Druhá polovina dubna už byla o dost teplejší než ta první. A dokonce neobvykle teplejší než jiný rok. James si proto „užíval" slunečné odpoledne na zahradě, i když to asi nebyl ten pravý výraz, jakým jeho počínání popsat. Byl tu zavřený už více jak čtvrt roku, takže o užívání tu moc řeč být nemohla. Na druhou stranu se právě zabýval věcí, která mu celkem dokázala zvednout náladu.

Nastříkal si na hadr znovu leštidlo, které mu dal Muf, a dal se opět do práce. Zdálo se mu to, nebo tady dali té černé nějak málo? Jedno místo lehce prosvítalo. Narovnal si na nose brýle, naklonil se blíž a kriticky si jejich výtvor prohlížel. Černou měl na starost jak jinak než Sirius...

„Siriusi!" zavolal James nahlas, pak se otočil a čekal, kde se jejich přítel objeví. Uviděl ale jen Remuse, ten zvedl obličej od knihy, kterou si četl pod altánem schovaný před sluncem. Jamese by zajímalo, jestli už si toho Remus všiml... A kde byl zase ten Sirius?!

„No?" ozvalo se odněkud za ním otráveným hlasem. James by rád věděl, co se to se Siriusem dělo. Jo, občas míval špatné dny, kdy s ním bylo k nevydržení, ale tohle trvalo už docela dlouho. Jakoby na všechno úplně rezignoval. Dokonce i na jejich výtvor!

„Tady jsi to blbě nastříkal," ukazoval mu James jedno světlejší místo, kterého by si normálně nikdo nevšiml.

„Kde?"

„Tady."

„Kde?"

„Přece tady!"

„Já nic nevidim," mávl rukou Sirius a zamířil k domu. James ho vyprovázel naštvaným pohledem.

„Ta motorka musí být dokonalá!" volal za ním ještě James.

„Ale to přece je," odfrkl si Sirius, ani se na něj nepodíval a sedl si na zápraží domu, úplně na druhou stranu, než seděl Remus. Vytáhl z kapsy malou placatici a dvakrát si z ní lokl, než ji zase zašrouboval a schoval zpět.

„Není! A ještě na ní musíme dodělat milion věcí, ale vy – vy jste úplně mimo!" naštval se už James. Remusovo obočí vylétlo výš. James popošel pár kroků k nim.

„Ty – ty seš pořád nasranej," ukazoval na Siriuse, „a ty zas věčně zasněnej," díval se teď vyčítavě na Remuse. „Kdy se vrátíš myšlenkama zpět na Zemi? Tos za tu hodinu ještě nezjistil, že tu knihu čteš vzhůru nohama?" Remuse něco zaskočilo málokdy, ovšem teď dokonce trochu zrudl, když otáčel knihu o sto osmdesát stupňů. Vůbec nijak to raději nekomentoval. James zakroutil hlavou a mávl nad nimi rukou. „Měl jsem říct Arthurovi, když se mi tolikrát nabízel, že mi s tou motorkou pomůže. Ten by aspoň nemusel předstírat, že ho to zajímá-"

„My přece nic nepředstíráme, Jamesi. S čím chceš ještě pomoct? Myslel jsem, že už je hotová," ozval se Remus. James měl chuť se ho zeptat, kde byl poslední dny, když to řešili... Chvíli zíral na Remuse jako na blázna, ale pak to vzdal.

„S váma dvěma to nemá cenu," povzdechl si a zamířil do zahradního domku pro černý lak, aby po Siriusovi opravil, co nedotáhl. „Co kouzlo neviditelnosti? Zahřívací kouzlo? Odpuzující? Nechtěli jsme ještě náhodou zvýšit té motorce rychlost?" vyjmenovával James při cestě, na čem se domlouvali. „Ale víte co? Udělám to sám, když s vámi nic není-"

„Ještě je snad času dost, ne?" ozval se po dlouhé době Sirius.

„Ne, to není," otočil se k němu James. „Chci dát tu motorku Harrymu už teď. Až... odejde z Bradavic – těžko můžu čekat na to, že se ještě stane kapitánem famfrpálového mužstva, když už se do Bradavic nevrátí. A Brumbál... se skrývá už dost dlouho, takže to možná bude dřív, než bychom řekli." Sirius sebou škubl, vstal, udělal tři rychlé kroky směrem k Jamesovi, jako by mu chtěl něco rychle říct, ale pak se zarazil, chvíli na něj zůstal koukat, načež se otočil, vytáhl z kapsy znovu placatici a zase se napil. Tohle udělal už poněkolikáté.

„Co se děje, Siriusi!" nevydržel už to James.

„U Merlina, to nemůžu mít blbej den!?"

„Ty ho máš ale každý den!"

„Nechte toho," vložil se mezi ně Remus.

„Prostě mě to tu už sere, tak co mám dělat? Předstírat, že jsem nadšenej z vyhlídky, že jsme úplně v prdeli?" James ztuhl a nepřestával svého nejlepšího přítele probodávat pohledem. Uvnitř se snažil si něco takového vůbec nepřipouštět. Ale Sirius to vystihl... asi přesně.

„To už trochu přeháníš, Siriusi," snažil se ho mírnit uklidňujícím hlasem Remus. „Možná už bys neměl tak pít-"

„Ty běž taky do háje," odsekl Sirius, čímž uzemnil i Remuse, a odešel do domu. Prosklené dveře za sebou zavřel takovou silou, že se James chvíli obával, jestli je nerozbije. Pak se chvíli díval do míst, kde Sirius zmizel, když si všiml, že Remus stojí vedle něj.

„Doděláme tu motorku, ať je pro Harryho připravená. A... omlouvám se, pořád myslím na to, co... pak uděláme. Divím se, že Brumbál neinformuje aspoň Řád – víš, o tom, jak se věci doopravdy mají, že umírá. Mohl by Řádu udělit nějaké pokyny. Dopisuji si s... některými členy a jsou dost znepokojení."

„Já vím," přitakal James, „Arthur se mě taky ptal, jestli nevím, co se děje. Že už dlouho nebyla žádná schůze a tak. Zítra se po práci staví na Ústředí, prý s nějakými novinkami z Ministerstva."

„Opravdu?" zpozorněl Remus. „Ona... no, i Tonksová se chtěla stavit, že prý... má taky nějaké novinky."

„To bude fajn, rád zase někoho uvidím. A co ostatní?" zeptal se James. Remus se lehce zamračil.

„Koho myslíš?"

„Říkal jsi, že si píšeš i s jinými členy Řádu." Remus se usmál a přikývl.

„Ovšem. Ale... o ostatních moc nevím. Mám pozvat ještě někoho?"

„Pozvat?" zamyslel se James. „Hmm, co třeba... Hestii?" navrhl pomalu. Remus se zatvářil překvapeně.

„Hestii?" zopakoval po něm. „Hestii Jonesovou?"

„No jasně!" rozzářil se James z nadšení nad svým nápadem. „Kolik jí je? Kousek přes čtyřicet? Má někoho? Nevíš?"

„Hestie Jonesová? Jak to mám vědět? Proč se jí... nezeptáš sám?"

„Proč bych se jí měl ptát já?" nechápal James.

„Tebe to zajímá... Proč jsi nic neřekl? Hestie je... celkem fajn."

„Já nevím, napadlo mě to až teď. Taky se mi zdá fajn – párkrát jsem s ní během polední pauzy seděl u stolu v jídelně. Na Ministerstvu. U nás," vysvětloval James, když si všiml Remusova překvapeného výrazu. „Co vím, tak tam byla ještě nedávno sama – říkala to při obědě Bertě, že má toho blbce plný zuby. Nevím ani, koho tím myslela, ale to je asi fuk," zatřepal James hlavou, když vzpomínal na jejich poslední setkání v jejich světě.

„Tak jestli chceš, klidně jí... napíšu. A pozvu. I když... no nic," usmál se rozpačitě Remus.

„Co? Řekni to," pobízel ho James.

„Jenom mě to překvapilo – myslel jsem, že jsi na jiné typy..." James se zasekl a zatřepal znovu rozcuchanou hlavou.

„Počkej, počkej, počkej – ty myslíš, že já? Já a Hestie?" vyvalil na svého přítele překvapené oříškové oči.

„Tys ji chtěl pozvat a zajímalo tě, jestli někoho má," zareagoval stejně zmateně i Remus.

„Ale – ale ne kvůli sobě!" Pak Jamesovi došlo, že to vlastně Remusovi nevysvětlil. „Chci ji pozvat kvůli Siriusovi! Vždyť je to s ním už k nevydržení! A Hestie je jediná vhodná žena, která má o naší existenci tušení, není vdaná, v důchodovém věku nebo jeho příbuzná," začal se zase usmívat James. „Já a Hestie," protočil očima. „Náměsíčníku, já mám úplně jiné starosti," poplácal ho po rameni a vydal se zpět k Harryho motorce. „Třeba tohle. Musíme s tím vážně pohnout. A pak ji taky nějak přemístit na Grimmauldovo náměstí. Arthur se nemůže dočkat, až ji uvidí."

„A co Molly?" díval se teď Remus zamyšleně na motorku.

„Oh, tak ta by prý o ní vědět neměla, radši si dej pozor. Nechce ani slyšet o dalším létacím autě, natož o motorce... A ještě kdyby se dozvěděla, že je pro Harryho, prý by to nepřežila - anebo my..."

*****

Harry stál už opět v Komnatě nejvyšší potřeby a procházel mezi svými spolužáky, kteří pod jeho vedením trénovali útočná a obranná kouzla. Nejdřív se mu sem nechtělo, už několikrát jejich setkání zrušil, ale pak si uvědomil, že času ubývá a že je to vlastně dobrá příležitost k tomu, aby se s nimi rozloučil. Byli to přeci jeho přátelé, kteří mu vždy věřili i přesto, co o něm Ministerstvo na začátku školního roku psalo, a byli v těch časech jeho jedinou podporou. Na chvilku se u každého z nich zastavil a udělil ještě poslední rady, které doufal, že jim budou jednoho dne k užitku. Přišla dokonce i Cho s Mariettou, kterou tam Harry osobně pozval, když se předevčírem míjeli na chodbě. I když se nerozešli úplně v dobrém, Harry věřil, že přes to nejhorší se již přenesli. Nejspíš si to myslela i Cho, která nakonec opravdu přišla a pozdravila se s ním úplně normálně tak jako dřív.

Všechno to vypadalo jako dřív. Dvojčata se vsázela, komu se dřív povede zneškodnit toho druhého, Hermiona se soustředěně snažila vyčarovat Patrona, Ginny vyděsila Rona, když na něj vyslala své netopýří kouzlo, Lenka byla zahleděná neznámo kam a nad něčím, určitě podivným, přemýšlela, Dean se Seamusem si zrovna všimli souboje dvojčat, takže jim začali nadšeně přizvukovat, Colin svého mladšího bratra povzbuzoval při pokusu o vyčarování jeho Patrona a Neville úspěšně odzbrojil Parvatti, za což si vysloužil obdiv její sestry Padmy, která ho poplácala po rameni. Neville při tom zčervenal jako rajče.

A dělo se toho mnohem víc, jen už Harry nevěděl, kam dřív koukat. Minul Justina se Susan a přikývl jim. Netušil, jak víc jim pomoci. Možná už udělal všechno, co mohl. A jejich čas se krátil. Zastavil se a párkrát zatleskal, aby si získal jejich pozornost. U většiny se mu to povedlo, ale dvojčata se ne a ne zastavit. Nakonec se jeho směrem podíval George, čehož využil Fred, a svého bratra poslal k zemi.

„Haló?!" zavolal Harry nahlas a gestem naznačil, aby ho všichni poslouchali. Konečně i dvojčata s Deanem a Seamusem k němu přistoupili a společně s ostatními členy Brumbálovy armády ho poslouchali. Harry se nadechl. Tohle bylo těžší, než čekal.

„Díky za to, že jste dnes všichni přišli. Strašně jste se od začátku roku zlepšili. Všichni. Já... jen jsem vám chtěl říct, že jsem moc pyšnej na to, kam jste se posunuli. A jsem si jistý, že se budete posouvat ještě dál a že nezapomenete na to, kvůli čemu jsme se tu scházeli." Harry si všiml některých zaražených tváří. Asi jim došlo, že Harry mluví v minulém čísle. „Jo, scházeli, vlastně... jsem vám chtěl oznámit, že dnes jsme se tu sešli naposledy." Ozvalo se nesouhlasné mumlání, odněkud dokonce zklamané „ne". To byla Lenka, jak si Harry překvapeně uvědomil. „Mrzí mě to, ale... už dál tyto hodiny vést nemohu."

„Proč?" ozvala se opět Lenka. Harry viděl, že i ostatní jeho důvod zajímá.

„No... mám k tomu... osobní důvody," vysoukal ze sebe s hlavou sklopenou k zemi. „Dost... vážné. Ale," podíval se zase na ně, „chtěl jsem vám to říct na rovinu, ne se donekonečna vymlouvat. A taky jsem vám chtěl říct, že jsem moc šťastný, že jsme společně něco takového vytvořili," pousmál se, aby jim trochu zvedl náladu. „Dělali jsme to kvůli Umbridgeové, dokázali jsme se spojit navzdory všem a také to doteď přede všemi utajit. A mnozí z vás dokázali to, na co před pár měsíci ani nepomysleli! Už mě nepotřebujete! A já už vám stejně nemám co dalšího nabídnout-"

„To není pravda," poznamenala zklamaně Ginny. Vypadala nešťastně. Asi jako většina jeho spolužáků.

„Heleďte, mrzí mě to. Ale... opravdu teď v blízké době... nebudu mít... prostor..."

„Je to kvůli Ty-víš-komu? Něco se chystá?" odzbrojil ho další otázkou Dennis. Na okamžik zavládlo v Komnatě nejvyšší potřeby ticho. Všichni napjatě čekali na Harryho reakci.

„O ničem nevím," zalhal nakonec Harry. „Ale... i když už se dál scházet nebudeme, pořád budeme... Brumbálova armáda. My všichni. A kdo ví... třeba nás bude jednou ještě zapotřebí," pokrčil Harry rameny a na všechny se znovu pousmál. „Děkuju moc všem. Byli jste skvělí. Díky za všechno."

„To my děkujeme tobě," odpověděl mu jako první Neville. „Já...bez tebe bych nikdy nikoho nedokázal ani odzbrojit."

„Myslím, že jsi jen potřeboval tu novou hůlku," mrkl na něj Harry. „V sobě to totiž máš."

Pak mu ještě postupně děkovali další a další členové a se všemi se při tom také loučil. Úplně nakonec s ním zůstali v Komnatě jen Ron a Hermiona. Tvářili se nesouhlasně. Ron vypadal trochu naštvaně.

„Taky jsi nám mohl říct, co chystáš," spustil, jakmile odešel i Colin s Denissem.

„Jo a vy byste mi to rozmlouvali." Harry čekal, že tohle přijde.

„Možná by nás jen zajímal důvod," pověděla o něco mírněji Hermiona.

„Ten jste slyšeli-"

„Vážný, osobní důvod. Jaký?" zeptal se Ron.

„Promiňte..."

„Před námi jsi nikdy nic netajil," zamračil se Ron.

„Moment," uklidňovala Hermiona Rona uklidňujícím gestem, „Harry," obrátila se teď přímo na něj. „Má to něco společného s Brumbálem?" Harry překvapeně zamrkal. „Takže ano. Víte, já... nad tím přemýšlela," pověděla zamyšleně. „Nad tím, co jsi o Brumbálovi říkal, jak nechodí do Velké síně, a když, tak vypadá strhaně... Uvědomila jsem si, že máš možná pravdu. Že je něco špatně. A jestli Brumbál je na tom špatně, co pak bude s námi? Harry, víš něco víc? Děje se... něco zlého?" Harry chvíli mlčel, než se rozhodl odpovědět.

„Možná," pověděl neurčitě. Nemohl jim říct úplně vše, to, že Brumbál umírá, ale mohou si to odvodit sami. Taky by měli být připraveni, že se něco takového může stát a v neposlední řadě to je dobrá výmluva i pro něj. „Možná... bude hůř, než je teď. Víc říct nemohu."

Ron s Hermionou se po sobě šokovaně ohlédli.

„Jak hůř?"

„To... nedokážu říct. Nezlobte se, opravdu nevím. Ale... asi už se... nebudeme moci dlouho na Brumbála spoléhat."

„Panebože," zašeptala Hermiona a na chvíli si schovala tvář do dlaní.

„Možná to ale tak zlé nebude," snažil se ji Harry ještě uklidnit. „Ještě se... všechno uvidí. Nikdo neví, co bude." Což Harry skutečně nevěděl. A ani vědět nebude, jak si hořce uvědomil. Dal by cokoliv za to, aby věděl, co bude potom. I když už tu nebude, není mu osud všech ostatních jedno. Kdyby byl, tak by to přece nedělal... „Nezahrajeme si šachy?" změnil Harry úplně téma, když se otočil k Ronovi. Ten chvíli vstřebával, co Harry navrhl.

„Šachy?" zopakoval udiveně.

„Jo. Šachy. Už jsme dlouho nehráli," pousmál se Harry. „A já mám... takový nový trik."

„Myslíš ten, co ti někdy o Vánocích poradil tvůj táta a začínáš s ním každou hru?" Harry se zamyšleně poškrábal na tváři.

„Všiml sis toho?"

„Ne, doteď o něm nevím," zakroutil hlavou Ron a s protočenýma očima se vydal ke dveřím. Harry se usmál a následoval ho. Jako poslední se k nim váhavým krokem připojila i Hermiona.

„Ach jo," povzdechla si zničeně, když šla se sklopenou hlavou za nimi.

„To bude dobrý, neboj," uklidňoval ji Harry. „Všechno... bude dobrý." Muselo.

*****

 Se Siriusem to bylo trochu horší. Denně si vyměňovali dopisy a několikrát se za ním Sirius stavil i osobně, až to přišlo Harrymu nefér vůči tátovi, protože s ním se neviděl už docela dlouho. Chyběl mu, hodně, jenže měl strach, že by setkání s ním už nezvládl. Minule se držel dobře, ale jak další dny a týdny ubíhaly, bylo to vše jenom horší.

Už zase ho Sirius přesvědčoval o tom, že to, co se Harry chystá udělat, je hloupost, ale zdálo se, že už tu skutečnost celkem vstřebal. Několikrát dokonce nahlas uvažoval nad tím, že by nemusel být špatný pocit setnout Nagini hlavu mečem Godrika Nebelvíra, což bylo něco, co jim Snape vysvětlil, když se u něj minulý týden opět sešli. Sirius souhlasil, že to je práce pro něj, a ne pro Snapea, který by prý svejma špinavejma prackama od těch jeho driáků neměl na ten meč ani sáhnout. Je to přece nebelvírský meč! A toho se nějakej Zmijozel ani nedotkne!

Ale pak si zase Sirius uvědomil, že kromě Nagini a Voldemorta by měl zemřít i Harry, a pohádal se se Snapem tak, že na sebe znovu vytáhli hůlky. Harry usoudil, že zatáhnout do toho všeho Siriuse, asi nebyl nejlepší nápad, což si asi myslel i Snape, který mu to ale ani jedinkrát nevyčetl. Nikdy si ho k sobě nezavolal, ani po vyučování, aby mu řekl, jakej je pitomec, že do toho zatáhl někoho dalšího. I když ho Sirius určitě děsně vytáčel. Vlastně měl Harry pocit, jako by byl pro Snapea neviditelný. Až tedy na ty chvíle, kdy u něj v kabinetu probírali „ten plán". To si ho naopak všímal až moc. Pořád ho sledoval, jako by se snad snažil zjistit, co se Harrymu honí hlavou. Harry si to ale moc dobře uvědomoval, proto se očnímu kontaktu se Snapem snažil vyhnout, jak jen to šlo.

Konečně ale Harrymu vadilo i to, že by při tom mohl Sirius umřít. Jak řekl Snape, je to sebevražedná mise. Pro všechny. Ale... nemuselo to tak být, ne? Harry si to aspoň snažil namlouvat. Pokud se vše podaří, jak má, možná bude dost Smrtijedů vyděšených. Voldemort padne a oni si budou snažit zachránit krk. Takže... to Sirius přežije. A Snape taky. To by bylo skvělé. Harry si představoval, jaký by pak svět mohl být. Snažil se z těch myšlenek vynechat tátu, protože pro něj ten svět lepší určitě nebude. Aspoň ne ten jejich. Takže to zkusil znovu.

Když trávil další z večerů se Siriusem, který mu nabízel další možnosti, jak z toho ven, byl už připravený.

„A prostě ho zabijeme. Ne sice úplně, ale když se ho zbavíme aspoň z části, budeš moci zase žít normálně."

„Jak dlouho? Dokud ho zase nějakej fanatik nepřivede zpět?" pochyboval Harry nad Siriusovým plánem na „zničení" Voldemorta.

„Minule byl pryč čtrnáct let, taky by to tentokrát mohlo být ještě víc..."

„Anebo míň," dodal kriticky Harry. „Podívej, něco jsem přinesl," začal šmátrat ve své školní brašně, na kterou použil zvětšovací kouzlo. Na to ho přivedla Hermiona. Sirius si naštvaně odfrkl, když uviděl truhlu v Harryho rukách.

„O tom jsme snad už mluvili, Harry," začal Sirius.

„Siriusi, pořád si myslím, že by to bylo nejlepší..."

„Nejlepší pro koho?"

„No... pro tátu. A pro tebe..."

„Ne, to nebylo. Pro tvýho tátu nebude dobré ani jedno z toho, co zamýšlíš. A pro mě taky ne," zamítl to kategoricky. Harry položil truhlu na stůl před ně a vyčerpaně se opřel do pohovky. Sundal si z očí brýle a promnul si obličej.

„Už mě to... unavuje. Tohle všechno," zamával rukou někam neurčito před ně. „Chtěl jsem... myslel jsem, že bych ty... poslední týdny přežil v klidu. Ale zatím se jen... pořád spolu hádáme. Nemůžeš mi to, prosím, aspoň trochu ulehčit? Tohle ničemu nepomáhá." Sirius se nadechoval, ale Harry ho mluvit nenechal a pokračoval dál. „Já to udělám, ty to víš, nepřesvědčíš mě. Tak proč mi to děláš ještě těžší? Proč to prostě neakceptuješ a... nepomůžeš mi?" Harry si nasadil brýle zpět na nos a podíval se na Siriuse. Ten jeho smutný pohled Harrymu moc nepřidával.

„Mám to říct na rovinu?" Harry přikývl. „Nevím, jestli bych to zvládnul. Jít s tebou, dívat se na to, jak umíráš, a nic neudělat. Vím – vím, cos mi říkal. Taky jsi to zažil-"

„Ne, to jsem říkat neměl," skočil mu Harry do řeči. „Bylo to sobecký. Nemůžu tohle srovnávat. Taky... tam se mnou chodit nemusíš."

„Jenže jak se zdá, nic jiného dělat nejde. Já odsud neuteču, Harry. Tohle není můj styl a myslím, že ty to dobře víš." Harry znovu přikývl. Tohle věděl opravdu dobře. „Takže můžu udělat jen jedno. Nebude zastírat, že ten zbytek plánu má něco do sebe. Sice nikdy nebylo mým snem porazit Voldemorta zrovna se Snapem a ještě k tomu umřít se Snapem-"

„Vy umřít nemusíte," namítl zapáleně Harry. „Neumřeš. Prostě ne."

„Já... vlastně doufám, že ano. Že se to povede a já to nepřežiju. Protože teď budu sobeckej zase já, ale tvýmu tátovi bych se prostě už nikdy nedokázal podívat do očí, takže tohle bude vítězství zase pro mě. Zabít toho slizkýho, hadího parchanta – a samozřejmě i Nagini – a padnout chrabře k zemi s mečem Godrika Nebelvíra v ruce jako pravý Nebelvír," zatvářil se trochu samolibě Sirius. Harrymu to úsměvné nepřišlo ani trochu, na rozdíl od jeho kmotra.

„Tohle neříkej," řekl tiše Harry. Siriusova tvář nabyla opět vážnosti.

„Nepřemýšlej nad tím, co bude pak, Harry. To, co... se chystáme udělat, je strašně těžký. Můžeme si tu plánovat, co chceme, ale nikdo nevíme, jak to doopravdy skončí. Ty seš... strašně statečnej kluk a já si moc vážím toho, že jsem tě mohl poznat, i když jen na tak krátkou chvíli. A moc mě mrzí, že jsem ti nemohl být takovým kmotrem, jakýho by sis zasloužil, po celé ty roky, kdy jsi byl sám-"

„Ale ty-"

„Ne, je to pravda Harry. A teď ses rozhodl udělat něco, co by jen tak někdo nedokázal. A já tě za to moc obdivuju, protože vím, že pro tebe to musí být strašně těžký. Že se snažíš působit rozhodně a statečně, ale zároveň tě to musí strašně užírat a trápit, protože nikdo takový osud nechce. A já si tu pak připadám jako úplnej idiot, když ti říkám, že nevím, jestli to zvládnu, i když sem víc jak dvakrát tak starej, co ty, a přitom ty ses k tomu postavil čelem a vzals to... úplně samozřejmě."

„Nejsi idiot..."

„Já ti chci pomoct, juniore," položil mu ruku kolem ramen a lehce ho k sobě přitáhl. Harry byl za to gesto vděčný, zavřel na chvíli oči a nechal se unášet pocitem, že tu pro něj někdo je. Cítil se totiž úplně přesně tak, jak to Sirius popsal. „Jen je to těžký. Ale chci. Jít s tebou. A podpořit tě. I když netvrdím, že mě to tvoje rozhodnutí zároveň neštve. Ale... rozumím ti," dokončil Sirius úlevně. Harry otevřel oči a zvedl tvář k němu.

„Děkuju."

„Ještě mi neděkuj, je to všechno zatím daleko..."

„Pak už nebudu mít možnost," podotkl Harry, ale vzápětí své poznámky litoval. Sirius se na něj sklesle podíval a láskyplně ho k sobě přitáhl ještě blíž.

„To mi ani nepřipomínej, juniore..."

****

Sirius se ale v jednom mýlil. Nic nebylo daleko. Bylo to blíž, než on nebo Harry čekali. Když Snape Harrymu ve čtvrtek po obraně, několik dní po jeho rozhovoru se Siriusem, oznámil, aby se za ním večer zastavil, tušil Harry, že půjde o něco vážného. A taky že ano.

„Pán Zla už nechce čekat," oznámil Snape Harrymu, když se posadil u něj v kabinetu naproti němu. Harry přemýšlel, co tou stručnou větou chce říct, což mu Snape velmi rychle ozřejmil. „Není hloupý, ví, že se něco děje. Brumbál se již delší dobu neobjevuje na veřejnosti, a to ani na Ministerstvu, ani ve škole. Podle přání pana ředitele jsem Pána Zla informoval o tom, jak se věci mají. A nebudu lhát ani vám – stav pana ředitele je skutečně vážný, takže... nadešla naše chvíle. V sobotu časně ráno."

Harry zbledl. Tentokrát už se nehlídal, zíral na Snape a čekal, kdy mu řekne, že je to vtip. Pozítří? Má už jen dva dny? Moment – je vlastně večer, takže už jen zítřek a v sobotu ráno...

„Rozumíte tomu, co jsem vám teď řekl, Pottere?" zeptal se ho Snape odměřeně.

„Možná si to o mě myslíte, ale já nejsem idiot," odsekl mu Harry podrážděně. Proč s ním furt musí jednat jako s pitomcem? Jistě že tomu rozuměl! Nemá už ani 48 hodin!

„Omlouvám se, zdál jste se mi... mimo." Teď byl Harry opravdu mimo. Snape se mu omluvil? Snape? Jemu? Možná si Snape myslel, že Harryho posledním přáním je spatřit jeho lidskou stránku.

„Možná protože jsem trochu mimo. Nečekal jsem to tak... rychle," odpověděl mu Harry popravdě o dost mírnějším tónem. „Ale rozumím tomu. V sobotu ráno," přikývl Harry rádoby vyrovnaně, i když uvnitř sebe se cítil tak rozrušeně, že by odsud nejraději co nejdřív vypadl.

„To načasování není náhodné. O víkendu brzy ráno je malá šance, že by vás někdo s vaším otcem zahlédl. Měli byste se sejít po šesté ráno na okraji Zapovězeného lesa. Zde," podal mu Snape nějaký papír, na němž byla křížkem označena jeho poloha. Harrymu se slabě třásla ruka, když si od něj papír přebíral.

„S Blackem dohodnu zbytek. Vy přijdete do Zapovězeného lesa sám. On bude čekat... jinde." Harry zamrkal. Proč mu neřekne kde? Jakoby Snape tušil, nad čem Harry přemýšlí, jeho myšlenku mu vysvětlil.

„Čím méně budete vědět, tím lépe. Pán Zla nesmí pojmout žádné podezření, že by se mohlo jednat o past." Tohle Harry vyvedlo trochu z míry, ale asi měl Snape pravdu. Věděl, co dělá. A když s tím bude Sirius souhlasit, bude to v pořádku...

„Dobře. Nic víc vědět nepotřebuji. V sobotu ráno. Fajn." Snape ještě jednou sáhl do šuplíku stolu a tentokrát vytáhl nějaký dopis.

„To je od pana ředitele. Chtěl, abych vám ho předal." Harry si od něj obálku opatrně převzal.

„Nemohl bych ho ještě vidět?" zeptal se s nadějí.

„To bohužel nebude možné, Pottere," zamítl to okamžitě Snape. Harry to tak trochu čekal.

„Rozumím. Tak... já si to přečtu. Děkuji, pane," zvedl se Harry od stolu. Už chtěl být pryč. „Na shledanou," rozloučil se spěšně a vydal se ke dveřím. Překvapilo ho však, když ho Snape ještě zastavil.

„Pottere?" Harry se otočil. Snape už za stolem neseděl, ale stál.

„Ano, pane?" Najednou se mu Snape zdál trochu nesvůj.

„Ještě si to můžete rozmyslet, Pottere. Nemusíte to dělat." Harry překvapeně hleděl na Snapea. „Pokud tam nepřijdete, nic se nestane a nikdo vám to nebude moci mít za zlé." Harry vstřebával, co mu řekl. Nevěřil, že mu tohle Snape řekl. On na to však mohl odpovědět jediné.

„Já tam... přijdu." Snape se na něj chvíli díval, načež stroze přikývl a zase si sedl za stůl. Už se na něj ani nepodíval. Harry to bral jako pokyn k odchodu, čehož rád využil. Když za sebou zavřel dveře, opřel se zády o studenou kamennou zeď a zavřel oči. Má už jen jeden a půl dne. Netušil, jak vůbec usne. Myslel si, že se to dozví dřív. A že bude mít čas se rozloučit. I když... ještě trochu času má. A věděl jistě, kde ho bude chtít strávit. I když se toho tolik bál, teď nechtěl být nikde jinde. Zítra se vrátí domů. Za tátou.