tím na svojí hifinu.

,,No."

,,Tak jí příště taky vypni."

,,Jé. Pardon."

,,V pohodě."

,,Zajímavá volba."

,,Ta věž?"

,,Ne. Ta hudba," zdálo se, že se snažil vzpomenout, co naposledy poslouchal, ale nedařilo se mu to. ,,Bob Dylan."

,,Ah," zdálo se mi, že zaváhal. Nakonec však nic neřekl, jen si ukazováčkem přejel pod nosem a znovu naznačil úsměv, než se otočil, aby šel do svého pokoje. Nekomentovala jsem ani fakt, že přeci jen měl hlad. Proč to prostě, hajzl, nemohl přiznat rovnou v kuchyni?

,,Na desátou jedem k doktorovi," oznámila jsem jeho zádům.

Zcela evidentně chtěl nějak odmítnout, ale pak mu asi došlo, že nemá moc na výběr. Nevypadal moc způsobilý k řízení auta.

,,Fajn."

***

Bjørn musel být na norské poměry strašný řidič. Tady u nás je zvykem hlavně defenzivní jízda, při které bereme ohledy na ostatní účastníky provozu. Takže například u přechodu pro chodce stavíme ještě dřív, než se k němu dotyčná osoba přiblíží, ačkoliv ještě nevíme, jestli se přechod rozhodne využít.

,,Proč brzdíš?" zeptal se, což naproto odporovalo obecně uznávané normě.

,,Chodec."

,,No a? Tak počká."

,,Prosím? To máš tak naspěch?"

Nepochybovala jsem, že kdybychom jeli mimo město, nutil by mě předjíždět auta a podobné věci. Úplně z něj čišelo, jak mu zavází, že řídím já.

,,Řídíš jak holka."

,,Já jsem holka."

,,Jé, no jo, jsem zapomněl. Tak to promiň," reagoval ironicky, až jsme si vyměnili podrážděné pohledy.

Donutil mě, abych šla na nákup nebo se prostě projít. Nechtěl, abych s ním jako chůva šla do čekárny. Nejdřív se mě to dotklo, pak mě to mrzelo a nakonec se mi to při nákupu rozleželo v hlavě, jak jsem procházela mezi regály, až jsem nedovedla smazat úsměv z tváře. Nechápala jsem sice jeho chování, ale s trochou nadhledu to bylo úsměvné.

Když jsem vylezla ze supermarketu, ještě stále jsem od něj neobdržela zprávu a tak jsem přeci jen vyrazila na polikliniku. Našla jsem ho poněkud zhrouceného na sedadle, sotva znatelně podupával nohou. Bezhlesně jsem zaujala místo vedle něj a civěla do zdi. Nechtělo se mi prohlížet rok staré časopisy, na které sahaly už stovky lidí.

,,Promiňte," vyskočil nečekaně Bjørn na nohy a vydal se ke kolem procházející sestřičce.

,,Ano?" usmála se zdvořile.

,,Bude to trvat ještě dlouho?"

,,To vám nedokáži říct. Doktor měl právě naléhavější případ-"

,,Tak naléhavější?" přerušil ji Bjørn a pokýval hlavou jako pejsek na palubní desce, ,,jestli tady budu čekat ještě další hodinu, tak přísaham, že mě budete osobně oživovat."

Zakryla jsem si rukou ústa, abych zadusila smích. Došlo mi, že musím zasáhnout, jinak ta sestra slízne něco, co není její chyba. Bjørn právě vyšiloval jak hladová ženská, ale chápala jsem ho. Podobný stav jsem znala až moc dobře.

,,Něco k jídlu by docela bodlo, jinak se vám tu brzo složím," zafňukal teatrálně. Že přehrává jsem si všimla hned.

Stiskla jsem jeho paži, ,,Já tu něco mám. Podívej."

Druhou rukou jsem si přitáhla tašku, kterou jsem měla přes rameno a začala v ní hrabošit. Vytáhla jsem raw tyčinku i jablko, aby mi věřil, že hlady neumře.

Sestra si oddechla, ,,Za rohem je na chodbě nápojový automat. Tak snad ještě moment vydržíte."

,,To se ještě uvídí," utrousil pochybovačně.

,,Jistě, sestro," ujistila jsem ji a přidala sladký úsměv, extra kvůli Bjørnovi, který do mě upíral pohled, co způsobil, že jsem se otřásla. Uf. Pohlédla jsem mu přímo do očí a celá se trochu scvrkla. Sršely z nich blesky, zcela souměrně z pravého i levého oka, a já si nebyla jistá, jestli se mi nechystá zakroutit krkem namísto té sestřičky.

Protože jsem věděla, že se zase bude bránit, natáhla jsem jednu ruku, chytila tu jeho a vtiskla mu do ní tyčinku.

,,Jez."

,,Seš vždycky tak starostlivá?"

,,Ne."

,,Leze mi to na nervy."

,,Ty mi taky lezeš na nervy. Dělej, sněz to nebo ti to nacpu do krku násilím."

Na moment zavládlo ticho. Pak jsme asi oba překousli svoje podráždění a usmáli se.

Čekání na prohlídku se ještě trochu protáhlo. Když Bjørn vešel do čekárny, sykla jsem na sestru, která ho nechala projít dveřmi a také se chystala vejít do ordinace.

,,Ano?" otázala se se stejným zdvořilým úsměvem jako předtím.

,,Promiňte předtím za ten... ehm... výstup."

,,To nic. No doufám, že k vám se váš přítel chová lépe."

,,To ne, on není... totiž my nejsme..."

,,Jistě," usmála se sestra, ,,co není může být."

Nechápavě jsem zamrkala a vzdala další pokus jí vysvětlit, že s tím vlasatým maníkem netvoříme pár. Romantický. Pár pošahaných biatlonistů, možná.

Hodila jsem to za hlavu a při čekání si krátila dlouhou chvíli civěním na video, jak si správně umývat ruce, abychom se zbavili co nejdůkladněji všech bakterií. Následně jsem se dozvěděla, že pití kávy vysušuje ústa, z kterých se pak táhne nevábný odér a lze tomu zamezit dostatečným přísunem vody.

Cesta domů autem se zdála nekonečná. Byl překvapivě rušný provoz, což jsem neznala, protože jsem se v téhle části města v pravé poledne obvykle nezdržovala.

,,Viděla jsem to fotoalbum," vyhrkla jsem a ulevilo se mi, že jsem přiznala svoje čmuchání v Bjørnově soukromí. Několikrát jsem po něm bokem mrkla, abych stihla jeho reakci. Povzdechl si, ale po chvíli se přeci jen ozval.

,,A cos tam našla zajímavýho?"

,,Máš jinou motorku."

Rozhodla jsem se, jít cestou jistoty. Byla jsem příliš srab na to, abych se zeptala na to, co mě doopravdy zajímalo. Napadlo mě využít k tomu poznatek, že jeho motorka má jinou barvu než ta na fotce.

,,Wow," vyklouzlo mu s přehnaně hraným údivem, ,,To je fakt to na co ses chtěla zeptat? Motorka?"

,,Jasně," přisvědčila jsem nepřesvědčivě.

,,Hm. No," ošil se na sedadle, ,,mam jinou motorku. Tamtu jsem zrušil."

,,Jak zrušil?"

Napodobil zvuk motoru zvyšujícího otáčky a pak s tlumeným Bum rozhodil ruce vzduchem.

,,Měls nehodu?" vykulila jsem oči a šlápla na brzdu, abych na červené zastavila za autem jedoucím před námi.

,,Jo," kývl, ale dál už to nerozvedl. ,,Tak na co ses chtěla zeptat doopravdy?"

,,Jsi podobnej tátovi," zamumlala jsem přes téměř zavřené rty, zatímco jsem zírala skrz přední sklo a hypnotizovala víko kufru auta před námi. Tak. A je to venku.

,,Naštěstí," reagoval krátce a následně si odkašlal.

Naštěstí, že jako není podobný sousedovi nebo Naštěstí, protože se podobá otci a ne matce? Pravděpodobnější byla ta druhá možnost.

,,Líbil by se ti," poznamenal tlumeně.

Jestli se Bjørnovi podobal víc než jen vzhledem, tak jasně že by se mi jako člověk líbil. O tom jsem nepochybovala.

,,Jsi s ním v kontaktu?"

,,Jedině přes náhrobní kámen, jestli se to teda počítá."

Do prdele. Měla jsem tušit, že jeho otec už nežije, protože o něm nemluvil? Je mrtvá i jeho matka? O ní taky nemluvil.

Ztěžka jsem polkla a rychle přemítala, co říct. Jenže na tohle nebylo moc co říct.

,,Promiň. Neměla jsem se ptát."

,,V pohodě. Nevědělas to. Nemluvím o tom rád."

,,Chápu. Tak promiň."

,,Přestaň se omlouvat. A jeď. Máš zelenou."

Pak jsme na moment seděli v tíživém tichu. Aspoň pro mě ten pocit takový byl. Vzápětí mi Bjørn potvrdil, že se cítí podobně.

,,To můj táta rád poslouchal Boba Dylana," utrousil a mě se zdálo, že ho to stálo dost sil, ze sebe takovou maličkost vymáčknout.

Sevřela jsem volant pevněji v rukou. Hned jsem věděla, že to není jeho styl hudby.

,,Mě se to taky hezky poslouchalo... v noci no..."

,,Biatlon dělám kvůli tátovi. On závodil taky. Jen se mu nepodařilo dostat do reprezentace. Závodil v národní lize. Až do žáků jsem trénoval s ním," poslední větu skoro zašeptal a já jen ztěžka polkla. Na tolik informací jsem nebyla připravená. Civěla jsem přímo před sebe a napínala uši, aby mi nic neušlo. Namlouvala jsem si, že v jeho hlase slyším stesk po otci a bolest. Ale dost dobře jsem si to taky mohla namlouvat.

,,To je krásný."

,,Bylo...."

,,Jo."

,,Nic netrvá věčně, že jo."

,,Jasně. I ty budeš jednou plešatej."

,,Cože?"

,,Nic. Jen mě to tak napadlo."

Měla jsem chuť si vytrhnout vlastní jazyk z úst. Jenže jsem nemohla nic dělat. Jeho jízlivost vyvovala tu mojí. A takhle jsme se podněcovali vzájemně k nesmyslnému plácání. Přestávala jsem se divit, proč jsem se o něm nikdy nic důležitýho nedozvěděla. Nedokázala jsem se s ním bavit vážně. Ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Naopak. Přišlo mi, že odvedení pozornosti od původního tématu uvítal.

,,Fucking jesus. Jsem si jistej, že ta poliklinika je deset minut jízdy autem od mýho domu. Kdyby mi dal někdo vybrat deset minut jízdy autem o samotě s tebou nebo deset let v pekle... vybral bych si to peklo."

Nemohl mojí reakci chápat, ale já nadšeně povyskočila za volantem a začala do něj nadšeně bušit rukama.

,,Jooo! Od fucking jesuse k Luciferovi! Správná volba, kámo, taky bych zvolila peklo."

S přimhouřenýma očima si mě prohlížel, cítila jsem jeho pohled.

,,A to ví Mikael, že jsi takhle pošahaná? Mít crush na Lucifera není uplně normální."

Nemohl mi znovu zkazit náladu, prostě nemohl.

,,Říká ten, co štěká na ubohou sestru, protože se nenasnídal," odpověděla jsem se smíchem v hlase.

,,Styděla ses za mě?" zeptal se vyzývavě.

,,Ne," cukla jsem rameny.

,,Kecáš," reagoval po chvilce a uculil se, namísto aby zpytoval svědomí za své chování. ,,Normálně ti bylo trapně."

,,To by tobě určitě bylo taky, kdybych tropila scény. Ještě chybělo, aby sis dupnul nebo tak něco..."

Věděla jsem, že tímhle stylem se vydržíme dohadovat do nekonečna. A zřejmě to věděl i on. Propaloval mě očima a když jsem na něj rychle pohlédla, koutky úst mu cukly vzhůru.