,,Blíží se moje narozeniny. Moje šestnáctiny. Skoro rok bez rodiny. Doma mi zbývá poslední flaška alkoholu, vzala jsem jí do ruky a chtěla se opít, ale něco mě zarazilo. Utápím se ve svých myšlenkách. Dneska mi napsala moje babi. Odsuzují mě za to co se stalo rodičům. Jsem sama, volala jsem jí, ale ona to nezvedá. Mám vztek! Chodím si do lesa, abych si moje myšlenky utřídila, chodím domů pozdě večer. Skoro nespím. Už to nezvládám, moje myšlenky mi běhají hlavou a nenechávají mě spát. Tolik kluků mi píše, že jím to je líto. Chtějí se se mnou vyspat. Myslí si, že se moje myšlenky srovnaj a já zapomenu na to všechno. Nejsem děvka...nedělám to. Skoro vůbec nechodím do školy, proč bych měla. Moje budoucnost je všem u prdele...někdy jsem přemýšlela nad tím, jaký by to bylo mít kluka, který by se mnou dělal kraviny. Každý den vstávat s pocitem, že mě ten dotyčný miluje. "

,,Vždy som tu bol pre tebe..." vzdychol som a otočil na ďalšie stránky.

,,Moje osmnácté narozeniny! Konečně někomu patří moje srdce. Konečně můžu někoho milovat. Miluji Sama ❤! Konečně to můžu vykřičet celému světu. Jsem šťastná! Sam mě dělá šťastnou, vždy mi vykouzlí úsměv na tváři. Vždy se mu můžu dívat do jeho krásně modrých očí. Zamilovala jsem se do jeho modrých očí ano....on je úžasný! Ale je mladý...co když se něco posere?! Praskne kondom...a budou malý ,,Mooňátka" !? Sakra Sabčo na co myslíš!? Zase to prožíváš... Poprvé, za svůj zkurvený život cítím motýlky v břiše. Tak krásný pocit, když vlastníš něčí srdce, které je teď jen tvoje. "

,,Mooňátka..." zopakoval jsem a zasmial se. Vždy bola takova. Trochu mimo. Môj retardík, chýba mi ta jej prítomnosť. Chcel bych ju pobozkať, ale bohužiaľ to už nejde.

Pomaly som otočil na list s napisem: ,,Zasloužím si takový konec?"

Riadky boli zmáčané slzami. Jej slzami. Vzal som si denníček do rúk, ale nečítal to. Radšej som si to pretočil späť, keď spievala.

,,První pěvecká soutěž za námi. Jsem tak ráda, vyhráli jsme. Jsme první díky mě. Díky mému hlasu. A teď je soutěž za mnou a já jsem zase tak sama. Do deníčku si stále kreslím a snažím se nějak odreagovat, ale to ticho u nás doma je deprimující. Včera jsem konečně usnula, po dlouhé době jsem konečně spala, ale stále jsem unavená.  Můj sen se mi uskutečňuje.  Jsem slavná, ale stále mě něco chybí.  Moje rodina chybí. Chybí mi ty nadávky, moje máma, můj otec, ikdyž jsme měli špatně vztahy tak to sakra byla moje rodina!  Proč jsem nemohla umřít s nimi...jediná já jsem přežila.  Dneska jsem četla noviny. Psali o mě. Novináři po mě chtěli rozhovor. Kašlu na nějaký rozhovory!!  Nesnáším novináře pořád se ti serou do života a nepomůžou ti. Je mi patnáct let potřebuji pomoc a můj starší bratr na mě kašle. Chtěla bych obejmout."

,,Ona ma potrebovala a já tu pre ňu nebol, " vzdychol som.  Mal bych už prestať s čítaním jéj denníku, akurát ma to ničí.   ,,Lucky. Taky ti tak chýba?" zeptal som sa.  Lucky zavrtila chvostom a šťekla na súhlas.

Nakoniec som sa rozhodol otočiť na stranu, kde bola u ma.  Pamätám si, když písala tuhle stranu nečítal som ju. Veril som, že píše pravdivé vecí. 

,,Jsem tak šťastná. Já a Sam.  My...on je celý můj svět. Moje druhé já. Za celý ten rok co jsem se s ním znala jsem brečela jen jednou a to jen štěstím. Miluji ho?  Ne...já ho zbožňuji!!! ❤   Včera jsem zažila tu nejlepší noc.  Oba jsme to chtěli udělat a tak s to stalo. Vyspali jsme se spolu. Nebylo to jako s Matyášem nebo Radkem. S ním to bylo opravdový . Nevím jak to popsat, ale cítila jsem, že už je na čase.   Co se týče nemoci...je to horší. Nechci mu to říkat.  Byla jsem u doktora a rozsvítila se jako vánoční stromeček.  Metastáze mám všude. V plicích, játrech, ledvinách,prostě všude...mám mu to říct?  Kéž bys mohl mluvit. Řekl bys to, za mě. Snažím se potlačit slzy, aby to nepoznal, že mě něco trápí. Nechci ho vidět se trápit. Doufám, že neonemocním, kdyby se to tak stalo, tak budu mít hodně málo šanci na přežití.  S tímhle mi doktor dává rok s nemocí už jen tři nebo čtyři měsíce. Umřela bych na štědrý den...řekla jsem to jen Klárce. Pomlčí o tom, ale je to pro ní těžký, zřejmě neseberu odhavu, ani to říct klukům. Klárka na mě bude dávat pozor, aspoň do té doby dokud mi nebude líp..."

,,Žila by ešte rok...to ma trhá srdca...ona bola nemocna...a nepovedala to. Prečo mi tuhle dôležitou vec nepovedala.  Dal bych na ňu pozor. Je to moja chyba...takhle umrela na štedrý deň."