„Huh há, Inženýre!" spustil Suprduprman po svém příletu do jeskyně. „Přišel jsem tě zastavit!" dodal hrdina s nemalou teatrálností. O to více však byl znát Inženýrův hluboký nezájem o celou tuto „šou". Žádná dramatická otočka na křesle, žádné „právě jsi spadl do mé pasti", dokonce se nekonalo ani „a nyní ti povyprávím o svém ďábelském plánu", a to byla přeci ta úplně nejlepší část ze všech! A to nejen proto, že by Suprduprman bez tohoto monologu asi nikdy neodhalil, o co jeho bratrovi vlastně jde.

Jeho nemesis byla jako vyměněná. Inženýr na jeho dramatický vstup nijak výrazněji nezareagoval, pouze seděl ve svém křesle a něco si zadumaně četl.

„Hej!" okřikl ho Suprduprman a rázně si přitom dupnul. „Haló, haló! Říkal jsem, že jsem tě přišel zastavit!"

„Cože?" zaváhal Inženýr a otočil se k němu. „Aha, no, jistě. Vypneš to tím červeným tlačítkem vlevo," zamumlal a vrátil se zpět ke své četbě.

„Počkat..." Suprduprman se viditelně zarazil. „Takže já to mám jenom... vypnout? A to je jako všecko?"

„Přesně tak," přitakal Inženýr.

„No, tak fajn, asi," zaváhal a nedůvěřivě přešel k ďábelskému odpočitávadlu, které světu sdělovalo, že se má přesně za deset minut a čtyřicet dva vteřin stát něco zákeřného. Suprduprman zmáčkl červené tlačítko a v tu chvíli to začalo. Jeskyní se rozneslo agresivní pískání a ze stropu se spustily zářivé, rudě blikající kontrolky, které esteticky ladily s nouzovým stavem, jenž zde zavládl.

„Co to má být?!" vyhrkl Suprduprman překvapeně.

„Výborně," povzdychl si Inženýr. „Právě jsi to urychlil."

„Ty jsi mi lhal!" odsekl Suprduprman a rozezleným pohledem sledoval číselný údaj, který se z deseti minut stáhl na pouhou jednu jedinou. „Říkal jsi, že to tím tlačítkem vypnu, ne zrychlím!"

„Říkal jsem tím červeným tlačítkem vlevo," povzdychl si Inženýr. „Ty jsi stiskl to vpravo."

„Vždyť je to těžký," postěžoval si. „Měl jsem šanci tak šedesát na čtyřicet!"

„Padesát na padesát!" vyhrkl Inženýr frustrovaně a zaklapl knihu.

„Ale co teď? Fajn, já to prostě odprásknu," řekl zhrzený hrdina a začal žhavit svůj laserový pohled.

„Jistě, jistě, protože odprásknutí je odpovědí na všechno," zamručel Inženýr a volným krokem přešel ke stroji, který byl již na patnácti vteřinách a číslo stále klesalo.

„Deset," oznámil stroj robotím hlasem, „devět, osm..."

Inženýr stiskl rudé tlačítko nacházející se na levé (levé!) straně přístroje a odpočet ustal.

„Co si člověk neudělá sám," zamručel a vrátil se ke svému stolu. „Už abych si i ty plány kazil sám, to je ale úroveň."

„Takže... to je všechno?" zaváhal Suprduprman.

„Ne, že bys tomu nějak přispěl, ale ano," zazněla odměřená odpověď.

„A mám už teda... jít?"

„A co bys ještě chtěl?" povzdechl si Inženýr. „Čaj a sušenky? Naše setkání je u konce, uvidíme se za týden."

„Ale, ale, ale," zakoktal Suprduprman zmateně. Vždyť to bylo tak... krátké. To byla jeho jediná myšlenka. Bylo to krátké. A technicky vzato to on málem provedl nějakou nekalost a jen díky Inženýrovi k ní nedošlo, což bylo více než matoucí. Takhle to přeci nemohl rozpustit! Nedovolovala mu to jeho hrdinská čest!

„Co to vlastně čteš?" zeptal se ho Suprduprman nakonec.

Inženýr protočil oči. Lidé, kteří si čtou obvykle nemají chuť odpovídat na otázky, CO čtou. Zkrátka si chtějí číst. Navíc v tuto chvíli nešlo dát jednoduchou odpověď. Inženýr dost dobře nedokázal vysvětlit, od koho to má, kdo to napsal a ani, no, co to vlastně je. Ta nenápadná kniha v černých deskách bez titulu v sobě skrývala slova, která pronesl buď naprostý blázen, nebo ta nejmoudřejší osoba, která kdy chodila po světě. V té knize se dost možná skrývala odpověď na otázku ohledně života, vesmíru a vůbec. A překvapivě nešlo o číslo čtyřicet dva.

Inženýr ty stránky hltal jednu po druhé. Téměř všechny mluvily o tom samém. O Autorovi. Tato osoba měla moc dávat i brát. V jeho rukách byly životy všech obyvatel Města, které byly v knize též zmíněny. Mluvilo se tu o nějakém Kamilovi, o kterém však Inženýr nikdy v životě neslyšel, byla tam i ona Nikola, která si mohla na své konto připsat jednu z nejotravnějších chvílí v jeho životě, ale co bylo úplně tím nejzvláštnějším, byl tam i on sám! A nejen on jako Lukáš, ale i on jako Inženýr! V té knize byla prozrazena jeho identita, ale jak by o tom mohl kdokoli vědět? Jak by mohl někdo znát jeho život tak důkladně? Popsat ho tak přesně?

„Hele, to jsi ty!" ozval se za jeho zády Suprduprman a Inženýr ihned sklapl knihu a odsunul ji z hrdinova zorného pole.

„Jsem překvapený, že umíš číst," zafuněl mu na odpověď jízlivě.

„Nech si to, jo?" ušklíbl se Suprduprman a pak se zarazil. Jeho bratr nepatřil k osobám, které by si psaly deníček. Pokud šlo o nějaké volnočasové aktivity, předpokládal, že místo rozmazávání svého života na papíru by Inženýr dal přednost posezení v křesle, odkud by s hrnkem čaje v jedné ruce a kouskem koláče ve druhé mohl spokojeně sledovat, jak se na Město řítí raketa, nebo něco podobně děsivého.

„Odkud to máš?" vyhrkl Suprduprman, když si dal dvě a dvě dohromady. Zabralo mu to sice více času, než by mělo, ale nakonec i on prokoukl tajemství záhadné knihy. „To ti musel dát ten černej šmejd, je to tak?"

„Říká si Přízrak a – "

„Kdo další tam je?" přerušil ho Petr. „Jsem tam já? Je tam Týna?"

Lukáš neodpovídal.

„Tak je tam Týna?" rozohnil se a zatřásl jeho rameny. „Odpověz mi už konečně!"

Ticho bylo přerušeno hlubokým povzdechnutím.

„Tak daleko jsem se ještě nedostal," odpověděl mu Lukáš popravdě. „Ale vzhledem k tomu, že se tam zmiňují i jiní obyvatelé Města, hádám, že tam budete i vy dva."

Petr vykulil oči. Nevěděl, co ho v tu chvíli rozčilovalo více, zdali to byl fakt, že o jeho osobě a životě někdo nasbíral podrobné informace, nebo zda za tím stál Lukášův ledový klid, který by se dal snadno zaměnit za nezájem.

„Dej to sem," odsekl Petr nakonec a superrychlým pohybem se zmocnil knihy, kterou neméně rychle prolistoval. Našel se. Bylo tam vše. Jeho jméno, zaměstnání i hrdinské alter ego. Polkl. Na něco takového nebyl zvyklý. Jak je možné, že jeho převlek nezabral? Vždyť používal brýle! Znovu se mohl odvolávat na pravidlo č. 2. Pokud jako civilista nosíte brýle, nikdo na vás nepřijde. A navíc vypadáte chytřejší, to ví přeci i malé dítě!

Ten Přízrak musí být teda něco, pomyslel si Petr a v tu chvíli se v jeho mysli stvořil emocionální koktejl ve kterém se protřepával (ale nemíchal) obdiv se strachem. Možná, že tu osobu opravdu podcenil. Petr ještě chvíli beze slova zíral na stránku se svým jménem a poté knihu zaklapl a odložil zpět na stůl.

„Co s tím budeme dělat?" otočil se k Lukášovi.

„Budeme?"

„Přece toho magora nenecháme, aby svobodně poletoval po Městě a dělal si vo nás záznamy!"

„Tak jestli ho to baví," pokrčil Lukáš rameny.

„Baví? Kdoví, co s tím pak udělá!" rozlítil se Petr. „Nevím, jak ty, ale já tu rozhodně nebudu sedět na zadku. Až se objeví příště, zabiju ho."

„Zabiješ?" zaváhal Lukáš. „To přeci nemůžeš, ne?"

Pravidlo č. 6: Hrdina se nesníží k něčemu tak nemorálnímu jako je vražda.

„Pravda," odsekl Petr a nakvašeně přešel po místnosti. „Tak ho prostě jen něčím pořádně přetáhnu a bude."

„Jen aby něčím nepřetáhl on tebe," zamumlal Lukáš.

„Co?"

„Co?" zopakoval zamyšleně. „Ale nic."

Petr se za ním otočil, ale dál už to neřešil. Přešel k východu a odletěl pryč. Jeho startovací sekvence se podobala té z Matrixu, kdy se pod hrdinou zvlní zem a vystřelí ho pryč. V jeskyni tak po něm zůstala menší ďůra, ale ta Lukáše netrápila. Znovu otevřel tu tajemnou knížku. Byl rád, že se nechal Petr zlákat jen svou stránkou a nepodíval se pořádně na tu jeho. Lukášův život tam byl neméně barvitě popsaný jako Petrův, ale nejzajímavější informace se dala nalézt až na posledním řádku.

„Má osud typického záporáka," psalo se tam. „Ale nemusí to tak být."