XIII.

Pláč pro lásku

Stále jsem v hlavě měla Renovo varování, že o tom s Eiou nemám mluvit, ale rozhodla jsem se ho neposlechnout. Celé mi to už lezlo na nervy. Nechápala jsem, proč mi neustále všichni něco tají, ale měla už jsem toho dost. Potřebovala jsem znát pravdu. A rozhodla jsem se, že jestli se ji nedozvím dnes, tak se o to už vůbec nebudu zajímat. Uzavřu se s námořníkem v majáku a vycházet jen do práce, ve které se s Renem nebudu vůbec bavit. A přestanu vybírat schránku, nechám to na námořníkovi s tím, že jestli najde dopis pro mě, roztrhá ho a kousky spálí.

Nemohla jsem to nechat být už z toho důvodu, že jsem možná konečně cítila to, co bych měla. Nebyla jsem přímo zamilovaná, ale když mě napadlo, že by Eia mohla být má ctitelka, nevyděsilo mě to tak jako u Tiary. Uměla jsem si nás představit jako pár. Vždyť i s partou jsem tak dlouho zůstala především proto, že jsem ji nechtěla ztratit. Pochybovala jsem sice, že ona miluje dívky, ale do mě by to nejspíš také nikdo neřekl.

Když jsem se blížila k jejímu domu, svíral se mi žaludek, ale zároveň jsem nějakým způsobem věděla, že dělám správnou věc. Zaklepala jsem. V domě bylo ticho. Možná tam nikdo nebyl. Poté se však ozvaly dva hlasy, jeden ženský a druhý mužský. Měla jsem se otočit a utéct. Možná tam měla přítele a já se tak jen ztrapním. Mé nohy se však ani nepohnuly, a poté už bylo příliš pozdě. Eia nejspíš vůbec nečekala, že se před jejím domem objevím.

„Lai," oslovila mě trochu vyšším hlasem, než byla její obvyklá poloha. „Jsem hrozně ráda, že jsi tady, ale rovna teď se mi to..." Náhle se za ní vynořil nějaký mladý muž. Chvíli mi trvalo, než jsem ho poznala, ale byl to ten, který mi doručoval dopisy. Jistě. Jsem hloupá. Určitě spolu chodili a já jsem jim teď byla na obtíž. Měla jsem chuť se otočit a jít se domů vyplakat, ale bylo by to neslušné, tak jsem jen sklopila oči.

„Přijdu jindy," zašeptala jsem. Eia zavrtěla hlavou.

„Ne. Řekni mi, co jsi chtěla."

„Jít s tebou ven," zalhala jsem. Přikývla, ale vzápětí pokývla rukou, a když muž o pár kroků ucouvl, zabouchla dveře. Založila si ruce na prsa.

„Poznám na tobě, když lžeš," oznámila mi.

Uhnula jsem pohledem. „Já o něm vím. On by donášel ty dopisy, že jo?"

Eia se zasmála. „Jo. Ale podívej... není hezké ho tam takhle nechávat. Řekni mi, o co jde."

„Vy spolu chodíte?" Nechtěla jsem se na to zeptat, ale uteklo mi to.

Zasmála se. „Ne. Jenom něco... vyrábíme. Už mi konečně řekni, proč jsi tady."

„A ty mi konečně řekni pravdu," zavrčela jsem nevrleji, než jsem měla v úmyslu. „Jsi ta ctitelka, že jo?" Chvíli na mě jen nechápavě hleděla s otevřenými ústy.

„Je mi to hrozně líto," zašeptala nakonec a objala mě. Objala jsem ji na oplátku. Věděla jsem, že pláče. Nikdy jsem ji neviděla plakat. Skrývala tvář v mé haleně a tiše vzlykala. Vjela jsem jí prsty do vlasů. Vždy jsem její vlasy měla ráda, ale netušila jsem, že jsou na dotek až tak hebké. Točila se mi hlava a ještě více, než když jsem k ní mířila, se mi svíral žaludek, ale kupodivu to byl příjemný pocit.

„Proč pláčeš?" zašeptala jsem.

„Nečekala jsem, že tě to napadne," odvětila. Uvnitř mě podivně zalechtalo. Nejspíš to bylo to, čemu se říkalo motýlci v břiše.

„Ale napadlo. Některé to dopisy byly moc hezké." Z nějakého důvodu ji to rozplakalo ještě více. Společně jsme se sesunuly na práh. Nikdo naštěstí nešel okolo, mysleli by si, že jsme se zbláznily.

„Je mi to líto," zopakovala.

„Co? Co ti je líto?"

„Všechno je tak..." Nejspíš hledala správné slovo, ale já jsem si nepřála, aby ho našla. Chtěla jsem udělat jen jediné. Naklonila jsem se k ní. Rty se jí zachvěly. Ještě o kousek jsem se přiblížila. Nikdo, ani Irja, se na mě nedíval tak jako ona. Tak toužebně.

Náhle se však všechno pokazilo. Prudce mě od sebe odtlačila. Rozvzlykala se, tentokrát nahlas. Už jsem se neodvážila se jí znovu dotknout. „Eio, co se děje?" hlesla jsem.

„Nemůžu ti dát pusu. Nebylo by to správné," vyhrkla a zaklepala na dveře. Nejspíš nepopadla ani klíče.

„Vždyť jsi říkala, že je v pořádku milovat jiné pohlaví. Vždyť..."

„Všechno není tak jednoduché, jak si myslíš!" vyčetla mi. „Všechno je to jinak! Je mi hrozně líto, že si myslíš, že jsem já napsala ty dopisy." Dveře se otevřely a než jsem stihla cokoli říct nebo udělat, vklouzla dovnitř.

Nyní jsem se rozplakala i já. Neplakala jsem však před jejím prahem, ale cestou domů. Bez zkratky. Bylo mi už jedno, jestli se někdy dozví, že bydlím v majáku. Co mě to vůbec napadlo, se jí na to ptát? Mělo by to být jasné. Někdo jako ona měl určitě přítele a možná jim přece jen byl ten, který mi doručoval dopisy. A mrzelo ji, že jsem si myslela, že ty dopisy napsala. Nejspíš ke mně vůbec nic necítila v tomto smyslu.

Na druhou stranu, jak jsem si měla vyložit ten její pláč? A ten pohled, když jsem se ji chystala políbit? Možná se jen bála, že by mohla být zamilovaná do dívky. Ale nechtěla jsem v to vkládat příliš velké naděje. Jedno jsem však věděla jistě. Nejspíš jsem byla přece jen zamilovaná. A byl to krásný, i když zároveň bolestivý pocit.

Když jsem došla domů, chtěla jsem se vyhnout námořníkovi, ale protože si chystal večeři, příliš se mi to nepovedlo. „Chceš taky?" zeptal se mě a až poté na mě pohlédl. Nechal přípravy těstovin, přistoupil ke mně a položil mi dlaň na rameno. „Co se stalo?"

„Ty dopisy..." zašeptala jsem. U poslední slabiky se mi zlomil hlas. Přesto jsem se však sebrala, abych mu to všechno převyprávěla. Jako vždy jen naslouchal, nic neříkal. Když jsem skončila, s lehkým úsměvem na mě pohlédl.

„Děvče, ona tě miluje, to je jasný."

„Proč si to myslíš?"

„Viděl jsem, jak se na tebe dívala, když tady byla. Visela na každém tvojem slově."

Zavrtěla jsem hlavou. „To nic neznamená. A i kdyby, ona ty dopisy nenapsala. Asi. Já nevím."

„I kdyby je nenapsala, záleží na tom? Možná to není tvoje ctitelka, ale máš ji ráda a ona má ráda tebe, ne?"

„To nevím."

„Ale možné to je. Dej jí čas. Asi si to v sobě potřebuje urovnat."

„Vždycky měla jenom kluky."

„To nevíš. A i kdyby, můžou se jí líbit oba pohlaví. Nebo s nimi mohla chodit jen proto, aby se přesvědčila, že není na holky. Anebo se jí líbí jen kluci, ale ty jsi výjimka." Námořník se odmlčel. „Je to hodná holka."

„Myslela jsem, že ji nemáš rád. A neznáš ji, ne?"

„Nemám rád zbytek té party. Ona mi nevadí. Teda, ne tolik. A tady zná každý každého. Vím toho o ní dost. Vůbec by mi nevadilo, kdybys s ní byla."

Pousmála jsem se. „Tobě fakt nevadí, že je to... však víš, holka.

Pobaveně zavrtěl hlavou. „Je mi to jedno."

Chvíli jsem na něj jen dojatě hleděla, ale poté mě něco napadlo. „No jo, ale co ta ctitelka? Ona mi psala ty dopisy a já začnu chodit s někým jiným? Teda, jestli Eia cítí to samé."

„Je její chyba, že se ti za celou tu dobu neukázala. A když tak si prostě asi budeš muset vybrat."

„Já nechci dopadnout jako Sara." Věděl to, vysvětlovala jsem mu, co se Renovi přihodilo.

„Nedopadneš. Jsi na to moc správná, abys chodila se dvěma najednou. A když tak... no, taky jsem to kdysi udělal. A je akorát důležité si nakonec vybrat a vyřešit to tak, aby to ani jedné moc neublížilo."

„Ty jsi chodil se dvěma ženama najednou?" podivila jsem se.

„Potřeboval bych jednu, která by byla jako oni dvě dohromady. Každá měla něco," povzdechl si. „ˇAle taky jsem si tímhle dost naběhl."

„Jak to?"

„Jednu jsem si vybral a vysvětlil jí, že jsem měl i jinou, a ona to nevzala moc dobře. Takže jsem nakonec neměl ani jednu." Zasmáli jsme se, ale věděla jsem, že tehdy mu do smíchu příliš nebylo. Rozpovídal se o těch dvou ženách a já jsem přestala myslet na Eiu i na svou ctitelku, alespoň na chvíli. Bylo to osvobozující, i když jsem věděla, že si večer ještě popláču do polštáře.

Dneska vychází kapitola výjimečně ve středu, protože asi za hodinu odjíždím za přítelkyní a budu tam více než týden. Z toho vyplývá, že tady minimálně do příštího pátku nebudu, a taky že další kapitola vyjde asi příští víkend. To jen tak organizačně. Ke kapitole samotné, trochu se jí obávám, ale doufám, že to vyzní tak, jak jsem chtěla. Myslíte si, že Eia Lainu také miluje? Jaké podle vás měla důvody odmítnout? A myslíte si, že ona je ta ctitelka?