Zvonek na chodbě hlasitě zvonil, až nám z toho řinčelo v uších. Všichni lidé z chodby byli během minuty pryč, ani stín po nich nezůstal, jen odpadky přetékající z koše v rohu. Tak probíhal každý den konec obědové pauzy před odpoledními hodinami. Na rozdíl od svých kamarádů, kteří byli sportovně opravdu zdatní jsem já nijak nevynikal, byl jsem malý a pohublý, nenašli byste na mě jediný vypracovaný sval a ke všemi jsem nosil tlusté brýle. Když jsem si proto vybírali odpolední volitelné předměty, raději jsem se přidal k holkám na zahradničení, než abych musel každý týden hrát dvě hodiny v kuse fotbal.

Tak samo jako jindy jsem popadnul svoji tašku a vyřítil se ze třídy v závěsu za hloučkem mých spolužaček. Vešel jsem společně s nimi do skleníku a zaujmul své tradiční místo na konci dlouhého stolu. Z batohu jsem vytáhnul pár gumových žlutých rukavic a z věšáku za mnou stáhnul svou zelenou zástěru. Profesorka již byla na svém místě a jako obvykle se na nás mračila, že jsme přišli na čas a ne tak o pět minut dřív. Vždycky na nás apelovala, abychom si hodny užívali a chtěli si je dobrovolně protáhnout tak jako kluci od nás ze třídy, co ten fotbal nakonec hrávali ne dvě ale minimálně tři hodiny v kuse, následně i s holčičím publikem.

Dnes jsme přesazovali klíčky z plastových kalíšků. S tak křehkými zárodky se musí opatrně, profesorka Jiřičková je musela nechávat dorůst hodně dlouhou dobu. Byl jsem z nějakého důvodu velice hrdý na naši třídu, že zrovna nám dovolila s nimi zacházet. Vytahovali jsme je opatrně z vody a pokládali je kolmo na měkkou podestýlku vyživené zeminy, pak ji ještě přihrábli hrudkou hlíny a jemně utlačili, ne moc, abychom jí neublížili, ale dostatečně na to, aby si hezky sedla. Byla to zábavná práce a za dvě hodny se nám povedlo přesadit všechny klíčky, dokonce nám ještě zbylo trochu času. Vzal jsem do ruky poslední rostlinku a natáhnul se po kelímku, když mi přímo pod rukou zmizel. O malou sekundu rychleji si ho stihla ukořistit Natálie, což znamenalo, že nemám kam svou květinu položit. „paní Jiřičková? Došly květináčky." Ukázal jsme na drobnou hlívku ve své ruce a pak na prázdný stůl. „To je nadělení, musela jsem je špatně napočítat." Postarší korpulentní blondýnka ke mně došla a podívala se na rostlinu v mé ruce. „Bohužel ji nemáme do čeho dát, ale to nevadí. Jedna se v takovém počtu ztratí, navíc je taková povadlá, asi by stejně pošla." Mrkla na mě a už se natahovala, že mi květinu odebere a vyhodí ji do kompostu. „Mohl...mohl bych si ji nechat? Zasadím si ji doma." Upřel jsem na svou učitelku prosebný pohled a stáhnul si zárodek blíž k hrudi. Ta jen rozšířila úsměv na své buclaté tváři a kladně kývla.

Toho dne jsem malého Kryštofa zasadil doma do kelímku od jogurtu. Staral jsem se o něj každý den, zalíval ho, nechával jej na parapetu hezky blíž sluníčku a kdykoli jsem se vrátil ze školy, tak jsem si s ním povídal. Měl jsem tu kytku opravdu rád, nakonec zapustila své kořínky a pořádně zesílila. Když jsem ji po měsíci donesl ukázat profesorce na odpolední hodiny, nemohla uvěřit svým očím, že skutečně zakořenila, a dokonce je teď dvakrát tak vyspělejší a prosperující než květiny ve skleníku. Toho dne jsem dostal jedničku ze zemědělských prací a mohl domů odejít o něco dřív než ostatní.

Jak přibývaly měsíce a venku se oteplovalo, Kryštof rostl. Měla z něj vyrůst krásná maceška, tak jako ostatní květiny, byla už ale polovina prázdnin a Kryštof ani jednou neukázal známku toho, že by chtěl vykvést, a to nekvetl ani na jaře. Ke konci podzimu jsem zašel na konzultaci s naší biologikářkou, jestli mé květině něco nechybí, ale ta mi jen řekla, že občas květiny utrpí nějakou poruchu nebo je stihne nemoc a ony nedokáží kvést. Já však nad Kryštofem nehodlal zlomit hůl a colou zimu jsem ho uchovával blízko světlu a teplu, aby se uzdravil. O vánocích jsme společně rozbalovali dárky a já byl šťastný, když jsem mohl jeho dárek rovnou použít. Dostal ode mě pytlíček zahradních hnojiv, které se míchají s vodou, a tak po zbytek zimy užíval vitamínovou stravu.

Na začátku jara se má píle vyplatila. Na krátké lodyze začaly pučet první modré květy. Nikdy jsem necítil nic tak krásného, jako vůni Kryštofových květů. Pořád jsem ho chválil. Toho jara jsem se začal učit na kytaru, abych mohl svému kvítí hrát písničky a zpívat mu, když se necítí dobře.

Uběhly dva roky od doby, co jsem dokončil střední školu a tři od doby, kdy jsem si osvojil Kryštofa. Bydlel jsem teď kousek od rodičů v menší garsonce, studoval večerní školu a přes den pracoval v květinářství. Kryštofa jsem si s sebou brával do práce, aby mi tam samotnému nebylo tak smutno, občas jsem s sebou bral i kytaru a když zrovna nepřicházeli žádní zákazníci a nebylo třeba se o nic starat, hráli jsme spolu veselé písně.

Na vánoce toho roku jsem pod stromečkem našel krásné přání od rodičů, pár pletených rukavic a od táty nové džíny. Kryštof od našich dostal nový květináč s modrými obláčky, byl jsem překvapený a on určitě taky, i když to neřekl nahlas. Večer jsme seděli u televize dívali se spolu na klasické pohádky, brečeli u šťastného konce Tří oříšků pro Popelku a smáli se, když Grinch prchal před malou holkou. Když jsem večer usínal, cítil jsem se doma příjemně.

Ráno mě probudily až ostré paprsky zimního slunce. Musel jsem spát skutečně dlouho. Promnul jsem si rozespalé oči a přetočil se na opačný bok s úmyslem dnešek celý prospat. S výkřikem jsem dokonale probraný stál jen o sekundu později ve spodním prádle v rohu místnosti s dlaněmi v obranné pozici a se srdcem rychle tlukoucím až někde v krku kulil oči na modrovlasého kluka u sebe v posteli. Usmíval se od ucha k uchu, obličej i celé tělo kompletně zamazané od hlíny, jasně zelené oči upíral na mě a s nakloněnou hlavou na stranu si se zájmem prohlížel mou ložnici, ale hlavně mě. „Kdo sakra jsi?! Co tady do prdele děláš?!" Ještě celý zkoprnělý jsem nahmatal alespoň tepláky a spěšně je hodil po jeho nahém těle. Bez námitek si je natáhnul na své zablácené tělo, postavil se a přešel až těsně ke mně, zaháněje mě tak doslovně do kouta. Jeho tvář nenaznačovala naprosto nic, nevydal oni slovo, jako by byl snad nějaký psychouš. Začaly se mi klepat kolena a rukama jsem poplašeně začal nasazovat brýle, ať na něj vidím. Na jeho tváři se rozlil široký úsměv bílých zubů, modré prameny vlasů mu nezkrotně trčely do stran. „Rád tě konečně vidím vlastníma očima Rolly, jí jsem Kryštof." S tím se ke mně nahnul a bez jediné otázky mě silně objal kolem krku. Poslední, čeho jsem si stačil všimnout, než se mi zatočila hlava a já spadnul na zem, byl modrý květináč roztříštěný na zemi a listy zvláštně rozcupované na kusy. „K-kryštofe?"

Další část! Jak se vám líbila kapitola?

Vaše Tiranis!