Kufr jsem si s pomocí Hermiony dal na polici nad sedadly a následně jsem zaujal místo u okna.

Chvíli jsem se díval skrz lehce zamlžené a mokré okno na ubíhající krajinu, přičemž jsem naprosto vytěsnil přítomnost kohokoliv.

Za ani ne deset minut mě monotónní kopce ukolébaly ke spánku.

Nespalo se mi zrovna dvakrát nejlépe, ale i tak jsem se cítil krapet lépe nežli předtím.

Vzbuzen jsem byl až velmi prudkou zatáčkou, kdy mi hlava spadla pryč z opěrky.

Svým vzbuzením jsem ale Mie s Ronem zkazil romantickou chvilku a vášnivý polibek.

Ron jen otočil oči v sloup a mrzutě se odklonil stranou.

,,Omlouvám se," začal jsem hned, ještě rozespalý. ,,Však se nic neděje," odvětila mi moje kamarádka s drobným úsměvem a snažila se udobřit si svého přítele.

Záviděl jsem jim to, že se mají rádi, i když v těchto momentech mi bylo Mii líto. Sice jsme si už oba zvykli na jisté výkyvy Ronových nálad, ale i tak jsem věděl, jak moc jí to ubližuje.

Zbytek cesty jsem přebyl už ve bdělém stavu, ale konverzace mezi námi stejně stále neprobíhala. Nevěděl jsem, jestli se jich ptát, jak se měli, nebo radši mlčet.

Nakonec jsem ale sebral odvahu a zeptal jsem se jich: ,,Jaké bylo léto?"

Hermiona se rozpovídala o tom, kde všude s rodiči byla a jak pracovala na zahradě, ...

Ron mě odbyl se slovy, že se měl dobře. Byl jsem z toho trochu zklamaný, ale evidentně jsem jim nevědomky zkazil první chvíli po prázdninách, kdy měli možnost mít soukromí.

Konečně jsem uviděl nádraží v Prasinkách, což znamenalo jediné: Vítej doma.

Moc všem děkuji za komentáře a omlouvám se prodlevu.