Další den jsem vstala velice brzo. Už jsem nechtěla doma zůstávat déle. I přesto že mě ve škole nečekalo nic dobrého, těšila jsem se tam více než potom zpátky domů.

Zastavila jsem se u své skříňky, kde jsem odložila své věci a pohlédla na rozvrh. První hodina byl tělocvik. Hlasitě jsem si povzdechla a odkráčela se převléci. Žádný sport mi nikdy nešel, takže jsem tělocvik přímo nesnášela. Navíc se mi většinou vždy posmívali, což nedodávalo na sebevědomí.

V dívčích šatnách jsem se posadila na lavičku a vyčkávala, až přijdou další spolužáci a spolužačky. Nečekala jsem dlouho, jelikož ostatní dorazili skoro stejně brzo jako já.

Začala hodina. Postávala jsem celou dobu v tělocvičně a čekala na rozkazy od naší učitelky. Avšak v jeden moment jsem se zarazila. Společně s námi byly i kluci, kde se nacházel i Jace. Jeho černé upnuté triko mu mimořádně rýsovalo jeho vypracovanou postavu. A jeho vlasy vyčesané nahoru byly neodolatelné. ,, Slečno Freyová!'' Prudce jsem se otočila za hlasem naší učitelky a pokusila se vzpamatovat. ,, Tohle je hodina tělocviku a ne hodina pozorování modelů školy!''

Samozřejmě že všechny holky se začaly smát a co bylo ještě horší? Křik učitelky se roznesl až na samý konec tělocvičny, takže i kluci se začaly potichu pochechtávat. Cítila jsem se tak trapně a styděla jsem se tam už dokonce pohlédnout.

Se sklopenou hlavou jsem se zařadila do řady a hned poté si šla zaběhnout tři kolečka kolem tělocvičny. Mé nohy mě vůbec nechtěly poslouchat. A má mysl bloudila někde daleko od tohoto místa. Připadala jsem si prázdná, nedoplněná, jako nula. A čím více jsem o tom přemýšlela, tím více mi bylo špatně až se to nakonec stalo.

,, Paní učitelko! M- musím si odskočit!'' Zvedl se mi žaludek. Místo abych dokončila poslední kolečko, jsem vylítla z tělocvičny ven a běžela směrem k toaletám. Za zády jsem samozřejmě slyšela bolestný smích ostatních dívek a hlasy říkající: ,, Ta nicka!''

Prudce jsem vyrazila dveře a začala křičet. Žaludek jsem stále měla na vodě, avšak v tenhle moment jsem měla chuť vřískat, rozbíjet, schovat se a už nikdy nevyjít na boží světlo.

Podlomila se mi kolena a já spadla bezmocná a slabá na zem. ,, Proč Bože, Proč!'' naříkala jsem tiše.

,, Protože je to život...''