Už jsem se neohlašovala, že jsem doma. To skončilo, jakmile jsme začali bydlet s Tobiasem. Tomu já se hlásit nemusím.

„Natasho!" ozvalo se z kuchyně. Dobře, takže nepozorovaný úprk nahoru do pokoje, mi neprošel. Povzdychla jsem si a zamířila tam.

„Ahoj mami, ahoj." Pozdravila jsem mámu, která něco dělala – pravděpodobně oběd – u pultu a taky Tobiase. Ten seděl na barové židličce u pultu a v ruce držel telefon.

„Kdes byla." Nevěnovala mi pozornost a dál pokračovala v přípravě jídla.

„Venku." Odvětila jsem klidně. Na co si to hraje, určitě ví, kde jsem byla. Pro sebe jsem protočila očima a dosedla na židli u jídelního stolu. Z toho jde cítit nějaká debata a rozhodně ne příjemná.

„Celou noc." Přikrčila jsem se, když s něčím hrozně praštila a to vydalo šílenou ránu. Překvapeně jsem ji sledovala. Otočila se hodně naštvaná. V tu chvíli jsem si nedovolila ani pípnout.

„Co si to vůbec dovoluješ? A jak to se mnou mluvíš?!" zakřičela a já se znovu přikrčila. Vážně nesnáším, když řve. Jenže teď musím být silná. Musím se jí postavit a říct jí pravdu o mých plánech. Jednou jsem dospělá a jednou jsem se rozhodla vydat vlastní cestou.

„Promiň, ale jsem už přece dospělá. Nevím, proč bych nemohla přespat u svého přítele, když za mnou přiletěl z takové dálky." Odkašlala jsem si tedy a zase se narovnala.

„U tvého přítele? Co to kecáš, Natasho! Není žádný přítel, už několikrát jsem ti říkala, že to skončí, mluvím snad cizí řečí, že mě neposloucháš, nebo co?" spustila. Snažila jsem se zachovat klidnou hlavu. Ještě pořád se nemusíme hádat. I když to k tomu směřovalo.

„Je můj přítel. A je mi už jedno, jestli se s tím smíříš nebo ne, protože já u toho už nejspíš nebudu." Postavila jsem se. Tobiase naše rozmluva asi velmi zaujala, takže odložil mobil a natočil se k nám. No jasně, jen si to poslechni, ty...

„S ničím se smiřovat nebudu a ty dostaň konečně rozum! Rozhodně se nebudeš pachtovat s nějakým šikmookým... zapomeň!" to už jsem se postavila. Dobře se jí naváží do někoho, kdo tu s námi není. No věřím, že ta by si otevřela pusu, i kdyby JungKook stál vedle mě a řekla by mu od plic úplně všechno. Jsem ráda, že tu se mnou není. Ublížilo by mu to a to nechci. Já už jsem vůči tomu víceméně imunní.

„Přestaň ho urážet, je to nejlepší, co se mi mohlo stát, a proto se odstěhuju zpátky za ním!" křikla jsem.

To na mě v šoku zůstala zírat.

„J-jak to myslíš?" zakoktala.

„Našla jsem si v Soulu práci a získala pracovní povolení. Budu v Koreji žít nejbližší dva roky." Upřesnila jsme teda. Nemyslím si, ale že by to snad nepochopila. Jen to zpracovávala.

„Ty chceš opustit Státy?!" přeskočil jí hlas.

„A co práce, kterou jsem ti domlouvala, to od toho všeho jen tak utečeš?" křičela dál, už očividně vzpamatovaná ze šoku.

„Já utíkám, ale pryč z tohohle domu a pryč od tebe! Nedá se tu dýchat, protože ty mě dusíš! Pořád máš nějaké nároky, ale když je splním, je ti to málo! Nikdy jsi mě za nic pořádně nepochválila a od té doby, co jsem se vrátila z Korey, tak jsi na mě jak na nějakého psa!" rozhodila jsem rukama a hned znovu spustila, když se zdálo, že chce něco říct.

„JungKook mě miluje a za tu dobu, co jsme spolu, mi řekl tisíc hezčích slov, než kdy ty za celý můj život. Už tu nechci nadále žít. Jsem dospělá a chci žít tak, jak chci já a ne podle toho, co chceš ty. Trpěla jsem vše proto, že jsi mě živila a platila mou školu. Jenže teď jsem odpromovala a už na tobě nejsem dále závislá. Takže odjíždím!" bylo poslední, co jsem řekla, a pak se vydala nahoru po schodech. Křičela na mě, ale nerozuměla jsem jí. Ani jsem jí nechtěla rozumět.

Zavřela jsem se v pokoji, ale soudě podle dusotu jsem očekávala, že do něj někdo vrazí hned po mě, a taky že jo.

„Tak víš ty co?" zakřičela na mě. To je mi jasné, nemůžu mít poslední slovo. To ona musí.

„Sbal si své věci a ať tě tu dnes už nevidím, vypadni!" to zase překvapilo mě. Že bude naštvaná, jsem očekávala, ale že mě vyhodí z domu, tak to ne. A i když je na mě celou tu dobu taková, bylo mi to líto.

„Pober si saky paky a táhni, když ti nejsem dost dobrá!" popadla mou cestovní tašku, která ležela u postele a natlačila mi ji do náruče.

„Mami..."

„Žádné mami, jsi dospělá a stará dost, běž se o sebe teda postarat." Třískla s dveřmi. A co mi zbylo? Jen oči pro pláč a sportovní taška v náručí.

Snažila jsem se zahnat všechny slzy a začít uvažovat racionálně. Nevím, do jaké míry to myslela vážně. Jestli to bylo jen v afektu. I když pořád se mi připomínalo, že moje máma myslí věci vážně. Vždycky.

Zpod skříně jsem vytáhla svůj velký kufr a začala do něj dávat věci. Neměla jsem moc prostoru na to, abych si to systematicky promyslela tak, jak jsem plánovala, ale to bylo možná dobře. Ten kufr má omezenou kapacitu tak jako tak, stejně bych tam vše nedala. Pobrala jsem hlavně oblečení, hygienu a boty. To ho zaplnilo až po okraj. Vlezly se tam už jen nějaké drbky. Do cestovní tašky jsem nacpala nějaké knihy a pak taky fotky a vzpomínky, které jsem tu nechtěla nechat.

Bylo to těžké a už jen představa, jak se s tím táhnu do nějakého motelu, mě dokonale otrávila. No nebyla tu jiná možnost. Sice jsem ten pokoj ráda neměla, ale když jsem ho opouštěla, bylo mi to líto. Hlavně že odsud odcházím v tak špatném.

Bylo už pozdě v noci a měla jsem několik zmeškaných hovorů, když jsem dorazila do hnusného motelového pokoje. Byla to opravdu bída, ale nic víc si dovolit nemůžu. Neměla jsem skoro žádné peníze kromě těch, co jsem si odkládala na letenku.

„Ano." Ohlásila jsem se a během toho sebou práskla do postele. Ta nepříjemně zavrzala.

„Noona, snažím se ti dovolat už nějakou dobu, jsi v pořádku?" zněl starostlivě.

„Promiň, měla jsem práci. Jsem v pohodě. Jak proběhl tvůj let, dojel jsi v pohodě domů?" chtěla jsem hned změnit téma.

„Vše je ok, hyungové mě vyzvedli na letišti a ptali se, kde jsi. Mysleli si, že přiletíš se mnou."

„Doufám, žes jim řekl, že už brzo přiletím." Pousmála jsem se. Aniž bych to čímkoli vyvolala, do očí se mi nahrnuly slzy. Ruku jsem si přitiskla na pusu a snažila se nevzlykat nahlas.

„Natasho, co je, ptal jsem se tě na něco." Nějakou dobu jsem asi neposlouchala, o čem mluví.

„N-ne, jen jsem se zamyslela, promiň." Nadechla jsem se. Myslím, že můj pokus o normální hlas se asi nepovedl.

„Ty pláčeš? Co se tam děje!" vyhrkl vynervovaně. To mě donutilo se i přes slzy trochu pousmát. Setřela jsem si je z tváře, i když se valily další a bylo to tak úplně zbytečné.

„Máma mě vyhodila, jsem teď v motelu." Odkašlala jsem si, ale i tak jsem mluvila přes nos.

„Jak vyhodila, proč?!"

„Přišla jsem domů a ona byla vážně naštvaná, že jsem byla celou noc pryč. Křičela na mě a já říkala hnusné věci. Řekla, řekla jsem jí, že odsud odejdu. Strčila mi do ruky cestovní tašku s tím, ať táhnu, tak jsem se sbalila a teď jsem pryč." Řekla jsem snad na jeden nádech.

„To je mi líto. Měl jsem tam zůstat s tebou." Začal si hned vyčítat.

„Ne, buď rád, že jsi tam nebyl. Budu pár dní tady a zkusím najít nějakou brigádu." Uklidnila jsem ho a sebe taky trochu.

„Koupím tu letenku." Řekl.

„Ne, zaplatím si ji, než mi potvrdí vízum, zvládnu to." Oponovala jsem.

„Nediskutujme o tom, koupím tu letenku. Je to momentálně asi to jediné, co pro tebe můžu udělat."

„Tak dobře." Rezignovala jsem. Nechtěla jsem jeho peníze, ale nebudu lhát, když řeknu, že mi to dost usnadní tuhle situaci.

A teď mi zbývalo už jen jedno. Dopis z ambasády. Čekala jsem jen na tohle, s kufry sbalenými a připravená k odjezdu.

Přesně jak někdo odhadoval, rodinné drama musí být. Jako, nemohla jsem tam její mámu jen tak zazdít :D no ne?

Jinak, dneska píšu velmi důležitý test, tak na mě myslete :( Kdyby to aspoň nebylo v angličtině - to bych z toho možná byla chytřejší :D No jednou jsem se do toho uvrtala, marné.

Pak jsem ještě chtěla říct, že jsem začala psát jednu ff - ale hlavní postava bude zase Kookie, sorry, ale to prostě nejde :D Chtěla jsem to psát o někom jiném, ale napsala jsem jednu stránku a vzdala jsem to. Pořád ale platí, že bude ff i o Jiminovi, jen se k tomu všemu musím dopracovat postupně :)