Tak jo, jak jsem říkal, příběh ,,Škyťák & Erod" jsem zrušil, ale také jsem napsal že začnu podobný příběh a ten je právě zde. ^^
Doufám že se vám bude líbit, protože už teď se mně osobně líbí víc než ten předchozí.
Za tento příběh, pokud se vám zalíbí, poděkuje uživateli a mému spolu-autorovi, antrek , který příběh píše se mnou :)

Alek bude psán NORMÁLNĚ, píše za něj   antrek
Škyťák bude psán TUČNĚ, píši za něj já.

(Tuto první část ale přenechám Spolu-autorovi, je to skvělý úvod :D)

++++++++++++++++++++

„Těšíš se?" bylo první, co jsem slyšel, když mne můj bratr za úsvitu vytahoval z postele.

„Vždyť už vstávám. Nemáš nic lepšího na práci?" zaprotestoval jsem stále rozespalý.

„Něco lepšího než narozeniny mého malého brášky? Koukej vypadnout z tý postele, jinak.."

„Už lezu..." pronesl jsem poraženecky a opravdu se začal zvedat. To poslední, co bych chtěl, je jedna z jeho budících metod. Pár vzpomínek na některá jeho buzení mi nahnaly úsměv na tvář. Byl vždy celkem kreativní, to mu musím uznat. Věnoval jsem mu jen jeden pohled než jsem našel své oblečení a dal se oblékání. Můj bratr mi mezitím stál opřen o zeď a mrmlal něco o tom, jak pomalý jsem. Narodil jsem se v období, kdy je náš ostrov nezasněžený.
Asi půl rok tu máme období, kdy je náš ostrov zcela zasněžen. Naštěstí stejně žijeme nejvíc z obchodu, takže dokud okolo ostrova plují lodě, máme na výběr ohledně jídla. Mork.. ostrov obchodníků. Tak tomu alespoň říká můj otec, náš náčelník. Narodil jsem se jako druhý syn. Takže už od narození jsem byl předurčen k jiným předpokladům než můj bratříček.

Jeho učili, jak být náčelníkem. Mne nutili ležet v knihách. Ale nemůžu si stěžovat, knihy mne lákají víc než ohánění se zbraní. Se svým bratrem jsme se v mnohém lišily. On měl vlasy černé, já byl blond. On často lhal, já se zakládám na pravdě. Bylo toho hodně. Ještě než jsme vylezli ven, tak jsem si nasadil helmu s rohy. Nosím jí snad vždy. Venku nás uvítalo už hodně lidí, co připravovalo věci na mou oslavu. K dnešnímu dni tu bylo i dost cizích obchodníků, nenechali si ujít příležitost zisku. Někde v centru příprav už se tyčila postava mého otce.
Skoro si nás ani nevšiml, jak dával rozkazy na všechny strany.

„Á Aleku... vidím, že už jsi se probral. To je dobře. Arene dojdi najít maminku, já mezitím prohodím pár slov s naším oslavencem." ta slova říkal mile a úsměvem. Aren jen s kývnutím poslechl a začal se prodírat davem.Otec mi dal mezitím ruku kolem ramen a ukázal na přístav.

„Dnes tu bude hodně lidí, hodně obchodu. Pár těch lodí je z celkem dalekých ostrovů. Takže dnes to bude co se zboží týče hodně různorodé a pokud to chceš stihnout... draci by měli letět za pár minut."... Draci! Skoro bych na ně zapomenul.

„Promiň tati... slibuji, že se na hostinu vrátím," volal jsem nazpět, jak jsem se rozeběhl směrem k nejbližšímu kopci od naší osady. Draci na našem ostrově ani okolo něj nežili. Ale dvakrát v roce nad ním přelétávali. Zástupy draků letící si po obloze. Z obchodníků jsem vytáhl různé knihy o dracích. Ale žádná z nich nenahradí pohled na to, jak se jimi zaplní nebe. Draky jsem sledoval bezmála asi hodinu než si mne na mém kopečku našel bratr.

„Už bude hostina... ale napadlo mě," větu nedokončil, jen vytáhl dva meče na cvičení. „Trénink ti neuškodí... sice si v boji nepoužitelný, ale.."

„Tentokrát tě porazím..." nadhodil jsem, aniž bych tomu nějak moc věřil. Bratr vždy vyhrál... ale byla to zábava.

„Tak to rád uvidím," řekl než mi hodil meč a hned začal s mým tréninkem. Nevím jak dlouho jsme tam byli... pár minut.. půl hodiny? Můj trénink přerušil řev. Takový ten chladný řev děsu. Jediné, co jsme dokázali poznat bylo, že šel z vesnice a díky našemu výhledu jsme viděli, jak tam začínají hořet domy. Navíc to v přístavu houstlo loďmi. Nikdy jsem je neviděl. Nepoznával jsem ani plachty a z takové dálky bych sotva viděl jestli mají vlajky.
Má reakce s bratrem byla okamžitá, rozeběhli jsme se domů. Akorát, že on měl zbraň a já jen dřevěný cvičební meč.Možná proto mne bratr zastavil. Uvědomil si něco, co si já nechtěl připustit. V osadě je boj a já jsem zbytečná přítěž...

„Aleku... Aleku zastav sakra!!" zařval a strhl mou osobu k zemi. „Aleku, musíš pro pomoc, bude to užitečnější než abych tě tady ještě chránil!" řval dál, když jsem se mu zmítal, ale byl silnější... a měl pravdu. Tady ale možná šlo o pouhé vteřiny. Aren měl pravdu. Jsem v boji k ničemu.

„Jak chceš, ale jes.."

„Vím vím... najdi loďky. Jsou pořád na stejným místě... najdi pomoc," byla poslední slova, co jsem s bratrem prohodil než jsem se zvedl a běžel trochu jiným směrem.

Byl to jen kousek k jeskyni, kde jsme měli hodně únikových loděk. Kdo by kdy čekal, že je někdy použijeme. Naskočil jsem do jedné z nich a začal pádlovat pryč. Cítil jsem se jak zbabělec, co utíká z boje. Ale teď už jsem nemohl vycouvat... najdu pomoc. Musím najít pomoc. Z vesnice jsem chtěl rovnou na širý oceán, ale byl sotva večer, na moři byla má loďka vidět a někdo si jí i pohotově všiml. Nevím co začalo létat dřív. Jestli to byli šípy, co měli ublížit mně, nebo ty větší předměty, co měly rozbít mou loď. Pár vteřin jsem měl štěstí, ale asi jsem neměl šanci. 

Dva šípy se ocitly v mých zádech a hned na to se i má loďka tříštila na třísky, co se mi zabodávaly do kůže. Okamžitě jsem spadl to ledové vody. Poslední, co jsem viděl, než jsem kvůli šoku upadl do bezvědomí byl bílý drak, který se ke mně velkou rychlostí pod vodní hladinou blížil.

Alek