Během pár minut jsem na posteli usnula. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem to chtěla a nebo únavou, ale stalo se. Ráno mě přivítalo, i když trochu nevrle svítící slunce, co mi prosvítalo oknem až k zavřeným očím. Zamručela jsem a přetočila se na druhou stranu. Cítila jsem, že mi bylo docela horko a v pokoji velké dusno. Pomalu sem oddělila víčka od sebe a posadila se. Na první pohled se zdálo všechno normální, ale potom jsem se pozastavila nad jednou věcí.

...Já se včera přikrývala?...

No to si ze mně dělá srandu...Já myslela, že po tom včerejšku máme jasno, že se nebudeme navzájem plést do života, ale on to porušil. Prostě ke mně přišel , když sem spala a přikryl mě. Jasně...normálka. Proč by taky ne, že? Došla mi trpělivost. Přišlo mi zajímavý, že ještě včera říkal něco o pravidlech a co se nestane?

...Opak...

Vstala jsem z postele a z kufru si vyndala oblečení na dnešek. Převlékla se a pohodila to staré po posteli. Uklidím to později, ale teď musím něco vyřešit. Otevřela jsem dveře od pokoje a nahlédla z něj ven na chodbu. Nikde nikdo nebyl. Bylo v bytě děsivé ticho. Odhodlala jsem se a z pokoje vylezla. Vešla jsem do kuchyně a nalezla na stole složku. Byla to složka z SHIELDu, co mi včera podal. Nechala jsem ji na stole a on ji ani neuklízel. Zajímala mě. Včera jsem si ji nestihla ani prohlédnout. Minulost mojí rodiny měla velkou váhu. O jediným, kdo byl v SHIELDu a věděla jsem o něm, byl Phil. O mamce nikoli. SHIELD ani strejda mi nikdy o jejím působení v SHIELDu neřekli. Teprve až potom, co se Stark nabodl na jejich síť a Loki mi vše vyklopil. Ani trochu s tím nepočítali. Vymklo se jim to holt z rukou. Teď všechno vím, ale zcela ne tolik, kolik je třeba. Přešla jsem ke stolu a posadila se k němu. Natáhla se po složce a před sebou ji otevřela. Byly v ní seřazené papíry dle data, fotky, karty a jiné. Po delším zkoumání jsem nalezla i fotku ze svatby s ní a mým otcem. Dokonce i mně jako malou, jak mě držela v náručí jako mimino a další. Když jsem si fotku vzala do ruky a otočila ji, bylo na ní datum a nějaký popisek.

'9.7.1994 - Agentka Sandy Brooksová a její novorozená dcera Rosemary Brooksová'

Byla jsem do ní natolik zahleděná, že mi nevědomky ukápla po obličeji slza. Sebemenší vzpomínka na ni, mě nutila být smutnou. Scházela mi. Nejlepší člověk mého života a je pryč. Přála bych si s ní zase popovídat, vidět ji a objat. Říct jí všechno, jak vedu svůj pekelně podělaný život a dostat od ní radu, jak se z toho vyhrabat.

...Byla pryč...a už navždy...

„Stýská se ti po ní?" vyrušil mě ze zamyšlení něčí hlas a já sebou trhla. Fotka mi vypadla z ruky na stůl a zaraženě se ohlédla.

„Co ti je po tom?" sykla jsem nevrle a postavila se. Rogers stál v přechodu mezi chodbou a kuchyní a zaujatě si mě prohlížel. Netušila jsem, odkud právě přišel, ale bylo mi to vlastně fuk.

„Tobě asi nedochází, že se ti snažím pomoct," řekl chladným hlasem a opřel se loktem o stěnu vedle sebe. Přišlo mi, jakoby mu bylo jedno, jak se cítím. Nemohl to absolutně vědět a nepřeji si, aby mě nadále obtěžoval svým poučováním. Zvedla jsem složky ze stolu a zamířila do svého pokoje. „To se ani nenasnídáš? Nemůžeš v tom pokoji tvrdnout celý dny."

„A proč bych nemohla? Když ty si i přes svoje úžasná pravidla přišel v noci za mnou?  Kdo se v tom potom má vyznat!" zastavila jsem se kousek od něj a zůstala na něj zírat. Od něj vzešel akorát nějaký tichý vzdech a vydal se do vedlejší místnosti. Stále sem čekala na odpověď a tohle bylo všecko, co mi předvedl. Fakt ukázkový. Šel do obýváku a tam se usadil v jenom z křesel. Otočil se na mně, když sem zaraženě stála ve vchodu mezi dvěma místnostma. Jakoby věděl, že půjdu za ním a bral to jako samozřejmost.

„Posaď se," kývl hlavou směrem ke křeslu, co bylo skoro vedle něj. Zůstala sem na něj nechápavě zírat, jakoby mu přeskočilo. Kapitán na mně zůstal neškodně koukat modrýma štěněčíma očima a čekal. Povzdychla jsem si a přesunula se ke křeslu, na které se následně posadila a pohodila složky po stole, co byl vedle.

„Takže?" začala jsem.

„Co tě nutí se takhle chovat? Máš k tomu nějaký důvod? Udělal jsem snad něco?" začal mě zasypávat otázkama a já v tu ránu nevěděla, na co odpovědět dřív. To mu mám říct jako 'Sorry, ale začal si mi vadit od té doby, co o tobě nepřetržitě každým dnem Phil mluvil.' Přišlo mi to směšné.

„Mám osobní důvody," odvětila jsem drze a s opřením dozadu si dala nohu přes nohu.

„A to znamenalo, se předvádět před Tonym Starkem?" otázal se znovu.

„Ne,"

„Tak proč?" trval si stále na tom, že ze mně něco dostane, ať to bude trvat jakkoliv dlouho. Byla jsem z toho už otrávená. Nechtěla jsem s ním o tom mluvit. Vlastně o ničem. Když ho nesnáším, tak je to přece jen normální.

„To je fuk. Ztrácíš se mnou akorát čas, když bys mohl dělat něco jiného," postavila jsem se a popadla složku do podpaždí. Po té se dala na odchod.

„Tak tedy...proč se ke všem kolem mně od samého začátku chováš mile a já sem výjimkou? Nemůžem začít od znova?" zvedl se a ještě mě zastihl, než jsem vešla do dveří pokoje. Zaraženě sem se po něm podívala a začala ho považovat za většího blázna, než doposavaď. Co si jako myslí? To snad budem po tom všem kámoši? No prosím...

„My přátelé nikdy nebudem. Nechci mít s tebou nic společného. Nech mě prostě být a bude všechno v normálu. Naschle," s těmito slovy jsem za sebou zavřela dveře a oddělila se tak od toho, co mi překáží v životě nejvíc.

...............................................................

Nesnáším ho...nesnáším ho! Proč se mi zase připletl do života...a zrovna on! Raději bych se vrátila do Malibu, než být tady a být s Kapitánem Amerikou pod jednou střechou. Musela jsem se holt smířit s tím, že tu sem natrvalo. Po nějaké době pobytu ve své ložnici jsem se koukla na hodiny a byly tři. To už jsem byla zavřená tak dlouho?! V tu chvíli někdo zazvonil a já se dala do pozoru. To vlastně vždycky, když někdo stojí u dveří.

„Čau, Steve. Cos chtěl, žes mě pozval takhle narychlo?" zaslechla sem hlas nějakého muže. Rogers to nebyl, protože se ozval až později.

„Děje se něco, o čem bys měl vědět. Nezdržuju tě?"

„Pokud to nebude nějaká zbytečnost, tak ne," odvětil ten první s pobavením v hlase.

„Dej mi chvilku a počkej zatím tady," řekl mu Kapitán a uslyšela sem následně kroky, co mířily k mým dveřím. Zastavily se a někdo zaklepal. To si dělá srandu" „Rose, můžeš na moment?"

„Nikdo není doma, prosím zanechte vzkaz," pronesla jsem sladkým hláskem a opřela se o dveře zády. Na druhé straně za dveřmi jsem zaslechla, jak někdo potom vyprskl smíchy nad mojí poznámkou. Nevím, kdo může být natolik debilní, aby se nad tímhle začal smát.

„Rose, nezapomeň, že si stále v mým bytě. Otevři," trval si Rogers na svém a já protočila otráveně očima. S otráveným výrazem sem otevřela dveře a pohlédla na naštvaného Kapitána vedle dveří. Potom můj pohled padl na černocha, který se stál opodál a  měl vysmátý výraz.

„Co je?" řekla jsem arogantně a otočila se zpět na patriota bez uniformy.

„Chci tě jen s někým seznámit," zklidnil svůj výraz i hlas a otočil se k návštěvě. „Same, to je Rose Brooksová. Rose, tohle je Sam Wilson," představil nás a já upřela zaujatý výraz na jeho kámoše. Ten si mě taky prohlížel a nic neříkal.

„Aha...," zašeptala jsem a měla chuť se vrátit, odkud jsem přišla. To by mě však nesměl zadržet Kapitán, co mě chytil pevně za ruku a nehodlal ji jen tak pustit. Nenávistně sem se po něm podívala a pokusila se vyškubnout. Při tom pokusu stisk ještě zesílil a já pomalu cítila, že se mi na paži udělá modřina. Lépe řečeno...tu ruku spíš drtil, než ji držel. „Jestli mi chceš rozdrtit ruku, tak si na správné cestě," zavrčela jsem na vojáka a jeho výraz se změnil. Pustil mě a zatvářil se lítostně. Sam nás zaskočeně pozoroval a jeho pobavený výraz byl už dávno fuč. Druhou rukou sem si opatrně mnula bolavá místa na pravé paži a stále měla vážný výraz.

„Jsem Falcon,"obeznámil mě, abychom změnili raději téma a já ho probodla očima. To si jako vážně všichni myslí, že mě to bude zajímat? Ani náhodou. Vůbec tu nechci být. Nepatřím sem a div je, že ještě oba žijem, jelikož jsme na hellicarieru na to tolik času neměli...Tony...

„Ještě trapnější přezdívku, než Kapitán Amerika ste nevymysleli? Víte o co tu jde? Já jo...je mi to totiž naprosto ukradený, co mi všichni říkáte. Všichni melou stále dokola, že mi chtějí pomoct a jak to potom dopadne? Navíc mě taky žere to, že ste o mně za ty celé tři roky nevěděli nic. Už sem pro vás neexistovala...víte co. Nechte mě být," zakončila jsem svůj citový proslov a zabouchla za sebou dveře od pokoje, když jsem do něj pozadu vešla.

Z pohledu obou 

Sam i Steve zírali nechápavě na zavřené dveře, kudy právě Rose odešla. Víc v šoku byl Sam, jelikož nechápal vo co go. Jediný Cap měl domněnku, jak to celé Rose prožívá, nebo jak se cítí. Nenese k nikomu, kromě agentů z SHILEDu žádnou důvěru a včera ztratila důveru k někomu, komu po celou dobu věřila. Podvedl ji a zneužil. Steve se cítil za Rose zodpovědný už od první chvíle, co ji poznal na hellicarieru. Vlastně ho o to požádal Coulson, když doletěli společně tehdy na leteckou základnu SHILEDu, aby spojili všichni své síly a našli Tesseract. Litoval toho, že Starkovy nepřekazil plány a povedlo se mu to. Získal si ji a ještě ji totálně zkazil. Nebyla ta hodná a milá dívka, o které mu vyprávěl agent Coulson. Změnila se. Tony otočil Rose ještě proti Stevovi a nyní nemá absolutní šanci s ní nějak vycházet. Dospěla v prostředí, které jí akorát pokazilo chování. Nemělo se to vůbec stát. Předtím v boji s Lokim si ještě tak nějak pomáhali, ale teď už ne. Nešlo s ní mluvit o ničem, co by se netýkalo toho, jak hrozně Kapitána nesnáší. Steve měl Rose rád. Chtěl jí pomoct. To, že do sebe v jednom kuse rýpou to nijak neměnilo. Cítil k ní mnohem víc, ale neměl šanci to nijak projevit...protože mu ji nedala a nedá...

„Steve?" prolomil Sam jeho myšlenky a Cap se lehce otřásl. Zamyslel se a zapomněl, že tam pořád Sam s ním je. Byl natolik vyvedený z míry, že přestal vnímat okolí.

„Jasně...promiň. Jen...jsem se zamyslel," omluvil se kamarádovi a pokusil se usmát.

„To jsem si všiml, ale ještě něco...když tady jsem. Zítra se vracíme do New Yorku a rovnou na novou základnu. Budou tam všichni," obeznámil ho Wilson a Rogers přikývl.

„A Iron Man taky?" zajímal se starostlivě voják a Falcon pokrčil rameny.

„Asi jo, nebo možná ne. Co já vím...ale přijde Rhodes. To víme jistě," odpověděl mu trochu zbrkle a usadil se ke stolu v kuchyni.

„Bylo by lepší, kdyby se Rose už s Tonym neviděla. Nechci, aby přišla o mnohem víc, než doposud," řekl Steve a přešel ke kuchyňské lince, aby připravil varnou konvici a postavil na čaj.