Thor

Duhové odlesky se pomalu vytrácely s nástupem pronikavě zlatého oslnivého světla. Domovský Asgard byl stále stejně majestátní i po celých dvou dnech, co jsem byl pryč. Ze schůdku mne kynutím hlavy zdravil Heimdall a vojáci na stráži šikovali své postoje, když jsem procházel kolem. Asi nikdy si zcela nenavyknu na chování svého lidu, teď, když jsem králem této říše. Raději bych byl princem bez závazků a povinností, ta zlatá koruna příliš svazuje.

Prošel jsem zlatými vraty do rozlehlých síní, ale nemířil jsem doleva ke komnatám otce a k trůnnímu sálu. Dal jsem se užší tmavší chodbou doprava, tam, kde se nachází schodiště do hlubokých žalářů. Kamenné schody jsem seběhnul rychlým rázným krokem a pak už stačilo jen najít osamělou prosvícenou celu v zadní části. Má kráska ležela v poklidném spánku na posteli, černé havraní vlasy jí splývaly podél tváře na polštáře, kde tvořily zákruty a smyčky. Měl pootevřená ústa a ze spaní potichu mručel, jak se mu musel zdát nějaký nekonkrétní sen. Nechtěl jsem jej budit, miloval jsme jen pohled na jeho tvář. Jak nejtišeji jsem dovedl, dostal jsem se přes silné ochranné kouzlo do cely a pokleknul vedle postele. Na konferenčním stolku v koutě ležela růžová čepička a dva páry dlouhých teplých palčáků, jistě souprava pro malou Hell. Už dlouho jsem neviděl její sinou tvář s hlubokýma zelenýma očima, jež zdědila po otci. Vlastně jsem už věky neviděl žádné, z Lokiho dětí. Jak se asi všichni mohou mít, to jsem se mohl jen domnívat.

Potichu jsem odhalil část jeho těla a lehnul si do jeho blízkosti pod teplou pokrývku. Lokiho kůže nebyla tak žhavá, jako asgardská sluneční pokožka, spíše chladila jako závan větříku ve vlahém jarním dni. Nevadilo mi to, vítal jsem ten dotyk pln očekávání. Nic v soustavě nedokázalo mé tělo probrat a spoutat účinněji než jediný jeho jemný dotyk. „Hmm, Thore?" Více se na mne natisknul a na rozespalé tváři se usídlil drobný spokojený úsměv. „Spěchal jsem za tebou, jak rychle to jen šlo." Přivítal jsem jej polibkem na čelo a ovinul kolem jeho pasu svou paži přisouvaje si jej tak ještě o něco blíže.  „To je od tebe pozorné." Bohové mi dopřáli pohled do zelených hlubin přetržený až naší těsnou blízkostí. S radostí jsem oplatil a prohloubil lenivý elektrizující polibek, nikdy jsem neměl dost jeho úst. „Vše pro svou lásku."

-

„Jak to teď vypadá na Midgardu?" Loki seděl otočen zády ke mně, zrovna se natahoval na podlahu pro kus jeho garderoby, kterou jsme v zapomnění odhodili stranou při našem malém vítacím tanci. Takhle z blízka jsem měl krásný výhled na jeho zarudlý krk plný malých značek a otisků vlastního skusu. Už jen ten pohled mne dokázal znovu probudit plně k životu. „Úplné podsvětí. Jakýsi vlivný muž opět útočí na civilisty, a dokonce experimentuje s kouzelnou mocí tvého žezla. Bylo pořádně nezodpovědné, že jsi jej tak lehkomyslně ztratil, máme teď kvůli tomu spoustu problémů." „Ale copak, tví drazí přátelé si snad neví rady?" „Dostali jsme holí na holá záda, ale brzy se vrátíme s protiútokem. Proto budu muset také znovu odejít." Nerad jsem jej opouštěl, o mnoho méně raději, když byl v tak dobré náladě. Měl jsem ještě dost času, ale bylo správné jej na to upozornit. Ne, že by se ta zpráva mému nejdražšímu zamlouvala. „Kdy se vrátíš?" „Jak nejdříve to půjde." „Nechci, abys odcházel." Jeho tělo, teď již pečlivě zahalené do zeleného hedvábí, se mihlo pokojem ulpívajíc na mých stehnech, jak si černovlásek usmyslil udržet mě ve své blízkosti déle. „To jsi říkal posledně také a byl jsi pryč týden." „Týden není až tak dlouhá doba pro nesmrtelného." „Ale je to nekonečno pro vězně a navíc zamilovaného. Thore, nemám tady co dělat, když jsi pryč." Naprosto jsem chápal jeho nelibost, také bych se užíral k smrti nudou, být tady zavřen tak dlouho, jako on. „Nechce se mi pryč." „Tak nechoď. Jsou to jen lidé, nic důležitého. Tady máš přece všechno, co potřebuješ." Cítil jsem vůni jeho vlasů, hebkost kůže pod svými dlaněmi, místnost byla nasáklá jeho příjemnou divokou vůní, šílel jsem z něj i ze všeho, co se jej týkalo. „V tom se pleteš, lidé jsou důležití. Jsou to žijící bytosti pod korunou Asgardskou a seskupení devíti světů, nemohu je nechat bezbranné." Lokiho smutná tvář ještě více potemněla a on poraženě slezl z mého klína, ač bych si jej tam rád ještě ponechal. „Slib mi, že mě dostaneš brzy ven." „Slibuji na svůj život, že pro to udělám vše, co se dá."

Prsty jsem pročesával jeho dlouhé havraní parmeny a splétal je do složitého copu, jež mě kdysi učila matka. Nikdy jsem nebyl na tak detailní práce dobrý, mé zhrublé prsty nedokázaly správně utahovat prameny k sobě. Lokimu to nevadilo, dříve či později měl v plánu si vlasy stejně rozplést, spíše se nechával jen něžně drbat ve vlasech a užíval si společné přítomnosti jeden druhého. Musel jsem mu říci, jak moc mne bolí jej tady nechávat. Dávno to věděl z mých činů, z mých slov, jednání i pohledů, přesto to neznamenalo nic oproti slovům náklonnosti. „Lásko?" „Ano?" Natočil mým směrem uvolněnou bledou tvář, až se zaleskla v tichém světle místnosti. „Víš, že tě strašně moc miluji a dnem i nocí myslím jen na tebe, že?" „Samozřejmě Thore. Tvé srdce chovám na prázdném místě svého jako oko v hlavě." Zahřálo mě na hrudi z jeho láskyplných slov. Nikdy jsem od něj neslyšel tak romantická slůvka, ne v tak běžné situaci, aniž by byl pod vlivem vína, medoviny nebo v extázi. „Chtěl bych se tě zeptat na něco pro mě velmi důležitého. Na něco, co už nikdy nemůžeš vzít zpět." Černovlásek chápavě kývnul a teď již seděl zcela natočen ke mně dívaje se mi zpříma do tváře. „Rád bych tě pojal za svého životního druha Loki, spojil s tebou svou duši na věčnost. Ne teď a tady, až budeme opět na světle a volní. Prokázal bys mi tu čest, a stal se mou královnou?" Nadějnými zraky jsem hypnotizoval jeho prázdnou popelavou tvář a vykulené oči a s každou sekundou se propadal většímu stresu a nejistotě. „Lásko?" „Thore, to Odin nikdy nepovolí." „Je mi jedno, zda nám otec požehná Loki, chci být po tvém boku a na oplátku mít tebe po svém, dokud nad námi nepřestane svítit slunce a hvězdy. Miluju tě, nic víc pro mě na světě nemá smysl." Jeho oči se zalily slzami, až přes ně jen stěží probleskla uhrančivě zelená. Usmíval se, dlaně svíral v klíně a kýval hlavou stále dokola jako smyslů zbavený. „Ano, ano, ano, tisíckrát ano! Tak dlouho, jak nad námi bude svítit slunce." Ze srdce mi spadla obrovská tíha a já si přitáhnul svého překrásného prince do pevného objetí. „Miluji tě." „Já tebe."
Zdravím! Divíte se? Tahle kapitolka vyšla o něco dřív, jelikož jsem vás všechny chtěla potěšit. Doufám že se líbila a ohodnotíte mi ji!
Vaše Tiranis!
Ps: zatím pokaždé, kdy jsem toto udělala, tak jsem přišla o nějakého ze svých čtenářů, tak doufám že tentokrát se to nestane 😅  =>
@zoe_salvatore
=> tahle patří tobě, doufám, že se ti zalíbí😊